česky | English

stabat mater

OPUSOVÉ ČÍSLO 58
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 71
DATUM VZNIKU původní klavírní verze: 19. února - 7. května 1876
konečná orchestrální verze: říjen 1877 - 13. listopadu 1877
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY původní klavírní verze: ?
konečná orchestrální verze: 23. prosince 1880, Praha
INTERPRET PREMIÉRY původní klavírní verze: ?
konečná orchestrální verze: sóla: Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech, orchestr a sbor Prozatímního divadla, dir. Adolf Čech
1. VYDÁNÍ Simrock, 1881, Berlín
AUTOR TEXTU Jacopone da Todi (?)
INSTRUMENTACE 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, varhany (harmonium), housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla (soprán, alt, tenor, bas)
ČÁSTI / VĚTY
  1. Stabat mater dolorosa, h moll (Andante con moto)
  2. Qui est homo, e moll (Andante sostenuto)
  3. Eja mater, c moll (Andante con moto)
  4. Fac, ut ardeat cor meum, b moll (Largo)
  5. Tui nati vulnerati, Es dur (Andante con moto, quasi allegretto)
  6. Fac me vere, tecum flere, H dur (Andante con moto)
  7. Virgo virginum, A dur (Largo)
  8. Fac ut portem Christi mortem, D dur (Larghetto)
  9. Inflammatus, d moll (Andante maestoso)
10. Quando corpus morietur, h moll/D dur (Andante con moto)
DURATA cca 1 h. 25 min.

    


námět

Za autora textu středověké náboženské sekvence Stabat mater je obvykle považován františkánský mnich, Ital Jacopone da Todi (1230 - 1306). Sekvence byla během Tridentského koncilu vyloučena z oficiální liturgie a směla se do ní navrátit až roku 1727 za působení papeže Benedikta XIII. Latinské verše líčí biblickou scénu ukřižování Krista jakoby z jiného úhlu - z pohledu matky, které na kříži umírá její syn. Právě pro spojení náboženské tematiky s hluboce lidským obsahem byl text v průběhu dějin podkladem pro desítky zhudebnění. Kromě Dvořákova patří mezi nejznámější zpracování Palestrinovo, Pergolesiho, Haydnovo, Rossiniho a Verdiho.


okolnosti vzniku
 

Jako podnět k práci na oratoriu Stabat mater bývá obvykle uváděno úmrtí tří Dvořákových dětí. Není zcela jisté, zda tento tradiční výklad odráží skutečnost v plné šíři. Skladatel vytvořil první podobu díla již po úmrtí prvního z dětí, dcery Josefy. Kojenecká úmrtnost byla tehdy velmi vysoká a Josefa zemřela pouhé dva dny po narození (21. srpna 1875). Dvořák se navíc nezačal kompozicí zabývat bezprostředně po smrti Josefy, ale až s odstupem šesti měsíců (v únoru 1876), během nichž dokončil operu Vanda a vytvořil Klavírní trio g moll a Smyčcový kvartet E dur. Dílo mělo ve své původní podobě jen sedm vět a pouze klavírní doprovod, lze je nicméně považovat za plnohodnotnou kompozici. S výslednou verzí se v zásadě shodovala, rozdíly lze zaznamenat pouze v poněkud odlišném pojetí altové árie Inflammatus a v kompozičním řešení závěrečného „Amen“. Je možné, že nebýt úmrtí dalších dvou dětí, k nimž došlo v následujícím roce, Dvořák by se k přepracování díla již nevracel. Teprve když 13. srpna 1877 zemřela nešťastnou náhodou jedenáctiměsíční dcera Růžena a po necelých čtyřech týdnech podlehl neštovicím i prvorozený syn Otakar, Dvořák dílo upravil do podoby, jak jej známe dnes: přikomponoval další tři věty (č. 5 - 7) a původní klavírní doprovod instrumentoval pro orchestr. Dílo dokončil v listopadu 1877. Partitura vyšla tiskem u berlínského vydavatelství Simrock koncem roku 1881. Na Simrockovo naléhání bylo původní opusové číslo 28 změněno kvůli lepšímu odbytu na 58.

