česky | English

rusalka - libreto ii. dějství 

Hajný:
 
Jářku, klouče milé,
dopověz,
jaká že to kratochvíle
na zámku se strojí dnes?
To je hostí na síni
to je práce v kuchyni,
na stolech a na policích
podivného náčiní!
 
 
Kuchtík:
 
Máme ti teď sháňku,
milý strýče Vaňku,
od večera do svítání
neustane práce ani!
Pomysli si, pomysli si,
zdas to, stýčku, slyšel kdysi?
Princ ti našel v lese
divné stvoření,
a s ním, podivme se,
snad se ožení!
Našel prý ji v lesích tvých,
ve tvých lesích hlubokých.
Ale ať ji vzal kde vzal,
já bych se jí strýčku bál!
Holka je ti němá,
kapky krve nemá,
chodí jako vyjevená!
To by byla čistá žena!
 
 
Hajný:
 
Je to pravda vskutku,
co se mluví všude?
Můj ty milý smutku,
už to takhle bude!
Ať nás Pán Bůh chrání,
myslivec jsem starý,
že v tom milování
vězí divné čáry!
U nás v lese straší
šlakovité moci,
lesem divní braši
chodí o půnoci.
Je-li v těle duše slabá,
uhrane ji Ježibaba,
pode hrází
tuze snadno
hastrman tě
stáhne na dno!
A kdo vidí lesní žínky
bez košilky, bez sukýnky,
omámí ho lásky chtíč.
Pán Bůh s námi
a zlé pryč!
 
 
Kuchtík:
 
Strýčku, já se bojím!
 
 
Hajný:
 
Inu, není div!
Pán Bůh hříchům tvojim
budiž miostiv!
 
 
Kuchtík:
 
Náš princ vždy tak švarný byl,
kterak se teď proměnil!
Není, jako býval, není,
bloudí jako omámen,
stará Háta na modlení,
dává za něj den co den.
A pan farář, jak to slyšel,
varovati prince přišel.
Ale princ, ne a ne,
holka prý tu zůstane!
 
 
Hajný:
 
Proto jsou tu hosté již!
Proto se tak prázdní spíž!
Proto jsem honem vlek´
plno zvěře na zámek!
 
 
Kuchtík:
 
Naštěstí, jak zdá se,
nemělo to být,
všechno může zase
jiná pokazit!
Stará Háta vypráví,
jak prý je princ vrtkavý,
už prý jeho láska mizí,
jinou prý zas v mysli má,
po jakési kněžně cizí,
hází prý už očima.
 
 
Hajný:
 
Pábůh dej, pánbůh dej,
ve zdraví ho zachovej!
Já být princem, bez okolků
vyhnal bych tu cizí holku,
než mne v peklo zamotá,
ať se klidí žebrota!
 
 
Kuchtík:
 
Hu! Tam si vede princ tu obludu!
 
 
Hajný:
 
Já na ní také čekat nebudu!
 
 
Princ:
 
Již týden dlíš mi po boku,
jak z báje zjev dlíš přede mnou,
a marně v očích hluboku
tvou bytost hledám tajemnou!
Má sňatek dát mi teprve,
co láska dávno chtěla,
by rozhořela jsi do krve
a byla ženou mou zcela?
Proč chladí tvoje objetí,
vzplát vášní proč se bojí?
Proč úzkostí jen zachvěti
mám v náruči se tvojí?
A marně dusím smutný cit,
z náruče tvé se nelze vyprostit,
byť stokrát byla jsi chladná, nesmělá,
mít musím tebe docela!
 
 
Cizí kněžna:
 
Ne, není to láska, hněvivý je to cit,
že jiná dlí, kde já jsem chtěla být,
a že jsem jeho míti neměla,
ať štestí obou zhyne docela!
Zda na chvíli princ vzpomene si přec,
že hostitelem též je milenec?
Má na to štěstí, jímž vás blaží svět,
též cizí host jen němě pohlížet?
 
 
Princ:
 
Ach, výčitka to věru včasná,
a s vašich rtíků rád ji snáším,
i ženich věru, kněžno krásná,
je především jen sluhou vaším!
 
 
Cizí kněžna:
 
A vaše láska, citů vašich paní,
vás nepokárá za to slovem ani?
Či v pohledu svém tolik něhy má,
že mluví s vámi pouze očima?
 
 
Princ:
 
Leč oči její říci zapomněly,
že hostitel se nepozorným stal.
Nechť nahradí teď rychle, svolíte-li,
co roztržit jen chvíli zanedbal.
Nač rozpaky tvoje,
a proč se tolik chvěješ?
V svou komnatu pospěš
a stroj se k plesu již!
 
