Smyčcový kvartet č. 6 a moll, op. 12, B40

Opusové číslo

12

Číslo v Burghauserově katalogu

40

Datum vzniku

listopad 1873 – 5. prosince 1873 (revize: 1874 (?))

Datum a místo premiéry

9. října 1990, Praha

Interpret premiéry

Kocianovo kvarteto

První vydání

Editio Supraphon, 1982, Praha

Základní tónina

a moll

Části / věty

1. Allegro ma non troppo
2. Poco allegro
3. Poco adagio
4. Finale. Allegro molto

Durata

cca 30 min.

okolnosti vzniku

Smyčcový kvartet č. 6 a moll, zkomponovaný koncem roku 1873, zaujímá v Dvořákově tvorbě vývojově důležité místo jako poslední a zároveň také nejodvážnější pokus o tvarovou syntézu klasické čtyřvěté formy. Dílo původně v základních rysech zachovávalo čtyřvěté schéma, ale bez obvyklého oddělení jednotlivých částí, takže tvořilo celistvý, nepřerušovaný hudební proud. Tímto formálním řešením skladatel navázal na své dřívější podobné formální experimenty, spadající do období kolem roku 1869, jenž byly důsledkem jeho intenzivního zájmu o hudbu německých novoromantiků. Sjednocujícím prvkem celého díla byl motiv, ze kterého vyrůstaly všechny části. S výsledkem zřejmě autor nebyl spokojen, protože se zanedlouho ke kompozici vrátil (snad hned v následujícím roce) a rozdělil ji na tradiční čtyři samostatné věty. Při této revizi zcela vypustil pomalý úsek s označením Andante appassionato. Kvartet je v podobě, která se dochovala, souvisle neproveditelný, protože skladatel některé strany partitury zničil. Pro kritické vydání v roce 1982 tyto chybějící úseky zrekonstruoval přední dvořákovský badatel Jarmil Burghauser. Dílo bylo veřejně provedeno teprve roku 1990.

charakteristika

Z hlediska makrotektoniky lze dílo považovat za nepřesvědčivý kompromis mezi původním konceptem monotematické jednověté kompozice a tradiční čytřvětou strukturou. Co se týká tematické práce, na rozdíl od třech „wagnerovských“ kvartetů vzniklých v letech 1869–1870 lze již v Kvartetu a moll spatřovat zesílenou tendenci k těm kompozičním rysům, které budou typické pro styl zralého Dvořáka: periodický charakter tematického materiálu, smysl pro kontrast a výrazné vedení jednotlivých hlasů. První věta, která se nedochovala v úplném znění, je komponována v sonátové formě, jejíž hlavní téma má téměř schubertovský charakter. Druhá věta zastupuje jakési atypické scherzo s provedením a variacemi ve střední části. Třetí věta v pomalém tempu je komponována v trojdílné formě A–B–A a pro její křehkou lyriku ji lze považovat za kompozičně propracovanější protějšek skladatelova cyklu Cypřiše. Před závěrem se mihne výrazná citace hlavního tématu první věty. Závěrečná věta s převládajícím optimistickým charakterem je komponována v sonátové formě; rovněž se nedochovala v úplnosti, její střední část (provedení) chybí.