Slovanské tance II. řada, op. 72, B147

Opusové číslo

72

Číslo v Burghauserově katalogu

147

Datum vzniku

listopad 1886 – 5. ledna 1887

Datum a místo premiéry

č. 1, 2 a 7: 6. ledna 1887, Praha

Interpret premiéry

orchestr Národního divadla, dirigent Antonín Dvořák

První vydání

Simrock, 1887, Berlín

Instrumentace

1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, velký buben, činely, triangl, zvonek as² (jen v č. 8), housle, violy, violoncella, kontrabasy

Části / věty

č. 1 (9) - Molto vivace, B dur (odzemek)
č. 2 (10) - Allegretto grazioso, e moll (dumka)
č. 3 (11) - Allegro, F dur (skočná)
č. 4 (12) - Allegretto grazioso, Des dur (dumka)
č. 5 (13) - Poco adagio, b moll (špacírka)
č. 6 (14) - Moderato, quasi minuetto, B dur (polonéza)
č. 7 (15) - Allegro vivace, C dur (kolo)
č. 8 (16) - Grazioso e lento ma non troppo, quasi tempo di valse, As dur (sousedská)

Durata

cca 36 min.

okolnosti vzniku

Ke kompozici druhé řady Slovanských tanců Dvořáka dlouho přemlouval jeho nakladatel Simrock, který chtěl po úspěchu první řady svůj úspěšný obchodní tah zopakovat. Skladatel se dlouho bránil. V dopisech Simrockovi např. píše, že „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“ Nakladatel však naléhal tak dlouho, až skladatel kapituloval a s osmiletým odstupem se pustil do nové série. Nyní již Simrockovi píše zcela jiným tónem: „Slovanské tance mě velice baví a myslím, že budou zcela jiné (žádný žert a žádná ironie!).“ Práce mu šla od ruky téměř stejně rychle jako v prvním případě: za měsíc bylo dílo dokončeno.

charakteristika

Dvořák ve druhé řadě Tanců rozšiřuje spektrum tanečních typů o řadu dalších: k polce, skočné, sousedské, furiantu a dumce, kterých využil již v řadě první, se nyní připojuje česká špacírka, polská polonéza, srbské kolo a odzemek z oblasti valašsko-slovenského pomezí. Odlišný je také celkový charakter hudby. Druhá řada odpovídá Dvořákově kompoziční úrovni té doby – mezitím vznikla tak závažná a vyspělá díla jako Houslový koncert, Sedmá symfonie nebo oratorium Svatá Ludmila. Oproti prvním osmi tancům, které se vesměs nesou atmosférou veselí a pohody, nacházíme ve druhé řadě mnohem pestřejší paletu nálad, od melancholických až po extaticky divoké. Skladatel tvoří vysoce idealizované taneční typy, jakoby již nestál uprostřed tanečního víru, ale jen ho zdálky pozoroval. I v utváření témat lze vysledovat větší rozmanitost. Některá mají pravidelnou periodicitu, jiná jsou nepravidelná. Instrumentační stránka orchestrální verze je ještě rafinovanější než v případě řady první. V některých tancích Dvořák ani nevyužívá možností celého orchestru a přesto s minimem prostředků dosahuje fascinujícího zvukového účinku. Za zmínku stojí originální způsob, kterým Dvořák celou řadu (a tím vlastně obě dvě) završuje. Poslední tanec je podle názvu sousedská, ale skutečnému tanci je tato hudba již velmi vzdálena – skladatel posluchači předkládá jeho vrcholně stylizovanou a nanejvýš poetickou podobu. Nejedná se už o tanec v pravém smyslu slova, ale spíš jen o nostalgickou vzpomínku na něj. Je to Dvořákovo neokázalé, cudné rozloučení se Slovanskými tanci.