Písně, op. 2, B123–B124 | Text

Vy vroucí písně spějte

Vy vroucí písně spějte
tou nocí v mživou dál,
všem pozdravení dejte,
jež tiží tichý žal.
Tam spějte přes padoly,
kde moje milka dlí
a rcete co mne bolí
a proč letíte k ní.
A zapláče-li s vámi,
povězte mi to zas,
jinak at' dolinami
zavane vítr vás.

Ó byl to krásný, zlatý sen

Ó byl to krásný, zlatý sen,
jejž spolu jsme tam snili!
Ach, škoda, že tak krátký jen,
byl sen ten přespanilý.
Tak sladká touha v bytosti
se celé uhostila
a při loučení žalosti
se slza dostavila.
A často chodím na horu
a za tebou se dívám,
však po dalekém obzoru
jen žal svůj rozesílám!

Kol domu se ted' potácím

Kol domu se ted' potácím,
kdes bydlívala dříve,
a z lásky rány krvácím,
lásky sladké, lživé!
A smutným okem nazírám,
zdaž ke mně vedeš kroku:
a vstříc ti náruč otvírám,
však slzu cítím v oku!
Ó, kde jsi, drahá, kde jsi dnes,
což nepřijdeš mi vstříce?
což nemám v srdci slast a ples,
tě uzřít nikdy více?

Ó, naší lásce nekvete

Ó, naší lásce nekvete
to vytoužené štěstí.
A kdyby kvetlo, a kdyby kvetlo, nebude
dlouho, dlouho kvésti.
Proč by se slza v ohnivé
polibky vekrádala?
Proč by mne v plné lásce své
ouzkostně objímala?

Na horách ticho

Na horách ticho a v údolí ticho,
přiroda dříma sladký sen
a vzduchem táhne tajemné váni,
ke kmenu v lese šepce kmen.
A lesy šumí v modravou dáli,
když dechne vání na lupen,
šumí a šumí dále a dál,
s šuměním táhne tak mnohý sen!

Mé srdce často v bolesti

Mé srdce často v bolesti
se teskně zadumá,
ó, že ta láska trnů
a bolestí tolik má.
Ta láska přejde jako sen,
tak krásná, spanilá
a za kratinko upne jen
se na ní mohyla.
A na mohylu kámen dán,
nad nímž tam lípa bdí
a na kameni nápis psán:
zde puklé srdce spí!
O, trpké je to loučení,
kde naděj nezakyne:
tu srdce cítí ve chvění,
že brzo, ach, brzo bídně zhyne.