Legendy, op. 59, B117

Opusové číslo

59

Číslo v Burghauserově katalogu

117

Datum vzniku

dokončeno 22. března 1881

Datum a místo premiéry

soukromé provedení: 19. října 1881, Praha
veřejné provedení: před 17. únorem 1882, Milán

Interpret premiéry

soukromé provedení: Karel Slavkovský, Josef Richard Rozkošný
veřejné provedení: Carlo Andreoli + ?

První vydání

Simrock, 1881, Berlín

Části / věty

č. 1 - Allegretto non troppo, quasi andantino, d moll
č. 2 - Molto moderato, G dur
č. 3 - Allegro giusto, g moll
č. 4 - Molto maestoso, C dur
č. 5 - Allegro giusto, As dur
č. 6 - Allegro con moto, cis moll
č. 7 - Allegretto grazioso, A dur
č. 8 - Un poco allegretto, F dur
č. 9 - Andante con moto, D dur
č. 10 - Andante, b moll

Durata

cca 41 min.

okolnosti vzniku a charakteristika

Vznik deseti drobných skladeb pro čtyřruční klavír spadá do skladatelova tzv. slovanského období. První zmínka o Dvořákově záměru komponovat cyklus s názvem Legendy se objevuje 14. října 1880 ve skladatelově dopise nakladateli Simrockovi. V těch dnech právě Dvořák dokončoval svoji Symfonii č. 6 D dur a Legendy lze považovat za jakýsi komornější dovětek její idylické atmosféry. Bývá v nich také spatřován protějšek Slovanských tanců, oproti nimž však mají spíše komorní a lyričtěji laděný ráz, což se v později vzniklé orchestrální verzi projevilo také ve využití menšího obsazení orchestru. Typický je pro ně zejména jejich archaizující, epický charakter: přestože jednotlivé části cyklu nemají žádný konkrétní děj, Dvořákovi se dokonale podařilo navodit dojem vyprávění.

Je možné, že Dvořákovi byla prvotním podnětem ke kompozici Erbenova poezie. Odpovídal by tomu nejen baladický charakter některých částí cyklu, ale také skutečnost, kterou objevil anglický muzikolog Gerald Abraham: podle jeho zjištění zde možná Dvořák využil princip, který se později objevuje v jeho symfonických básních, totiž odvození motivického materiálu přímo z rytmiky veršů. Hlavní téma první legendy lze přesně podložit úvodními verši Erbenovy básně Dceřina kletba ze sbírky Kytice a začátek čtvrté legendy se rytmicky shoduje s Erbenovou básní o husitském vítězství u Domažlic.

vydání díla a ohlasy

Dvořák zkomponoval celý cyklus Legend v první třetině roku 1881 a věnoval ho přednímu víděňskému hudebnímu kritikovi Eduardu Hanslickovi jako poděkování za dlouhodobý zájem o jeho tvorbu. Ještě v létě téhož roku bylo dílo vydáno berlínským vydavatelstvím Simrock. Johannes Brahms, dirigent Hans von Bülow a další významné osobnosti tehdejšího hudebního života vyjádřili Legendám veliké uznání, a tak si Simrock na Dvořákovi vyžádal, stejně jako v případě Slovanských tanců, jejich orchestrální úpravu. Dvořák ochotně vyhověl a na přelomu listopadu a prosince 1881 celý cyklus zinstrumentoval.

Eduard Hanslick o Legendách:
„Název Legendy odůvodňuje zvláštní vypravěčský a epicky zdrženlivý tón, který se příznačně táhne celou touto řadou skladeb, tu ztlumen do tajemného šepotu, tu ožívaje v barvitém líčení. O čem se zde vypravuje, nemůže zřejmě nikdo přesně říci, ale přesto cítíme, že hlavní roli přitom hraje něco zázračného, pohádkového. [...] Hudba proudí v Legendách z křišťálových hloubek, osvěžující a bohatá. Čím nás vlastně Dvořákova hudba tak sympaticky přitahuje a zároveň drží měkkou, teplou rukou? Je to její bezprostřednost, zdravá svěžest. [...] Dvořákovy motivy jsou většinou krátké, ale pregnantní a šťastně utvářené. Při každém návratu objevují se v nové podobě, v proměnlivém osvětlení. Jenom mistr harmonického a kontrapunktického umění mohl tyto Legendy napsat, jakkoli na první pohled nevypadají příliš umně a učeně.“