česky | English

šelma sedlák - i. dějství

1. výstup
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Zavítal do kraje, zavítal máj,
a zpěvem ozývá se luh i háj;
a kudy on svou nohou kráčí,
tam všudy znějí písně ptačí.
Zavítal máj, máj plný krásy...
 
 
BĚTUŠKA:
 
Zavítal máj a všecko k lásce budí;
jen srdce mé se z lásky bolně trudí.
 
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Jen ty se netruď, Běto drahá;
i vám snad zkvete láska blahá.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Ne, nezkvete, to bolně tuším.
 
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Vždyť přijde dnes náš milostivý kníže.
On jistě klid dá vašim duším,
až zví, že láska vaše srdce víže.
 
 
2. výstup
 
JENÍK:
 
Již zas tak zamyšlená
a bledá jako stěna.
Ach, Bětuško!
 
 
BĚTUŠKA:
 
Můj zlatý Jeníčku!
 
 
JENÍK:
 
Proč nejdeš ke mně, drahá?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Jeníčku! Bojím se otce, on mi nepřeje.
 
 
JENÍK:
 
Ó, jenom ty se nespusť naděje.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Vždycky jsem ti říkávala,
že jsem samé neštěstí,
že to naše milování
je tak plno bolestí;
tys mi ale nevěřil.
Ach, vždyť já to, můj Jeníčku,
přece jenom tušila,
teď je ale tuze pozdě,
bych to zlo odvrátila.
Ó, proč jsi mi nevěřil?
 
 
JENÍK:
 
Ach, co se stalo, Bětuško? Již mluv.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Ty nevíš, že pantáta
chce, aby ženich můj
měl plné truhly zlata
a k tomu statek svůj?
Tvá chalupa ale děravá -
prší do ní, vítr do ní fouká
a pantáta pořád na to kouká;
chce, abych dostala Václava.
 
 
JENÍK:
 
Ne, ne, to nesmí nikdy být.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Vždyť já ho také nechci mít.
 
 
JENÍK:
 
Jsem sice jenom jeho slouha,
leč u tebe přec mnohem větší pán.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Vždyť jsi ode mne vroucně milován;
tys láska má, tys moje touha.
 
 
JENÍK a BĚTUŠKA:
 
Ach, ta mladá srdíčka,
co v ňadrech máme svých,
jak holub, holubička
tam na větvích, tam na větvích...
Když se rádi máme,
hubičku si dáme;
hubička z lásky není hřích.
Vždyť pánbůh nám tu lásku dal
a láska bez hubičky pouhý žal.
Ó, kéž naše vroucí milování
věčně trvá...věčně...do skonání.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Jeníčku, pryč - jde chasa sem,
a tam můj otec s Václavem.
 
 
JENÍK:
 
Nuž s bohem, Bětuško!
 
 
3. výstup
 
MARTIN:
 
Jářku, Běto, copak je to,
že tě zase vidím s Jeníkem?
Bodejť by tě kráva trkla;
holka, jářku, nebuď zbrklá,
sic tě z domu vyženu.
Takovéto štěstí najdeš zřídka.
Koukej: chlapec hezký jako kytka
chce si tě vzít za ženu.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Ach, pantáto,
nečiňte mne nešťastnou!
Jeníčkovi, Jeníčkovi
slíbila jsem lásku svou.
 
 
MARTIN:
 
Vždycky jsem to, holka, říkal,
že to trpět nebudu.
Sám vyženu pobudu;
on by si k nám chodit zvykal.
 
 
BĚTUŠKA a VERUNA:
 
Ach, pantáto,
nečiňte mne (ji) nešťastnou.
 
 
VÁCLAV:
 
Nedej ty se, má panenko,
nedej ty se dlouho prosit.
Mou-li budeš, má dívenko,
na rukou tě budu nosit.
Truhlu hezky malovanou
a s ní krásný šátek,
sukni hezky vyšívanou,
šaty z jemných látek,
všecko můžeš mít,
co jen budeš chtít.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Všecko je to velmi mnoho,
všecko velmi krásné,
že až zrak přechází z toho,
že až člověk žasne,
přec to není nic,
Jeník dává víc.
 
