Slovanské tance II. řada, op. 72, B145

Opusové číslo

72

Číslo v Burghauserově katalogu

145

Datum vzniku

dokončeno 9. července 1886

Datum a místo premiéry

(?) č. 1 a 3: 28. listopadu 1886, Tábor

Interpret premiéry

(?) č. 1 a 3: Antonín Čejka + ?

První vydání

Simrock, 1886, Berlín

Části / věty

č. 1 (9) – Molto vivace, B dur (odzemek)
č. 2 (10) – Allegretto grazioso, e moll (dumka)
č. 3 (11) – Allegro, F dur (skočná)
č. 4 (12) – Allegretto grazioso, Des dur (dumka)
č. 5 (13) – Poco adagio, b moll (špacírka)
č. 6 (14) – Moderato, quasi minuetto, B dur (polonéza)
č. 7 (15) – Allegro vivace, C dur (kolo)
č. 8 (16) – Grazioso e lento ma non troppo, quasi tempo di valse, As dur (sousedská)

Durata

cca 36 min.

okolnosti vzniku

Ke kompozici druhé řady Slovanských tanců Dvořáka dlouho přemlouval jeho nakladatel Simrock, který chtěl po úspěchu první řady svůj úspěšný obchodní tah zopakovat. Skladatel se dlouho bránil. V dopisech Simrockovi např. píše, že „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“ Nakladatel však naléhal tak dlouho, až skladatel kapituloval a s osmiletým odstupem se pustil do nové série. Nyní již Simrockovi píše zcela jiným tónem: „Slovanské tance mě velice baví a myslím, že budou zcela jiné (žádný žert a žádná ironie!).“ Práce mu šla od ruky téměř stejně rychle jako v prvním případě: za měsíc bylo dílo dokončeno.

charakteristika

Ve druhé řadě Dvořák rozšiřuje spektrum tanečních typů o řadu dalších: k polce, skočné, sousedské, furiantu a dumce, kterých využil již v řadě první, se nyní připojuje česká špacírka, polská polonéza, srbské kolo a odzemek z oblasti valašsko-slovenského pomezí. Odlišný je také celkový charakter hudby. Druhá řada odpovídá Dvořákově kompoziční úrovni té doby – mezitím vytvořil řadu vyspělých, závažných děl. Oproti prvním osmi tancům, které se vesměs nesou atmosférou veselí a pohody, nacházíme ve druhé řadě mnohem pestřejší paletu nálad, od melancholických až po extaticky divoké. Skladatel tvoří vysoce idealizované taneční typy, jakoby již nestál uprostřed tanečního víru, ale jen ho zdálky pozoroval. I v utváření témat lze vysledovat větší rozmanitost. Některá mají pravidelnou periodicitu, jiná jsou nepravidelná. Instrumentační stránka orchestrální verze je ještě rafinovanější než v případě řady první. V některých tancích Dvořák ani nevyužívá možností celého orchestru, a přesto s minimem prostředků dosahuje fascinujícího zvukového účinku. Za zmínku stojí originální způsob, kterým Dvořák celou řadu (a tím vlastně obě dvě) završuje. Šestnáctý Slovanský tanec je podle názvu sousedská, ale skutečnému tanci je tato hudba již velmi vzdálena – skladatel posluchači předkládá jeho vrcholně stylizovanou a nanejvýš poetickou podobu. Nejedná se už o tanec v pravém smyslu slova, ale spíš jen o nostalgickou vzpomínku na něj. Je to Dvořákovo neokázalé, cudné rozloučení se Slovanskými tanci.