Král a uhlíř – 2. zhudebnění, op. 14, B42, B151 | Libreto

LIBRETO I. DĚJSTVÍ

1. výstup

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!

PRVNÍ LOVEC:

Vítej nám kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Radostí dnešních vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá luna k nebi vystupuje;
v lese utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!

LOVCI (DRUHÝ SBOR):

Když se honba dokonává,
lovec toho neželí;
osud blahý jemu dává
povždy nové veselí.
Nechť se jiný světem plouží
zle se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.

DRUHÝ LOVEC:

V přátelském jste, bratři, sporu
s námi statně závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.

LOVCI (OBA SBORY):

Spěšme ku králi,
ať nás pochválí,
on lovců řadu
povede k hradu.
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!

2. výstup

LOVCI (OBA SBORY):

Ticho, purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Co as nebohého tíží,
že v tom tone trápení?

JINDŘICH:

Kde jest král?

PRVNÍ LOVEC:

S tebou stál!

JINDŘICH:

Jen krátký čas,
pak zmizel zas!

DRUHÝ LOVEC:

Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles'!

JINDŘICH:

V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!

LOVCI:

Dejte mu rohem zamení!

JINDŘICH a LOVCI:

Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!

JINDŘICH:

Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!

SBOR:

Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ke škodě!

3. výstup

JENÍK:

Smím-li vstoupit na chvilinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Tě oloupit o hubinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!

LIDUŠKA:

Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slyšel,
co tě sem pohání,
kdyby teď přišel,
neujdu kázání!

JENÍK:

Nemohu víc srdci bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
ať nám jak chtí zbraňují.

LIDUŠKA:

Slyš, tu někdo přichází,
chraň mne žele!

JENÍK:

Nechci takové zákazy
snášet déle!

LIDUŠKA:

Přijde otec, po všem veta
konec naší lásky jest!
Kdyby vyhnal mne do světa,
jak bych žal ten mohla snést?

JENÍK:

Ať si přijde, ať již po všem
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!

4. výstup

MATĚJ:

Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?

JENÍK:

Já jsem přišel jen se napít...

MATĚJ:

Což tak chutná naše voda?

JENÍK:

Věru velkou žízeň mám!

ANNA:

Zas tě tu s hochem najít mám?

LIDUŠKA:

Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!

MATĚJ:

A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?

LIDUŠKA:

Hned již běžím, jak si přeje...

JENÍK:

Naspěch není, dítě mé!

MATĚJ a ANNA:

Jenom zůstaň, dost času
máme, jak řekl právě sám!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.

MATĚJ a ANNA:

Nuž!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

Proč se Lidka chvěje?

JENÍK a LIDUŠKA:

Běda!

MATĚJ a ANNA:

Aj, co se s vámi děje?

JENÍK a LIDUŠKA:

Nemůžem to déle tajit,
raděj pravdu povíme.

MATĚJ a ANNA:

Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ó, tak přejte lásce naší,
ať se navždy spojíme;
požehnání ať se snáší,
kam své hlavy skloníme!

MATĚJ:

Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.

ANNA:

Nač ty slzy, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!

JENÍK:

Pane otče!

LIDUŠKA:

Drahá matko!

JENÍK a LIDUŠKA:

Skrovnou naděj přece jen!

MATĚJ a ANNA:

Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!

ANNA:

Moje vůle všecko zvrátí,
chuďas chtěl by Lidku mít?
Kdo ji chce svou ženou zváti,
větším pánem musí být!

MATĚJ:

Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
dceři tvé dá zlatohlav!

ANNA:

A ty mlč jen, starý brouku!
Tam je shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty na jinou žeň louku!
Pamatuj si:
na tvé vzdechy nedám nic!

JENÍK a LIDUŠKA:

Mějte s námi slitování,
lásce naší přejte zdar;
nás uvrhne ve zoufání
lásky věrný krutý zmar.

ANNA a MATĚJ:

Rozlučte se bez meškání,
klamný je ten lásky žár;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!

5. výstup

UHLÍŘI:

Zveďme jej sem k Matěji!

MATĚJ:

Cože, jaká návštěva?

ANNA:

Koho nám, Bože, posíláš!

UHLÍŘI:

Zde je dobrý přítel náš!

MATĚJ:

Vítejte nám!

UHLÍŘI:

Chvátáme k vám!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
u nás klesl,
v unavení;
žádaje si
pohoštění.
Já jsem prál:
má přítel Matěj
všeho dosti;
proč by tedy
vzácné hosti
nevítal?

MATĚJ:

To je křik...ba věru k zlosti!
Vítán budiž, vzácný hosti.