 
MARTIN:
 
Rozvaž si to přece, Běto,
že má Václav velký statek;
rozvaž jaké štěstí je to,
každý den ti bude svátek;
všecko můžeš mít,
jen ho můžeš chtít.
 
 
VERUNA:
 
Pravá láska váží více
nežli celý statek věna,
dáváť slastí natisíce,
po nichž touží každá žena.
Láska, ta je bohata
i bez zlata... i bez zlata.
 
 
MARTIN:
 
Nu, tedy poslechneš?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Pantáto, ne, nemohu.
Ach spíše, ubohá, se utopím,
se otrávím aneb se oběsím,
nežli bych Jeníčkovi
se stala nevěrnou.
 
 
MARTIN:
 
Je poslední to tvoje slovo?
Běto, nežertuj.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Pantáto, zbijte mne, ach zabte mne,
však nežádejte, abych zradila Jeníka svého.
 
 
MARTIN:
 
Dobrá, jdi tedy k němu,
nezbedná.
Víc se nevrať k otci svému,
šeredná.
Však tě žalost stihne, dítě,
nejedna.
Až pak propast pohltí tě,
bezedná.
A ty mrzutosti,
nářek, pláč a zlosti,
bída a trampoty,
dření a lopoty,
co ti nastanou.
Ty ukážou tobě,
co je v naší době
láska před vrtochem,
Václav před tím hochem
s boudou roztrhanou.
V domě však tě nechci mít,
svaž si ranec, můžeš jít.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Ach, Veruno!
 
 
VERUNA:
 
Nu přestaň, Bětuško.
 
 
4. výstup
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Pojď už, pojď, naše děvečko,
obléknout se svátečně,
zanech pláče, naříkání,
kníže přijde konečně.
Až ho uvidíš,
hned ho zastavíš,
pěkně uvítáš,
pak se pokloníš,
hezky pozdravíš,
kytičku mu dáš.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Není mi do veselosti,
přítelky;
ubohé mé srdce hostí
žal velký.
 
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Pojď jen s námi, Bětulinko,
kníže bude tu hnedlinko;
pojď ho uvítat,
pozdravení dát.
Kolik růží na kytici,
tolik holek ve vesnici,
že ty růže trhalo,
kytku jemu svázalo.
 
 
5. výstup
 
VÁCLAV:
 
Co platno mi, pantáto,
že statek mám a zlato,
když ona přec mne nechce?
 
 
MARTIN:
 
Co nechce, ona musí chtít;
však nesmíme jí povolit.
Pak dostanem ji lehce.
 
 
VERUNA:
 
Skryju se já za křoví,
ani nedechnu,
ti se toho nedoví,
že je vyslechnu.
 
 
VÁCLAV:
 
Ne, ne, už nechci čekat víc,
vždyť směje se mi celá ves,
že jsem si od vaší dcerušky
košíček pěkný domů nes´.
A já trpět nebudu,
aby toho pobudu
dále líbala.
 
 
MARTIN:
 
Jen se neboj, hochu,
upokoj se trochu,
však my ho skoupáme
a vědět mu dáme,
oč jsme víc. Ha ha ha.
Jsme čeští sedláci,
vychytralí ptáci
z Domažlic. Ha ha ha!
Ze všech našich cípů
kouká plno vtipu,
neb jsme z Domažlic. Ha ha ha!
 
 
VÁCLAV a MARTIN:
 
Jsme čeští sedláci... atd.
 
 
MARTIN:
 
Viděls kmotra Crhu?
Ženě mýdlo, svíčky,
dětem ňáké hříčky
nese z města z trhu
v čepici. Ha ha ha!
Jsem český sedláček,
vychytralý ptáček
z Domažlic. Ha ha ha!
 
