Stabat mater, op. 58, B71

Opusové číslo

58

Číslo v Burghauserově katalogu

71

Datum vzniku

původní klavírní verze: 19. února – 7. května 1876
konečná orchestrální verze: říjen 1877 – 13. listopadu 1877

Datum a místo premiéry

původní klavírní verze: ?
konečná orchestrální verze: 23. prosince 1880, Praha

Interpret premiéry

původní klavírní verze: ?
konečná orchestrální verze: sóla: Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech, orchestr a sbor Prozatímního divadla, dirigent Adolf Čech

První vydání

Simrock, 1881, Berlín

Autor textu

Jacopone da Todi (?)

Instrumentace

2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, varhany (harmonium), housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla (soprán, alt, tenor, bas)

Části / věty

1. Stabat mater dolorosa, h moll (Andante con moto)
2. Qui est homo, e moll (Andante sostenuto)
3. Eja mater, c moll (Andante con moto)
4. Fac, ut ardeat cor meum, b moll (Largo)
5. Tui nati vulnerati, Es dur (Andante con moto, quasi allegretto)
6. Fac me vere, tecum flere, H dur (Andante con moto)
7. Virgo virginum, A dur (Largo)
8. Fac ut portem Christi mortem, D dur (Larghetto)
9. Inflammatus, d moll (Andante maestoso)
10. Quando corpus morietur, h moll/D dur (Andante con moto)

Durata

cca 1 h. 25 min.

námět

Za autora textu středověké náboženské sekvence Stabat mater je obvykle považován františkánský mnich, Ital Jacopone da Todi (1230–1306). Sekvence byla během Tridentského koncilu vyloučena z oficiální liturgie a směla se do ní navrátit až roku 1727 za působení papeže Benedikta XIII. Latinské verše líčí biblickou scénu ukřižování Krista jakoby z jiného úhlu – z pohledu matky, které na kříži umírá její syn. Právě pro spojení náboženské tematiky s hluboce lidským obsahem byl text v průběhu dějin podkladem pro desítky zhudebnění. Kromě Dvořákova patří mezi nejznámější zpracování Palestrinovo, Pergolesiho, Haydnovo, Rossiniho a Verdiho.

okolnosti vzniku

Jako podnět k práci na oratoriu Stabat mater bývá obvykle uváděno úmrtí tří Dvořákových dětí. Není zcela jisté, zda tento tradiční výklad odráží skutečnost v plné šíři. Skladatel vytvořil první podobu díla již po úmrtí prvního z dětí, dcery Josefy. Kojenecká úmrtnost byla tehdy velmi vysoká a Josefa zemřela pouhé dva dny po narození (21. srpna 1875). Dvořák se navíc nezačal kompozicí zabývat bezprostředně po smrti Josefy, ale až s odstupem šesti měsíců (v únoru 1876), během nichž dokončil operu Vanda a vytvořil Klavírní trio g moll a Smyčcový kvartet E dur. Dílo mělo ve své původní podobě jen sedm vět a pouze klavírní doprovod, lze je nicméně považovat za plnohodnotnou kompozici. S výslednou verzí se v zásadě shodovala, rozdíly lze zaznamenat pouze v poněkud odlišném pojetí altové árie Inflammatus a v kompozičním řešení závěrečného „Amen“. Je možné, že nebýt úmrtí dalších dvou dětí, k nimž došlo v následujícím roce, Dvořák by se k přepracování díla již nevracel. Teprve když 13. srpna 1877 zemřela nešťastnou náhodou jedenáctiměsíční dcera Růžena a po necelých čtyřech týdnech podlehl neštovicím i prvorozený syn Otakar, Dvořák dílo upravil do podoby, jak jej známe dnes: přikomponoval další tři věty (č. 5–7) a původní klavírní doprovod instrumentoval pro orchestr. Dílo dokončil v listopadu 1877. Partitura vyšla tiskem u berlínského vydavatelství Simrock koncem roku 1881. Na Simrockovo naléhání bylo původní opusové číslo 28 změněno kvůli lepšímu odbytu na 58.