UHLÍŘKY:

Dovolte nám vítat pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!

UHLÍŘI:

Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv!
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.

UHLÍŘKY:

Přistupme jen blíže,
vždyť je vlídný, rozmilý!
Ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Jak mu září v jasném svitu
pás ten zdobně kovaný;
hle, ten kabát z aksmitu
zlatem těžce protkaný.

MATĚJ:

Dost již! Pán se poděkuje –
váš křik jej tu obtěžuje.

KRÁL:

Hostiteli milý,
v této pozdní chvíli
přes noc mne tu nech.

MATĚJ:

Velká pro mne pocta –
avšak stav jsem, jméno
ještě nezaslech.

KRÁL:

Stav mám udat a své jméno?

ANNA:

A pak odkud přišel pán?

MATĚJ:

Nepleť se mi v řeči, ženo!

KRÁL:

Matyášem bývám zván.

MATĚJ:

Matyáš anebo Matěj,
to je v Čechách jeden svatej!
Tím více oči mé tě vítají,
neb i mně též Matěj říkají!

KRÁL:

Nuže, to jsme tedy bratři!

MATĚJ:

Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?

KRÁL:

Královský lovec.

ANNA:

Ženat, svoboden, či vdovec?

MATĚJ:

Nač ty řeči? Host náš čeká,
jaké chystáš hody?

ANNA:

Pravda! Jsem tak pomatena...

KRÁL:

Švarná jest to, statná žena!

ANNA:

Ach, pán chválou oplývá...

MATĚJ:

Bodejť! Žert jen z tebe má.

ANNA:

Ach, to vím, však vlídný pán
má být dobře častován.

6. výstup

KRÁL:

Avšak pověz, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?

JENÍK:

Kéž se Lidka na něj hněvá!
Tu zvědavost nelze snést!

MATĚJ:

Dcera má!

KRÁL:

Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!

JENÍK:

Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!

KRÁL:

Hle, violka v lesním skrytu
srdce jímá duši mou.
Zjev ten kouzlí v blahém citu
vzpomínku mi blaženou.

MATĚJ:

Štěstí nese mému bytu
pán ten přítomností svou;
chata moje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.

LIDUŠKA:

V oka jeho vlídném svitu
potlačím již bázeň svou.
Nač se Jeník souží v skrytu?
Ví, že jsem mu souzenou!

JENÍK:

Kéž tam zůstal v lesním skrytu!
Noc ta děsí duši mou!
Zlou věc tuším v hloubi citu,
zřím ji jako zmámenou.

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Štěstí nese tvému bytu
pán ten přítomností svou;
chata tvoje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.

MATĚJ:

Ale nyní, hoste milý...

UHLÍŘKY:

Slyšte! Slyšte!

MATĚJ:

...na malou jen dopřej chvíli...

UHLÍŘI:

Mlčte, mlčte!

MATĚJ:

...svou mně milou společnost!
Vypravuj nám...

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Vypravuj nám...

MATĚJ:

...jak jsi z cesty...

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

...jak jsi z cesty...

MATĚJ:

...zabloudil zde v naše klesty?

UHLÍŘI:

Teď to zvíme!

UHLÍŘKY:

Radost mám!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Příhodu svou poví nám!

KRÁL:

Vesele s králem
hnal jsem se cvalem
v doubraví zeleném
za statným jelenem.
Vždy dál a dál
jelen utíkal,
v děsnější houští
divě se hnal...
Se strmé skály
skok nenadálý
spásu mu přál.
Jelen zmizel! Mne obestírá
všude němá pustota;
zevšad teskným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně rohu svého zvuky
volám toužně v širý les.
Všude ticho – pustý kraj zpět
planou ozvěnou mi nes.
Zas dál kráčím doubravinou
pot se válí po čele,
tu vás potkám – strasti minou
neb jsem našel – přátele!

MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:

Srdce s tebou rozdělíme,
rač se s námi veselit.
U nás po tak trudném lovu
milý tobě kyne klid!

MATĚJ:

Ale král? Kde ten?

KRÁL:

Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.

MATĚJ:

Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu na pomoc!

KRÁL:

Jen co mine dnešní noc,
hned se vydám na cestu
královskému ku městu.

7. výstup:

ANNA:

Doušek vína k této zvěřině
račte přijmout z chudé kuchyně
vzácný hosti můj!

MATĚJ:

Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.

KRÁL:

Z lovu mám již dobré chuti
bez okolků vezmu rád.

MATĚJ:

Aj výborně! Nu rač si brát.

ANNA:

Ochutnejte!

KRÁL:

Díky mějte!

MATĚJ:

Posluž pánu, aby neřek,
že zde málo nutíme!

