New York

Dva a půl roku, které Dvořák strávil na americké půdě, představuje ve skladatelově uměleckém a osobním životě zcela mimořádnou kapitolu: jeho mezinárodní renomé v této době dosáhlo svého vrcholu, světová hudební literatura byla obohacena o řadu mistrovských děl a výrazně vzrostlo globální povědomí vztahující se k pojmu „česká hudba“. V rovině skladatelova soukromí pak nelze opomenout finanční přínos, který znamenal hmotné zabezpečení jeho početné rodiny.  Dvořák, který měl nejraději „svůj klid“ na Vysoké, se nicméně k delšímu pobytu za oceánem nerozhodoval snadno. První jednání o možném Dvořákově vedení newyorské konzervatoře proběhla již na jaře 1891, tedy asi rok a půl před pozdějším skutečným odjezdem do Spojených států. Prezidentka americké Národní hudební konzervatoře Jeanette Thurberová nabízela Dvořákovi za vedení ústavu a dirigování několika koncertů ročně částku 15 tisíc dolarů. V přepočtu se jednalo o honorář asi třicetkrát vyšší, než mu mohla nabídnout konzervatoř pražská. Skladatel nabídku nejprve odmítl s tím, že je nanejvýš ochoten přijet dirigovat několik koncertů.

Thurberová se však nedala snadno odbýt a začala Dvořáka doslova bombardovat dopisy a telegramy. V červenci 1891 již bylo jednání tak daleko, že americká strana poslala Dvořákovi návrh smlouvy. Skladatel však ještě ani tehdy nebyl definitivně rozhodnutý. 1. srpna píše příteli Aloisi Göblovi: „Včera jsem dostal kopii kontraktu. Je velmi dlouhý, ale nevím ještě, zdali to přijmu. Dle všeho bych měl 3 hodiny denně vyučování komposici, instrumentaci a mimo toho nastudovat za 8 měsíců 4 koncerty se žáky konservatoře a 6 koncertů ve městech amerických, kde by se hlavně provozovaly Stabat, Košile, Ludmila, Requiem, symfonie a ouvertury atd. Za to mám 15000 dolarů čili po česku 35000 zlatých zl. r. m. Než odjedu, složí v Praze polovinu služného a tu ostatní polovinu bych dostával měsíčně napřed. Má to jen jeden ještě háček. Chci totiž, aby těch 7500 dol. bylo mi vyplaceno do konce května 1893, abych pak červen, červenec, srpen a pol. září mohl mít prázdniny – které bych zažil nejraději v Čechách. Přistoupí-li na tu podmínku, tedy to asi vezmu. To, co lidé o Americe povídají, nestojí za mnoho. Jsou vždy pro i proti, jak to již bývá na světě. Já ale půjdu na jisto. Ten týden se podívám k prof. Koptovi. On tam v Americe dlouho žil, má praxi, jeho paní je rozená Amerikánka a ti mi nejlépe poví, co a jak.“ 

Během následujících tří měsíců došlo k několikeré výměně návrhu smlouvy s různými dílčími změnami mezi Dvořákem a konzervatoří, v říjnu se Dvořák dokonce osobně sešel s Jeanette Thurberovou v Londýně. Zřejmě i pod vlivem jejích argumentů se původní obezřetnost rozplynula a Dvořák se začal na Ameriku těšit. 24. října píše příteli Augustu Bohdaneckému: „V Americe již se mnoho a mnoho o mém příchodu píše a slibují si hory a doly od mé umělecké činnosti. Inu, bude to pěkná mela, až tam přijedu! A což ti Čechové tamější, jak prý už se těší, až tam budu!“ Zanedlouho došlo k podpisu konečného znění smlouvy, podle které měl na své místo ředitele konzervatoře nastoupit v září 1892. Co se týká důvodů Dvořákova konečného rozhodnutí odjet do Spojených států, názory se liší. Jako první se samozřejmě nabízí finanční aspekt: díky honorářům od newyorské konzervatoře byl Dvořák i celá jeho rodina hmotně zajištěni do konce života. Dalším důvodem mohla být lákavá představa rozšíření svého „akčního rádiu“ i za hranice Evropy (přesto, že Dvořákova hudba byla na americkém kontinentu provozována již před skladatelovým příjezdem). Analogicky s často citovaným dopisem, ve kterém Dvořák v roce 1884 vyjádřil uspokojení nad tím, že jeho úspěchy v Anglii „vůbec českému umění dobré ponesou ovoce“, ho stejně tak jistě těšilo, že může věhlas české hudby šířit i daleko za oceánem. Muzikolog Michael Beckerman vyjádřil názor, že Dvořákovo rozhodnutí mohlo být vlastně útěkem z dosahu hanslickovsko-brahmsovského tábora, který prý chtěl mít ve Dvořákovi jakéhosi druhého (menšího) Brahmse. Ať tak či onak, výsledek Dvořákova amerického pobytu předčil všechna očekávání.