 
VÁCLAV a MARTIN:
 
Jsme čeští sedláci... atd.
 
 
MARTIN:
 
Více nežli silná pěst
pomůže nám chytrá lest.
Po žebříku se vždy dobývá,
když k ní večer na frej chodívá.
Já ten žebřík ale odstraním,
velký sud pod okno postavím,
rozštípnuté prkno na sud dám
švandu ukrutnou si udělám.
A až vstoupne na to prkýnko zrádné...
 
 
VÁCLAV:
 
Zrádné?
 
 
MARTIN:
 
S velikánským hřmotem na dynko spadne.
 
 
VÁCLAV:
 
Spadne!
 
 
MARTIN:
 
Na to oba s klacky vyběhneme
a co budem moci natlučeme
zloději.
 
 
VÁCLAV a MARTIN:
 
Na to oba... atd.
 
 
VERUNA:
 
Jen se těšte, já vám účty spletu,
zpravím o všem Jeníka a Bětu
později.
 
 
6. výstup
 
MUŽSKÝ SBOR:
 
Jede v krytém voze kníže pán,
táhnou ho sem čtyři koně vraní,
lokaji jsou vpředu, vzadu dva
zlatými portami premovaní.
Chvíli tu sečkejme,
knížete vítejme
jak se sluší se vší uctivostí,
aby nás obdařil svou milostí.
 
 
7. výstup
 
ŽENSKÝ SBOR:
 
Vidíte tam krytý kočárek
a před ním dva páry bujných koní?
Honem ke kantoru pospěšte,
ať už probůh všemi zvony zvoní.
 
 
VŠICHNI:
 
My pak tu sečkejme,
knížete vítejme
jak se sluší se vší uctivostí,
aby nás obdařil svou milostí.
 
 
8. výstup
 
VŠICHNI:
 
Pozdrav pánbůh, milostpane,
milostpaní!
Na statek váš dej bůh svoje
požehnání!
My vás chceme ctíti,
věrnými vám býti
do skonání.
Ať náš kníže žije dlouhá léta,
sláva!
Jméno jeho přečká konec světa,
sláva!
 
 
BĚTUŠKA:

Na důkaz věrnosti i lásky k vám
tu kytici my dívky svázaly,
s tou láskou, milosti, ji vezměte,
s níž my jsme vám ji uvily.
 
 
KNÍŽE:
 
Ach!
 
 
JEAN:
 
Ach!
 
 
KNÍŽE:
 
Jaké je to děvče milé!
 
 
JEAN:
 
Ach, stvoření spanilé!
 
 
KNÍŽE:
 
Chtěl bych ji míti.
 
 
JEAN:
 
Mou musí býti.
 
 
KNÍŽE:
 
Za uvítání své náš mějte dík!
Teď ale opusťte nás, později
se opět sejděte, chci veselí
a radovánky vystrojit vám dnes.
Vy pak, má vzácná choti, dovolte,
bych sprovodil vás nyní na zámek.
Ta dlouhá cesta unavila vás,
popřejtež odpočinku milého
svým údům.
 
 
KNĚŽNA:
 
Mileráda poslechnu vyzvání vašeho,
nuž pojďmě již.
 
 
JEAN:
 
To krásné děvčátko
mým bude zakrátko.
 
 
BERTA:
 
Jean!
 
 
JEAN:
 
Krásná slečno!
 
 
BERTA:
 
Jste plný zrady
a nebezpečno
vás nechat tady.
 
 
SBOR:

Hejsa, hopsa, veselme se,
budeme mít muziku.
Jak jsme rádi,
že jsme mladí,
zase přijdem do cviku,
jen co skočíme si v plese.
 
 
9. výstup
 
MARTIN:
 
Dnes si dodej, hochu,
zmužilosti trochu.
Jak jsi viděl, v dobré míře
je náš milostivý kníže.
Dnes mu můžeš všechno říct.
 
