smyčcový kvartet č. 11
|
opusové číslo
|
61
|
|
číslo v Burghauserově katalogu
|
121
|
|
datum vzniku
|
dokončeno 10. 11. 1881
|
|
datum a místo premiéry
|
2. 11. 1882, Berlín
|
|
interpret premiéry
|
Joachimovo kvarteto (Joseph Joachim, Heinrich de Ahna, Emanuel Wirth, Hugo Dechert)
|
|
základní tónina
|
C dur
|
|
části / věty
|
1. Allegro
2. Poco adagio e molto cantabile 3. Scherzo. Allegro vivo 4. Finale. Vivace |
|
durata
|
cca 38 min.
|
Na prahu své čtyřicítky byl již Dvořák natolik světově uznávaným skladatelem, že se mu hrnuly objednávky na nová díla nejen ze strany nakladatelů, ale také interpretů. A tak necelé dva roky po splnění závazku vůči Florentinskému kvartetu, pro něž vytvořil Smyčcový kvartet č . 10 Es dur, se musel soustředit na nový úkol. Tentokrát pro kvarteto, jehož primáriem byl dvorní kapelník Joseph Hellmesberger. Dvořák chtěl co nejdříve vyhovět, ale zrovna pracoval na rozsáhlém díle - opeře Dimitrij. Rozdělil si tedy čas tak, že dopoledne věnoval opeře a odpoledne novému kvartetu. Dvořák nejprve vytvořil první větu zamýšleného kvartetu v F dur, ale nebyl s ní spokojen. Proto ji odložil a začal psát znovu, tentokrát v C dur. Tato hudba se liší zcela zásadně od předchozího kvartetu, zvaného "Slovanský". Skladatel zde nepoužívá ani jedinou melodii, která by mohla být považována za "slovanskou", pro svoji inspiraci se obrátil k beethovenovsko - schubertovskému vzoru. Absence slovanských názvuků činí z kvartetu C dur dílo, které je pro Dvořáka v jistém smyslu atypické. Jedná se však o skladbu, která je dokladem dalšího tvůrčího vyzrávání, k němuž autor dospěl. Hudba tohoto kvartetu se vyznačuje klasickou uměřeností a velkou myšlenkovou hloubkou. Vzhledem k požáru vídeňského Ringtheatru nemohlo Hellmesbergerovo kvarteto provést chystanou premiéru, a tak se první provedení odehrálo 6. 12. 1882 v Bonnu v interpretaci Joachimova kvarteta.
