Nelahozeves

Dvořákovo rodiště Nelahozeves (původně Nelahodova ves) se nachází tři kilometry severně od Kralup nad Vltavou. První písemná zpráva o Nelahozevsi pochází z roku 1352, ale historie obydlení tohoto místa prý sahá až do počátku 10. století. Ve 14. století se místní kostel sv. Ondřeje stal farním, od 16. století byla Nelahozeves v majetku Floriana Gryspeka z Gryspachu, který nechal na návrší nad Vltavou vystavět renesanční zámek. Roku 1623 získali Nelahozeves Lobkowiczové, v jejichž držení je zámek dodnes. Velký význam měla pro obec v minulých staletích řeka, která jako dopravní tepna i zdroj rybolovu doplňovala převážně zemědělské živobytí obyvatelstva. V době Dvořákova narození měla Nelahozeves 46 stavení a 438 obyvatel.

Skladatel se narodil 8. září 1841 v jednopatrovém domě č. p. 12 přímo naproti kostelu. Zde vedl svoji řeznickou a hostinskou živnost skladatelův otec František Dvořák a rodina tu zároveň i bydlela. V noci z 5. na 6. července 1842 vinou podnapilých hostů vypukl v domě požár a podle tradované historky vynesl otec desetiměsíčního Antonína z hořícího stavení v kolébce. Dům byl po požáru zrekonstruován, přičemž půdorysné uspořádání přízemí, ve kterém se nacházela šenkovna i tři obytné místnosti, se zřejmě nezměnilo. Budova je ve vlastnictví rodu Lobkowiczů. Dnes se v ní nachází veřejnosti přístupná stálá expozice zaměřená na dětství a mládí skladatele. Dvořákovi později bydleli – asi stejně dlouho nebo o něco déle – také v domě č. p. 24, který dnes již neexistuje.

V Nelahozevsi se odehrávala první Dvořákova setkání s hudbou. Jednak přímo v rodinném prostředí (otec hrál rád na citeru), při tanečních zábavách v Dvořákově hostinci a také během mší, při nichž hrál na varhany místní učitel Josef Spitz. Ten také začal malého Dvořáka zasvěcovat do hry na housle, takže Antonín mohl brzy vystupovat v šenkovně před hosty, později dokonce na kostelním kůru. Podle vzpomínek Dvořákova přítele Václava Judy Novotného o svém prvním sólovém vystoupení v kostele v nedalekém Vepřku skladatel vyprávěl takto: „A jak jsem byl tehdá rozechvěn, s jakým strachem jsem si ladil své housličky, jak se mi třásl šmytec při prvních tónech! Však sebral jsem všecky své síly a řekl jsem si: ‚Hochu, drž se, zde není místa ani času na strach.‘ A dopadlo to dobře. Jakmile jsem skončil, nastal šum a ruch po celém kůru, vše se k mně tlačilo, přátelé se na mne blaženě usmívali, poklepávali mi dobromyslně na rameno a od svého souseda primária jsem dokonce dostal celý groš.“

Povinnou školní docházku nastoupil Antonín na podzim 1847. Žádné doklady o jejím průběhu či Dvořákově prospěchu se nezachovaly, protože všechny dobové písemnosti vzaly za své při požáru nelahozeveské školy v roce 1885. Víme jen, že při odchodu ze školy Dvořák obdržel jako odměnu za pilnost a dobré mravy modlitební knížku Nábožný křesťan. Kromě školy patřilo k Dvořákovým povinnostem pomáhat v rodinné živnosti a připravovat se tak na budoucí řeznickou dráhu. S tím souvisely i návštěvy trhů v okolí, na něž později vzpomínal: „Chvatěruby, Lobeč, Lobeček, Hleďseby, Všestudy a Mlčechvosty, v tato místa jsem chodil s otcem kupovat všelijaký ten boží dobyteček, a když mi otec svěřil některý kus, jenž mi ve své bujnosti buď utekl nebo mne bez dlouhých okolků vtáhnul do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové strasti mého mládí mi oslazovala hudba, anděl můj strážný.“

Mezi nejvýznamnější okolnosti Dvořákova dětství v Nelahozevsi lze počítat stavbu železnice, která probíhala v letech 1845–1851, tedy mezi čtvrtým a desátým rokem skladatelova života. Železniční trať, která vedla pouhých několik desítek metrů před bydlištěm Dvořákovy rodiny, byla zprovozněna 8. dubna 1851, kdy Nelahozevsí projel první slavnostní vlak. Lze předpokládat, že Dvořák si z pozorování stavby trati a projíždění prvních vlaků, zázraků tehdejší techniky, odnesl hluboké dojmy, které ho pak provázely celý život – zájem o vlaky a vůbec vše, co souviselo s moderní dopravou, byl jedním z charakteristických rysů jeho osobnosti.

