česky | English

stabat mater 

opusové číslo
58 
číslo v Burghauserově katalogu
71 
datum vzniku
19. 2. - 7. 5. 1876 (klavírní verze),  říjen 1877 - 13. 11. 1877 (partitura) 
datum a místo premiéry
23. 12. 1880, Praha 
interpret premiéry
sóla: Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech, orchestr a sbor Prozatímního divadla, dir. Adolf Čech
autor textu
Jacopone da Todi (?) 
části / věty
  1. Stabat mater dolorosa, h moll (Andante con moto)
  2. Qui est homo, e moll (Andante sostenuto)
  3. Eja mater, c moll (Andante con moto)
  4. Fac, ut ardeat cor meum, b moll (Largo)
  5. Tui nati vulnerati, Es dur (Andante con moto, quasi allegretto)
  6. Fac me vere, tecum flere, H dur (Andante con moto)
  7. Virgo virginum, A dur (Largo)
  8. Fac ut portem Christi mortem, D dur (Larghetto)
  9. Inflammatus, d moll (Andante maestoso)
10. Quando corpus morietur h moll/D dur (Andante con moto) 
durata
cca 1 h. 25 min. 

    

Za autora textu středověké náboženské sekvence Stabat mater je obvykle považován františkánský mnich, Ital Jacopone da Todi (1230 - 1306). Verše líčí biblickou scénu ukřižování Krista jakoby z jiného úhlu - z pohledu matky, které na kříži umírá její syn. Právě pro spojení náboženské tematiky s hluboce lidským obsahem byl text v průběhu dějin podkladem pro desítky zhudebnění. Kromě Dvořákova patří mezi nejznámější zpracování Palestrinovo, Pergolesiho, Haydnovo, Rossiniho, Verdiho aj.

Práce na oratoriu Stabat mater je spojena s úmrtím tří Dvořákových dětí. Skladatel se látkou začal zabývat na jaře 1876 po smrti dcery Josefy. Vytvořil první podobu díla, zatím pouze s klavírem. Ke kompozici se vrátil teprve po sedmnácti měsících po smrti dalších dvou dětí. Nejprve 13. srpna 1877 zemřela nešťastnou náhodou jedenáctiměsíční dcera Růženka a po necelých čtyřech týdnech, 8. září, v den Dvořákových šestatřicátých narozenin, podlehl neštovicím prvorozený syn Otakar. Ve chvíli, kdy přišel o všechny své děti, upravil Dvořák dílo do podoby, jak jej známe dnes, tzn. s orchestrem. V sugestivním zhudebnění textu o utrpení matky,  jejíž  syn
strana partitury 1. části Stabat mater dolorosa


strana partitury 6. části Fac me vere

umírá na kříži, nalezl očištění. Osobní tragédii přetavil v nadčasovou výpověď o lidském zármutku a naději. Dílo, které se zrodilo z bolesti, paradoxně vyneslo skladatele na první stupeň cesty ke světové proslulosti.

Stabat mater je v řadě Dvořákových skladeb prvním výrazným dokladem autorovy zbožnosti. Prostá, neokázalá víra, která je jedním z hlavních atributů celé autorovy tvorby, umožnila vznik díla hlubokého obsahu. I při své monumentalitě zůstává Stabat mater hudbou lidsky prostou, plnou pokory před vyšším Řádem. Charakteristickým rysem celé kompozice je neobyčejně ušlechtilý hudební projev, myšlenkově závažný a prostý jakékoli triviality či povrchních efektů. Výraznou předností partitury je její zvuková krása, účelně těžící ze spojení lidských hlasů s měkkými, ale sytými orchestrálními barvami.

Celá struktura rozsáhlého díla, rozčleněného do deseti částí, představuje velkolepý výrazový oblouk: klene se od počátečního obrazu smrti a utrpení, přes pocity úzkosti a bolestné meditace až k závěrečné katarzi, přitakávající životu. Obrovitá první věta Stabat mater dolorosa vyrůstá ze stísněného, po půltónech sestupujícího motivu na pozadí tónu fis, drženého v prázdných oktávách. Po poměrně dlouhém orchestrálním úvodu se postupně přidává smíšený sbor a kvartet sólistů a celá věta se nese ve znamení pocitu nevýslovného smutku a úzkosti. 
Čtyřikrát jsme svědky úchvatné gradace, která po drásavém vzestupu vybudovaném na sekvenci výrazného melodického motivu vždy vrcholí výkřikem zoufalství (zmenšený septakord v plné síle celého orchestru i sboru). Teprve těsně před závěrem se hudební tok nesměle obrátí k útěšnému dur. Následujících osm částí oratoria střídavě využívá sboru a sólistů: meditativní kvartet Qui est homo je vystřídán sborovým Eja mater s téměř pochodovým rytmem, následuje věta se sólovým basem Fac, ut ardeat cor meum, sborová část Tui nati vulnerati, tenorová árie s téměř lidovou melodikou Fac me vere, tecum flere, křehký sborový zpěv Virgo virginum, duet sopránu a tenoru Fac ut portem Christi mortem a altová árie s atmosférou plnou odhodlání, Inflammatus. Závěrečná věta Quando corpus morietur, která opět rovnocenně využívá sboru i sólistů, vychází motivicky z prvního dílu a celou kompozici tak přesvědčivě uzavírá. Nálada je však jiná. Znovu se o slovo přihlásí ona gradovaná sekvence orchestru a sboru, kterou již známe z první věty, tentokrát však nevyústí do beznaděje, ale je završena jasným dur. Následuje komplikovaná fuga na slovo amen a katarzi dovršuje sborová pasáž a capella, přinášející vyrovnání a naději.  
strana partitury 3. části Eja mater

