česky | English

rusalka - libreto iii. dějství

Rusalka:
 
Necitelná vodní moci,
stáhlas mne zas v hlubinu,
proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu? Proč nezhynu?
 
Mladosti své pozbavena,
bez radosti sester svých,
pro svou lásku odsouzena
teskním v proudech studených.
Ztrativši svůj půvab sladký,
miláčkem svým prokleta,
marně toužím k sestrám zpátky,
marně toužím do světa.
Kde jste, kouzla letních nocí
nad kalichy leknínů?
Proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu? Proč nezhynu?
 
 
Ježibaba:
 
Aj aj, už jsi se navrátila?
No tos tam dlouho nepobyla!
A jak máš bledé tvářičky
a jak tu truchlíš o samotě!
Což nechutnaly hubičky
a lidské lože nehřálo tě?
 
 
Rusalka:
 
Ach běda, tetko rozmilá,
vše zradilo mne, vše jsem ztratila!
 
 
Ježibaba:
 
Krátké bylo milování,
dlouhé bude naříkání,
po hubičkách mužských úst,
nekonečný, věčný půst!
Člověk je člověk, živlů vyvrhel,
z kořenů země dávno vyvrácen,
běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,
jeho kdo zradou je teď zatracen!
 
 
Rusalka:
 
Tetko moudrá, tetko, rci,
není mi, není pomoci?
 
 
Ježibaba:
 
Miláček tě zavrh´,
přestal tě mít rád,
a teď Ježibaba
má zas pomáhat?
Po záletech světských,
dcerko rozmilá,
bys teď k sestrám ráda se zas vrátila?
Inu, mám já radu,
dobrou radu mám,
ale poslechneš-li,
ví to rarach sám!
Lidskou krví
musíš smýti živlů prokletí
za lásku, již chtělas míti
v lidském objetí.
Budeš zas, číms byla prve,
než tě zklamal svět,
ale horkem lidské krve
lze jen ozdravět.
Opustí tě všechna muka,
budeš šťastna hned,
zahubí-li tvoje ruka toho,
jenž tě oklamal, toho,
jenž tě sved´!
 
 
Rusalka:
 
Ježibabo, běda, co to chceš?
 
 
Ježibaba:
 
Ten vezmi nůž a slib,
že poslechneš!
 
 
Rusalka:
 
Jde z tebe hrůza; nech mne nech!
Chci věčně trpět v úzkostech,
chci věčně cítit kletbu svou,
svou celou lásku zhrzenou,
svou beznaděj chci všechnu zřít,
leč on musí šťasten být!
 
 
Ježibaba:
 
V lidský život potměšilý
touha tvá tě vábila,
a teď nemáš tolik síly,
bys krev lidskou prolila?
Člověk je člověkem teprve,
v cizí krev ruku když stopil,
zbrocen když vášní do krve,
bližního krví se opil.
A ty žes chtěla člověkem být
a člověka vášní omámit?
Prázdná ty vodní bublinečko,
měsíční bledá zahalečko,
jdi, trp si z věků do věků
a seschni touhou
po svém člověku!
 
 
Rusalka:
 
Vyrvána životu v hlubokou samotu,
bez družek, bez sester mám se brát.
Miláčku vím, to vím,
nikdy víc tě nespatřím,
ó běda nastokrát!
 
 
Sbor rusalek:
 
Odešla jsi do světa,
uprchla jsi našim hrám,
sestřičko ty prokletá,
nesestupuj k nám!
V naše tance nesmí sem,
koho člověk objal již,
rozprchnem se, rozprchnem,
jak se přiblížíš!
Z tvého smutku vane strach
v radostný náš hravý rej,
s bludičkami v bažinách
za nocí si hrej!
Lákej lidi svitem svým,
na rozcestích těkej teď,
světýlkem svým modravým
do hrobu jim svěť!
Na hrobech a rozcestích
jiných sester najdeš rej,
v reje vodních sester svých
už se nevracej!
 
