Smyčcový kvartet č. 14 As dur, op. 105, B193

Opusové číslo

105

Číslo v Burghauserově katalogu

193

Datum vzniku

26. března – 10. prosince 1895

Datum a místo premiéry

20. října 1896, Praha

Interpret premiéry

České kvarteto (Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal, Hanuš Wihan)

První vydání

Simrock, 1896, Berlín

Základní tónina

As dur

Části / věty

1. Adagio ma non troppo. Allegro appassionato
2. Molto vivace
3. Lento e molto cantabile
4. Allegro non tanto

Durata

cca 32 min.

okolnosti vzniku

Počátek kompozice Smyčcového kvartetu As dur spadá do doby těsně před Dvořákovým návratem ze Spojených států do Čech. Skladatel začal na skice pracovat koncem března 1895 v New Yorku, ale po 111 taktech náčrt odložil a vrátil se k němu teprve v prosinci téhož roku v Praze. Mezitím ještě vytvořil Smyčcový kvartet G dur (listopad-prosinec 1895), proto má Kvartet As dur nižší opusové číslo, přestože byl dokončen jako druhý. Obě díla zahajují poslední etapu skladatelovy tvorby a zároveň se jedná o Dvořákovy poslední kompozice z oblasti tzv. absolutní hudby. Kvartety vznikly po neobvykle dlouhé kompoziční přestávce čtyř měsíců, kterou zřejmě Dvořák potřeboval k odpočinku po dvouapůlletém americkém pobytu. Důsledkem této dlouhé tvůrčí pauzy byl přetlak invence, takže po pouhých dvou dnech od dokončení Kvartetu G dur se Dvořák vrátil k newyorskému náčrtu Kvartetu As dur a během necelých tří týdnů jej dokončil. Z původního náčrtu zchoval pouze expozici první věty, počínaje provedením psal dílo zcela nově.

všeobecná charakteristika

Stejně jako v případě Kvartetu G dur ze stejného období lze i v případě Kvartetu As dur hovořit o vrcholném uměleckém díle ve svém žánru. Ve své poslední komorní kompozici Dvořák vrchovatou měrou zúročil celoživotní zkušenosti nabyté na poli absolutní hudby a tradiční kvartetní formu naplnil mimořáným hudebním obsahem. Kvartet As dur je na rozdíl od svého předchůce založený polyfonněji a scherzo je v pořadí vět přesunuto na druhé místo. I tentokrát pracuje Dvořák s bohatou paletou výrazových prostředků a s rozmanitým tematickým materiálem. Typické znaky skladatelovy americké tvorby, jejichž ohlasy lze ještě zaznamenat v předchozí skladbě, již zde zcela chybí. Celkové ladění díla je pozitivní, radostné a věrně zrcadlí skladatelovo tehdejší duševní rozpoložení.

formální charakteristika

První věta kvartetu začíná pomalou introdukcí, která nejdříve ve violoncelle a pak i v postupně přidávaných ostatních hlasech anticipuje hlavní téma věty. Myšlenkovou bohatost díla dokládá mj. právě práce s hlavním tématem, které již během svého prvního uvedení v expozici prochází různými modifikacemi a z jeho jednotlivých dílčích prvků jsou odvozovány kontrastní hudební plochy. Vedlejší téma je výrazně rytmické a důležitou roli v něm hrají trioly. Kompozičně promyšlené provedení pracuje nejdříve s jednotlivými motivickými prvky hlavního tématu, do nichž později konfliktním způsobem zasahuje i téma vedlejší. Po vzrušené gradaci provedení navazuje repríza, která překvapivě nezačíná v As dur, ale v G dur. Dále již repríza pokračuje tradičně a v závěru na ni navazuje koda, která celkovou radostnou náladu věty ještě stupňuje.

Druhá věta bývá někdy označována jako Dvořákovo nejpůsobivější scherzo. Je komponována v tradiční trojdílné formě A–B–A a celá vychází z jediného motivického jádra, jímž je výrazně rytmická, synkopovaná myšlenka exponovaná v úvodu oddílu A. Ve svém dalším rozvíjení nabyde toto téma zpěvnějšího charakteru, ve kterém lze zaznamenat ohlasy na matčinu ukolébavku z opery Jakobín. Střední část věty, díl B, přináší zklidněnou hudební plochu s široce rozklenutou melodikou. Třetí věta je vrcholnou ukázkou typicky dvořákovské lyriky a citové vroucnosti. S výjimkou střední části, v níž zazní poněkud temnější tóny, se jedná o široce rozklenutý zpěv klidu a štěstí s mistrovským využitím kontrapuntických postupů a neobyčejně bohatou zvukovostí. Čtvrtá věta, jejíž forma představuje kombinaci sonátového principu a ronda, završuje dílo výrazem nespoutané radosti. Je vystavěna ze tří témat, v nichž jsou silně přítomny ohlasy českého folklóru, zejména polky. V závěru Dvořák stupňuje radostný charakter věty v gradačních vlnách až k jakési jásavé extázi, která dílo efektně završuje.