UHLÍŘKY:

Pán ten není vyběráček:
v naší stravě sobě libuje!

UHLÍŘI:

Od stolu dál. Tam nesmíte.
Chovat se tak...Kam myslíte?
Špatné věru máte,
špatné cviky!

UHLÍŘKY:

Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?

UHLÍŘI:

Hosta obtěžovat!

UHLÍŘKY:

Na nás pokřikovat!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Špatný mrav!

KRÁL:

Budiž hospodyni
všecka chvála,
že mě tak slavně
častovala!

ANNA a MATĚJ:

Velká pro nás čest!

KRÁL:

Jaký zvuk to jest?

SBOR:

Vít náš jde tudy,
píská si v dudy.

KRÁL:

Zavolejte ho sem!

MATĚJ a ANNA:

Hned jej přivedem.

8. výstup

SBOR:

Vesele, přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!

9. výstup

MATĚJ:

Zpátky! To se nesluší.
To nám pána vyruší.

KRÁL:

Nuž tedy dnes
přejte nám ples!

SBOR:

Nuž tedy dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!

JENÍK:

Bolem se mi srdce ouží,
nelze zřít mi v tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!

LIDUŠKA:

Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
k tobě, hochu, srdce touží,
v lásce své mne zachovej!

KRÁL:

Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance živý rej!

MATĚJ a ANNA:

Ať tu každý v kole krouží,
nám se pane nevysměj!
Dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej!

SBOR:

Ó, jak v těle krev mi krouží,
pustím-li se v tance rej.
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci se teď každý měj!

MATĚJ:

Dudák děvče měl...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...pro ni láskou mřel.

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

Celý den pískal si,
kam přišel, dudal si.

SBOR:

Dum dudy dum!

MATĚJ:

Dudáčku náš,
jakou to hráš?
Jen hezky vesele
připij nám z korbele!
Děvčat máš všude dosti
jak zrnek na jalovci.

ANNA:

Netočte se pomalu,
chcete-li mít pochvalu!

SBOR:

Cupy cup!

MATĚJ:

U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!

SBOR:

Dupy dup!

MATĚJ:

V noci nic nespal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...jenom si dudal...

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

Jdi, dudáku, dál...

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

...jiné děvče chval!

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

Já už mám jiného
hocha upřímného!

SBOR:

Dudy dum!

Slyšte, zvoní klekání!

ANNA:

Svatý otec poustevník
volá nás:
k modlitbě a spánku
že je čas!

SBOR:

Půjdeme spat.

MATĚJ:

Než své vyhledám lože,
poklekněme k zemi níž!
Ó, kéž v lásce, milý Bože,
prosby naše vyslyšíš!

VŠICHNI:

Hospodine na výsosti,
ve všem vůle tvá se staň!
Kraj náš přijmi do milosti,
všecky věrné Čechy chraň!

MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:

Dobrou noc!

OSTATNÍ:

Dobrou noc! 

LIBRETO II. DĚJSTVÍ

1. výstup

KRÁL:

Nechce spánek v oči vstoupit;
neklid v noc mne pudí ven.
Chata těsná, v srdci teskno,
vše to plaší blahý sen.
Zde volno tak a mně zdá se,
jak bych kouzlem včarován
v jiný blaženější svět
měl patřit ve tvář rajské kráse,
na niž mi nelze zapomnět...

2. výstup

LIDUŠKA:

Již se jasní! – Tichým krokem
vykradu se z domova;
ach, tam v dáli za potokem
čeká na mne slast nová!

KRÁL:

Aj, aj! Z domu na úsvitě
co ven pudí vnadné dítě?

LIDUŠKA:

Hle, tu jsem, milence čekám;
přijde dnes?
Při každém se zvuku lekám:
kdo to hles'?
Ach, to někde ve vůkolí
strom se hnul.
Tam si ve snu pták šveholí –
zas usnul.
Co, žežulko, ještě tají
tvůj se hlas?
Probouzí se den již v háji,
to tvůj čas!
Nežli bude slunce vstávat,
zakukej:
budu-li se letos vdávat,
zprávu dej!

KRÁL:

Za žežulku prozpěvuju,
ku ku ku.
Svatbu tobě přislibuju
v tom roku!

LIDUŠKA:

Ach, jak jsem polekána!

KRÁL:

Co tak časně zrána
ven tě pobádá?

LIDUŠKA:

Srdce mé postrádá
doma pokoje.

KRÁL:

Vřelé srdéčko
tady v ranním vzduchu chladíš?

LIDUŠKA:

Ó, slib, že mne neprozradíš!

KRÁL:

Slibuji!

