Šelma sedlák, op. 37, B67

Opusové číslo

37

Číslo v Burghauserově katalogu

67

Datum vzniku

únor – červenec 1877

Datum a místo premiéry

27. ledna 1878, Praha

Interpret premiéry

Josef Lev (Kníže), Terezie Boschettiová (Kněžna), Karel Čech (Martin), Marie Lauschmannová (Bětuška), Betty Fibichová (Veruna), Jan Šára (Václav), Antonín Vávra (Jeník), Antonie Tichá (Berta), Adolf Krössing (Jean), orchestr a sbor Prozatímního divadla, dirigent Adolf Čech, režie Edmund Chvalovský

První vydání

Simrock, 1882, Berlín

Autor libreta

Josef Otakar Veselý

Instrumentace

1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, velký buben, triangl, harfa, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla

Části / věty

1. dějství: Zahrada v knížecím zámku
2. dějství: Dvůr na Martinově statku

Osoby

Kníže – baryton
Kněžna – soprán
Martin, sedlák – bas
Bětuška, jeho dcera – soprán
Václav, selský synek – tenor
Veruna, šafářka – alt
Jeník, čeledín – tenor
Berta, komorná – soprán
Jean, sluha – tenor
zámecký a vesnický lid, muzikanti

Durata

cca 2 h.

okolnosti vzniku

Po kompozici tragické opery Vanda obrátil Dvořák svoji pozornost k výrazně odlišnému námětu, totiž ke komickému libretu z vesnického prostředí. Inspirací mu byl zřejmě nedávný úspěch premiéry Smetanovy Hubičky, která byla po předchozích dvou Smetanových operách, jimž byl vytýkán stylový příklon k wagnerovskému hudebnímu dramatu, nadšeně přijata jako dílo navazující svým duchem na ikonickou Prodanou nevěstu. Dvořák se novou operou začal zabývat počátkem roku 1877. Libreto, jehož původní název Políček knížeti byl později změněn na Šelma sedlák, vytvořil mladý libretista Josef Otakar Veselý, s nímž se Dvořák seznámil během svých návštěv v Akademickém čtenářském spolku. Kompozice Dvořákovi zabrala asi půl roku a hned po jejím dokončení, v létě 1877, zadal dílo k provozování Prozatímnímu divadlu.

libreto

Stejně jako v případě skladatelovy předchozí komické opery Tvrdé palice, i toto libreto se přiživuje na všeobecné oblibě Smetanovy Prodané nevěsty, dokonce snad v ještě větším rozsahu. Kromě vesnického námětu, velmi podobných dějových zápletek a jmen některých postav (hlavní hrdinka si má brát Václava, ale přitom miluje Jeníka), používá v tomto případě libretista i podobnosti textové, včetně shodného zakončení veršů (zlosti – mrzutosti, jinde – kvinde). Druhým tematickým zdrojem libreta je Beaumarchaisova Figarova svatba: i zde dochází ke střetávání panského a poddanského světa včetně milostných pletek mezi příslušníky obou společenských vrstev, je využit oblíbený motiv převleku apod. Neoriginálnost libreta byla pro tehdejší diváky ještě podtržena skutečností, že některé postavy jsou zjevně inspirovány jinými českými operami, dnes již málo známými nebo zcela zapomenutými, ale tehdy často uváděnými. Týká se to např. postavy moudré Veruny, jejíž předobraz včetně jména nacházíme v Blodkově jednoaktovce V studni, nebo motivu zesměšnění komické postavy prostřednictvím pádu do sudu, který nápadně připomíná scénu z tehdy velmi úspěšné opery Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ. Celkově libreto trpí značnou naivitou, nedostatečně zdůvodněnou motivací některých dějových linií a absencí dramatického spádu v závěrech obou jednání. Otakar Hostinský později na adresu libreta poznamenal: „Dvořákův Šelma sedlák vydobyl si přízeň obecenstva jedním rázem. Že přijetí novinky té bylo tak skvělé, ba možno říci nadšené, nejlépe svědčí o účinnosti hudby Dvořákovy; neboť na vrub textu sotva je smíme připisovati. Nelze nikterak tvrditi, že by dvouaktové komické libreto, sepsané J. O. Veselým, bylo pokrokem na dráze, jižto šťastně zahájila kdysi Prodaná nevěsta; spíše je to zjevný krok nazpět.“ 

