česky | English

slovanské tance I. řada (klavírní verze)

OPUSOVÉ ČÍSLO 46
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 78
DATUM VZNIKU 18. března - 7. května 1878
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY (?) 28. března 1893, Rychnov nad Kněžnou
INTERPRET PREMIÉRY (?) žáci hudebního ústavu M. Sallačové
1. VYDÁNÍ Simrock, 1878, Berlín
ČÁSTI / VĚTY č. 1 - Presto, C dur (furiant)
č. 2 - Allegretto scherzando, c moll (dumka)
č. 3 - Poco allegro, As dur (polka)
č. 4 - Tempo di minuetto, F dur (sousedská)
č. 5 - Allegro vivace, A dur (skočná)
č. 6 - Allegretto scherzando, D dur (sousedská)
č. 7 - Allegro assai, c moll (skočná)
č. 8 - Presto, g moll (furiant)
DURATA cca 36 min.


okolnosti vzniku

Když významný berlínský hudební vydavatel Simrock vydal roku 1878 na Brahmsův popud Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, setkaly s mimořádným ohlasem. Zkušený obchodník vytušil v neznámém českém autorovi výrazný komerční potenciál a vyzval skladatele k vytvoření cyklu čtyřručních klavírních skladeb v podobném duchu; čtyřruční klavírní hra byla tehdy oblíbenou zábavou v měšťanských salonech a poptávka po nových skladbách byla vždy zaručena. Simrock žádal české tance, které měly být protějškem tehdy již proslulých Brahmsových Uherských tanců. Objednávka našla u Dvořáka živou odezvu a skladatel se vzápětí pustil do práce.


 

Odchován českou lidovou taneční hudbou, cítil se Dvořák při kompozici Tanců doslova ve svém živlu. Lze-li soudit podle dochovaného náčrtu první řady, byl celý prvotní náčrt díla prací snad jen několika hodin, celá kompozice pak zabrala tři týdny. Během této práce však již zřejmě naplno pracoval skladatelův mimořádný smysl pro orchestrální zvuk, takže souběžně s klavírní podobou Tanců začala vznikat i jejich orchestrální verze.


Slovanský tanec č. 1

charakteristika
 

Přestože Dvořák vyslovil záměr využít jako vzor pro svoji kompozici Brahmsovy Uherské tance, touto cestou nakonec nešel. Zatímco Brahmsovy tance jsou vlastně variacemi na již existující lidové nápěvy, Dvořák zkomponoval v duchu lidové hudby vysoce stylizovaný cyklus s využitím témat vlastních. V první řadě Tanců vychází Dvořák – s výjimkou čísla 2, kterým je ukrajinská dumka – výhradně z lidových inspirací českých: furianta, polky, sousedské a skočné. Jejich formou je převážně rondo nebo trojdílná forma ABA. Témata jsou pravidelně periodická, čtyř nebo osmitaktová. Typickými prvky jsou časté střídání durového a mollového tónorodu, výrazná polymelodičnost a neobvyklá výraznost basové linie. Všem částem cyklu je společná ohromující invence ve všech složkách hudebního zpracování.

Autorova schopnost rozmanitého rozvíjení hudebních myšlenek, jejich obměňování, zdobení, vzájemného kombinování, harmonických přesunů i tříštění jakoby neznala mezí. Všechny prostředky kompoziční práce však Dvořák používá s takovou samozřejmostí, že výsledek působí dojmem přirozenosti a spontaneity. Samostatnou kapitolou je Dvořákova instrumentace: všechny přednosti klavírní verze jsou ještě umocněny, slyšíme-li Tance v jejich orchestrální podobě.

vydání a šíření díla

Klavírní verze první řady Slovanských tanců vyšla u nakladatelství Simrock již v srpnu 1878, a to bez autorského honoráře. Ten Dvořák obdržel teprve za orchestrální verzi, která byla vydána později v témže roce. Zatímco ve své čtyřruční klavírní podobě byly Tance provozovány zejména při domácích koncertech v měšťanských salonech, orchestrální verze díla doslova přes noc zdomácněla na českých i evropských koncertních pódiích. Jen během prvního roku od svého vydání tiskem byly Tance hrány v Praze, Drážďanech, Hamburku, Nice, Berlíně, Londýně, Braunschweigu, Plzni, Chemnitz, New Yorku, Bonnu, Bostonu, Grazu, Kolíně nad Rýnem, Luzernu, Oldenburgu a Táboře. Na rozdíl od dnešní praxe nebyl v naprosté většině případů na koncertech proveden celý cyklus, ale vždy se jednalo o výběr. Mimořádný úspěch Slovanských tanců významně přispěl k Dvořákovu evropskému věhlasu a česká i světová hudba v nich získala dílo nevyčíslitelné ceny.


z dobových ohlasů:

hudební kritik Louis Ehlert v berlínském listu Nationalzeitung:
 

„Kdo po třicet posledních let sledoval rozvoj současné hudby, v tom budí se časem zvláštní teskný pocit, totiž, jak velkými vzácným úkazem je svěží, celý talent! Mrzutě seděl jsem jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou, jíž podléháme tak snadno pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby, když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškerou mou pozornost: Slovanské tance pro klavír na čtyři ruce a Moravské písně, třináct dvojzpěvů pro soprán a alt od Antonína Dvořáka. Skladatel je Čech, žije v Praze a byl ještě před několika lety violistou při tamní opeře. Uveřejnil dosud jen málo skladeb, má však prý na kontě mnoho děl, mezi nimi i kvartety a symfonie. Toť vše, čeho jsem se až dosud mohl o něm dopátrat. Abych věc zkrátka pověděl: zde je konečně opět jednou celý talent, a sice talent zcela přirozený. Považuji Slovanské tance za dílo, které právě tak slavně půjde celým světem, jako Uherské tance Brahmsovy. O jakémsi napodobení nemůže být ani řeči, jeho tance nejsou ani v nejmenším brahmsovské. Božská přirozenost proudí touto hudbou, ani stopy po nucenosti a strojenosti. Ihned dala by se k nim napsat partitura, tak působivě a barevně je to posazeno. Jako vždy při velkých talentech je humor v Dvořákově hudbě hojně zastoupen. Dvořák píše tak veselé a původní basy, že se řádnému hudebníkovi směje srdce v těle...Myslím si, jak by to bylo krásné, kdyby opět jednou přišel hudebník, o němž bychom se potřebovali právě tak málo hádat, jako o jaru.“