LIDUŠKA:

Miluji!

KRÁL:

Sladké slovo, děvy krása
drahý obraz zašlých dnů,
lásky ráj mi připomíná,
jenž mi zašel v temném snu!

LIDUŠKA:

Tajemnství mé věrné lásky,
pane můj, rač zachovat;
o tom, že zde hocha čekám,
otci nesmíš zprávu dát.

KRÁL:

Neboj se nic a vše mi sděl!

LIDUŠKA:

Což tě tak jímá cizí žel?

KRÁL:

Snad bych přispěl ku pomoci.

LIDUŠKA:

Kéž se tak může stát!
Žehnala bych této noci
nastokrát!
Hoch upřímný mne miluje
drahnou dobu;
otec však jej zavrhuje
pro chudobu.

KRÁL:

Chci ti přispět ku pomoci.

LIDUŠKA:

Kéž se tak může stát!
Žehnala bych této noci
nastokrát!

3. výstup

JENÍK:

Což s cizincem v této době
potají zde rokuje?
Stěží ubráním se zlobě,
tak mne tedy zrazuje!

KRÁL:

Vystrojím ti svatbu pyšnou
odměnu však žádat smím...

LIDUŠKA:

Nežádáš-li věc jen hříšnou,
všecko ráda učiním.

KRÁL:

Dáš mi sladké políbení..

JENÍK:

Polibek teď splatí smrtí!

LIDUŠKA:

Hubička - ta hříchem není!

JENÍK:

Zlost má oba zrádce zdrtí!

KRÁL a LIDUŠKA:

Ha, kdo to?

JENÍK:

Tvé hanby mstitel!

LIDUŠKA:

K čemu svádí tebe hněv?

JENÍK:

Věrnosti tvé pokušitel
vycedí zde zrádnou krev!

LIDUŠKA:

Běda mně!

KRÁL:

Neboj se!

JENÍK:

Z cesty!

Braň se, bídný svůdníku,
jinam choď si pro nevěsty!

LIDUŠKA:

Křivě soudíš, Jeníku!

KRÁL:

Ha, to můj sbor!
Přichází včas,
by skončil spor.

JENÍK:

Duši svou spas!

KRÁL:

Statný hoch chce v rozechvění
krev dát za své děvy ctnost:
věru mám v něm zalíbení,
odměním tu rekovnost!

LIDUŠKA:

Ach, v jaké to podezření
vrhá mne tvá žárlivost,
nevinné jen políbení
obdržel náš vlídný host.

JENÍK:

Pro bídného spásy není,
musí zemřít zrádný host!
Zjevné jeho provinění,
zjevná tvoje nevěrnost!

4. výstup

UHLÍŘI:

Ejhle, jak v seči
nešetří paží,
pádnými meči
na sebe vráží.

UHLÍŘKY:

Jaký to křik
a řinkot zbraně!
Utiště ryk,
padněte na ně!

UHLÍŘI:

Mezi ně vkročme,
zbraň jim vytočme!

UHLÍŘKY:

Mezi ně vkročte,
zbraň jim vytočte!

5. výstup

MATĚJ:

Jaký ryk mne plaší z lože?

ANNA:

Zaslechla jsem potýkání!

MATĚJ:

Nač tasili jste nože?

ANNA:

Co vás v prudký boj pohání?

MATĚJ:

Zjevte, jak začal tento spor?

KRÁL:

Pro maličkost tasil na mne!

JENÍK:

Lidku zlíbal!

MATĚJ, ANNA, SBOR:

Ó, ten šibal!

KRÁL:

Slíbil jsem, že ku svolení
přemluvím vás,
by mohla s milým slavit
svatební kvas.
Lidka dobrá děkovala,
z vděčnosti mne zulíbala.

ANNA:

Tedy pro hubičku pouze
děláte ten křik?

MATĚJ:

Bláhový to zvyk!

JENÍK:

Hanebnou věc
spáchala přec!

6. výstup:

LOVCI:

Zde náš, hle, pán,
budiž vítán!
Jaké to štěstí
nám bylo dáno;
pána nalézti
nám bylo přáno.

JINDŘICH:

Račiž pane, prominouti
sluhů svojich nedbalost.

KRÁL:

Ta příhoda mne nermoutí,
jsi zde každé viny prost.
Ale ticho, nemá zvědět
nikdo tu, co jsem.
Zachovej se podle toho!
Svůj dík vřelý tobě vzdávám
za lásku tvou hostinnou;
loučím se a rozžehnávám
s vaší tichou dědinou.

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, SBOR:

Zachovají tvou památku
věčně tvoji přátelé.