charakteristika

Přes všechny své neodstatky dokázalo libreto Dvořákovi posloužit k vytvoření zralého operního díla ve stylu uzavřených čísel, kde jsou jednotlivé výstupy vystavěny na půdorysu tradičních hudebních forem. Hudba má radostný ráz, její melodická, rytmická i harmonická složka jsou typickým projevem Dvořákovy originální inspirace. Lidového charakteru opery docílil skladatel mj. hojným využitím výrazných tanečních typů (polka, skočná, sousedská), jejichž zpracování v úvodní scéně II. dějství (májová slavnost) lze považovat za jednu z autorových nejoriginálnějších stylizací lidového tance. Kompoziční propracovanost a efektní instrumentace těchto pasáží nezapřou v autorovi bytostného symfonika. Tyto hudební plochy jakoby již překračovaly rámec lidové komické opery, což výstižně komentoval významný vídeňský kritik Eduard Hanslick slovy: „Baletní věta v d moll ve druhém aktu je spíše symfonické scherzo než operní taneční hudba.“ Významným kladem Dvořákova zhudebnění je schopnost charakteristiky jednotlivých postav a zřetelné rozlišení jejich příslušnosti k panskému či poddanskému stavu. 

premiéra

Premiéra opery, která se uskutečnila 27. ledna 1878 v Prozatímním divadle, byla přijata se všeobecným nadšením jako cenný příspěvek do fondu „české národní zpěvohry“. Kvitována byla zejména Dvořákova snaha přiblížit se novým dílem vzoru Smetanovy Prodané nevěsty a Hubičky. Premiérové obecenstvo si vynutilo opakování předehry a duetu v prvním dějství. Dvořák se tímto dílem poprvé výrazně uvedl jako dramatický autor, do kterého byly vkládány naděje jako do pokračovatele zakladatelského odkazu Bedřicha Smetany na poli jevištní tvorby. 

Světozor, 1. února 1878:
„Zpěvoherní literatura česká obohacena jest opět jedním zdařilým dílem. Jestiť Dvořákova komická zpěvohra Šelma sedlák dílem nejen dokonalým, ale dospěla již výše zralosti, s které tak brzy neklesne v prach zapomenutí v divadelním archivu. Budoucnost sotva asi pokárá ze lži, předpovídáme-li jí dlouholeté pobytí v našem repertoiru. [...] Hubička byla mu [tj. Dvořákovi] vhodným vzorem, ale nikoliv vzorem, jejž chceme napodobit, nýbrž k němu dle vlastní fantasie tvoříme stejně závažný protiobraz; a třeba skladatel Dvořák ještě ve svém díle nedosáhl onoho souladu všech částí, té případné charakteristiky a té ryzosti a ustálenosti slohu národního, jakým se právem obdivujeme v hudbě Smetanově, přece s velkým zadostiučiněním může patřiti na svou zpěvohru, kterouž zaujal druhé místo mezi našimi dramatickými skladateli.“

