česky | English

requiem

OPUSOVÉ ČÍSLO 89
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 165
DATUM VZNIKU 1. ledna - 31. října 1890
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 9. října 1891, Birmingham
INTERPRET PREMIÉRY sóla: Anna Williams, Hilda Wilson, Iver McKay, Watkin Mills, Birmingham Festival Chorus, dir. Antonín Dvořák
1. VYDÁNÍ Novello, Ewer & Co., 1891, Londýn
TEXT latinský liturgický
INSTRUMENTACE 1 pikola, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 3 klarinety, 2 fagoty, 1 kontrafagot, 4 lesní rohy, 4 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, tam-tam, zvony, harfa, varhany, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla (soprán, alt, tenor, bas)
ČÁSTI / VĚTY
  1. Requiem aeternam, b moll (Poco lento)
  2. Graduale, b moll (Andante)
  3. Dies irae, b moll (Allegro impetuoso att.)
  4. Tuba mirum, e moll (Moderato)
  5. Quid sum miser, f moll (Lento)
  6. Recordare, D dur (Andante)
  7. Confutatis maledictis, g moll (Moderato maestoso)
  8. Lacrimosa, a moll
  9. Domine Jesu Christe, F dur (Andante con moto)
10. Hostias, f moll (Andante)
11. Sanctus - Benedictus, B dur (Andante maestoso)
12. Pie Jesu, g moll (Poco adagio)
13. Agnus Dei, b moll (Lento)
DURATA cca 1 h. 35 min.

    


okolnosti vzniku

Ke kompozici mše za zemřelé se skladatel nerozhodl pod dojmem smrti někoho blízkého ani v předtuše smrti vlastní, podnět k práci byl mnohem prozaičtější: objednávka hudebního festivalu v Birminghamu na dílo „nejvyšší závažnosti“. Původně neurčitá zakázka nabyla konkrétnějších rozměrů, když Dvořákův londýnský vydavatel, Alfred Littleton, Dvořákovi navrhl, že zamýšleným dílem by mohlo být právě Requiem. Zdá se, že tento podnět přišel v příhodný čas. Dvořák se právě nacházel na prahu padesátky a ve svém novém díle se rozhodl bilancovat a zásadně vyslovit vše, k čemu se jako skladatel i jako člověk dopracoval. Na vrcholu svých tvůrčích sil se pouští do zpovědi o svém vztahu k Bohu a pokouší se zodpovědět nejzákladnější otázky po smyslu lidského bytí.


partitura 8. části Lacrimosa

Kompozicí latinského textu mše za zemřelé navázal Dvořák na řadu svých předchůdců (Mozart, Berlioz, Verdi, aj.) a zároveň i na svá předchozí díla z oboru duchovní hudby, oratoria Stabat mater a Svatá Ludmila a Mši D dur. Requiem začal Dvořák skicovat na Nový rok 1890 a dokončil jej v říjnu téhož roku. Na díle si velmi zakládal a pracoval na něm s mimořádným zaujetím, o čemž svědčí i zmínky o průběhu práce v jeho korespondenci: V polovině ledna 1890 píše příteli Aloisi Göblovi: „Snad Vás bude zajímat, když Vám povím, že pracuji na velkém Rekviem, které se má v Birminghamu r. 1891 provozovat. První číslo, pak ‚Dies irae‘ a ‚Tuba mirum‘ až k ‚Quid sum miser‘ mám již hotovo. Dá-li pánbůh a půjde to tak dále, bude to něco.“ V červnu Dvořák informuje Antonína Rusa: „Mé Rekviem pokračuje valně (mám již 2/3 hotovy) a doufám, že budu brzo hotov.“ V dopise hudebnímu kritikovi Emanuelu Chválovi Dvořák vzácně odhaluje něco málo ze svých záměrů: „Rekviem mám hotové a nyní scoruju (po anglicku) [= instrumentuji] a těšilo by mě velmi Váš upřímný úsudek o díle mém slyšet. Jsem pln naděje a doufání a jenom to vím určitě, že jsem se vynasnažil jít opět o krok aneb o více kupředu, než jsem šel ku příkladu ve Stabat mater aneb v jiných mých větších pracích.“ Dílo vyšlo tiskem hned v následujícím roce u londýnského vydavatelství Novello.


charakteristika

Requiem patří k myšlenkově nejhlubším dílům svého autora. Je oproštěno od jakékoli vnějškové okázalosti, patosu či plačtivosti. Vyznačuje se mužným smutkem, ne však bezvýchodnou tragikou. Autor nezatracuje pozemský život na úkor života posmrtného, je vděčný za všechny dary, kterých se mu dostalo. Pomyšlení na smrt v něm nevzbuzuje hrůzu, spíš smutek nad rozloučením s blízkými osobami, přírodou a milovanou hudbou.

Dvořák rozčlenil liturgický text do dvou velkých oddílů. První, ilustrující obraz posledního soudu, má osm částí s převládajícím chmurným laděním, druhý se skládá z pěti částí, které přinášejí atmosféru útěchy a smíření. Do rámce tradičního textu smuteční mše Dvořák navíc jako předposlední samostatnou část vkládá text moteta Pie Jesu, který je odvozený ze závěrečného verše sekvence Dies irae. Na rozdíl od autorova Stabat Mater je každá část Requiem koncipována jako prokomponovaný proud hudby bez uzavřených sborových či sólových „čísel“. Na rozvíjení tematického materiálu se rovnocenně podílí orchestr, sbor i sólisté.

