svatební košile
|
opusové číslo
|
69
|
|
číslo v Burghauserově katalogu
|
135
|
|
datum vzniku
|
26. 5. - 27. 11. 1884
|
|
datum a místo premiéry
|
28. 3. 1885, Plzeň
|
|
interpret premiéry
|
Berta Schmidová-Smetanová - dívka, Alois Schmidt - umrlec, Hugo Krtička - vypravěč, orchestr 35. pěšího pluku, plzeňský Hlahol, dir. Antonín Dvořák
|
|
autor textu
|
Karel Jaromír Erben
|
|
části / věty
|
- předehra
1. Coro ("Už jedenáctá odbila")
2. Soprano solo ("Žel bohu, žel, kde můj tatíček?")
3. Tenore e Basso solo e Coro ("Pohnul se obraz na stěně")
4. Duetto. Soprano e Tenore solo ("Hoj, má panenko, tu jsem již!")
5. Basso solo e Coro ("Byla noc, byla hluboká")
6. Basso solo e Coro ("A on tu napřed skok a skok")
7. Duetto. Soprano e Tenore solo ("Pěkná noc, jasná")
8. Basso solo e Coro ("Knížky jí vzal a zahodil")
9. Basso solo e Coro ("A on vždy napřed - skok a skok")
10. Duetto. Soprano e Tenore solo ("Pěkná noc, jasná v tento čas")
11. Basso solo e Coro ("A byla cesta nížinou")
12. Duetto. Soprano e Tenore solo ("Pěkná noc, jasná v tu dobu")
13. Basso solo e Coro ("Tu na planině široké")
14. Duetto. Soprano e Tenore solo ("Hoj, má panenko, tu jsme již")
15. Basso solo e Coro ("Skokem přeskočil ohradu")
16. Basso solo e Coro ("A tu na dvéře: buch, buch, buch!")
17. Soprano solo ("Maria Panno, při mně stůj")
18. Basso solo e Coro ("A slyš, tu právě nablízce")
|
|
durata
|
cca 1 hod. 20 min.
|
|
Povzbuzen mimořádným úspěchem oratoria Stabat mater, rozhodl se Dvořák pro kompozici dalšího velkého vokálně instrumentálního díla. Původně chtěl zhudebnit námět z českých dějin, ale když nenalezl žádný vhodný text, od tohoto záměru upustil (uskutečnil jej až o několik let později zhudebněním libreta J. Vrchlického Svatá Ludmila). Nyní se skladatel obrátil k literárnímu dílu K. J. Erbena, z jehož Kytice si vybral baladu Svatební košile. Erbenova báseň má dramatický děj s mnoha vyostřenými situacemi, které nabízejí mnohotvárné možnosti kontrastního hudebního vykreslení jednotlivých scén a charakteristiky jednajících osob. Toho Dvořák využil s nevyčerpatelnou fantazií, aniž by však ze zřetele ztratil tektonickou jednotu a sevřenost celku. Mimořádnou inspirací mu byla strhující rytmičnost Erbenových veršů, jejichž spád dokázal svojí hudbou účinně umocnit. Forma kantáty byla podmíněna povahou textu - dialogy dívky a umrlce byly svěřeny sólovému sopránu a tenoru, úloha "vypravěče" připadla sólovému barytonu a smíšenému sboru. Rozlehlé dílo přesně zachovává sled scén podle literární předlohy: od úvodního monologu v dívčině světnici přes setkání s umrlcem a hrůzostrašnou cestu noční krajinou až po scénu na hřbitově a závěrečnou katarzi. |
![]() program k premiéře v Plzni |

.jpg)