Na cestu do Spojených států se Dvořák vydal 15. září 1892 spolu s ženou Annou, dvěma dětmi a Josefem Kovaříkem, dvaadvacetiletým Čechomeričanem, který právě v Praze dokončil studia na konzervatoři. Kovařík se měl skladateli stát průvodcem při jeho prvních krocích v cizí zemi, ale jejich úzký kontakt pak trval po celou dobu Dvořakova pobytu ve Spojených státech. Poslední slova, která Dvořák zavolal z okna odjíždějícího vlaku ke svým přátelům, kteří ho přišli na nádraží vyprovodit, zněla: „Na shledanou v létě!“ Po cestě vlakem do Brém následoval přestup na loď Saale, která měla celou skupinu dopravit do New Yorku. Při krátké zastávce v anglickém Southamptonu odeslal Dvořák telegram dětem, které zůstaly doma: „Vše v pořádku a všichni zdrávi.“

Cesta přes Atlantik trvala devět dní. Všichni členové Dvořákovy výpravy, s jedinou výjimkou, kterou byl sám skladatel, snášeli nekonečnou cestu lodí těžce. Jak později Dvořák napsal: „Všecko na lodi stonalo. Paní, děti i pan Kovařík byli nemocni tak, že asi dva dny nic nejedli, jenom já chválabohu jsem dovedl vzdorovat a tedy skutečně po celou cestu jsem ani nezastonal.“ Newyorského přístavu dosáhla Saale 26. září, ale kvůli karanténě museli pasažéři počkat na vylodění ještě celý den. Na americkou půdu vkročil Dvořák poprvé 27. září kolem 15. hodiny. Přivítal ho sekretář konzervatoře Edmund Stanton a deputace amerických Čechů, což skladatele přirozeně potěšilo.

Již před Dvořákovým příjezdem se Jeanette Thurberová postarala o dostatečnou propagaci osoby nového ředitele konzervatoře. V tisku se průběžně objevovaly stati, které informovaly o skladatelově životě a jeho dosavadní tvorbě. Ve shodě s místní mentalitou byl zdůrazňován především aspekt Dvořákova vlastního vypracování ze skromných počátků až k současným mezinárodním úspěchům. Jestliže dříve byla ve Spojených státech známa Dvořákova nejvýznamnější díla a povšechné informace o jeho původu, nyní byl sám skladatel překvapen, do jakých podrobností zacházela informovanost místního tisku. Dvořák píše přátelům do Čech: „Byl Vám to rámus ve všech anglických i německých a českých novinách! Jak jsem přišel do hotelu, již tam na mě čekali reportéři všech novin a všem jsem musil něco říct a druhý den byly dlouhé články i s mou podobiznou o mém nastávajícím působení v Americe.[...] Kdybych Vám všecko pověděl, co noviny první dva dny psaly, bylo by toho příliš mnoho, až k omrzení, a já sám jsem byl první den interviewován, že to bylo hrozné. Ti lidé o mně všecko vědí, každou maličkost ze života mého mládí v Čechách a ještě nemají dost, pořád chtějí víc!“

