moravské dvojzpěvy, op. 20
OPUSOVÉ ČÍSLO | 20 |
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU | 50 |
DATUM VZNIKU | březen (?) 1875; č. 4: 3. července 1876 |
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY | soukromé provedení: březen/duben 1875, Praha |
veřejné provedení: ? | |
INTERPRET PREMIÉRY | soukromé provedení: Marie Neffová (?), Jan Neff (?), Antonín Dvořák (?) |
veřejné provedení: ? | |
1. VYDÁNÍ | Simrock, 1879, Berlín |
TEXT | moravský lidový |
ČÁSTI / VĚTY | 1. Proměny 2. Rozloučení 3. Chudoba 4. Vuře šuhaj, vuře |
DURATA | cca 13 min. |
okolnosti vznikuMoravské dvojzpěvy začal Dvořák komponovat na popud pražského velkoobchodníka, vlastence a mecenáše Jana Neffa, v jehož rodině působil od roku 1873 (nebo 1875) jako učitel hry na klavír. Neff a jeho žena Marie byli velkými hudebními nadšenci a často provozovali malé domácí koncerty, na nichž zpívali písně a dvojzpěvy. Obvykle se k nim přidávala i vychovatelka jejich dětí, Marie Blažková, a Dvořák se těchto produkcí účastnil v roli doprovazeče na klavír. Neff navrhl Dvořákovi, zda by pro dvojzpěv s klavírem upravil některé moravské lidové písně z proslulé sbírky Františka Sušila „Moravské národní písně s nápěvy do textů vřaděnými“. Dvořák nejprve souhlasil, ale pak se rozhodl, že místo úprav již existujících nápěvů použije pouze texty, které zcela nově zhudební. |
|
chronologie vznikuSoubor Moravských dvojzpěvů vznikal postupně, v časovém rozpětí asi dvou a půl roku. Nejdříve Dvořák zkomponoval (zřejmě v březnu 1875) tři dvojzpěvy pro soprán a tenor pod opusovým číslem 20: „Proměny“, „Rozloučení“ a „Chudoba“. V květnu následujícího roku vytvořil dalších pět dvojzpěvů (v rukopise označených jako II. cyklus, op. 29), tentokrát pro dva ženské hlasy, tj. pro hlasy Marie Neffové a vychovatelky Marie Blažkové: „A já ti uplynu“, „Veleť vtáčku“, „Dyby byla kosa nabróšená“, „V dobrým sme se sešli“ a „Slavíkovský polečko malý“. Po přestávce pěti týdnů k nim připojil dalších deset dvojzpěvů (v rukopise označených jako III. cyklus, op. 32) pro soprán a alt: „Voda a pláč“, „Holub na javoře“, „Skromná“, „Prsten“, „Zelenaj se, zelenaj“, „Život vojenský“, „Vuře šuhaj, vuře“ (později zařazený do op. 20), „Zajatá“, „Neveta“ a „Šípek“. V srpnu následujícího roku (1877) Dvořák vytvořil čtyři dvojzpěvy (op. 38) pro dva nespecifikované hlasy: „Možnost“, „Jablko“, „Věneček“ a „Hoře“. K uvedeným dvojzpěvům bývá obvykle přiřazován i samostatně vzniklý dvojzpěv z roku 1881 bez opusového čísla „Na tej našej střeše“, čímž celkový počet Moravských dvojzpěvů dosahuje čísla 23. Dvořák pět dvojzpěvů upravil také do podoby pro kvartet ženských hlasů a capella. |
![]() první vydání u Simrocka |
charakteristikaMoravské dvojzpěvy ve svém souhrnu představují jeden z nejoriginálnějších projevů Dvořákovy hudební fantazie. Lze v nich nalézt veškerou osobitost skladatelovy hudební řeči: výběr melodických intervalů, rytmickou jadrnost, nevšední imitační práci, polymelodičnost, umění kontrastu. Dvořák nepoužívá původní lidové nápěvy, vychází z vlastní melodické invence za použití charakteristických znaků moravského folklóru: modulace do spodní sekundy, harmonické kolísání na pomezí dvou tónorodů ad. Vokální linie sledují s maximální přirozeností textové předlohy a dokonale vystihují jejich nehledanou prostotu. Skladatel s neobyčejnou fantazií pracuje se vzájemným prolínáním a imitačním vedením obou zpěvních hlasů, stejně jako je organicky propojuje s partem klavíru. Písně jsou podle lidového vzoru obvykle strofické nebo třídílné, ale přesto přinášejí značnou formální rozmanitost. další osudy dílaMoravské dvojzpěvy zaujímají v kontextu Dvořákovy umělecké dráhy zcela mimořádné postavení, neboť jejich úspěch byl pro skladatele odrazovým můstkem k mezinárodní popularitě. Třináct dvojzpěvů vybraných z op. 29 a 32 nechal Jan Neff vlastním nákladem vydat u pražského nakladatele Emanuela Starého a Dvořák je tak mohl na podzim 1877 přiložit ke své třetí žádosti o státní stipendium. Členem komise, která rozhodovala o udílení stipendií, byl také Johannes Brahms, u nějž dvojzpěvy vzbudily živý zájem. Již 12. prosince téhož roku psal svému nakladateli Fritzi Simrockovi: „Milý S., u příležitosti udílení státního stipendia těším se již po několik let pracemi Antonína Dvořáka (vyslov Dworschak) z Prahy. Pro tento rok posílá mimo jiné sešit duetů pro dva soprány s klavírem, který se mi zdá pro vydání zcela pěkný a praktický. Zdá se, že sešit byl tištěn vlastním nákladem. Titul a bohužel i texty jsou pouze české. Doporučil jsem mu, aby Vám písně poslal! Přehrajete-li si je, budete jako já z nich mít radost a budete mít obzvláštní radost z pikantností. Dvořák píše všechno možné, opery (české), symfonie, kvarety, klavírní věci. Rozhodně je to velmi talentovaný člověk! Mimo to chudý! Prosím, abyste o tom uvažoval.“ Brahmsovo doporučení nebylo bezvýsledné. Simrock dvojzpěvy přijal (Dvořákovi nebyl vyplacen žádný honorář) a vydal je hned začátkem roku 1878 pod jednotným označením „Klänge aus Mähren“, op. 32. Úspěch díla překonal všechna očekávání a Simrock si vzápětí u Dvořáka objednal další dílo v duchu slovanské lidové hudby – jednalo se o Slovanské tance, které definitivně potvrdily Dvořákovo postavení na mezinárodní hudební scéně. |