Symfonie č. 2 B dur, op. 4, B12

Opusové číslo

4

Číslo v Burghauserově katalogu

12

Datum vzniku

1. srpna – 9. října 1865 (revize: 1887)

Datum a místo premiéry

11. března 1888, Praha

Interpret premiéry

orchestr Národního divadla, dirigent Adolf Čech

První vydání

SNKLHU, 1959, Praha

Základní tónina

B dur

Instrumentace

1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy

Části / věty

1. Allegro con molto
2. Poco adagio
3. Scherzo. Allegro con brio
4. Finale. Allegro con fuoco

Durata

cca 51 min.

všeobecná charakteristika a formální struktura

Svoji druhou symfonii začal Dvořák komponovat pouhé čtyři měsíce po dokončení Symfonie č. 1. Obě díla mají mnoho společného: také toto se vyznačuje slibnou invencí, která naznačuje budoucí možnosti geniálního melodika, přitom však trpí – hlavně v krajních větách – přílišnou rozvláčností. Nedostatečné zkušenosti s kompozicí vrcholně náročné hudební formy způsobily, že v této rané fázi umělecké dráhy byla skladatelova tvůrčí fantazie mnohem silnější než schopnost účelně využít tematického materiálu přesvědčivým způsobem. Komplikované a rozsáhlé plochy jednotlivých vět tak pro posluchače ztrácejí přehlednost. Zatímco klasický model symfonie využívá v první větě sonátovou formu vystavěnou ze dvou až tří výrazných témat, v první větě Dvořákovy druhé symfonie lze rozeznat až témat sedm, takže celá hudební plocha v tomto případě připomíná spíše rapsodii, fantazii či symfonickou báseň. Dílo navíc vznikalo na počátku kulminace Dvořákova zájmu o Wagnerovo dílo, což se odrazilo v povaze použitého tematického materiálu: neperiodických, „nekonečných“ melodií. V hudbě Dvořákovy druhé symfonie tak lze skladatelův pozdější charakteristický sloh hledat ještě méně, než tomu bylo u předchozí Symfonie č. 1. Za výjimku lze považovat druhou větu, která svojí širokodechou melodikou již předznamenává autora budoucích mistrovských adagií. Ve srovnání s hrdinskou náladou první symfonie lze v případě symfonie druhé hovořit spíše o pastorálních náladách a celkově lyričtěji laděnému výrazu.

životopisné souvislosti

Partitura symfonie je pozoruhodná v několika ohledech. Ani jedna z vět není bezprostředně zahájena hlavním tématem, ale ve všech čtyřech případech je jeho nástup uvozen introdukcí. Nejoriginálnější z nich je introdukce čtvrté věty: přestože má jen několik taktů, jedná se o hudbu vysloveně avantgardní, v níž by posluchač autora Slovanských tanců nehledal. Navíc obsahuje motiv – v průběhu věty dále rozvíjený –, který se o mnoho let později objeví jako jedna z klíčových myšlenek opery Rusalka. Jedná se o čtyřtónový motiv, jenž se v opeře objevuje v místech obzvláštní závažnosti či v okamžicích dramatického vyhrocení děje. Zcela zásadní roli sehraje v samotném závěru: po velkém zpěvu Rusalčina odpuštění se po slovech „Bůh tě pomiluj“ rozezní v retrográdní podobě ve fortissimu žesťů jako vyvrcholení katarze. Obě skladby od sebe dělí pětatřicet let. Proč si Dvořák ve svých šedesáti letech na vrcholu umělecké dráhy vzpomněl na vedlejší motiv z raného díla a svěřil mu klíčovou úlohu ve své vrcholné opeře? Podle muzikologa Davida R. Beveridge lze možné vysvětlení hledat v okolnostech Dvořákova soukromého života roku 1865, kdy vznikla symfonie. Jedná se o období, kdy byl skladatel podle tradičního podání odmítnut svoji žačkou a kolegyní z divadla Josefinou Čermákovou. Jako autor byl také dosud neúspěšný – vršil jednu skladbu za druhou, ale provozována nebyla dosud žádná. Zralému Dvořákovi mohla Rusalčina bezvýchodná situace připomenout vlastní milostné zklamání i životní těžkosti, které si spojoval právě s kompozicí Symfonie č. 2. Katarzní účinek závěru symfonie je podobný závěru Rusalky a může tak symbolizovat Dvořákovo osobní vítězství nad nepříznivými životními okolnostmi poloviny šedesátých let. 

osudy partitury a premiéra

Stejně jako řadu dalších začátečnických opusů, i tuto symfonii chtěl podle některých pramenů Dvořák zničit. Údajně mu v tom však zabránil jeho tehdejší spolubydlící Mořic Anger: podle nedostatečně doložené historky si dal Dvořák dokončenou partituru svázat, ale protože neměl na zaplacení vazby, Anger mu finančně vypomohl. Když se později Dvořák chystal dílo zničit, Anger začal na skladateli vymáhat dlužnou částku. Dvořák však tehdy nebyl schopen dluh uhradit, a tak si Anger vzal partituru do zástavy. Dvořákovi ji prý vrátil až v době, kdy si byl jist, že už ji skladatel nezničí.  Autor o mnoho let později, roku 1887, symfonii podrobil revizi (pročištění husté orchestrální sazby) a zamýšlel vydat ji tiskem. K tomu však za jeho života nedošlo. Dílo bylo poprvé provedeno z rukopisu roku 1888 v pražském Rudolfinu dirigentem Adolfem Čechem. Některá témata symfonie Dvořák později použil pro svůj klavírní cyklus Silhouety.