 
VÁCLAV:
 
Koukejte, tam stojí sám,
zdá se, že jde na procházku.
 
 
MARTIN:
 
Štěstí příznivo je nám,
pojďme mu jen směle vstříc.
 
 
VÁCLAV:
 
Nuže pojďme, svoji lásku
svěřím nyní knížeti,
povím mu, jak mocně toužím
po tom vašem děvčeti.
 
 
MARTIN a VÁCLAV:
 
Ach, milosti!
 
 
KNÍŽE:
 
Co chcete?
 
 
MARTIN:
 
Požádat vás uctivě,
abych mohl dceru vdát.
 
 
KNÍŽE:
 
Tvou dceru neznám.
 
 
MARTIN:
 
Jest to ta, co dnes
vám kytku podala.
 
 
KNÍŽE:
 
Co slyším jen?
A šťastný ženich její,
kde jest ten?
 
 
VÁCLAV:
 
Zde!
 
 
KNÍŽE:
 
Ty? Chci dříve mluvit s ní.
Nuž věz, že svolení své
dám ti k veselce,
až s dívkou promluvím
a tak se přesvědčím,
že, jak ty ji,
též ona tebe chce.
Teď rychle pro ni jděte
a sem ji odešlete.
 
 
MARTIN a VÁCLAV:
 
Ó běda, běda, běda,
on svolení své nedá,
až s Bětou promluví,
o jejím vzdoru zví.
 
 
10. výstup:
 
KNÍŽE:
 
Kdo jest, jenž slovy vypoví,
co v srdci našem hárá,
když větřík vane májový
co první posel jara.
Tu plni touhy
na poupě zříme,
jenž sladce dříme
sen lásky dlouhý.
A každé loubí
palácem zdá se,
kde v sladké kráse
se snové snoubí.
To lásky čas,
to lásky ples,
jenž do nebes
unáší nás.
A v každém poupěti
na nízkém keři
nám blahá naděj zkvítá
a každý u nás
pojednou věří,
že jarem štěstí svítá.
 
 
11. výstup
 
VERUNA:
 
Tu jest, jen přistup k němu.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Bojím se s tak velkým mluvit pánem.
 
 
VERUNA:
 
Milosti!
 
 
KNÍŽE:
 
Ach! Ty jdi pryč,
já sám s ní promluvím.
 
 
VERUNA:
 
Zde skryta za houštím
vše dobře uslyším.
 
 
KNÍŽE:
 
Je pravda, co tvůj otec děl?
Máš ženicha?
 
 
BĚTUŠKA:

Ach, bohužel!
 
 
KNÍŽE:
 
Aj, žalost působí ti snad,
že otec tvůj tě hodlá vdát?
 
 
BĚTUŠKA:

Ba, milostpane, velikou,
neb miluji jiného.
Ach, věřte, budu nešťastnou
já bez Jeníčka svého.
 
 
KNÍŽE:
 
Kdo jest ten Jeníček?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Kdo že je Jeníček?
To je moje potěšení,
je to moje láska,
kéž vám proti mysli není,
že jsem jeho kráska.
Otec nechce, bych ho milovala,
nechce, abych mu své srdce dala.
 
 
KNÍŽE:
 
On pravdu má. Sám bych se musil zlobit.
Tak krásná dívka může přece zdobit
bok pyšného bohatýra každého!
 
 
VERUNA:
 
Aj, kýho výra!
 
 
BĚTUŠKA:
 
Vy krásně žertujete.
 
 
KNÍŽE:
 
Ó, proč nás láska též nevíže?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Já Jeníčka chci míti.
 
 
KNÍŽE:
 
On mužem tvým má býti.
Já statek jemu dám.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Co slyším?
 
 
KNÍŽE:
 
Vidíš tam ten dvorec opuštěný?
Nuže?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Ó, kéž mám Jeníčka za muže!
 
 
KNÍŽE:
 
To, věř mi, všecko se,
drahá, stane, avšak...
 