Kromě článků, které bychom mohli označit za bulvární, se v newyorském tisku objevovaly i serióznější úvahy na téma, které dodnes hýbe dvořákovskou literaturou: Dvořák jako tvůrce americké národní hudby. Evening Post, 1. října 1892: „Jeho myšlenky a jeho sloh mají rysy, které nám dovolují říci: to je české, jako Chopinovy mazurky nebo Lisztovy rapsodie nám vyloudí výkřik: to je polské nebo to je maďarské, aniž bychom to kdy předtím slyšeli. Nechme tedy Dvořáka vychovávat z tohoto hlediska americké skladatele; nechť jim ukáže, jak je možno být žákem německých mistrů, a přitom psát novým národním slohem.“

První tři týdny bydlel Dvořák s rodinou v hotelu Clarendon na rohu 18. východní ulice a 4. avenue poblíž Union Square. Kvůli vysokým cenám a nedostatku klidu pro skladatelskou práci se rodina včetně Kovaříka přestěhovala do pronajatého bytu na 17. východní ulici v domě č. 327. Za pětipokojový byt platili nájem 80 dolarů měsíčně, což se Dvořákovi i tak zdálo drahé, neboť výši nájemného okomentoval v dopise Josefu Hlávkovi slovy „pro nás mnoho, zde běžná cena“. Byt měl nicméně velmi výhodnou polohu: nacházel se ve stejné ulici jako konzervatoř, takže Dvořák to měl do školy jen pár minut pěšky. Firma Steinway skladateli zdarma zapůjčila do bytu prvotřídní klavír.

Samotný New York zapůsobil na Dvořáka velice silým dojmem. Ve srovnání s tehdejším provinčním charakterem Prahy se jednalo o skutečné moderní velkoměsto plné ruchu se všemi klady i zápory, které jsou s tím spojeny. V dopisech adresovaných rodině a přátelům do Evropy popisuje město jako „veliké a překrásné“, „život na ulicích od rána až skoro celou noc velmi pestrý a živý“, „město samo je velkolepé, krásné budovy a krásné ulice, a pak všude velká čistota“. Na ulicích ho zlobily snad jen „opilé ajrišky“ (Irky). Dojmy z nového prostředí byly ještě umocněny tím, že počátek jeho pobytu se časově kryl s velkolepými oslavami čtyřstého výročí Kolumbovy cesty. Řadu dnů a nocí byly newyorské ulice zaplněny nekonečnými průvody, na každém rohu hrála hudba, pronášely se slavnostní proslovy. Dvořák psal rodině a přátelům do Čech: „Slavnost Kolumbova, právě včera ukončená, byla přímo obrovská! Takového něco jsme ještě neviděli, vůbec ani Amerika neměla dosud takové příležitosti se ukázat, co dovede, jako tenkráte. Myslete si řadu za řadou velkolepých průvodů – z oboru průmyslu, řemesel, turnerů (naši sokolové též), umění a vůbec vše – a to trvalo po tři dny od rána až do 2 hodin v noci neustále – tisíce, tisíce lidu – a pořád jiné a jiné obrazy. A což těch rozličných muzik! Že i mnoho neštěstí se stalo, to si mužete pomyslit, každou chvíli bylo něco. Lidé stáli až na střechách vysokých domů, až 11 poschodí, a dívali se na ty nepřehledné davy lidstva.“