 

 


strana partitury 1. části Stabat mater dolorosa


charakteristika

Dvořákovo Stabat mater je mimořádně sugestivním zhudebněním textu o utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži, ale také nadčasovou, všeplatnou výpovědí o lidském zármutku a naději. V řadě autorových skladeb je prvním výrazným dokladem autorovy zbožnosti. Prostá, neokázalá víra, která je jedním z hlavních atributů také autorovy celé další tvorby, umožnila vznik díla hlubokého obsahu. I při své monumentalitě zůstává Stabat mater hudbou lidsky prostou, plnou pokory před vyšším Řádem. Charakteristickým rysem celé kompozice je neobyčejně ušlechtilý hudební projev, myšlenkově závažný a prostý jakékoli triviality či povrchních efektů. Výraznou předností partitury je její zvuková krása, účelně těžící ze spojení lidských hlasů s měkkými, ale sytými orchestrálními barvami. Celá struktura rozsáhlého díla, rozčleněného do deseti částí, představuje velkolepý výrazový oblouk: klene se od počátečního obrazu smrti a utrpení přes pocity úzkosti a bolestné meditace až k závěrečné katarzi, přitakávající životu. Přestože literární podklad oratoria vypovídá o stinných stránkách lidského života, celkové vyznění díla - a to je pro Dvořáka charakteristické - je spíše pozitivní. Přes nedávnou tragickou osobní zkušenost autor nepropadá beznaději, jeho hudba nezrcadlí rezignaci ani bezvýchodnost. V Dvořákově veledíle vidíme i přes clonu slz víru v život.


strana partitury 6. části Fac me vere

Každou z deseti částí oratoria Dvořák koncipoval jako samostatné uzavřené číslo s vlastním tematickým materiálem. Výjimkou je pouze poslední věta, v níž skladatel cituje z první části, čímž dociluje větší sjednocenosti kompozice. Pro vyznění celého díla je klíčová obrovitá první věta Stabat mater dolorosa, která se celá nese ve znamení pocitu nevýslovného smutku a úzkosti. Vyrůstá ze stísněného, po půltónech sestupujícího motivu na pozadí tónu fis, drženého v prázdných oktávách. Podle vzpomínek Josefa Suka prý Dvořák vyprávěl, že při promýšlení koncepce Stabat mater měl neustále na mysli představu kříže. Tento obraz mu nakonec vykrystalizoval v představu tónu fis stoupajícího z hloubky do výše. Po dlouhém orchestrálním úvodu se postupně přidává smíšený sbor a kvartet sólistů. Nepřetržitý melodický proud opakovaně vyúsťuje do strmé gradace, která po drásavém vzestupu vybudovaném na sekvenci výrazného motivu vždy vrcholí výkřikem zoufalství (zmenšený septakord v plné síle celého orchestru i sboru). Teprve těsně před závěrem se hudební tok nesměle obrátí k útěšnému dur.

Následujících osm částí oratoria střídavě využívá sboru a sólistů: meditativní kvartet Qui est homo je vystřídán sborovým Eja mater s téměř pochodovým rytmem, následuje věta se sólovým basem Fac, ut ardeat cor meum, sborová část Tui nati vulnerati, tenorová árie s téměř lidovou melodikou Fac me vere, tecum flere, křehký sborový zpěv Virgo virginum, duet sopránu a tenoru Fac ut portem Christi mortem a altová árie s atmosférou plnou odhodlání, Inflammatus. Závěrečná věta Quando corpus morietur, která opět rovnocenně využívá sboru i sólistů, vychází motivicky z prvního dílu a celou kompozici tak přesvědčivě uzavírá. Nálada je však jiná. Znovu se o slovo přihlásí ona gradovaná sekvence orchestru a sboru, známá již z první věty, tentokrát však neústí do výrazu bolesti, ale je završena jasným dur. Následuje komplikovaná fuga na slovo „amen“ a katarzi dovršuje sborová pasáž a capella, přinášející vyrovnání a naději.  
strana partitury 3. části Eja mater