 
VERUNA:
 
Copak?
 
 
BĚTUŠKA:

Oh, milost, prosím, pane!

 
 
KNÍŽE:
 
Tam v onom stinném loubí,
kde květ se s kvítkem snoubí,
tam následuj mne hbitě,
mé roztomilé dítě.
Nejdřív ti líčka zlíbám
a pak tě ukolíbám
v nejsladší lásky sen,
ó, pojd, pojď se mnou jen.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Tam v onom stinném loubí,
kde květ se s kvítkem snoubí,
tam chytil by mne hbitě
ve rozestřené sítě.
 
 
KNÍŽE:
 
Nuž, předrahá,
až bude po plesu,
já k tobě popílím,
a úpis hotový ti přinesu
s horoucím srdcem svým.
 
 
12. výstup
 
VERUNA:
 
Aj, pěkné věci jsem tu viděla.
Ba věru můžeš býti pyšna,
že s milostpánem jsi dováděla.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Vy myslíte, že jsem tak hříšná?
Jeníček je mé potěšení
a nad něho nic v světě není.
 
 
VERUNA:
 
Už mlč, tam někdo jde.
 
 
BĚTUŠKA:

To je ten pán, co kolem mne
se točil jak na báni.
 
 
VERUNA:
 
Snad chtěl se s tebou
pustit v laškování.
 
 
BĚTUŠKA:

Aj, znáte ho?
 
 
VERUNA:
 
Nu, vždyť je to pan Jean.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Koukej, jaké dělá kroky,
pyšně naparuje boky
jako páv.
Koukej, jak se hloupě točí,
vpravo vlevo hází oči
jako páv.
 
 
VERUNA:
 
Nevěř holka, že je hloupý,
o poctivost tě oloupí
jak by nic.
Pamatuj, že jsi nevěstou,
nech ho jíti svojí cestou,
nemluv nic.
 
 
JEAN:
 
Ach, ona zde?
Mám věru štěstí.
Hned mluvit musím s ní.
Ach!
 
 
BĚTUŠKA:
 
Jděte!
 
 
JEAN:
 
Jen mne neplísni,
chci na tebe prosbu vznésti.
 
 
VERUNA:
 
A jakou?
 
 
JEAN:
 
Babo, pryč,
sic na tě vezmu bič.
 
 
VERUNA a BĚTUŠKA:
 
A, hleďme na smělého ptáčka!
Ta věc nám věru k smíchu,
my zkrotit dovedem panáčka
a ztrestat jeho pýchu.
 
 
JEAN:
 
Já pyšným nejsem, moje drahá.
 
 
VERUNA a BĚTUŠKA:
 
Jste nadutý hejsek.
 
 
JEAN:
 
A největší to moje snaha,
bych ležel jako malý pejsek
u nohou tvých, se tobě dvoře
a v prachu před tebou se koře.
Až bude dnes ukončen ples,
já v noční době
pospíším k tobě,
dívenko moje.
Teď domů spěj
a žebřík dej
před okno ke zdi,
bych moh´ vylézti
k vám do pokoje.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Pane! Za tu řeč se sama stydím.
 
 
VERUNA:
 
Počkej, ptáčku, já tě pěkně sklidím.
Ach, nejde to s tím žebříkem.
Ne, nejde to.
Vy pod oknem najdete sud,
by ale žádný
zrak lidí zrádný
vás neviděl,
chci byste šel
tam kolem bud.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Co má to být?
 
 
VERUNA:
 
Jen chytrá lest.
 
 
BĚTUŠKA:
 
A jaká lest?
 
 
VERUNA:
 
Chci, aby slít´
v ten velký sud.
 
 
JEAN:
 
By ale žádný
zrak lidí zrádný
mne neviděl,
chce abych šel
tam kolem bud.
Teď poshov ještě maličko,
na ruku dám ti políbení,
až večer pak ti v roztoužení
rty vřele vtisknu na líčko.
 
