česky | English

symfonie č. 4 

opusové číslo
13 
číslo v Burghauserově katalogu
41 
datum vzniku
1. 1. - 26. 3. 1874 (revize 1887, 1888) 
datum a místo premiéry
III. věta: 25. 5. 1874, Praha
celá symfonie: 6. 4. 1892, Praha
interpret premiéry
25. 5. 1874: dir. Bedřich Smetana;
6. 4. 1892: orchestr Národního divadla, dir. Antonín Dvořák 
základní tónina
d moll
části / věty
1. Allegro
2. Andante sostenuto e molto cantabile
3. Allegro feroce
4. Allegro con brio 
durata
cca 39 min.


     tiulní strana partitury   

všeobecná charakteristika

Přelomem let 1873/74 nastává přelom i ve vývoji Dvořákova hudebního vyjadřování. Po období velkého vlivu německých novoromantiků teď postupně vykrystalizovává Dvořákův osobitý kompoziční sloh, charakterizovaný odklonem od "nekonečných" melodií ke stručnější a periodičtější tematické práci i pečlivější selekcí hudebního materiálu a jejího formálního uspořádání v rámci jednotlivých vět. Také v instrumentaci dochází k odklonu od wagnerovsky zahuštěné partitury k prostšímu, ale plastičtějšímu výrazu a jasnějšímu zvuku. Prvním reprezentantem tohoto období je čtvrtá symfonie d moll. Vzhledem ke shodné tónině s autorovou sedmou symfonií bývá někdy čtvrtá symfonie pro odlišení označována podtitulem „malá“ na rozdíl od heroické „velké“ symfonie sedmé.

 

formální struktura a obsah

Dvořákův výrazný pokrok ve formálním zvládnutí rozsáhlých hudebních ploch se projevuje zejména v obou krajních větách, z nichž první je komponována v sonátové formě, čtvrtá pak kombinuje sonátovou formu s rondem. Obě věty jsou typické svým rázným, energickým charakterem a zároveň přinášejí typický znak Dvořákovy pozdější zralé tvorby: umění kontrastu, zde reprezentované výrazně odlišnou povahou hlavního a vedlejšího tématu. Druhá věta, Andante sostenuto e molto cantabile, je chronologicky první samostatnou variační větou Dvořákovy tvorby. V jejím jedinečně působivém tématu bývá spatřována inspirace Wagnerovým Tannhauserem, což je jistě způsobeno také neobvyklým, bohatě modulujícím harmonickým plánem. Jednotlivé variace - je jich celkem pět - na sebe s naprostou samozřejmostí plynule navazují, takže působí jako jedno celistvé hudební pásmo.Scherzová věta v přehledné formě A-B-A přináší v krajních částech výrazně rytmizované téma, které Dvořák později použil pro střední část klavírní skladby Z bouřlivých dob (z cyklu Ze Šumavy). Trio je komponováno ve stylu jakéhosi přibližujícího se a zase se vzdalujícího pochodu.

 

 
  úvod 3. věty

premiéra a recepce

Symfonie byla dokončena v březnu 1874 a již 25. května byla její třetí věta uvedena v Novoměstském divadle pod taktovkou Bedřicha Smetany. Podle kritiky v Daliboru se hudbě dostalo „velmi nadšeného přijetí. … Pakliže souditi smíme z ukázky této části na celou symfonii, tož nepřejeme si nic jiného, než aby se celku dostalo co možná brzkého provedení.“ K tomu však došlo až o osmnáct let později, 6. dubna 1892 v interpretaci orchestru Národního divadla za řízení skladatele. Stalo se tak v rámci jednoho z koncertů "na rozloučenou", které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Spojených států. Brzy po dokončení symfonie přiložil Dvořák její partituru (spolu s třetí symfonií a dalšími skladbami) k žádosti o státní stipendium, které posléze také získal.