Smyčcový kvartet č. 4 e moll, B19

Ve trojici stylově spřízněných smyčcových kvartetů, které vznikly přibližně v průběhu let 1869–1870, je tento časově poslední. Podle dílčích datací jednotlivých partů lze usuzovat, že vznikl pravděpodobně koncem roku 1870. Zachoval se, stejně jako oba předchozí kvartety, pouze v hlasech, tentokrát však alespoň ve skladatelově rukopisu. Party byly na počátku 20. století objeveny v majetku houslisty a ředitele pražské konzervatoře Antonína Bennewitze. Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let je obdobím, ve kterém se Dvořák po první etapě své umělecké tvorby výrazně odklonil od klasických vzorů a veškerý svůj zájem upřel k dílu německých novoromantiků Wagnera a Liszta. V Kvartetu e moll kulminují Dvořákovy snahy po novátorství až do podoby jakéhosi hudebního experimentu, který v Dvořákově díle nemá obdoby a skladatel v něm mnoha ohledech předbíhá další vývoj evropské hudby. Muzikolog Hartmut Schick, který se Dvořákovými kvartety podrobně zabýval, dokonce klade paralely mezi tento Dvořákův kvartet a hudbu Schönberga, Debussyho či Stravinského. Dílo je třívěté, přičemž jedině střední věta již nese zřetelné stopy skladatelova budoucího osobitého stylu. Krajní věty přinášejí hudbu vzrušeného, dokonce divokého výrazu, s harmonicky zvrásněným průběhem a mnoha neotřelými kompozičními nápady. Na základě druhé věty kvartetu Dvořák později vytvořil volnou větu Smyčcového kvintetu G dur, kterou následně osamostatnil jako Nokturno, op. 40. Kvartet byl poprvé veřejně proveden až roku 1990.