requiem
|
opusové číslo
|
89
|
|
číslo v Burghauserově katalogu
|
165
|
|
datum vzniku
|
1. 1. - 31. 10. 1890
|
|
datum a místo premiéry
|
9. 10. 1891, Birmingham
|
|
interpret premiéry
|
sóla: Anna Williams, Hilda Wilson, Iver McKay, Watkin Mills, Birmingham Festival Chorus, dir. Antonín Dvořák
|
|
text
|
latinský liturgický
|
|
části / věty
|
1. Requiem aeternam, b moll (Poco lento)
2. Graduale, b moll (Andante) 3. Dies irae, b moll (Allegro impetuoso att.) 4. Tuba mirum, e moll (Moderato) 5. Quid sum miser, f moll (Lento) 6. Recordare, D dur (Andante) 7. Confutatis maledictis, g moll (Moderato maestoso) 8. Lacrimosa, a moll 9. Domine Jesu Christe, F dur (Andante con moto)
10. Hostias, f moll (Andante) 11. Sanctus - Benedictus, B dur (Andante maestoso) 12. Pie Jesu, g moll (Poco adagio) 13. Agnus Dei, b moll (Lento) |
|
durata
|
cca 1 h. 35 min.
|
.jpg)
| Své myšlenkově nejhlubší dílo začal Antonín Dvořák skicovat na Nový rok 1890. Nevznikalo pod dojmem smrti někoho blízkého ani v předtuše smrti vlastní, podnět k práci byl prozaičtější: objednávka hudebního festivalu v Birminghamu. Zdá se, že přišla v příhodný čas. Dvořák se právě nacházel na prahu padesátky a ve svém Requiem se rozhodl bilancovat a zásadně vyslovit vše, k čemu se jako skladatel i jako člověk dopracoval. Na vrcholu svých tvůrčích sil se pouští do zpovědi o svém vztahu k Bohu a pokouší se zodpovědět nejzákladnější otázky po smyslu lidského bytí. Kompozicí latinského textu mše za zemřelé navázal Dvořák na řadu svých předchůdců (Mozart, Berlioz, Verdi, aj.). Dvořákovo Requiem je oproštěno od jakékoli vnějškové okázalosti, patosu či plačtivosti. Vyznačuje se mužným smutkem, ne však bezvýchodností či rezignací. |  partitura 8. části Lacrimosa |
| Autor nezatracuje pozemský život na úkor života posmrtného, je vděčný za všechny dary, kterých se mu dostalo. Pomyšlení na smrt v něm nevzbuzuje hrůzu, spíš smutek nad rozloučením s blízkými osobami, přírodou a milovanou hudbou. Komplikovaná struktura rozsáhlého díla je stmelena čtyřtónovou hudební myšlenkou, která se prolíná celou skladbou. Stísněné půltónové postupy a rytmická neurčitost, charakterizující tento originální motiv, sugestivně navozují dojem otázky po smyslu života a smrti. Skladatelova fantazie jakoby neznala hranic: téměř dvěstěkrát nechá tento zhudebněný otazník zaznít v průběhu díla v nesčetných variantách, aniž by vznikal dojem monotónnosti. |
|
 partitura 3. části Dies irae |
Základní myšlenkové pojetí díla se nejprůkazněji projevuje ve vrcholné závěrečné části Agnus Dei, kde dojde k rozpojení vokální a orchestrální složky. Zatímco sólisté a sbor ve velké gradaci, končící slovy "Et lux perpetua luceat eis", zpívají v očistném a slavnostním B dur, orchestr klesá v bezútěšném opakování základního motivu v b moll do hlubin. Tato symbolika představuje asi hudebně i mimohudebně nejhlubší projev Dvořákova génia: pomíjivé mizí zároveň se smrtí, cosi vyššího přetrvává navěky. |
| Na Requiem pracoval Dvořák po dobu deseti měsíců, od ledna do října 1890. Následujícího roku dílo vyšlo tiskem u londýnské firmy Novello. Světová premiéra se konala 9. října 1891 v rámci hudebního festivalu v Birminghamu, který si dílo u Dvořáka objednal. Toto první provedení s velkým úspěchem dirigoval sám skladatel. Na domácí půdě bylo dílo poprvé hráno 12. března 1892 v Olomouci.
Myšlenková hloubka a technické mistrovství Dvořákova Requiem definitivně vyvrátily předsudky o jeho autorovi jako o "přírodním" skladateli, schopným tvořit "jen" romantické evokace lidových tanců a písní. Lidové muzikantství, ke kterému se Dvořák ve své skromnosti hlásil, se ukázalo být pouze zlomkem jeho mnohotvárné osobnosti obdařené mimořádnou intelektuální zdatností, se kterou byl schopen tvořit vrcholná umělecká díla své doby. |
 program z premiéry v Birminghamu |
z Dvořákovy korespondence:
|
příteli Jindřichu Geislerovi (Praha, 15. 1. 1890):
Alferdu Littletonovi, majiteli nakladatelství Novello (Vysoká, 27. 7. 1890): |
 partitura vydaná londýnským nakladatelstvím Novello |