Komplikovaná struktura rozsáhlého díla je stmelena základní čtyřtónovou hudební myšlenkou (f-ges-e-f), která se prolíná celou skladbou. Její stísněné půltónové postupy a rytmická neurčitost sugestivně navozují dojem otázky po smyslu života a smrti. Skladatelova fantazie jako by neznala hranic: téměř dvěstěkrát nechá tento zhudebněný otazník zaznít v průběhu díla v nesčetných variantách, aniž by vznikal dojem monotónnosti. Zajímavostí je, že tento motiv použil Dvořák poprvé již o dva roky dříve ve svém cyklu Písně milostné, kde se ozve – rovněž v souvislosti s představou smrti – v samotném závěru písně „Zde v lese u potoka“ po slovech „kdy vlna života mne ze světa odnese“ a tentýž motiv se o rok později mihne i v koncertních předehrách V přírodě, Karneval a Othello.


partitura 3. části Dies irae
Podle svědectví Josefa Suka Dvořák koncepci skladby dopředu intenzivně promýšlel, až mu nakonec Requiem splynulo s představou tóniny b moll, která je také skutečně základní tóninou díla. Dvořákovo Requiem překvapivě postrádá přesvědčivou, jednoznačnou katarzi, která je jinak pro autorův kompoziční styl příznačná (Stabat mater, Rusalka, Holoubek, aj.). Skladatel prý dlouho váhal, zda dílo zakončit v b moll nebo v B dur. Řešení, které nakonec zvolil, lze považovat za „kompromisní“. Zatímco sólisté a sbor ve velké gradaci na slova „Et lux perpetua luceat eis“ končí v očistném a slavnostním B dur, následující orchestrální dohra se vrací k základnímu motivu v b moll. Podle muzikologa Jarmila Burghausera se jedná o záměrnou symboliku, která představuje hudebně i mimohudebně nejhlubší projev Dvořákova génia: pomíjivé mizí zároveň se smrtí, cosi vyššího přetrvává navěky.

premiéra a ohlasy

Světová premiéra díla se uskutečnila 9. října 1891 v rámci hudebního festivalu v Birminghamu za řízení skladatele. Také následující provedení se odehrálo na anglické půdě, a to 3. března v Manchesteru. Následovala dvě provedení v Olomouci, 12. a 13. března 1892, která opět dirigoval Dvořák. V Praze bylo Requiem poprvé hráno 25. dubna 1892 v Národním divadle pod taktovkou Adolfa Čecha.

Hudební kritika se vesměs shodla na tom, že Dvořákovo Requiem patří mezi nejpůsobivější zhudebnění latinského textu mše za zemřelé. Myšlenková hloubka a technické mistrovství tohoto Dvořákova díla definitivně vyvrátily předsudky o jeho autorovi jako o „přírodním“ skladateli, schopným tvořit „jen“ romantické evokace lidových tanců a písní. Lidové muzikantství, ke kterému se Dvořák ve své skromnosti hlásil, se ukázalo být pouze zlomkem jeho mnohotvárné osobnosti obdařené mimořádnou intelektuální zdatností, se kterou byl schopen tvořit vrcholná umělecká díla své doby. Proslulý dirigent Dvořákovy doby Hans Richter, který se velkou měrou zasloužil o propagaci Dvořákova díla na mezinárodní scéně, o Requiem prohlásil, že „jsou v něm místa, že vykřikneš v bolu i radosti.“


program z premiéry v Birminghamu

časopis Dalibor po pražské premiéře:

„Requiem předstihlo i nejsmělejší očekávání naše. Při produktech této ceny nevyhýbáme se superlativům. Kdo byl svědkem dojmů, jež činilo dílo toto již při orchestrových zkouškách v divadle, kdo stopoval ono nadšení, jež probuzeno bylo v řadách samých účinkujících při děsně úchvatném Dies irae, neubránil se kouzlu, jímž vtělená tato modlitba, tato epopej ponurého mysticismu duši obkličuje. Takto dovede mluvou tónů přesvědčiti jen ten, komu umění dalo nahlédnouti do nejskrytějších záhybů lidského nitra, kdo instinktivně veden svou inspirací, i mimovolně jen, krásné a cenné vytváří.“
 

ze vzpomínek Josefa Suka (převyprávěl J. M. Květ):

„Po dokončení Rekviem přehrál je Sukovi celé, zpívaje s sebou při tom svým tremolujícím hlasem. Došel až za Dies irae a Suk seděl, poslouchaje jako chlapec. Tu vstal, vzal Dvořáka za ruku a přemožen dojetím ruku políbil. Dvořák, který nesnesl nápadných projevů úcty, podíval se naň zprvu přísně, ale pak – chápaje jako hudebník, co se odehrává v duši hudebníka – řekl: Dejte pokoj! Kdo ví, co ještě neuděláte vy!
 


první vydání partitury