 
Cizí kněžna:
 
Ó, vystrojte se v šaty přebohaté,
mám dvornost jeho,
vy však srdce máte!
 
 
Vodník:
 
Běda! Běda!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
Běda!
 
Celý svět nedá ti, nedá,
vodní čím říše rozkvétá!
Stokrát bys byla člověkem,
ve jhu jsi spjata odvěkém.
Byť měl tě člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat!
Ubohá Rusalko bledá,
zajatá v kouzlo lidských pout!
Voda tvá všude tě hledá,
nadarmo chce tě obejmout!
Až se zas vrátíš k družkám svým,
budeš jen živlem smrtícím,
vrátíš se žitím uvadlá,
prokletí živlů jsi propadla!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
 
 
Sbor:
 
Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly,
hoch jel a jel k své nevěstě
a den se smál tak světlý.
Nemeškej, hochu, k milé spěš,
dorosteš záhy v muže,
zpátky až tudy pojedeš,
pokvetou rudé růže.
Květiny bílé nejdříve,
úpalem slunce zašly,
ale ty růže ohnivé,
svatební lože krášlí!
 
 
Vodník:
 
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
Běda!
Na vodách bílý leknín sní,
smutným ti druhem bude,
pro tvoje lože svatební,
nekvetou růže rudé!
 
Rusalko, znáš mne, znáš!
 
 
Rusalka:
 
Vodníku, tatíčku drahý!
 
 
Vodník:
 
Proto jsem přišel v zámek váš,
bych zřel tě truchlit tak záhy?
 
 
Rusalka:
 
Tatíčku, vodníčku, spas mne,
úzkost mne pojala hrozná!
Běda, že chtěla jsem zradit vás,
běda, kdo člověka pozná!
Běda! Běda!
Jiná jej krásou jala vráz,
divokou lidskou krásou,
a mne už nezná zas,
Rusalku prostovlasou.
 
 
Vodník:
 
On že tě zavrh´, jenž měl tě rád?
Musíš teď, musíš vytrvat!
 
 
Rusalka:
 
Ó marno, ó marno to je,
a prázdnota je v srdci mém,
jsou marny všechny vděky moje,
když zpola jsem jen člověkem!
Ó marno to je, mne už nezná zas,
Rusalku prostovlasou.
Jí hoří v očích vášně síla,
té lidské vášně prokleté!
Mne voda chladná porodila
a nemám, nemám vášně té!
Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů hluchá ozvěna.
Ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít!
Nemohu zemřít, nemohu žít!
 
Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas!
Tatíčku, spas mne, spas!
 
 
Cizí kněžna:
 
Vám v očích divný žár se zračí
a naslouchám vám zmámena.
Jste stále vřelejší a sladší,
ó, princi, co to znamená?
Kam prchla vaše vyvolená,
ta bez řeči a beze jména,
kam prchla, aby viděla,
že princ je změněn docela?
 
 
Princ:
 
Kam prchla? Milý Bůh to ví!
Leč změnou mou jste sama vinna.
A letní noc to nepoví,
že zajala mne kouzla jiná!
Ó nazvete to rozmarem,
že miloval jsem jinou chvíli,
a buďte žhavým požárem,
kde dosud luny svit plál bílý!
 
 
Cizí kněžna:
 
Až požár můj vás popálí,
a všechny vaše vášně zděsí,
až odejdu vám do dáli,
co s leskem luny počnete si?
Až obejmou vás lokty sličné
té němé krásky náměsíčné,
čím k vášni hřát se budete?
Ó škoda, škoda vášně té!
 
 
Princ:
 
A kdyby celý svět
chtěl klnout mojí touze,
vy jste ten žhavý květ,
byť kvetl chvíli pouze!
Teď teprve to vím,
čím mřelo moje tělo,
když lásky tajemstvím
se uzdraviti chtělo!
Co z lásky oné zbude,
jíž v osidla jsem pad´?
Rád strhám všechny svazky,
bych vás mohl milovat!
 
 
Cizí kněžna:
 
Ó teprve teď poznávám,
že námluvy mi náhle kynou,
pan ženich, zdá se, neví sám,
zda namlouvá si mne, či jinou!
 
 
Princ:
 
Mrazí mne tvoje ramena,
bílá ty kráso studená!
 
 
Vodník:
 
V jinou spěš náruč, spěš,
objetí jejímu neujdeš!
 
 
Princ:
 
Z objetí moci tajemné,
spaste mne!
 
 
Cizí kněžna:
 
V hlubinu pekla bezejmennou,
pospěšte za svou vyvolenou!