česky | English

slovanské tance II. řada 

opusové číslo
72 
číslo v Burghauserově katalogu
147 
datum vzniku
listopad 1886 - 5. 1. 1887 
datum a místo premiéry
č. 1, 2 a 7: 6. 1. 1887, Praha 
interpret premiéry
orchestr Národního divadla, dir. Antonín Dvořák 
části / věty
č. 1   (9) - Molto vivace, B dur (odzemek)
č. 2 (10) - Allegretto grazioso, e moll (dumka)
č. 3 (11) - Allegro, F dur (skočná)
č. 4 (12) - Allegretto grazioso, Des dur (dumka)
č. 5 (13) - Poco adagio, b moll (špacírka)
č. 6 (14) - Moderato, quasi minuetto, B dur (polonéza)
č. 7 (15) - Allegro vivace, C dur (kolo)
č. 8 (16) - Grazioso e lento ma non troppo, quasi t. di valse, As dur (sousedská) 
durata
cca 36 min. 


Ke kompozici druhé řady Slovanských tanců Dvořáka dlouho přemlouval jeho nakladatel Simrock, který chtěl po úspěchu první řady svůj výjimečný obchodní tah zopakovat. Skladatel se dlouho bránil. V dopisech Simrockovi např. píše, že „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“ Nakladatel však naléhal tak dlouho, až skladatel kapituloval a s osmiletým odstupem se pustil do nové série. Nyní již Simrockovi píše zcela jiným tónem: „Slovanské tance mě velice baví a myslím, že budou zcela jiné (žádný žert a žádná ironie!).“ Práce mu šla od ruky stejně rychle jako v prvním případě: za měsíc bylo dílo dokončeno. Dvořák zde rozšiřuje spektrum tanečních typů o řadu dalších: ke skočné, sousedské a dumce, kterých využil již v řadě první, se nyní připojuje česká špacírka, slovenský odzemek, polská polonéza a srbské kolo. Odlišný je také celkový charakter tanců. Druhá řada odpovídá Dvořákově kompoziční úrovni té doby (mezitím vznikla tak závažná a vyspělá díla jako houslový koncert, šestá a sedmá symfonie nebo oratorium Svatá Ludmila). Oproti prvním osmi tancům, které se vesměs nesou atmosférou veselí a pohody, nacházíme ve druhé řadě mnohem pestřejší paletu nálad, od melancholických až po extaticky divoké. Skladatel tvoří vysoce idealizované taneční typy, jakoby již nestál uprostřed tanečního víru, ale jen ho zdálky pozoroval. I v utváření témat lze vysledovat větší rozmanitost. Některá mají pravidelnou periodicitu, jiná jsou nepravidelná. Instrumentační stránka orchestrální verze je ještě rafinovanější než v případě řady první. V některých tancích Dvořák ani nevyužívá možností celého orchestru a přesto s minimem prostředků dosahuje fascinujícího zvukového účinku. Za zmínku stojí originální způsob, kterým Dvořák celou řadu (a tím vlastně obě dvě) završuje. Šestnáctý Slovanský tanec je podle názvu sousedská, ale skutečnému tanci je tato hudba již velmi vzdálena - skladatel posluchači předkládá jeho vrcholně stylizovanou a nanejvýš poetickou podobu. Nejedná se už o tanec, ale o vzpomínku na něj. Je to Dvořákovo neokázalé, cudné rozloučení se Slovanskými tanci.