KRÁL:

A to přijmi za oplátku
za nemilé svízele.

LIDUŠKA:

Dík za vzácný dar!

JENÍK:

Lásky mé to zmar!

MATĚJ:

Což se více neshledáme?

KRÁL:

Chceš-li tomu, poznově
v Praze se zas uhlídáme.

MATĚJ:

Navštívím tě v domově.

KRÁL:

Na posvícení čekám vás!

MATĚJ:

Avšak pověz, jak tě najdem zas?

KRÁL:

Na Matěje v bráně ptej se,
poví tobě o mně stráž.

MATĚJ:

Přijdu najito, nestarej se,
k posvícení mne tam máš!

KRÁL:

Zdrávi buďte, na shledání!
Zármutek mne ovládá,
nerad jen se strojím k pouti,
družina však pobádá.
Kéž mne v mysli zachováte,
drazí, ještě mnohý čas;
v dáli přítel častokráte
vzpomene si rád na vás.

JINDŘICH:

Panstvo chystá uvítání,
vstříc ti jásá lidu hlas;
vzhůru, pane, bez meškání,
k pochodu je právě čas!

LOVCI:

Dívčích zraků vroucí plání
k těmto místům poutá nás.
Škoda, že hned bez meškání
na pochod se dáme zas!

MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Zdráv buď, pane, na shledání!
Časem vzpomeň si na nás;
že si s námi v radování
zažil blažený ten čas!

JENÍK:

Hle, jak Lidka hlavu sklání,
s želem hledí k němu zas;
však tě najdu, nepříteli,
věř mi, sledáme se včas!

LOVCI:

Nedbejte žalostných hlasů,
k předu nás cesta vede;
nezdrží veselou chasu
panenky tváře bledé.
Hojný vína tok,
světem smělý krok
nás k vítězství vede!
Halo! Halo!

7. výstup

MATĚJ:

Aj, ponech ty vzdechy ženám,
přišel plesu nyní čas.

ANNA:

Co vás rmoutí, již znamenám:
k věčné lásce spojím vás.

JENÍK:

Ó ne! Ó ne!

LIDUŠKA:

Ach, Jeníku!

MATĚJ a ANNA:

Proč se takto vzpouzí?

LIDUŠKA:

Nyní pro domnění liché
zlost tvá se probouzí.

JENÍK:

Věrnosti jsi výhost dala,
přetěžce jsi hřešila;
do světa jsi mne vyhnala:
přísahu jsi zrušila!

LIDUŠKA:

Ach!

SBOR:

Zlá to žárlivost!

MATĚJ a ANNA:

Již těch svárů dost!

JENÍK:

Nezůstanu s vámi,
na vojnu se dám;
zde mne všecko mámí,
kam se podívám.
Pro hocha se sluší,
by na vojnu šel;
války hlas přehluší
každý krutý žel.
Nad mnou až zavíří
boje vichřice,
smrt mne s tebou smíří,
zrádná dívčice!

8. výstup

LIDUŠKA:

Neodcházej od své milé,
ponech stranou planý klam;
připomeň si blaha chvíle
vždy tě věrně v lásce mám!

JENÍK:

Na svém stojím zarputile.
vašim prosbám odolám.
Zlá je nevěra mé milé:
proto na vojnu se dám.

KRÁL a JINDŘICH:

V lese proudí žití čilé,
přírody zde svatý chrám:
volnosti vy kraje milé,
kdy vás opět uhlídám?

LOVCI:

Kdo chceš užít každé chvíle,
zbraně chop se chutě sám;
dojde lovec svého cíle,
les jej zove k novým hrám.

MATĚJ, ANNA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Neodcházej od své milé,
ponech stranou planý klam;
nenadálá strasti chvíle
v blaho vyjasní se vám.

LIBRETO III. DĚJSTVÍ

1. výstup

KAVALÍŘI:

Vroucně vás, ó krásné dámy,
srdce naše vítá dnes;
Jak jsme šťastni, že nám s vámi
kyne blahá rozkoš, ples.

DÁMY:

Dvorné řeči jsou nám známy,
drazí páni, díky vám;
srdce naše neomámí
sladkým sloven Mílek sám!

KAVALÍŘI:

Proč tak chladně odpíráte
srdcím našim vřelý cit?
Před Mílkem ať pozor máte,
mohl by vás pokořit!

SPOLEČNĚ:

Mílek s rozkošnými hrami
budiž mezi námi dnes:
vládni těmi prostorami,
veď nás lásky do nebes.

PRVNÍ KAVALÍR:

Hle, tam vizte důstojníka –
Štěstěny je miláčkem...