Dvořákovo seznámení s konzervatoří proběhlo 1. října. Byl přivítán prezidentkou Thurberovou, která mu představila početný pedagogický sbor čítající přes padesát členů. Jedním z prvních úkolů, které skladatele v jeho nové funkci čekaly, bylo hodnocení skladeb zaslaných do soutěže vypsané konzervatoří. 6. října píše Dvořák příteli Jindřichu Geislerovi: „Sedím právě u stolu a mám před sebou ukrutné haldy not (všeho druhu); jak vidím, za mnoho to nestojí a budu s tím brzo hotov. Jsou zde talenty, ale ukrutně zanedbané, málo umějí, a proto hlavně jsem byl sem povolán, abych jim aspoň, bude-li možno, ukázal cestu.“ Dvořákovou hlavní činností na konzervatoři bylo vyučování skladbě (dvě hodiny třikrát týdně) a vedení žákovského orchestru (dvě hodiny dvakrát týdně). Kromě toho patřilo k jeho povinnostem dirigovat ročně několik koncertů sestavených z vlastních skladeb. Jeho funkce ředitele školy byla spíše formální, administrativu měl na starost sekretář Edmund Stanton. Dvořákovi tedy zbývalo dostatečné množství volného času pro komponování. Během prvního školního roku se cítil na konzervatoři spokojený, objevil zde řadu talentovaných studentů s nimiž rád pracoval a obzvlášť podporoval myšlenku přijetí černošských studentů, jejichž přirozená muzikálnost na něj neobyčejně zapůsobila. Podle Dvořákova názoru, který opakovaně proklamoval, bylo třeba založit americkou národní hudební školu na základech afroamerické lidové hudby. „Jsem toho náhledu, že v černoškých písních jsem nalezl bezpečný základ pro novou národní hudební školu a přišel k přesvědčení, že zdejší mladí hudebníci potřebují pouze obezřetné vedení, vážnou píli, povzbuzení a podporu veřejnosti, aby byla utvořena nová hudební škola.“

Dvořákova teorie o využití afroamerické (a také indiánské) hudby pro závažná hudební díla byla v Americe i v Evropě přijata s určitou rezervovaností. V tisku se objevila řada prohlášení uznávaných hudebních autorit, které vyjádřily pochybnosti, zda se „primitivní písně černých otroků“ mohou stát základem pro americkou hudební školu. O generaci později se ukázalo, že na Dvořákově teorii je nemálo pravdy: jazz se svými kořeny v afroamerické lidové hudbě se stal přímo hudební ikonou americké kultury. Dvořákovým vlastním důkazem pak měla být nová symfonie, v níž – jak opakovaně zdůrazňoval – nevyužil žádnou z melodií černošských písní, ale důkladným studiem absorboval jejich charakteristické rysy, s jejichž pomocí vytvořil hudební témata nová, vlastní. Ta se pak stala základem pro autorovo nejslavnější dílo, Symfonii „Z Nového světa, jejíž premiéra se odehrála 16. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall.

Co se týká Dvořákova soukromého života, zachoval v New Yorku v podstatě stejné zvyky, jaké měl i doma. Kromě času stráveného na konzervatoři a výletů na nádraží nebo do přístavu (lodě zaujaly v Americe jeho pozornost stejně jako železnice), zdržoval se skladatel převážně doma, večer vycházel málokdy a často hrál s Josefem Kovaříkem svoji oblíbenou karetní hru darda. Občas navštěvoval koncerty newyorské Filharmonické společnosti a zcela výjimečně navštívil operní představení. Ve druhém školním roce svého pobytu se spřátelil s dirigentem Antonem Seidlem, se kterým trávil čas v kavárně debatami o Wagnerovi a náboženských otázkách.

Jestliže první dva školní roky Dvořákova pobytu v New Yorku byly naplněné mocnými dojmy z nového prostředí, skladatelskými úspěchy a uspokojení z práce na konzervatoři, třetí rok měl charakter poněkud odlišný. Přispěly k tomu nepříznivé skutečnosti: Dvořákovi se stýskalo po Čechách a po dětech, které se po prázdninách s výjimkou syna Otakara do Ameriky již nevrátily, a do New Yorku docházely znepokojivé zprávy o zdravotním stavu Josefiny Kounicové. Jiná byla také celková nálada v samotných Spojených státech. Společnost se vypořádávala s následky první velké hospodářské krize, tzv. „Panic  of 1893“, která postihla americké finanční instituce a nevyhnula se ani konzervatoři. Škola ztrácela dlouholeté sponzory, na jejichž štědrosti chod ústavu závisel, a prezidentka Thurberová již nebyla schopna svým závazkům vůči Dvořákovi dostát.

