svatá ludmila
|
opusové číslo
|
71
|
|
číslo v Burghauserově katalogu
|
144
|
|
datum vzniku
|
17. 9. 1885 - 30. 5. 1886 (1895 a 1901 úpravy pro scénické provedení)
|
|
datum a místo premiéry
|
15. 10. 1886, Leeds
|
|
interpret premiéry
|
Emma Albani - Ludmila, Janet Monach Patey - Svatava, Edward Lloyd - Bořivoj, Charles Santley - Ivan, dir. Antonín Dvořák
|
|
autor textu
|
Jaroslav Vrchlický (+ Václav Juda Novotný - úpravy pro scénické provedení)
|
|
části / věty
|
1. Na nádvoří hradu mělnického
2. V lesích berounských
3. V chrámu velehradském
|
|
durata
|
cca 2 h. 30 min.
|
.jpg)
| Po triumfech, které Dvořák slavil na anglické půdě s oratoriem Stabat mater, byl skladatel tamějšími hudebními kruhy žádán o nové dílo podobného žánru. Dvořák byl nyní rozhodnut komponovat oratorium na český námět, šlo mu především o postavu svatého Václava nebo Mistra Jana Husa. S žádostí o text se obrátil na Jaroslava Vrchlického, který však Dvořákovu záměru vyhověl jen částečně. Zpracoval klíčovou událost z úsvitu českých dějin: ovládnutí českého pohanství křesťanstvím. Libreto oratoria rozčlenil do tří částí. V první přichází na mělnický hrad poustevník Ivan, který pohanskému lidu oslavujícímu své modly zjevuje pravdu o jediném Bohu. Ve druhé části vyhledá Ivana v lesích kněžna Ludmila, rozhodnuta přijmout křest. |  dopis J. Vrchlického ze |
 3. 1. 1885 |
| Setkává se tam také s Bořivojem, který je ochoten přistoupit na Kristovu víru,dostane - li Ludmilu za ženu. Třetí část oratoria představuje velkolepý obřad na Velehradě, kde Ludmila s Bořivojem a s nimi i celý český národ přijímají z rukou biskupa Metoděje křest. Vrchlického text bohužel nepatří právě k nejkvalitnějším. Je to patrné především ve vykreslení jednotlivých postav. Např. věrozvěst Ivan zde není osobností rozsévající jen lásku a víru v nové učení, spíše vykazuje rysy fanatismu, se kterým kácí pohanské modly. Také Ludmilin náhlý obrat k nové víře nepůsobí právě přirozeným dojmem a Bořivojova motivace k přijetí Krista je přinejmenším diskutabilní. |
 úvodní strana partitury |
Přes tyto nedostatky bylo Vrchlického libreto téměř ideálním podkladem pro dílo, jaké chtěl Dvořák vytvořit. Spojilo tematiku náboženskou s vlasteneckou a poskytlo skladateli řadu možností vytvořit samostatná čísla sborová, sólová i ánsámblová s mnoha kontrastními náladami. Jako v hudbě symfonické a komorní navazoval vždy Dvořák ve formě na díla svých předchůdců (především Beethovena a Schuberta), tak i v žánru oratoria mu byl východiskem barokní mistr tohoto oboru, G. F. Händel. Vedla ho k němu především snaha po naprosté čistotě oratorního slohu. Tradiční hudební formy dokázal ale Dvořák vždy naplňovat novým, osobitým obsahem, což se stalo i v tomto případě. Ve Svaté Ludmile se střídají pasáže dramatické s lyrickými, velkolepé s intimními. Vedle sólových hlasů se v celé stavbě výrazně uplatňuje sbor, který dílu dodává monumentální výraz. Za jeden z nejpozoruhodnějších dokladů Dvořákovy mimořádné invence lze považovat zhudebnění historického textu "Hospodine pomiluj ny", rámujícího závěrečnou část oratoria. V jejím úvodu je nejprve představen v podobě jakéhosi slavnostního pochodu, v samém závěru je pak na jeho základě vystavěna grandiózní fuga, ohromující svoji zvukovou i výrazovou silou. V oratoriu Svatá Ludmila vytvořil Dvořák jedno ze svých nejinspirovanějších děl. Vyznačuje se mimořádnou zvukovou bohatostí, melodickou krásou, strhujícími rytmy a monumentálním výrazem. |
 program z premiéry v Leedsu |
Partitura ještě ani nebyla dokončena a Dvořák již měl řadu nabídek k jejímu provozování (Londýn, Glasgow, Edinburg aj.), první provedení však připadlo hudebnímu festivalu v Leedsu. Premiéra 15. 10. 1886 se stala velkou kulturní událostí. Podle Daily Telegraphu neváhala část obecenstva absolvovat cestu trvající celou noc, jen aby mohla slyšet Dvořákovo nové dílo. Vstřícné přijetí skladby publikem však bylo v příkrém kontrastu k převážně záporným reakcím kritiky. Výtky se týkaly především libreta, které bylo navíc znejasněno dvojím překladem (přes němčinu do angličtiny), přílišné délky a námětu, který byl přece jen pro anglické obecenstvo poněkud odtažitý. Následovala provedení v Londýně (29. 10. a 6. 11. 1886) a v Praze (25. 2. 1887). Tento neúspěch, který Dvořák zaznamenal u odborné veřejnosti, však byl pouze ojedinělý. |  titulní strana partitury |
|
V následujících letech nabídne skladatel ostrovní zemi mj. osmou symfonii a Requiem, díla, která znovu potvrdí jeho výsadní postavení v anglickém hudebním životě. Pro svoji dramatičnost, která je v hudbě i v libretu obsažena, došlo k několika pokusům inscenovat Svatou Ludmilu scénicky (ND 1901-1904, 1934-1935), ale výsledky ukázaly, že dílu přece jen více svědčí koncertní pódium. z korespodence:Jaroslav Vrchlický Antonínu Dvořákovi, 3. 1. 1885 (viz obr. výše): "Slovutný Mistře a příteli! V příloze posílám hotový text oratoria "Svatá Ludmila" a připojuji přání, by se Vám celek trochu líbil a Vy jej dobře mohl potřebovati. V tomto případě dovoluji si vztahem k rozhovoru mému s p. Dörflem opakovati, že na podmínku Vámi vyslovenou (150 zlatých po odevzdání textu) milerád přistupuji a ochoten jsem ku všemožným variantům neb změnám, jež byste snad si přál. Kdybyste později mi ještě nějaký honorář od anglického nakladatele dle slibu svého mohl vymoci, přijal bych to vděčně, kdyby ne, jsem stejně spokojen. S uctivým pozdravem Vám oddaný Jaroslav Vrchlický." sopranistka Eva Urbanová o Svaté Ludmile:"Když zpívám Svatou Ludmilu, mám pocit něčeho nadzemského, že takovou hudbu vůbec někdo dokázal složit. Jde o konec prvního dílu, slyšíte tóny, které otevřou. Zpívá se tu o světle, které má přijít shůry, a vždycky mám dojem, že se otevře střecha sálu a že světlo opravdu přichází. Stává se mi to vždycky jen na tomto místě. Je to neskutečně silný zážitek. |
 plakát k uvedení v Olomouci, 18. a 19. 4. 1896 |
 plakát k uvedení v pražském Národním divadle, 25. 2. 1887 |
 fotografie ze scénického provedení v pražském Národním divadle, 1901 |