Jan Neruda, Humoristické listy, 16. února 1878:
„Uvádíme zde otce Šelmy sedláka. On je už víceronásobným otcem, ale z dosavadních jeho dětí je nám Šelma sedlák nejmilejší. Kluk jako tuřín, jiskrné oči, krok samý skok a slovo samá píseň. [...] Písně v Dvořákově opeře jsou tak ,špatné‘, že nespokojené obecenstvo si je dává vždy dvakrát opakovat. Pane Bože, houšť!, volali jsme po prvním seznámení se s ní. Šelma sedlák je operou již vpravdě národní, ryze českou, právě tak jako opery Smetanovy. [...] Vytýká se mu [tj. Dvořákovi], že prý má ještě příliš mnoho fantazie a málo flegmatu. Jako se vytýkává někdy krásné dámě, že je ještě ‚příliš‘ mladá. Avšak ona si tu chybu časem odvykne! Také prý je velmi ctižádostivý. Bravo! Obejmul bych ho za to! A že prý pracuje příliš mnoho. Vytýkejme oceánu, že má ‚příliš mnoho‘ vln!“

zahraniční inscenace a vydání díla

V souvislosti s rostoucím počtem provádění Dvořákových orchestrálních skladeb v zahraničí a jejich stále větší popularitou byl skladatel roku 1881 osloven vedením vídeňského Ringtheatru, aby divadlu navrhl k provozování některou ze svých oper. Skladatel divadlu nabídl Šelmu sedláka. Dílo však dosud existovalo jen v rukopise, jedinou částí opery, která už vyšla tiskem, byla předehra. Dvořák kvůli předpokládanému uvedení Šelmy sedláka ve Vídni psal svému nakladateli Simrockovi do Berlína: „Naskýtá se mi z Vídně nejlepší příležitost, aby moje opera Šelma sedlák, jež bude tento podzim provedena v Ringtheatru, vyšla také tiskem. Budete jistě se mnou stejného náhledu, že mi mnoho na tom záleží, vstoupit před veřejnost právě s touto malou operou, od níž si slibuji také úspěch, a chci se Vás tedy zeptat, jste-li s tím srozuměn a nepřevezmete-li snad operu sám [tj. do tisku], když již ouvertura u Vás vyšla.“ Simrock skutečně celou operu záhy vydal tiskem.

Při přípravách k uvedení opery v Ringtheatru však došlo k neočekávaným průtahům, a tak první zahraniční nastudování opery přebraly Vídni Drážďany, které se o provedení opery také ucházely. Drážďanská premiéra 24. října 1882, které se Dvořák osobně zúčastnil, byla velkým úspěchem nejen pro skladatele, ale – jak to bylo všeobecně vnímáno – pro českou hudbu vůbec. Hudební kritik Ludevít Procházka, který byl při premiéře rovněž přítomen, k tomu poznamenal, že „obecenstvo naslouchalo od počátku až do konce s patrnou zálibou a nalézalo, že české umění v díle tomto vystupuje způsobem nejen úcty, než i obdivu hodným.“ Brzy o dílo projevila zájem další zahraniční scéna, opera v Hamburku. Zdejší premiéra se konala již 3. ledna 1883, a byla tak další, která předběhla vídeňské uvedení.

Antonín Dvořák Fritzi Simrockovi, 26. října 1882:
„Škoda, škoda, že jste nebyl v Drážďanech; byl byste se jistě srdečně zaradoval z krásného úspěchu i vzorného provedení. Schuch nastudoval operu výtečně. Vše klapalo, a nuance v orchestru i sborech byly překrásné. Pan Bulss (kníže) a pí. Schuchová (Bětuška), stejně jako p. Decarli (Martin) vedle Erla (Jeník) a Jensena (komorník) byli výborní. Již ouvertuře bylo bouřlivě aplaudováno, jako téměř všem číslům. Zejména árie knížete byla tak krásně přednesena, že si obecenstvo vyžádalo opakování. Zkrátka, vše bylo překrásné a obecenstvo velmi animované. Byl jsem po každém aktu vyvoláván!“