Přestože literární podklad oratoria vypovídá o stinných stránkách lidského života, celkové vyznění díla - a to je pro Dvořáka charakteristické - je spíše pozitivní. Skladatel, otec tří zemřelých dětí, nepropadá beznaději, jeho hudba nezrcadlí rezignaci ani bezvýchodnost. V Dvořákově veledíle vidíme i přes clonu slz víru v život.

titulní strana partitury  

Premiéra skladby 23. 12. 1880 v Praze zaznamenala veliký ohlas. Následovalo provedení brněnské (2. 4. 1882) pod taktovkou Leoše Janáčka a na podzim téhož roku bylo dílo hráno v Budapešti. Klíčovou událostí pro další osudy (nejen) tohoto Dvořákova díla mělo první uvedení Stabat mater v Anglii, zemi se silnou tradicí provozování oratorního žánru. Londýnská premiéra 10. 3. 1883 měla úspěch tak mimořádný, že již v následujícím roce byl k dalšímu provedení pozván sám skladatel. Koncert 13. 3. 1884, na kterém Dvořák osobně dirigoval Stabat mater v londýnské Royal Albert Hall, byl jeho prvním velikým zahraničním triumfem. Dílo se rázem rozletělo do celého světa a v následujících dvou letech bylo mj. hráno v Birminghamu, Worchesteru, Pittsburgu, New Yorku, Záhřebu a Mannheimu.

Pro svoje mimořádné hudební a duchovní kvality se Dvořákovo oratorium stalo nejproslulejším zhudebněním středověké sekvence Stabat mater a zároveň patří k nejoblíbenějším a nejčastěji provozovaným dílům svého autora.
 

z Dvořákovy korespondence:

 

příteli V. Urbánkovi (Londýn, 14. 3. 1884):
"V pondělí byla první zkouška se sborem v Albert Hall, ohromné budově, v níž se může pohodlně směstnati až 12 000 lidí! Jak jsem se objevil u pultu, byl jsem uvítán hromovým, dlouhotrvajícím potleskem, uplynulo drahně času, než opět trochu klidu nastalo. Byl jsem hluboce dojat tak srdečnou ovací, že jsem ani slova promluviti nemohl a také by to nebylo nic platno, poněvadž by mi nikdo nerozuměl... Ředitel spolku, který výhradně dává oratoria, p. Barnby, jenž vloni Stabat mater dirigoval, nyní výborně vše připravil a nastudoval, takže zkouška šla velmi dobře. Druhého dne byla zkouška s orchestrem a odpoledne se sólisty. Jsou to nejpřednější síly v Londýně, zejména tenor a alt jsou překrásné hlasy. Musím však v krátkosti naznačiti, jak silný je orchestr a sbor. Prosím Vás, nelekejte se! Sopránů je 250, altů 160, tenorů 180 a basů 250; v orchestru pak vedou slovo: 24 housle první, 20 houslí druhých, 16 viol, 16 cell, 16 kontrabasů. Dojem tak ohromného tělesa byl vpravdě okouzlující. Jest to vůbec k nevypsání... [při koncertu] hned při vstoupení byl jsem od obecenstva, čítajícího asi 12 000 hlav, bouřlivým potleskem přijat. Od čísla k číslu rostlo všeobecné nadšení a ku konci byl potlesk tak veliký, že jsem se znova a znova musel obecenstvu děkovati. Zároveň z druhé strany i orchestr a sbor mě nejvřelejšími ovacemi zahrnovaly. Zkrátka dopadlo to tak, že si ani lépe přáti nemohu. Ze všeho jsem již nabyl přesvědčení, že nyní nastává pro mne zde v Anglii nová a bohdá šťastnější doba, která, jak doufám, vůbec českému umění dobré ponese ovoce...."
podpisy účinkujících z provedení ve Worcesteru
manželce Anně (Londýn, 17. 3. 1884):
"Milá ženuško! Zde Ti posílám kritiky, ostatní ještě pošlu. Zejména kritika Daily Telegraph od Bennetta je velkolepá; ať ji tedy ve všech novinách ve Feuilletonu uveřejní... Nevím, co bych Ti psal, jen tolik, že jsem nevýslovně šťasten, jakého uznání a obdivu se mi zde ze všech stran dostává. Sbohem Tvůj Antonín."
 

otci Františkovi (Londýn, 21. 3. 1884):
"Milý, drahý tatínku! Vaše psaní jsem dostal a těšilo mě to velmi, že jste si na mě také vzpomněl. Kdo by si to byl pomyslil, že daleko za mořem v tom ohromném Londýně jednou v životě také až sem se dostanu a že zde takové triumfy jako málokterý cizí umělec zažiju! Abyste měl jen malinké ponětí, jak ten Londýn vypadá a jak ohromně veliký je, tedy Vám povím následující: Kdyby veškeré obyvatelstvo české v celých Čechách v jeden celek bylo seřaděno, tedy ještě by to nebylo tolik, co Londýn čítá obyvatelů! A kdyby veškeré obyvatelstvo města Kladna navštívilo onen ohromný sál, kde jsem své "Stabat mater" dirigoval, tedy ještě by tam zbylo místa dost, neb tak kolosálně veliký je ten Albert Hall! ... V některých novinách byla také o Vás zmínka, že pocházím z rodičů chudých a můj otec že byl řezníkem a hospodským v Nelahozevsi a že vynaložil vše, aby svému synu dal patřičné vychování! Sláva Vám za to!..."