charakteristika

Dvořákovo Stabat mater je mimořádně sugestivním zhudebněním textu o utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži, ale také nadčasovou, všeplatnou výpovědí o lidském zármutku a naději. V řadě autorových skladeb je prvním výrazným dokladem autorovy zbožnosti. Prostá, neokázalá víra, která je jedním z hlavních atributů také autorovy celé další tvorby, umožnila vznik díla hlubokého obsahu. I při své monumentalitě zůstává Stabat mater hudbou lidsky prostou, plnou pokory před vyšším Řádem. Charakteristickým rysem celé kompozice je neobyčejně ušlechtilý hudební projev, myšlenkově závažný a prostý jakékoli triviality či povrchních efektů. Výraznou předností partitury je její zvuková krása, účelně těžící ze spojení lidských hlasů s měkkými, ale sytými orchestrálními barvami. Celá struktura rozsáhlého díla, rozčleněného do deseti částí, představuje velkolepý výrazový oblouk: klene se od počátečního obrazu smrti a utrpení přes pocity úzkosti a bolestné meditace až k závěrečné katarzi, přitakávající životu. Přestože literární podklad oratoria vypovídá o stinných stránkách lidského života, celkové vyznění díla – a to je pro Dvořáka charakteristické – je spíše pozitivní. Přes nedávnou tragickou osobní zkušenost autor nepropadá beznaději, jeho hudba nezrcadlí rezignaci ani bezvýchodnost.

Každou z deseti částí oratoria Dvořák koncipoval jako samostatné uzavřené číslo s vlastním tematickým materiálem. Výjimkou je pouze poslední věta, v níž skladatel cituje z první části, čímž dociluje větší sjednocenosti kompozice. Pro vyznění celého díla je klíčová obrovitá první věta Stabat mater dolorosa, která se celá nese ve znamení pocitu nevýslovného smutku a úzkosti. Vyrůstá ze stísněného, po půltónech sestupujícího motivu na pozadí tónu fis, drženého v prázdných oktávách. Podle vzpomínek Josefa Suka prý Dvořák vyprávěl, že při promýšlení koncepce Stabat mater měl neustále na mysli představu kříže. Tento obraz mu nakonec vykrystalizoval v představu tónu fis stoupajícího z hloubky do výše. Po dlouhém orchestrálním úvodu se postupně přidává smíšený sbor a kvartet sólistů. Nepřetržitý melodický proud opakovaně vyúsťuje do strmé gradace, která po drásavém vzestupu, vybudovaném na sekvenci výrazného motivu, vždy vrcholí výkřikem zoufalství (zmenšený septakord v plné síle celého orchestru i sboru). Teprve těsně před závěrem se hudební tok nesměle obrátí k útěšnému dur.

Následujících osm částí kompozice střídavě využívá sboru a sólistů: meditativní kvartet Qui est homo je vystřídán sborovým Eja mater s téměř pochodovým rytmem, následuje věta se sólovým basem Fac, ut ardeat cor meum, sborová část Tui nati vulnerati, tenorová árie s téměř lidovou melodikou Fac me vere, tecum flere, křehký sborový zpěv Virgo virginum, duet sopránu a tenoru Fac ut portem Christi mortem a altová árie s atmosférou plnou odhodlání, Inflammatus. Závěrečná věta Quando corpus morietur, která opět rovnocenně využívá sboru i sólistů, vychází motivicky z prvního dílu a celou kompozici tak přesvědčivě uzavírá. Nálada je však jiná. Znovu se o slovo přihlásí ona gradovaná sekvence orchestru a sboru, známá již z první věty, tentokrát však neústí do výrazu bolesti, ale je završena jasným dur. Následuje komplikovaná fuga na slovo „Amen“ a katarzi dovršuje sborová pasáž a capella, přinášející vyrovnání a naději.

premiéra, ohlasy a další osudy díla

Premiéra díla se uskutečnila 23. prosince 1880 v Praze na koncertě Jednoty umělců hudebních za řízení Adolfa Čecha (tomuto spolku je také dílo věnováno). Následovalo provedení brněnské, 2. dubna 1882, pod taktovkou Leoše Janáčka a vzápětí také první provedení v zahraničí, 5. dubna v Budapešti. Klíčovou událostí pro další osudy (nejen) tohoto Dvořákova díla mělo první uvedení v Anglii, v zemi se silnou interpretační tradicí v oblasti oratorního žánru. Londýnská premiéra 10. března 1883 měla úspěch tak mimořádný, že již v následujícím roce byl k dalšímu provedení pozván sám skladatel. Koncert 13. března 1884, na kterém Dvořák osobně dirigoval Stabat mater v londýnské Royal Albert Hall, byl skladatelovým prvním velikým zahraničním triumfem. Dílo se rozletělo do celého světa a v následujících dvou letech bylo mj. hráno v Birminghamu, Worcesteru, Pittsburgu, New Yorku, Záhřebu a Mannheimu. Pronikavý úspěch díla byl okamžitý a tvalý. Pro svoje mimořádné hudební a duchovní kvality se Dvořákovo oratorium stalo nejproslulejším zhudebněním středověké sekvence Stabat mater a zároveň patří k nejoblíbenějším a nejčastěji provozovaným dílům svého autora.