DRUHÝ KAVALÍR:

Štěstěny? Chceš říci krále,
jenž má zalíbení v něm.

PRVNÍ KAVALÍR:

Právem za rekovnost jeho,
že jej spasil v boji zlém.

DÁMY:

Muž to švarný, hodný přízně,
pozvete jej v kruh náš sem.

KAVALÍŘI:

Reku statný, bez váhání
k nám se připoj v blahý ples...

JENÍK:

Díky mějte za pozvání;
králův rozkaz mi v tom brání,
jenž mi svěřil stráže dnes.

SBOR:

Mílek s rozkošnými hrami
budiž mezi námi dnes:
vládni těmi prostorami,
veď nás lásky do nebes.

2. výstup

JENÍK:

Jděte, nezávidím blaha vám.
Jiné touhy ve svém srdci mám.
Což jsou krasavic těch sladké vzdechy
proti slovu jedinému
vřelému, tak upřímnému
nejkrásnější dívky, jakou znám...
A já opustil ji bez útěchy!
Ó, jak toužím k tobě,
Lidko, duše má;
zda tvé srdce věrné
na mne vzpomíná?
Lkám, že zdáním klamným
zaslepen jsem byl:
že jsem tě tak čistou
těžce potupil!
Ach, kde jsou ty blahé chvíle,
když jsem tebe zřel.
když jsem první slovo lásky
z tvých úst uslyšel!
Ó, jak toužím k tobě,
Lidko, duše má;
zda tvé srdce věrné
na mne vzpomíná?
Vzpomíná-li na mne,
doufá v návrat můj;
v modlitbách se sklání:
Bože, pomiluj!...
Duše moje plesá,
dí mi srdce hlas:
„Věř, že stejná touha
zase svede vás!“

JINDŘICH:

Mladý příteli, měj pozdrav můj,
z dobré noviny se zaraduj:
novou milost král ti strojí!

JENÍK:

Můj dobrotivý král
tak mne milostí již obsypal!
Z prachu nízkosti a z bídy mojí
povznesl mne na výsluní slávy...

JINDŘICH:

Dobře ví král, kdo rek pravý!
A že urozenost tolikráte
oklamala krále dobrého:
hledá nejraději srdce zlaté
v davu velkém lidu prostého.
Často mívá přitom mnohé boje –
vzpomeň si s ním na shledání svoje...

JENÍK:

Byl jsem zaslepený bloud.

JINDŘICH:

Krále chtěl jsi probodnout!
Ošem napravil jsi chybu svoji
při poznání pravdy v tuhém boji,
v němž jsi krále štítem byl..

JENÍK:

Dost již pane, nemluv dále –
chválou bys mne zahanbil!

JINDŘICH:

A což dívka, jež tvou duší byla –
zda i na tu růži vzpomínáš?

JENÍK:

Stále v paměti mé žila –
srdce mé tak málo znáš?

JINDŘICH:

Věděl jsem to, že tě potěším;
jdu ti říci..

JENÍK:

Co as zvím?

JINDŘICH:

Zkrátka, od stráží jsem slyšel,
že jim králem rozkaz dán,
aby uhlíř z křivoklátských lesů
v bráně s rodinou byl zadržán.

JENÍK:

Dorý Bože, ještě dnes ji zřím –
jak tě za to, králi, velebím!

JINDŘICH:

Král se blíží – ztiš se, ztiš!
Pozor, ostatní pak uslyšíš.

ČTVERO PÁŽAT:

Vchází Jeho Výsost král!

3. výstup

SBOR:

Buď zdráv, velemocný králi,
zlobu pokořil jsi v prach!
Jménu tvému znějí chvály
po všech vlasti končinách.
Píseň jásá,
radost hlásá
jarým plesem!
Srdce nesem
k tvému trůnu v jasnou výš,
že nám budeš, králi, blíž!

KRÁL:

Vítám vás tu, panstvo milé,
k dnešním hodům veselým;
přeji, aby každá chvíle
rájem byla hostem mým.

SBOR:

Rájem každá chvíle
kde tak roztomile
hostitel se sklání
k hostí uvítání.

KRÁL:

Nuž, ať každý srdce těší –
žert i vtip tu volnost má:
proti nám se neprohřeší,
jemuž blaho v srdci hrá.

SBOR:

Blaha nebe celé
září na tvém čele;
srdce rozechvívá
slov tvých hudba tklivá.