 
VERUNA:
 
Nu, měj se k tomu, měj,
a ruku svou mu dej.
 
 
13. výstup
 
BERTA:
 
Darebáku!
 
 
JEAN:
 
Slečna Berta!
Ach to vy jste.
Milý bože!
 
 
BERTA:
 
Pryč, nevěrný zrádce!
 
 
JEAN:
 
Cože?
 
 
BERTA:
 
Žamputáři, lháři!
 
 
JEAN:
 
Čerta!
Slečno, ráčíte se zlobit?
dobrá tedy, půjdu stranou,
později chci jednou ranou
vaší přízně si zas dobýt.
 
 
BERTA:
 
Nesmířím se s vámi, věřte,
raděj odtud rychle běžte
k ňáké selce,
ale k slečně z domu
panského nechoďte.
 
 
JEAN:
 
U sta hromů!
 
 
VERUNA:
 
Na Bětušku nežárlete
a raději poslechňete
rady mé; a budete-li trestat,
věru bude musit brzy přestat
se svým záletnictvím.
 
 
BERTA:
 
Jaký trest měla bych mu dáti?
 
 
VERUNA:
 
Svoji lest
později vám odhalím,
jen mi slečno především
ku kněžně zjednejte přístup.
 
 
BERTA:
 
Již se těším na ten výstup,
pojďte se mnou.
Milý pane!
 
 
JEAN:
 
Slečno!
 
 
BERTA.
 
Podejte mi rámě.
Budeš pamatovat na mne!
 
 
JEAN:
 
Jsem dychtiv toho,
co se stane.
 
 
VERUNA:
 
Postůj tu jen malou chvíli,
Veruna ku kněžně pílí.
 
 
14. výstup
 
BĚTUŠKA:
 
Jak úzko mi a bolno
v tom mém srdéčku malém,
Proč jiným je tak volno,
když já umírám žalem?
Bože dobrý tam na výsosti,
kterýž dáváš těchu v bolesti,
shlédni na mne zrakem milosti
a dej lásce naší blaze vykvésti.
 
 
15. výstup
 
VERUNA:
 
Jen sem, tu ještě na nás čeká.
 
 
KNĚŽNA:
 
Aj, přistup ke mne beze strachu.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Ach, milostpaní.
 
 
BERTA:
 
Čeho leká se mysl tvá?
Buď beze strachu.
 
 
KNĚŽNA:
 
Až skončí dnes
ten slavný ples,
chce manžel můj
se s tebou sejíti.
Ty k slovu stůj,
že nechceš přijíti.
Já sama půjdu tam
a s ním se vyrovnám.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Chci poslušna vás býti.
 
 
VERUNA:
 
Až skončí dnes
ten slavný ples,
chce se pan Jean
k Bětušce vkrást
a rozkochán
s ní lásky slast
rozkošně požívat,
vás zrádně oklamat.
 
 
BERTA:
 
Chci mu to překazit.
 
 
KNĚŽNA:
 
Vždyť to je můj choť,
proto tam nechoď.
Kdo jsem já, mu nedám hádat,
polibek až bude žádat,
místo hubiček
dám mu políček.
 
 
BĚTUŠKA:

Že vás v úctě mám,
ne, nepůjdu tam.
Až najevo vyjde zrada,
ať se s vámi nepohádá,
vás neuhodí,
mne neuškodí.
 
 
VERUNA a BERTA:
 
Sud je pod oknem,
prkýnko na něm.
Až pak na to prkno vstoupne,
s něho do sudu se zhoupne
celý polekán
všetečný pan Jean.
 
 
KNĚŽNA:
 
Vy pak svorně spolu stůjte
a svou kněžnu podporujte
v tomto jejím svatém záměru,
že chce ztrestat chotě nevěru.
 
 
VERUNA, BĚTUŠKA a BERTA:
 
Vy pak svorně spolu stůjme
a svou kněžnu podporujme
v tomto jejím svatém záměru,
že chce ztrestat chotě nevěru.