Premiéra vídeňského nastudování se uskutečnila teprve 19. listopadu 1885 ve Dvorní opeře. Doprovázely ji však nepříznivé okolnosti: stala se předmětem národnostně-politických útoků, a inscenace se dočkala jen jedné reprízy. Při policejní akci bylo z divadla vyvedeno a zatčeno několik členů buršáckého spolku Teutonia. Dvořák tuto událost komentoval poznámkou na konci náčrtu první části oratoria Svatá Ludmila, na kterém právě pracoval: „Dokončeno ve dnech popravy Šelmy sedláka ve Vídni!“

další osudy díla

Hned v prvním roce, kdy se objevil na scéně, byl Šelma sedlák proveden osmkrát, což je ve srovnání se skladatelovými předchozími jevištními opusy vysoké číslo. O jeho oblibě svědčí i skutečnost, že se stal první Dvořákovou operou, která byla provedena mimo Prahu. Nejprve čtyřikrát za Dvořákova řízení v červenci 1878 v tzv. Aréně nedaleko dnešního Švandova divadla na Smíchově  (tato oblast se tehdy nacházela za hranicemi hlavního města) a v prosinci téhož roku v Městském divadle v Plzni. V obou případech zásluhou podnikavého divadelníka Pavla Švandy ze Semčic, který si s Dvořákem vyjednal výhradní právo k provozování opery mimo území Prahy.

Šelma sedlák byl na domácích scénách hrán poměrně často až do 50. let 20. století a i když počet uskutečněných repríz zdaleka nedosahoval úspěšnosti Jakobína, Čerta a Káči a Rusalky, kontinuitu diváckého povědomí zachovat dokázal. Na scéně Národního divadla v Praze se opera objevila naposledy 14. června 1958. Její uvádění na oblastních scénách je jen sporadické (1948 Opava, 1949 Ústí nad Labem, 1954 a 2019 Plzeň, 1954 Ostrava, 1960 Liberec, 1977 Opava, 1979 Liberec, 1981 Ostrava, 1989 České Budějovice). Zřejmě zatím poslední zahraniční inscenace opery se hrála v roce 1997 v Londýně (Guildhall School of Music & Drama, režie: Robert Chevara).

obsah opery 

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Sedlák Martin chce provdat svoji dceru Bětušku za bohatého selského synka Václava a neohlíží se na to, že Bětuška má ráda čeledína Jeníka. Bětuška se nechce své lásky vzdát, a tak její otec spolu s Václavem vymyslí lest: večer nachystají pod Bětuščino okno sud s vodou a na něj prasklé prkno. Až Jeník přijde za Bětuškou večer pod okno, spadne do sudu a ještě bude od nich bit. Jejich úmluvu však vyslechne šafářka Veruna a rozhodne se jejich léčku překazit. Právě přijíždí na zámek kníže s kněžnou a celým dvorem. Bětuška se odhodlá požádat panstvo o pomoc proti vynucenému sňatku a ihned se zalíbí nejen knížeti, ale i jeho komorníkovi Jeanovi. Jean je pro Bětušku ochoten zapomenout na panskou Bertu a kníže je ochoten dát Jeníkovi celý statek za schůzku s Bětuškou večer po májovém plesu. Šafářka Veruna hned ví, jak situace využít. Dá se uvést ke kněžně a smluví si s ní úskok: večer se kněžna i Berta převléknou do venkovských šatů, kněžna půjde místo Bětušky na schůzku s knížetem, zatímco Berta se ukryje do Bětuščiny komůrky, kam pod okno s nachystaným sudem přiláká zamilovaného Jeana.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Večer po májové slavnosti přivalí Martin s Václavem sud po Bětuščino okno a ve skrytu čekají. Kněžna, převlečena za Bětušku, čeká na knížete u vrat, Berta na Jeana v komůrce. Po chvíli se k oknu připlíží Jean, vylézá na sud a vzápětí do něj padá. Zároveň od vrat zazní políček, který kníže dostal od manželky za svou nevěru. Kníže musí poníženě odprosit kněžnu a splnit slib, který dal Bětušce – dát Jeníkovi statek. Pak už ani Martin nebrání své dceři ve svatbě s Jeníkem.