Přestože vyplácení měsíčních honorářů povážlivě vázlo, skladatel dlouho udržoval celou situaci „pod pokličkou“. Část honoráře, který mu podle smlouvy náležel, údajně již nikdy nedostal. Dvořák nicméně žádné právní kroky, kterými by dlužnou částku na konzervatoři vymohl, nepodnikl. Byl již v té době dostatečně finančně zajištěný a lze předpokládat, že k rozhodnutí neprodloužit smlouvu s konzervatoří a vrátit se do Evropy ho především vedla touha po domově. 14. ledna 1895 píše příteli Emanuelu Chválovi: „Budu děkovat Bohu, až opět budu mezi svými a sedět třebas někde na Vysoké v lese.“ O týden později: „Zkrátka nejlepší je sedět na Vysoké, tam nejlépe pookřeju, poodpočinu a jsem šťasten.“ A jindy zas: „Stýská se nám po dětech a už se nemůžeme dočkat, až zas odjedeme. Tak ten čas pomalu ubíhá a pořád jen počítáme dny, kolik jich ještě musíme v kalendáři podškrtnout.“ Dvořákův duševní stav na podzim a v zimě 1894/95 nejvýmluvněji dokládá atmosféra dalšího slavného díla, Violoncellového koncertu h moll. Nevyrovnané závazky ze strany konzervatoře umožnily Dvořákovi zkrátit si poslední školní rok a odcestovat do Evropy již 16. dubna.

Dvořákův pobyt v New Yorku v datech

1892
15.  27. 9. cesta do New Yorku
1. 10. oficiálně přivítán na newyorské konzervatoři
9. 10. koncert a banket na Dvořákovu počest
15. 10. Dvořákovi se z hotelu Clarendon stěhují do domu č. 327 na 17. východní ulici
21. 10. diriguje svůj první koncert v USA (Te Deum, V přírodě, Karneval a Othello)
17. 11. diriguje Symfonii č. 6 D dur

1893
10. 1.  24. 5. komponuje „Novosvětskou“
8. 5. v New Yorku koncert skladeb žáků Dvořákovy kompoziční třídy
31. 5. Dvořákovy děti přijíždějí do New Yorku
3. 6. odjíždí s rodinou na letní pobyt ve Spillville
(3. 6. - 20. 9. pobyt mimo New York)
21. 9. opět zahajuje vyučování v New Yorku
15. 12. veřejná generální zkouška na „Novosvětskou“
16. 12. premiéra „Novosvětské“

1894
12. 1. premiéra Smyčcového kvintetu Es dur
23. 1. diriguje koncert Národní hudební konzervatoře s černošskými účinkujícími
5. 3.  26. 3. komponuje Biblické písně
28. 4. podepisuje smlouvu s konzervatoří na další období
19. 5. odjíždí na prázdniny do Čech
(19. 5. - 26. 10. pobyt mimo New York)
26. 10. návrat do New Yorku
1. 11. opět se ujímá práce na newyorské konzervatoři
8. 11. začíná komponovat Violoncellový koncert h moll

1895
9. 2. dokončuje Violoncellový koncert h moll (s původním závěrem)
16.  27. 4. definitivní návrat do Čech

díla komponovaná  v New Yorku 

Americký prapor, op. 102 (začátek kompozice v Čechách, dokončeno v New Yorku)
Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“
(Rondo g moll pro violoncello a orchestr, op. 94 - instrumentace původní verze s klavírem)
(Klid pro violoncello a orchestr, op. 68/5  - instrumentace původní verze s klavírem)
Sonatina G dur, op. 100
Suita A dur pro klavír, op. 98
Biblické písně, op. 99
(Dimitrij, op. 64 - přepracování opery; začátek práce v New Yorku, dokončeno v Čechách)
(úprava prvních pěti Biblických písní s doprovodem orchestru)
(instrumentace Suity A dur)
Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 (s původním závěrem)
Smyčcový kvartet č. 14 As dur, op. 105 (začátek práce v New Yorku, dokončeno v Čechách)