král a uhlíř i. zhudebnění - libreto ii. dějství
1. výstup
KRÁL:
Nechce spánek v oči vkročit;
neklid v noc mne pudí ven.
Kéž bych ji moh´ jistě zočit,
jež mi sladý plaší sen.
Rozdílné jsou naše dráhy,
jí opustit velí čest;
avšak obraz její blahý
smím přec v srdci vděčně nést.
2. výstup
LIDUŠKA:
Již se jasní! - Tichým krokem
vykradu se z domova;
ach, tam v dáli za potokem
čeká na mne slast nová!
KRÁL:
Aj, aj! Z domu ranní dobu
co ven pudí vnadnou robu?
LIDUŠKA:
Hle, tu jsem, milence čekám;
přijde dnes?
Při každém se zvuku lekám:
kdo to hles´?
Ach, to někde ve vůkolí
strom se hnul.
Tam si ve snu pták šveholí -
zas usnul.
Co, žežulko, ještě tají
tvůj se hlas?
Probouzí se den již v háji,
to tvůj čas!
Nežli bude slunce vstávat,
zakukej:
budu-li se letos vdávat,
zprávu dej!
KRÁL:
Za žežulku prozpěvuju,
ku ku ku.
Svatbu tobě přislibuju
v tom roku!
LIDUŠKA:
Ach, jak jsem zlekána!
KRÁL:
Co tak časně zrána
ven tě pobádá?
LIDUŠKA:
Srdce mé postrádá
doma pokoje.
KRÁL:
Lásky rozbroje
jistě v ranním vzduchu chladíš?
LIDUŠKA:
Ó, slib, že mne neprozradíš!
KRÁL:
Slibuji!
LIDUŠKA:
Miluji!
KRÁL:
Písni svůdné lásky vnadné
mladost ráda naslouchá;
chraň se slasti její zrádné,
než tvé srdce porouchá.
LIDUŠKA:
Tajemnství mé ucho chladné,
hoste můj, tvé poslouchá;
zradíš-li mne, srdce zvadne,
srdce mé se porouchá.
KRÁL:
Neboj se nic, všecko mně sděl!
LIDUŠKA:
Což tě tak jímá cizí žel?
KRÁL:
Snad bych mohl ti pomoci.
LIDUŠKA:
Kéž tomu tak!
Žehnala bych této noci
na věky pak!
Hoch upřímný mne miluje
dlouhou dobu;
otec jeho zavrhuje
pro chudobu.
KRÁL:
To bych věděl já pomoci.
LIDUŠKA:
Kéž tomu tak!
Žehnala bych této noci
na věky pak!
3. výstup
JENÍK:
Což s cizinem v této době
potají zde rokuje?
Stěží ubráním se zlobě,
zdaliž mne nezrazuje!
KRÁL:
Vystrojím ti svatbu pyšnou
malou jenom za cenu!
LIDUŠKA:
Nežádáš-li věc jen hříšnou,
zříš mne k všemu svolenu!
KRÁL:
Vyplať věno si hubinkou!
JENÍK:
Polibek teď splatí smrtí!
LIDUŠKA:
Přijmi cenu tak malinkou.
JENÍK:
Zlost má oba zrádce zdrtí!
KRÁL a LIDUŠKA:
Ach, co to?
JENÍK:
Tvé hanby mstitel!
LIDUŠKA:
K čemu pudí tebe hněv?
JENÍK:
Věrnosti tvé pokušitel
vycedí zde bídnou krev!
LIDUŠKA:
Běda mně!
KRÁL:
Neboj se!
JENÍK:
Vari!
Jinde hledej, svůdníku,
oběť chlípné pro rozmary!
LIDUŠKA:
Křivě soudíš, Jeníku!
KRÁL:
Ha, to můj sbor!
Přichází včas,
by skončil spor.
JENÍK:
Duši svou spas!
KRÁL:
Bídné tvoje podezření
vzbuzuje mi v prsou zlost,
nevzala tu porušení
panenská tvé dívky ctnost.
LIDUŠKA:
Ach, v jaké to podezření
vrhá mne tvá kvapná zlost,
jediné jen políbení
ode mne obdržel host.
JENÍK:
Marné, Lidko, tvé prošení,
musí zemřít zrádný host!
Zjevné jeho provinění,
zjevná tvoje nevěrnost!
4. výstup
UHLÍŘI:
Ejhle, jak v seči
zvedají paži,
pádnými meči
na se doráží.