titulní strana partitury  

premiéra, ohlasy a další osudy díla

Premiéra skladby se uskutečnila 23. prosince 1880 v Praze na koncertě Jednoty umělců hudebních za řízení Adolfa Čecha (tomuto spolku je také dílo věnováno). Následovalo provedení brněnské, 2. dubna 1882, pod taktovkou Leoše Janáčka a vzápětí také první provedení v zahraničí, 5. dubna v Budapešti. Klíčovou událostí pro další osudy (nejen) tohoto Dvořákova díla mělo první uvedení Stabat mater v Anglii, v zemi se silnou interpretační tradicí v oblasti oratorního žánru. Londýnská premiéra 10. března 1883 měla úspěch tak mimořádný, že již v následujícím roce byl k dalšímu provedení pozván sám skladatel. Koncert 13. března 1884, na kterém Dvořák osobně dirigoval Stabat mater v londýnské Royal Albert Hall, byl skladatelovým prvním velikým zahraničním triumfem. Dílo se rozletělo do celého světa a v následujících dvou letech bylo mj. hráno v Birminghamu, Worcesteru, Pittsburgu, New Yorku, Záhřebu a Mannheimu. Pronikavý úspěch díla byl okamžitý a tvalý. Pro svoje mimořádné hudební a duchovní kvality se Dvořákovo oratorium stalo nejproslulejším zhudebněním středověké sekvence Stabat mater a zároveň patří k nejoblíbenějším a nejčastěji provozovaným dílům svého autora.
 


z Dvořákovy korespondence:

 

příteli V. Urbánkovi (Londýn, 14. 3. 1884):
„V pondělí byla první zkouška se sborem v Albert Hall, ohromné budově, v níž se může pohodlně směstnati až 12 000 lidí! Jak jsem se objevil u pultu, byl jsem uvítán hromovým, dlouhotrvajícím potleskem, uplynulo drahně času, než opět trochu klidu nastalo. Byl jsem hluboce dojat tak srdečnou ovací, že jsem ani slova promluviti nemohl a také by to nebylo nic platno, poněvadž by mi nikdo nerozuměl... Ředitel spolku, který výhradně dává oratoria, p. Barnby, jenž vloni Stabat mater dirigoval, nyní výborně vše připravil a nastudoval, takže zkouška šla velmi dobře. Druhého dne byla zkouška s orchestrem a odpoledne se sólisty. Jsou to nejpřednější síly v Londýně, zejména tenor a alt jsou překrásné hlasy. Musím však v krátkosti naznačiti, jak silný je orchestr a sbor. Prosím Vás, nelekejte se! Sopránů je 250, altů 160, tenorů 180 a basů 250; v orchestru pak vedou slovo: 24 housle první, 20 houslí druhých, 16 viol, 16 cell, 16 kontrabasů. Dojem tak ohromného tělesa byl vpravdě okouzlující. Jest to vůbec k nevypsání... [při koncertu] hned při vstoupení byl jsem od obecenstva, čítajícího asi 12 000 hlav, bouřlivým potleskem přijat. Od čísla k číslu rostlo všeobecné nadšení a ku konci byl potlesk tak veliký, že jsem se znova a znova musel obecenstvu děkovati. Zároveň z druhé strany i orchestr a sbor mě nejvřelejšími ovacemi zahrnovaly. Zkrátka dopadlo to tak, že si ani lépe přáti nemohu. Ze všeho jsem již nabyl přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ponese ovoce....“

podpisy účinkujících z provedení ve Worcesteru
   
manželce Anně (Londýn, 17. 3. 1884):
„Milá ženuško! Zde Ti posílám kritiky, ostatní ještě pošlu. Zejména kritika Daily Telegraph od Bennetta je velkolepá; ať ji tedy ve všech novinách ve Feuilletonu uveřejní... Nevím, co bych Ti psal, jen tolik, že jsem nevýslovně šťasten, jakého uznání a obdivu se mi zde ze všech stran dostává. Sbohem Tvůj Antonín.“
 

otci Františkovi (Londýn, 21. 3. 1884):
„Milý, drahý tatínku! Vaše psaní jsem dostal a těšilo mě to velmi, že jste si na mě také vzpomněl. Kdo by si to byl pomyslil, že daleko za mořem v tom ohromném Londýně jednou v životě také až sem se dostanu a že zde takové triumfy jako málokterý cizí umělec zažiju! Abyste měl jen malinké ponětí, jak ten Londýn vypadá a jak ohromně veliký je, tedy Vám povím následující: Kdyby veškeré obyvatelstvo české v celých Čechách v jeden celek bylo seřaděno, tedy ještě by to nebylo tolik, co Londýn čítá obyvatelů! A kdyby veškeré obyvatelstvo města Kladna navštívilo onen ohromný sál, kde jsem své "Stabat mater" dirigoval, tedy ještě by tam zbylo místa dost, neb tak kolosálně veliký je ten Albert Hall! ... V některých novinách byla také o Vás zmínka, že pocházím z rodičů chudých a můj otec že byl řezníkem a hospodským v Nelahozevsi a že vynaložil vše, aby svému synu dal patřičné vychování! Sláva Vám za to!...“