 
Hajný:
 
Že se bojíš? Třesky, plesky,
však tu jiní bývávali!
Zaklepej a pověz hezky,
co ti doma přikázali:
princ že nosí těžkou dumu,
že se poplet na rozumu,
jakás pekla stvůra klatá,
že k nám přišla do hradu
a že prosí stará Háta
Ježibabu o radu!
 
 
Kuchtík:
 
Mně už chromne noha,
vlčí mlhu mám,
pro živého Boha,
strýčku, jdi tam sám!
 
 
Hajný:
 
Kolikrát jsem tudy šel,
temno leckdy bývalo již,
tys mi čistý strašpytel,
že se staré babky bojíš!
 
 
Kuchtík:
 
Ondy, když jsi u nás byl,
sáms mne, strýčku, postrašil,
nediv se teď, milý brachu,
že mám v lese plno strachu!
 
 
Hajný:
 
Řeči sem, řeči tam,
to tak někdy přidávám.
Ale teď honem hleď
vyzvěděti odpověď!
Vzmuž se, hej, zaklepej,
na radu se babky ptej!
 
 
Kuchtík:
 
Já bych jistě breptal,
jakou úzkost mám,
abys tedy zeptal
se jí na to sám!
 
 
Hajný:
 
Styděl bych se styděl,
být já otcem tvým!
Ale abys viděl,
že se nebojím!
Ježibabo, Ježibabo! Hola, hola!
 
 
Ježibaba:
 
Kdo to hlučí? Kdo to volá?
 
 
Hajný:
 
Stará Háta k tobě posílá,
abys, Ježibabo, radila!
 
 
Ježibaba:
 
Za tu radu, za rozumu špetku,
tohle vyžle posílá mi k snědku?
Jen co vykrmí se chudinka,
bude z něho pěkná pečínka!
 
 
Kuchtík:
 
Pusť mne z těchto míst!
Strýčku, ona mne chce sníst!
 
 
Ježibaba:
 
Ha, ha, i ty malý zmetku,
hloupé stvoření,
to bych měla k snědku,
čistou pečeni!
Pro peklo ať roste prokletý rod váš!
A teď honem pověz,
co mi říci máš.
 
 
Kuchtík:
 
Náš princ těžce stůně, převelice,
uhranula srdce jeho
jakás kouzelnice.
Přived´ si ji na hrad, vše jí dal,
jako vlastní život sám ji miloval.
Jeho ženou byla by se stala,
ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.
Prince když už zmátla docela,
nevěrná ta kouzelnice zmizela.
Celý hrad je kouzlem
zmámen podnes,
ďábel sám tu kouzelnici
do pekla si odnes´!
 
 
Vodník:
 
Kdo že ji odnes´ ?
Koho že zradila?
Prokleté plémě,
jež vás sem posílá!
Tvorové bídní!
On sám ji zradil,
uvrh´ ji v prokletí!
 
 
Hajný:
 
Hastrman!
 
 
Kuchtík:
 
Strýčku! Proboha, strýčku!
 
 
Vodník:
 
Pomstím se, pomstím,
kam říš má dosahá!
 
 
Ježibaba:
 
Ha, ha, ha, ha!
 
 
1. lesní žínka:
 
Mám, zlaté vlásky mám,
svatojánské mušky slétají se k nim,
ruka moje bílá vlásky rozpustila,
měsíček je češe svitem stříbrným.
Mám, mám, zlaté vlásky mám!
 
 
2. lesní žínka:
 
Mám, bílé nožky mám,
proběhla jsem palouk celičký,
proběhla jsem bosa,
umyla je rosa,
měsíček je obul v zlaté střevíčky!
 
 
3. lesní žínka:
 
Mám, krásné tílko mám,
na palouku v noci
svítí jeho vděk.
Kudy běžím, všudy moje bílé údy
do stříbra a zlata šatí měsíček!
 
 
Lesní žínky:
 
Dokola, sestřičky, dokola,
v lehounký noční vánek,
za chvíli z rákosí zavolá
zelený hastrmánek.
Už tu je, už tu je,
už si sítě spravuje,
už tu je, už!
Hastrmánku, heja hej,
honem si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku.
Ale žena, hastrmánku,
ha, ha, ha, hastrmánku,
za uši ti vytahá.
Hastrmánku, heja hej,
honem si nás nachytej!
 