KRÁL:

Dnes však strojím překvapení.
Tuším, že vás tajno není,
jak jsem vlídně přijat byl
ve uhlířské chudé chatě,
kam jsem jednou zabloudil...
K hodům hudba hraje,
uhlíř kolo stáčí –
dcera jeho krásná
k tanci se mnou kráčí.
Vděčen za to pohoštění
pozval jsem je k posvícení.
Netuší, že jdou ke králi.
Strážím v bráně, by je zajaly,
dal jsem rozkaz již dnes ráno.
Vedou je. Vše uchystáno.
Srdce jejich zkoušce podrobím:
jako zrádce čeká je tu soud.
Ty, můj Jene, budeš soudcem jim,
musíš o jich vině rozhodnout.

JENÍK:

Králi, věř, že zádce potrestáme.

SBOR SOUDCŮ:

Zrádce potrestáme!

KRÁL:

Teď vás o samotě ponecháme,
do komnat již v zálohu se dáme.

SBOR:

Rekem budiž v dnešním plesu
uhlíř z křivoklátských lesů.
Zdráv buď milostivý král!

JENÍK:

Té cti jsem se nenadál!...
Poznám v tomto zakuklení,
jak mne Lidka v srdci cení...
Těš se, Matěji, to bude mela!
Starou také vezmu na examen,
že nám v lásce překážela...

SBOR SOUDCŮ:

A my ke všemu teď řeknem amen!

4. výstup

MATĚJ:

Koukej na tu krásu, ženo,
ještě nejsme zraceni.
Jak tu všecko vyzdobeno!
To přec není vězení.

ANNA:

Však do smíchu mně zde není –
je to smutné posvícení...

JENÍK:

Nuž jen blíže k nám se dejte!

MATĚJ:

Ženo, Lído, pozor mějte –
to vám povídám!

JENÍK:

Pravdu vyznej nám!

LIDUŠKA a ANNA:

Zle je s námi! Bože můj,
v úzkosti té při nás stůj!

MATĚJ:

Nač ty strachy šlakovité?
Nářkem všecko pokazíte.

JENÍK:

Uhlíř lovcům nocleh dává,
pak je zrádně přepadává...

MATĚJ:

Lživá, páni, je to zpráva,
teď tu Matěj rozváže!

JENÍK:

Zticha! Vše se ukáže...
Žaloba zde dokazuje:
uhlíř Matěj pikle kuje,
poslal vraha na cizince,
chtěl jej rázem zahubit
a mu sytý měšec vzít...

ANNA:

Tu to máme, ten pan Matěj
pěkný asi ptáček byl,
že tak všecko překroutil!

MATĚJ:

Drazí páni, nic to není,
pouhé nedorozumění...

ANNA:

Hned jsem řekla, že je šibal,
když tak směle Lidku líbal...

JENÍK:

Se zlou jsi se potázala!
Dcera, jak jsi rozkázala,
v nástrahu jej vylákala.
Vrah jej tam chtěl nožem sklát,
chcete ještě zapírat?

LIDUŠKA a ANNA:

Svatá panno, lkáme k tobě:
chraň nás v této těžké době!

JENÍK:

Zticha, o hrdlo jde vaše!

MATĚJ:

Nebojím se satanáše,
pravdu povím, jak jsem živ!
Uhlíř Jeník není vrahem,
tasil pouze v žárlivosti...

JENÍK:

Vyznání to praví dosti!
Zapište je do listiny:
zrádný Jeník za své činy
zhynout musí smrtí zlou!

SBOR SOUDCŮ:

Zhynout musí smrtí zlou!

MATĚJ a ANNA:

Křivda zlá se na něm páše!

JENÍK:

Zticha, o hrdlo jde vaše!
Zrádce máme ve vězení,
pro něj v světě spásy není,
zhynout musí smrtí zlou!

SBOR SOUDCŮ:

Zhynout musí smrtí zlou!

LIDUŠKA:

Slyšte, rozvažte svůj soud!
Vroucím prosbám sluchu přejte:
nevinně má zahynout?
Mně, jež vinna trýzně jeho,
ať se trestu dostane.
Do vězení do temného
již mne veďte, katané!
Jemu svoboda ať kyne,
v poutech jeho vytrvám;
jen když Jeník nezahyne –
za něj ráda život dám!

JENÍK:

Liduško má, jsem věčně tvůj!

LIDUŠKA:

Tě zase mám, Jeníčku můj!

ANNA:

Jakže, Jeník soudil nás?

MATĚJ:

Nu tak vidíš, dobře bude zas!

JENÍK a LIDUŠKA:

Jak duše jásá při shledání,
jak srdce blahem okřívá,
že po tak trudné době lkání
se štěstí na nás usmívá!

LIDUŠKA:

Jak říci, co se ve mně děje?
Vše připadá mi jako sen...

