Suita A dur, op. 98b, B190

Suita A dur vznikla počátkem roku 1894 jako pětivětá klavírní skladba, o rok později ji Dvořák instrumentoval. Jakoby cítil potřebu oprostit se od hektické atmosféry okolo nedávné premiéry Symfonie „Z Nového světa“, vytvořil dílo intimní povahy, které charakterizuje uměřenost a neokázalost použitých prostředků. Přestože použitý tematický materiál si stále zachovává „americký“" ráz, z formálního hlediska se jedná o dílo podobného typu, jako Serenáda E dur, Serenáda d moll nebo Česká suita. Stejně jako v těchto starších dílech, i zde se uplatňuje skladatelův mimořádný smysl pro malé formy. Každá z pěti vět přináší výrazný tematický materiál zpracovaný s neobyčejnou fantazií nejrůznějšími kompozičními technikami. Stejně jako v případě obou serenád se také Dvořák v závěru poslední věty vrací k hlavnímu tématu věty úvodní, aby tak dílo přesvědčivě uzavřel.

Dílo je suitou v nejširším slova smyslu: jedná se o sled pěti výrazově rozdílných vět, seřazených podle zákona kontrastu. První věta má slavnostní atmosféru a tvoří vlastně jakési náladové preludium k celému cyklu. „Americký“ původ díla prozrazuje hned ve třetím taktu výrazná synkopa. Druhá věta s označením „Allegro“ je obdobou sonátového scherza s výrazným uplatněním triol jak v melodické linii tak ve spodních hlasech, což hudebnímu toku dodává mimořádnou hybnost. Třetí věta je komponována ve formě ronda, jehož hlavní téma svým charakterem připomíná polonézu nebo také český lidový tanec sousedská. Čtvrtá věta je typickou ukázkou Dvořákova lyrismu. Jedná se o jakési zasněné nokturno, které vychází z jediné melodické myšlenky, v průběhu věty variované. Suitu uzavírá zvukově efektní Allegro, jehož hlavní téma v základní podobě svým charakterem připomíná závěrečnou větu z Novosvětské symfonie. Skladbu uzavírá reminiscence na první větu.