 
Vodník:
 
Nelaškujte plaše,
děti zlatovlasé,
rodná voda naše
lidským rmutem zkalila se.
 
 
Lesní žínky:
 
Cože nám ruší veselý rej?
povídej, mužíčku, povídej!
 
 
Vodník:
 
Hluboko na dně sténá
sestrami zavržená
ubohá Rusalka bledá!
Běda, ó běda!
 
 
1. lesní žínka:
 
Cítím slzu ve zraku,
chlad mne náhle ovál.
 
 
2. lesní žínka:
 
Do šedivých oblaků
měsíček se schoval.
 
 
3. lesní žínka:
 
Tma se tiskne v skráně mé,
sestry, sestry, prchněme!
 
 
Princ:
 
Bílá moje lani!
Pohádko! Němý přelude!
Mému naříkání, spěchu bez ustání
konec už nikdy nebude?
Ode dne ke dni touhou štván
hledám tě v lesích udýchán,
noc-li se blíží, tuším tě v ní,
chytám tě v mlze měsíční,
hledám tě širé po zemi.
Pohádko, vrať se mi!
Tady to bylo,
mluvte, němé lesy!
Vidino sladká, milenko má, kde jsi?
Bílá moje lani! Kde jsi?
Při všem co v mrtvé srdci mám,
nebe i zemi zaklínám,
zaklínám Boha i běsy,
ozvi se, ozvi, kde jsi?
Milenko má!
 
 
Rusalka:
 
Miláčku, znáš mne, znáš?
Miláčku, ještě vzpomínáš?
 
 
Princ:
 
Mrtva-lis dávno, znič mne vráz,
živa-lis ještě, spas mne, spas!
 
 
Rusalka:
 
Živa ni mrtva, žena ni víla,
prokleta bloudím mátohou,
marně jsem chvíli v loktech tvých snila
ubohou lásku, lásku svou.
Milenkou tvojí kdysi jsem byla,
ale teď jsem jen smrtí tvou!
 
 
Princ:
 
Bez tebe nikde nelze žít,
můžeš mi, můžeš odpustit?
 
 
Rusalka:
 
Proč volal jsi mne v náruč svou,
proč ústa tvoje lhala?
Teď měsíční jsem vidinou,
v tvá muka neskonalá!
Teď tebe šálím v nočních tmách,
je zneuctěn můj klín
a s bludičkami na vodách
tě svedu do hlubin.
Proč volal jsi mne v náruč svou,
proč ústa tvoje lhala?
Tys hledal vášeň, vím to, vím,
tys hledal vášeň, jíž já jsem neměla,
a teď-li tě políbím,
jsi ztracen, jsi ztracen docela.
 
 
Princ:
 
Líbej mne, líbej, mír mi přej,
nechci se vrátit ve světa rej,
do smrti třeba mne ulíbej!
 
 
Rusalka:
 
A tys mi, hochu můj, tolik dal,
proč jsi mne, hochu můj, oklamal?
Zda to víš, hochu, zda to víš,
z loktů mých že se nevrátíš,
že zkázou  
to v loktech mých zaplatíš.
 
 
Princ:
 
Všechno chci ti dát,
líbej mne, líbej tisíckrát!
Nechci se vrátit, zemru rád,
líbej mne, líbej, mír mi přej.
Nechci se vrátit, zemru rád,
nemyslím, nemyslím na návrat!
 
 
Rusalka:
 
Láska má zmrazí všechen cit,
musím tě, musím zahubit,
musím tě v lednou náruč vzít!
 
 
Princ:
 
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Polibky tvoje hřích můj posvětí!
Umírám šťasten,
umírám ve tvém objetí!
 
 
Vodník:
 
Nadarmo v loktech zemře ti,
marny jsou všechny oběti,
ubohá Rusalko bledá! Běda!
 
 
Rusalka:
 
Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všecko, čím klet jest osud můj,