moravské dvojzpěvy, op. 20

okolnosti vzniku

Moravské dvojzpěvy začal Dvořák komponovat na popud pražského velkoobchodníka, vlastence a mecenáše Jana Neffa, v jehož rodině působil od roku 1873 (nebo 1875) jako učitel hry na klavír. Neff a jeho žena Marie byli velkými hudebními nadšenci a často provozovali malé domácí koncerty, na nichž zpívali písně a dvojzpěvy. Obvykle se k nim přidávala i vychovatelka jejich dětí, Marie Blažková, a Dvořák se těchto produkcí účastnil v roli doprovazeče na klavír. Neff navrhl Dvořákovi, zda by pro dvojzpěv s klavírem upravil některé moravské lidové písně z proslulé sbírky Františka Sušila „Moravské národní písně s nápěvy do textů vřaděnými“. Dvořák nejprve souhlasil, ale pak se rozhodl, že místo úprav již existujících nápěvů použije pouze texty, které zcela nově zhudební.

chronologie vzniku

Soubor Moravských dvojzpěvů vznikal postupně, v časovém rozpětí asi dvou a půl roku. Nejdříve Dvořák zkomponoval (zřejmě v březnu 1875) tři dvojzpěvy pro soprán a tenor pod opusovým číslem 20: „Proměny“, „Rozloučení“ a „Chudoba“. V květnu následujícího roku vytvořil dalších pět dvojzpěvů (v rukopise označených jako II. cyklus, op. 29), tentokrát pro dva ženské hlasy, tj. pro hlasy Marie Neffové a vychovatelky Marie Blažkové: „A já ti uplynu“, „Veleť vtáčku“, „Dyby byla kosa nabróšená“, „V dobrým sme se sešli“ a „Slavíkovský polečko malý“. Po přestávce pěti týdnů k nim připojil dalších deset dvojzpěvů (v rukopise označených jako III. cyklus, op. 32) pro soprán a alt: „Voda a pláč“, „Holub na javoře“, „Skromná“, „Prsten“, „Zelenaj se, zelenaj“, „Život vojenský“, „Vuře šuhaj, vuře“ (později zařazený do op. 20), „Zajatá“, „Neveta“ a „Šípek“. V srpnu následujícího roku (1877) Dvořák vytvořil čtyři dvojzpěvy (op. 38) pro dva nespecifikované hlasy: „Možnost“, „Jablko“, „Věneček“ a „Hoře“. K uvedeným dvojzpěvům bývá obvykle přiřazován i samostatně vzniklý dvojzpěv z roku 1881 bez opusového čísla „Na tej našej střeše“, čímž celkový počet Moravských dvojzpěvů dosahuje čísla 23. Dvořák pět dvojzpěvů upravil také do podoby pro kvartet ženských hlasů a capella.

charakteristika

Moravské dvojzpěvy ve svém souhrnu představují jeden z nejoriginálnějších projevů Dvořákovy hudební fantazie. Lze v nich nalézt veškerou osobitost skladatelovy hudební řeči: výběr melodických intervalů, rytmickou jadrnost, nevšední imitační práci, polymelodičnost, umění kontrastu. Dvořák nepoužívá původní lidové nápěvy, vychází z vlastní melodické invence za použití charakteristických znaků moravského folklóru: modulace do spodní sekundy, harmonické kolísání na pomezí dvou tónorodů ad. Vokální linie sledují s maximální přirozeností textové předlohy a dokonale vystihují jejich nehledanou prostotu. Skladatel s neobyčejnou fantazií pracuje se vzájemným prolínáním a imitačním vedením obou zpěvních hlasů, stejně jako je organicky propojuje s partem klavíru. Písně jsou podle lidového vzoru obvykle strofické nebo třídílné, ale přesto přinášejí značnou formální rozmanitost.

další osudy díla

Moravské dvojzpěvy zaujímají v kontextu Dvořákovy umělecké dráhy zcela mimořádné postavení, neboť jejich úspěch byl pro skladatele odrazovým můstkem k mezinárodní popularitě. Třináct dvojzpěvů vybraných z op. 29 a 32 nechal Jan Neff vlastním nákladem vydat u pražského nakladatele Emanuela Starého a Dvořák je tak mohl na podzim 1877 přiložit ke své třetí žádosti o státní stipendium. Členem komise, která rozhodovala o udílení stipendií, byl také Johannes Brahms, u nějž dvojzpěvy vzbudily živý zájem. Již 12. prosince téhož roku psal svému nakladateli Fritzi Simrockovi:

„Milý S., u příležitosti udílení státního stipendia těším se již po několik let pracemi Antonína Dvořáka (vyslov Dworschak) z Prahy. Pro tento rok posílá mimo jiné sešit duetů pro dva soprány s klavírem, který se mi zdá pro vydání zcela pěkný a praktický. Zdá se, že sešit byl tištěn vlastním nákladem. Titul a bohužel i texty jsou pouze české. Doporučil jsem mu, aby Vám písně poslal! Přehrajete-li si je, budete jako já z nich mít radost a budete mít obzvláštní radost z pikantností. Dvořák píše všechno možné, opery (české), symfonie, kvarety, klavírní věci. Rozhodně je to velmi talentovaný člověk! Mimo to chudý! Prosím, abyste o tom uvažoval.“

Brahmsovo doporučení nebylo bezvýsledné. Simrock dvojzpěvy přijal (Dvořákovi nebyl vyplacen žádný honorář) a vydal je hned začátkem roku 1878 pod jednotným označením „Klänge aus Mähren“, op. 32. Úspěch díla překonal všechna očekávání a Simrock si vzápětí u Dvořáka objednal další dílo v duchu slovanské lidové hudby – jednalo se o Slovanské tance, které definitivně potvrdily Dvořákovo postavení na mezinárodní hudební scéně.