z Dvořákovy korespondence:

příteli Velebínu Urbánkovi (Londýn, 14. 3. 1884):
„V pondělí byla první zkouška se sborem v Albert Hall, ohromné budově, v níž se může pohodlně směstnati až 12 000 lidí! Jak jsem se objevil u pultu, byl jsem uvítán hromovým, dlouhotrvajícím potleskem, uplynulo drahně času, než opět trochu klidu nastalo. Byl jsem hluboce dojat tak srdečnou ovací, že jsem ani slova promluviti nemohl a také by to nebylo nic platno, poněvadž by mi nikdo nerozuměl. [...] Ředitel spolku, který výhradně dává oratoria, p. Barnby, jenž vloni Stabat mater dirigoval, nyní výborně vše připravil a nastudoval, takže zkouška šla velmi dobře. Druhého dne byla zkouška s orchestrem a odpoledne se sólisty. Jsou to nejpřednější síly v Londýně, zejména tenor a alt jsou překrásné hlasy. Musím však v krátkosti naznačiti, jak silný je orchestr a sbor. Prosím Vás, nelekejte se! Sopránů je 250, altů 160, tenorů 180 a basů 250; v orchestru pak vedou slovo: 24 housle první, 20 houslí druhých, 16 viol, 16 cell, 16 kontrabasů. Dojem tak ohromného tělesa byl vpravdě okouzlující. Jest to vůbec k nevypsání. [...] [při koncertu] hned při vstoupení byl jsem od obecenstva, čítajícího asi 12 000 hlav, bouřlivým potleskem přijat. Od čísla k číslu rostlo všeobecné nadšení a ku konci byl potlesk tak veliký, že jsem se znova a znova musel obecenstvu děkovati. Zároveň z druhé strany i orchestr a sbor mě nejvřelejšími ovacemi zahrnovaly. Zkrátka dopadlo to tak, že si ani lépe přáti nemohu. Ze všeho jsem již nabyl přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ponese ovoce.“

manželce Anně (Londýn, 17. 3. 1884):
„Milá ženuško! Zde Ti posílám kritiky, ostatní ještě pošlu. Zejména kritika Daily Telegraph od Bennetta je velkolepá; ať ji tedy ve všech novinách ve Feuilletonu uveřejní. [...] Nevím, co bych Ti psal, jen tolik, že jsem nevýslovně šťasten, jakého uznání a obdivu se mi zde ze všech stran dostává. Sbohem, Tvůj Antonín.“

otci Františkovi (Londýn, 21. 3. 1884):
„Milý, drahý tatínku! Vaše psaní jsem dostal a těšilo mě to velmi, že jste si na mě také vzpomněl. Kdo by si to byl pomyslil, že daleko za mořem v tom ohromném Londýně jednou v životě také až sem se dostanu a že zde takové triumfy jako málokterý cizí umělec zažiju! Abyste měl jen malinké ponětí, jak ten Londýn vypadá a jak ohromně veliký je, tedy Vám povím následující: Kdyby veškeré obyvatelstvo české v celých Čechách v jeden celek bylo seřaděno, tedy ještě by to nebylo tolik, co Londýn čítá obyvatelů! A kdyby veškeré obyvatelstvo města Kladna navštívilo onen ohromný sál, kde jsem své Stabat mater dirigoval, tedy ještě by tam zbylo místa dost, neb tak kolosálně veliký je ten Albert Hall! [...] V některých novinách byla také o Vás zmínka, že pocházím z rodičů chudých a můj otec že byl řezníkem a hospodským v Nelahozevsi a že vynaložil vše, aby svému synu dal patřičné vychování! Sláva Vám za to!“