JENÍK:

Tvé srdce nadějí se chvěje,
věř, sen tvůj bude vyplněn.

SPOLEČNĚ:

Dnes lásky blaho k nám se sklání,
kdo nám se štěstím vyrovná?
Nám v blahé době při shledání
zní ráje hudba čarovná!

5. výstup

MATĚJ:

Je to on, či zrak mne klame?
Náš pan Matěj...

ANNA a LIDUŠKA:

Náš pan host!

KRÁL:

Vítám vás tu, hosté milí!
Náhradou vám nyní stůj
za tak mnohou hořkou chvíli
krajan váš a přítel můj...
Lidka, vidím, nehněvá se,
matka vlídně usmívá se,
a což Matěj, milý host?

MATĚJ:

Tuším ňákou žertovinu...

KRÁL:

Máš snad zlost?

MATĚJ:

Bůh mne chraň a odvrať vinu!
Zřím však, co mi plete hlavu...

KRÁL:

Nuže mluv!

MATĚJ:

Bohatství to a tu slávu!

LIDUŠKA a ANNA:

Tolik panstva v zlatohávu!

MATĚJ:

Nejsi, nejsi, jak jsi prál!
Pan Matěj mne oklamal...
Je však u mne chlapík pravý,
kdo se mnším pánem staví,
zatím doma – všecka čest!

KRÁL:

Nyní na mně řada jest,
abych vše ti oplatil.
Hudci, hrajte ze všech sil,
taněční ať začnou reje
zbrusu nové pro Matěje!

KRÁL:

Čas je nyní ku hostině!
Vzůru k stolu!

MATĚJ:

Půjdem spolu!

KRÁL:

Sem se posaď raději,

jako doma, Matěji!

SBOR:

Hodujme, přátelé,
zapějme vesele,
ať nám vínko ústa vlaží,
srdce rozechvěním blaží!
Hodujme, přátelé,
zapějme vesele,
radost a ples
k výši se nes!

KRÁL:

V radosti, lásce
k žertu se mějte
a výhost dejte
všem trampotám.
V zářivém plesu
ať roztomile
večerní chvíle
uběhne vám.
Povzneste výše
zvonivé číše,
na zdraví pijte
svým krásenkám.
Na zdraví pijte,
se mnou že ctíte
z venkova hosti,
již přišli knám!

SBOR:

Na zdraví pijme,
hosti že ctíme,
již přišli v lásce
na hody k nám!

MATĚJ:

Páni, činím děkování
za tak slavné uvítání.
Vyznávám to: zde pan Matěj
že mne ve všem překonal.

KRÁL:

Spokojen jsi tedy se mnou přec?

MATĚJ:

Inu, snad až na maličkou věc.

KRÁL:

Žádostiv jsem...

MATĚJ:

Hostinu jsi skvělou vystrojil,
tanec švarný také zde již byl,
zapomněls však – na hubičku!
Jakou nám dáš náhradu?

KRÁL:

Dotknul jsi se lehkým slovem
nejjemnějších srdce strun...
Když tvé dítě roztomilé
vtisklo políbení na můj ret,
prožil jsem té rajské chvíle
ve vzpomínce blaha celý svět.
Lidce vzal jsem políbení,
v níž jsem viděl obraz děvy své,
děvy, již víc dávno není,
Bůh mi vzal ji k sobě do nebe.
Co ti mám teď v náhradu dnes dáti?
Žehnám Lidku tvoji milenou...
A zde ženichovi chceme přáti,
by mu byla chotí blaženou!

JENÍK:

Dík měj za tu milost, králi můj.

LIDUŠKA, ANNA a MATĚJ:

Jakže, král nás hostí!?
Milost, králi vznešený!

MATĚJ:

Svatý Matěji, patrone můj,
v hrozné té úzkosti při mně stůj!

LIDUŠKA a JENÍK:

Nám po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
tomu vděčnou vzdejme chválu,
sladký jenž nám splnil sen.

OSTATNÍ:

Vám po dlouhé noci žalu
nastal jasný blaha den;
Bohu vděčnou vzdejte chválu,
sladký jenž vám splnil sen.

KRÁL:

Vstaňte, drazí, sám král Matyáš
byl a bude věrný přítel váš!

MATĚJ:

Jářku, vidíš, milá ženo,
tvoje přání vyplněno:
pro svou dceru pána máš!

SBOR:

Věčná tobě, králi, sláva,
s námi jásá celá zem!
Ruka tvá vše blaho dává
kouzelným svým pokynem.
Skví se tobě, mocný králi,
slávy vínek na čele:
pro vše věky Čechy chválí
v tobě lidu přítele!