česky | English

symfonie č. 1 („zlonické zvony“)

OPUSOVÉ ČÍSLO -
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 9
DATUM VZNIKU 14. února - 24. března 1865
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 4. října 1936, Brno
INTERPRET PREMIÉRY orchestr Zemského divadla v Brně, dir. Milan Sachs
1. VYDÁNÍ Státní hudební vydavatelství, 1961, Praha
ZÁKLADNÍ TÓNINA c moll
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy,
2 trubky, 3 pozouny, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy
ČÁSTI / VĚTY
1. (Allegro)
2. Adagio di molto
3. Allegretto
4. Finale. Allegro animato
DURATA cca 50 min.


okolnosti vzniku, osudy partitury a premiéra

Ve svých čtyřiadvaceti letech se Dvořák rozhodl pro kompozici své první orchestrální skladby a hned na sebe uvalil obtížný úkol; forma symfonie bývá považována v oblasti instrumentální hudby za vrcholnou. Toto rozhodnutí mladého autora však nelze považovat za zvlášť překvapivé: dokazuje jen přirozenou tendenci k té oblasti hudební tvorby, ke které po většinu života tíhnul nejvíce.

Podtitul (v rukopisné partituře se nevyskytuje, ale symfonii jím později označoval sám Dvořák) odkazuje ke skladatelovu pobytu ve Zlonicích, kde v mládí získal základy svého hudebního vzdělání. Podle nedostatečně doložené historky prý Dvořák poslal rukopisnou partituru symfonie do jakési skladatelské soutěže v Německu a nikdy ji nedostal zpět. Na pozdější dotaz, co v této věci podnikl, prý Dvořák lakonicky odpověděl: „Nic. Sedl jsem si a napsal si symfonii novou.“ Tento výrok, pokud je autentický, reprezentuje ve zkratce jeden z význačných rysů skladatelova životního postoje – nezlomnou vůli. Dlouho se tradovala i domněnka, že se skladba stala jednou z obětí Dvořákova silně autokritického období, v němž spálil řadu starších děl. V každém případě skladatel svoji první symfonii nikdy neslyšel a zemřel v domnění, že je definitivně ztracena.


úvod 3. věty

Teprve v roce 1923, tedy devatenáct let po Dvořákově smrti, se partitura náhle objevila v pozůstalosti profesora Karlovy univerzity Dr. Rudolfa Dvořáka (nejedná se o příbuznost se skladatelem), který prý ji zakoupil již v roce 1882 v lipském antikvariátu. Trvalo pak ještě dalších třináct let, než došlo k prvnímu provedení díla (71 let od jeho vzniku), a to v Brně v interpretaci orchestru Zemského divadla s dirigentem Milanem Sachsem.


všeobecná charakteristika a formální struktura

Zatímco způsobem instrumentace se Dvořákova symfonická prvotina hlásí již spíše k tehdy modernímu novoromantickému směru, z hlediska formálního nese znaky Schubertova a Beethovenova vlivu. Skladatel zachovává klasické rozvržení čtyřvětého schématu s první větou v sonátové formě, druhou, lyrickou větou v pomalém tempu, třetí větou scherzového charakteru a čtvrtou větou kombinující sonátový a rondový princip. Sled tónin jednotlivých vět c - As - c - C dokonce odkazuje k Beethovenově symfonii č. 5 (c moll se jako základní tónina v žádném jiném Dvořákově cyklickém díle již nevyskytuje). Přes nesporný vliv vídeňských klasiků je zde skladatelův osobitý kompoziční styl již zřetelně přítomný. Poznáváme ho zejména v pastorální lyrice pomalé věty, jejíž hlavní téma v sólovém hoboji na pozadí měkkých smyčců patří k nejsilnějším inspiracím díla, ve smyslu pro plný orchestrální zvuk a v nepřeslechnutelné rytmické vitalitě.

Pro Dvořákovu první symfonii je příznačný mladistvý rozlet a strhující výraz celku, i když průběh jednotlivých vět se ještě vyznačuje jistou rozvláčností. Podtitul díla „Zlonické zvony“ nachází svůj odraz přímo v partituře - zvuk zvonů zlonického chrámu lze ve stylizované podobě slyšet v samotném úvodu symfonie jako sled výrazných akrodů v plné síle celého orchestru. Zvláštním prvkem díla je výrazná rytmická figura, která nejprve v první větě doprovází hlavní téma, později se objeví i ve třech větách následujících a naplno se rozezní v kodě závěrečné věty. Tento princip reminiscencí, který se zde u skladatele vyskytuje poprvé, uplatnil později Dvořák v řadě děl, nejvýrazněji v 9. symfonii. Za pozornost rovněž stojí časté exponování žesťových nástrojů, které zejména první větě dávají slavnostní, až okázalý lesk. Některá z témat symfonie později autor použil pro klavírní cyklus Silhouety, op. 8, zmíněný rytmický motiv se pak dokonce objevuje o pětadvacet let později v Dies irae Dvořákova Requiem.


životopisné souvislosti

Skutečnost, že Dvořák některá z témat symfonie později využil v jiných opusech, vedla některé dvořákovské badatele k mimohudebním výkladům smyslu díla. Podle skladatelova životopisce Otakara Šourka i muzikologa Jarmila Burghausera existuje významná souvislost mezi vznikem první symfonie a skladatelovým milostným vzplanutím ke své žačce, herečce Prozatímního divadla Josefině Čermákové. Symfonie totiž vznikla ve stejném roce jako písňový cyklus Cypřiše, považovaný za Dvořákovo milostné vyznání Čermákové. Stejně jako v případě symfonie se také hudební témata z Cypřišů později objevují v klavírním cyklu Silhouety a v dalších skladbách. Na základě výše zmíněných souvislostí s Beethovenovou „Osudovou“ symfonií pak Burghauser nabízí další výklad, podle kterého symfonie vyjadřuje Dvořákovu vlastní životní cestu od počátků jeho hudební dráhy ve Zlonicích (motiv zvonů) přes „osudem neodvratně přikázanou cestu“ (rytmický leitmotiv) až k rozjásanému závěru, vyjadřujícímu optimistický pohled do budoucna (čtvrtá věta).