moravské dvojzpěvy, op. 29
OPUSOVÉ ČÍSLO | 29 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 60 |
DATUM VZNIKU | 17. - 21. května 1876 |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | soukromé provedení: květen/červen 1876, Praha |
veřejné provedení: ? | |
INTERPRET PREMIÉRY | soukromé provedení: Marie Neffová (?), Marie Blažková (?), Antonín Dvořák (?) |
veřejné provedení: ? | |
1. VYDÁNÍ | Emanuel Starý, 1876, Praha |
TEXT | moravský lidový |
ČÁSTI / VĚTY | 1. A já ti uplynu 2. Veleť , vtáčku 3. Dyby byly kosa nabróšená 4. V dobrým sme se sešli 5. Slavíkovský polečko malý |
DURATA | cca 9 min. |
okolnosti vznikuMoravské dvojzpěvy začal Dvořák komponovat na popud pražského velkoobchodníka, vlastence a mecenáše Jana Neffa, v jehož rodině působil od roku 1873 (nebo 1875) jako učitel hry na klavír. Neff a jeho žena Marie byli velkými hudebními nadšenci a často provozovali malé domácí koncerty, na nichž zpívali písně a dvojzpěvy. Často se k nim přidávala vychovatelka jejich dětí, Marie Blažková, a Dvořák se těchto produkcí účastnil v roli doprovazeče na klavír. Neff navrhl Dvořákovi, zda by pro dvojzpěv s klavírem upravil některé moravské lidové písně z proslulé sbírky Františka Sušila „Moravské národní písně s nápěvy do textů vřaděnými“. Dvořák nejprve souhlasil, ale pak se rozhodl, že místo úprav již existujících nápěvů použije pouze texty, které zcela nově zhudební. |
chronologie vznikuSoubor Moravských dvojzpěvů vznikal postupně, v časovém rozpětí asi dvou a půl roku. Nejdříve Dvořák zkomponoval (zřejmě v březnu 1875) tři dvojzpěvy pro soprán a tenor pod opusovým číslem 20: „Proměny“, „Rozloučení“ a „Chudoba“. V květnu následujícího roku vytvořil dalších pět dvojzpěvů (v rukopise označených jako II. cyklus, op. 29), tentokrát pro dva ženské hlasy, tj. pro hlasy Marie Neffové a vychovatelky Marie Blažkové: „A já ti uplynu“, „Veleť vtáčku“, „Dyby byla kosa nabróšená“, „V dobrým sme se sešli“ a „Slavíkovský polečko malý“. Po přestávce pěti týdnů k nim připojil dalších deset dvojzpěvů (v rukopise označených jako III. cyklus, op. 32) pro soprán a alt: „Voda a pláč“, „Holub na javoře“, „Skromná“, „Prsten“, „Zelenaj se, zelenaj“, „Život vojenský“, „Vuře šuhaj, vuře“ (později zařazený do op. 20), „Zajatá“, „Neveta“ a „Šípek“. V srpnu následujícího roku (1877) Dvořák vytvořil čtyři dvojzpěvy (op. 38) pro dva nespecifikované hlasy: „Možnost“, „Jablko“, „Věneček“ a „Hoře“. K uvedeným dvojzpěvům bývá obvykle přiřazován i samostatně vzniklý dvojzpěv z roku 1881 bez opusového čísla „Na tej našej střeše“, čímž celkový počet Moravských dvojzpěvů dosahuje čísla 23. Dvořák pět dvojzpěvů upravil také do podoby pro kvartet ženských hlasů a cappella. |
první vydání u Simrocka |
další osudy dílaMoravské dvojzpěvy zaujímají v kontextu Dvořákovy umělecké dráhy zcela mimořádné postavení, neboť jejich úspěch byl pro skladatele odrazovým můstkem k mezinárodní popularitě. Třináct dvojzpěvů vybraných z op. 29 a 32 nechal Jan Neff vlastním nákladem vydat u pražského nakladatele Emanuela Starého a Dvořák je tak mohl na podzim 1877 přiložit ke své třetí žádosti o státní stipendium. Členem komise, která rozhodovala o udílení stipendií, byl také Johannes Brahms, u nějž dvojzpěvy vzbudily živý zájem. Již 12. prosince téhož roku psal svému nakladateli Fritzi Simrockovi: |
|
Brahmsovo doporučení nebylo bezvýsledné. Simrock dvojzpěvy přijal (Dvořákovi nebyl vyplacen žádný honorář) a vydal je hned začátkem roku 1878 pod jednotným označením „Klänge aus Mähren“, op. 32. Úspěch díla překonal všechna očekávání a Simrock si vzápětí u Dvořáka objednal další dílo v duchu slovanské lidové hudby – jednalo se o Slovanské tance, které definitivně potvrdily Dvořákovo postavení na mezinárodní hudební scéně. |