Zanedlouho po ukončení povinné školní docházky vyslal otec mladého Antonína do Zlonic ke strýci, čímž se uzavřel Dvořákův pobyt v Nelahozevsi. Do svého rodiště zavítal později skladatel ještě několikrát, mj. v 60. letech, kdy navštívil rodiče, a v dubnu 1889, kdy se na zámku zúčastnil koncertu složeného ze svých děl. Při příležitosti skladatelových 60. narozenin jmenovala Nelahozeves roku 1901 Dvořáka svým čestným občanem.

Několik dní po Dvořákově návštěvě rodné obce v roce 1889 přinesl časopis Dalibor následující reportáž (kráceno):

„Prvý ranní vlak přivezl nám slavného Dvořáka v průvodu pp. fotografa Mulače a Velebína a Mojmíra Urbánkův. Jakmile mistr náš vlak opustil, zamířil ihned k našemu malému kostelíčku, odkud zaznívaly velebné zvuky zpěvu a varhan. Patrně pohnut, pohlížel mistr Dvořák s kůru na přívětivý chrám a sledoval se zálibou zpěv hochův a dívek, mísící se v hlasy lidu, kostelíček naplňujícího. Zajisté si připomněl, jak před třiceti lety na tomto kůru zpíval, nebo housle a varhany hrál, aneb i měchy tahal. Z kostela odebral se host náš do svého rodného domku a zde k nemalé své radosti shledal téměř vše tak, jak to bylo před třiceti lety. S velkým účastenstvím vyptával se nynějších obyvatelů rodného svého domu po všech svých známých z dob svého mládí, načež se vydal na pouť po obci naší. Mnoho svých starých přátel našel náš mistr na živu, ale o mnohém z nich zvěděl, že bydlí na blízkém krásně položeném našem hřbitově. Tři ze svých bývalých spolužáků pozval si mistr Dvořák k sobě a dlouhou dobu rozmlouval s nimi o dávných těch časích i vyvolány také různé vzpomínky na minulé příjemné i nepříjemné doby. Na odpoledne uchystáno mistru Dvořákovi vzácné uvítání v knížecím zámku zdejším, kde jest dívčí ústav, řízený ctihodnými sestrami řádu křesťanské lásky. Mistr Dvořák dostavil se s chotí svou, jež vlakem poledním k nám zavítala, s pp. manžely Urbánkovými a průvodčími svými po 2. hodině do zámku a byl srdečně přivítán velectěnou paní představenou ústavu. Pak počal koncert chovanek, v němž osvědčila většina z nich vyspělou svou techniku a neobyčejně zralý přednes. Byla to roztomilá podívaná na tu mládím zářící a zdravím kypící falanx koncertistek, jak s ušlechtilou poklonou se vystřídávaly u klavíru – byla to věru radosť, naslouchati těm mladistvě svěžím a jarým hlasům, kdy zapěly ‚Kde můj je kraj, kde má je vlasť‘, a na mnohé té tváři a v mnohém oku při pění národní hymny ‚Kde domov můj?‘ zřetelně jsi mohl čísti, že v těch mladých srdcích slova ústy pronášená jasnou nacházejí ozvěnu. Hymna naše národní vyzněla mohutným akkordem, a jaré ty hlasy tak uchvátily mistra Dvořáka, to nadšení mladistvých pěvkyň tak cele přešlo v něj, že zasedl ku klavíru, a vyžádav si opakování prvé sloky hymny naší, sám zpěv doprovázel. Dojem tohoto okamžiku byl uchvacující, kdo mu přítomni byli, nezapomenou toho nikdy. Jedva zpěv dozněl, ozvala se hlučná akklamace mistra Dvořáka, a celý roj něžných ruček prosebně se zvedal k mistrovi, aby zahrál některou ze skladeb svých. Mistr neodolal, a tak jsme se dožili prvé improvisace na motivy Jakobína: na scénu před kostelem, ušlechtilou píseň hraběte, Jíříkovu ‚Znáte toho pána‘ – celou řadu překrásných perel, a drahokamů vykouzlil mistr Dvořák před uneseným posluchačstvem. Potlesk a volání bylo vždy intensivnější, mistr opět a opět musel zasednouti ku krásnému Bösendorfru, až se sneslo šero do zdí zámeckých a zvuk večerního zvonku nám připamatoval, že se připozdívá.“