svatá ludmila
OPUSOVÉ ČÍSLO | 71 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 144 |
DATUM VZNIKU | 17. září 1885 - 30. května 1886 (1895 a 1901 úpravy pro scénické provedení) |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | 15. října 1886, Leeds |
INTERPRET PREMIÉRY | Emma Albani - Ludmila, Janet Monach Patey - Svatava, Edward Lloyd - Bořivoj, Charles Santley - Ivan, dir. Antonín Dvořák |
1. VYDÁNÍ | Novello, Ewer & Co., 1887, Londýn |
TEXT | Jaroslav Vrchlický (+ Václav Juda Novotný - úpravy pro scénické provedení) |
INSTRUMENTACE | 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 1 basový klarinet, 2 fagoty, 1 kontrafagot, 4 lesní rohy, 3 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, triangl, harfa, varhany, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla |
ČÁSTI / VĚTY |
1. Na nádvoří hradu mělnického
2. V lesích berounských 3. V chrámu velehradském |
OSOBY | Svatá Ludmila - soprán Svatava, její společnice - alt Bořivoj - tenor Svatý Ivan - bas rolník - tenor |
DURATA | cca 2 h. 30 min. |
okolnosti vznikuPostava jedné z nejvýznamnějších českých světic, sv. Ludmily, Dvořáka přitahovala dlouhodobě. Již roku 1872 - tedy třináct let před kompozicí oratoria - přinesly Hudební listy zprávu, podle které Dvořák pracuje na díle s touto látkou. Bezpochyby se však tehdy jednalo pouze o záměr, který Dvořák nerealizoval. Po triumfech, které slavil na anglické půdě s oratoriem Stabat mater, obdržel skladatel v roce 1884 objednávku na nové dílo pro hudební festival v Leedsu. Požadavek zněl na dílo s biblickým námětem v rozsahu asi 90 minut. Dvořák navrhl, že zkomponuje celovečerní kantátu, s čímž výbor festivalu souhlasil. Spory však nastaly ohledně volby látky: zatímco výbor Dvořákovi opakovaně doporučoval komponovat na biblický, tedy mezinárodně srozumitelný, námět, skladatel trval na látce z české historie. Tento záměr si nakonec také prosadil. O vytvoření vhodného libreta požádal nejprve Marii Červinkovou-Riegrovou, ta však pro zaneprázdněnost odmítla. Skladatel se tedy obrátil na předního českého básníka Jaroslava Vrchlického, který Dvořákově žádosti vyhověl.
|
![]() první strana partitury |
![]() titulní strana partitury |
Na oratoriu Svatá Ludmila si Dvořák mimořádně zakládal a práci na něm věnoval maximální úsilí. Jedná se o jedno ze skladatelových nejrozsáhlejších děl jak co do délky tak z hlediska velikosti vokálně instrumentálního aparátu. Dílo bez škrtů trvá asi dvě a půl hodiny a je komponováno pro velký orchestr, smíšený sbor a pět sólistů. Dvořákovo intenzivní soustředění na tak rozsáhlou kompoziční strukturu si vybralo svoji daň: silné psychické vypětí u něj spustilo záchvaty agorafobie, kterými pak trpěl po zbytek života. Dvořákův žák a zeť Josef Suk ve svých vzpomínkách uvádí, že „při práci na oratoriu Sv. Ludmila byl Dvořák unaven, nervosní a měl těžké potíže se žaludkem. Byl v té době velmi nespokojen a byla skutečně obava o jeho život.“ Tuto skutečnost později potvrdil také Dvořákův americký „asistent“ Josef Kovařík, podle nějž „když mistr psal Sv. Ludmilu pro Anglii, přepracoval se, a od té doby trpěl nervosními záchvaty, takže se mnohdy obával překročit ulici.“ Práce na oratoriu Dvořákovi zabrala více než osm měsíců, během nichž odmítal většinu návštěv a pozvání k dirigování. V letech 1895 a 1901 se skladatel ke Svaté Ludmile vrátil a pomocí výrazných škrtů vytvořil její kratší verzi pro potřeby scénického uvádění. |
z korespodence:Jaroslav Vrchlický Antonínu Dvořákovi, 3. ledna 1885: „Slovutný Mistře a příteli! V příloze posílám hotový text oratoria "Svatá Ludmila" a připojuji přání, by se Vám celek trochu líbil a Vy jej dobře mohl potřebovati. V tomto případě dovoluji si vztahem k rozhovoru mému s p. Dörflem opakovati, že na podmínku Vámi vyslovenou (150 zlatých po odevzdání textu) milerád přistupuji a ochoten jsem ku všemožným variantům neb změnám, jež byste snad si přál. Kdybyste později mi ještě nějaký honorář od anglického nakladatele dle slibu svého mohl vymoci, přijal bych to vděčně, kdyby ne, jsem stejně spokojen. S uctivým pozdravem Vám oddaný Jaroslav Vrchlický.“
Antonín Dvořák Václavu Judovi Novotnému, 15. října 1886, Leeds: „Byl Vám to entuziasmus vpravdě anglický, jaký už jsem zas dávno nezažil. Vše jásalo a bouřilo. Již dávno jsem neviděl orchestr, sbor a obecenstvo v takém uchvácení jako po prvním a třetím oddělení! Marně o tom psát. Orkestr 120 [hráčů], sbor 350 a sólisté závodili o palmu vítězství. Zkrátka bylo to velkolepé a volání ‚Dvořák‘ nemělo konce. Ještě ku konci jsem musel vystoupit na tribunu a před obecenstvem jsem několik slov anglických pronesl ke sboru a orchestru, což vzbudilo ohromnou bouři potlesku. Vše mávalo šátkami a bylo uchváceno až do nejhlubších útrob. Bylo mi řeknuto, že obecenstvo po zpěvu Albaniové ‚Ó dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach‘ bylo tak pohnuto, že lidé plakali a utírali si slze z očí. Zpěv Albaniové byl vskutku uchvacující!! Darmo povídat. ... Článek v Pall Mall přináší životopis od mého mládí až do dnešního dne a zejména Vás upozorňuji na konečnou větu, kde jsem řekl, že kdysi celá Evropa hleděla na náš národ s obdivem a že snad zase pro nás opět nadejde doba slávy a že, ač malý národ, že přece dovedeme ukázat, co jsme byli a co jsme a budeme!“ sopranistka Eva Urbanová o Svaté Ludmile:„Když zpívám Svatou Ludmilu, mám pocit něčeho nadzemského, že takovou hudbu vůbec někdo dokázal složit. Jde o konec prvního dílu, slyšíte tóny, které otevřou. Zpívá se tu o světle, které má přijít shůry, a vždycky mám dojem, že se otevře střecha sálu a že světlo opravdu přichází. Stává se mi to vždycky jen na tomto místě. Je to neskutečně silný zážitek.“ |