UHLÍŘKY:
Jaký to křik!
Ach, to je rvačka.
Kým vzala vznik
zde tato pračka?
UHLÍŘI:
Mezi ně vkročme,
zbraň jim vytočme!
UHLÍŘKY:
Mezi ně vkročte,
zbraň jim vytočte!
5. výstup
MATĚJ:
Jaký ryk mne plaší z lože?
ANNA:
Zaslechla jsem potýkání!
MATĚJ:
Nač tasili tyto nože?
ANNA:
Co vás v prudký boj pohání?
MATĚJ:
Sporu udejte příčinu!
KRÁL:
On začal, má všecku vinu!
JENÍK:
Lidunku zlíbal!
MATĚJ, ANNA, SBOR:
Ó, ten šibal!
KRÁL:
Nic nectného nespáchala,
že jsem jí věno přislíbil,
z vděčnosti mne zulíbala.
ANNA:
Tedy že ji jen políbil,
proto zde ten křik?
MATĚJ:
Hloupý to povyk!
JENÍK:
Hanebnou věc
spáchala přec!
6. výstup:
LOVCI:
Král náš a pán
budiž vítán!
Jaké to štěstí
nám bylo dáno;
krále nalézti
nám bylo přáno.
JINDŘICH:
Račiž pane, prominouti
slhů svojich nedbalost.
KRÁL:
Ta příhoda mne nermoutí,
jsi zde každé viny prost.
Ale ticho, nemá zvědět
nikdo tu, co jsem.
Musím usmířit jich hledět,
než se odbeřem.
Vděk svůj vzdávám v slovu vřelém
za lásku tvou hostinnou;
loučím se již s teskným žalem
s vaší tichou dědinou.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, SBOR:
Zachovají tvou památku
věčně tvoji přátelé.
KRÁL:
A to vezmi na oplátku
za nemilé svízele.
LIDUŠKA:
Ach, jak velký dar!
JENÍK:
Lásky mé to zmar!
MATĚJ:
Ach, což víc se neshledáme?
KRÁL:
Chceš-li tomu, poznově
v Praze se zas uhlídáme.
MATĚJ:
Navštívím tě v domově.
KRÁL:
Přijď ke mně na posvícení.
MATĚJ:
Avšak kde jsi k nalezení?
KRÁL:
Na Matěje v bráně ptej se,
poví tobě o mně stráž.
MATĚJ:
Přijdu zajisté, nestarej se,
než se toho nadáš.
KRÁL:
Ó, jak loučení mne rmoutí,
zármutek mne ovládá,
nerad jen se strojím k pouti,
jež mne o vás okrádá.
Těžce mé srdce oželí
vašich písní jemný hlas.
V dáli přítel osiřelý
vzpomene si rád na vás.
JINDŘICH:
V našem kruhu pán oželí
brzo dnešní noci kvas!
Za návrat tvůj osiřelý
lid ku nebi sýlá hlas.
LOVCI:
Hled těch dívek rozohnělý
k těmto místům poutá nás.
Ach, k pochodu pán již velí,
rád bych prodlel delší čas.
MATĚJ, ANNA, LIDUŠKA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Těžce srdce tě oželí,
často vzpomeň si na nás;
les nám bude osiřelý,
k nám-li nevrátíš se zas.
JENÍK:
Hle, jak Lidunka proň želí,
jako zvadlý hyne klas;
ó, zničím tě, nepříteli,
věř mi, sledáme se zas.
LOVCI:
Nedbejte žalostných hlasů,
k předu nás cesta vede;
nezdrží veselou chasu
panenky tváře bledé.
Dívčích slzí tok,
světem líný krok
to nejvíce tíží.
Halo! Halo!
7. výstup
MATĚJ:
Aj, zanechte slzy ženám,
přišel plesu nyní čas.
ANNA:
Co vás rmoutí, již znamenám:
k věčné lásce pojím vás.
JENÍK:
Ó ne! Ó ne!
LIDUŠKA:
Ach, Jeníku!
MATĚJ a ANNA:
Proč se takto vzpouzí?
LIDUŠKA:
Za přečin jen okamžiku
zlost tvá se probouzí.
JENÍK:
Věrnosti jsi výhost dala,
zrušila jsi lásky slib;
do světa jsi mne vyhnala:
to výsledek tvých je chyb.
LIDUŠKA:
Ach!
SBOR:
Jaká krutost!
MATĚJ a ANNA:
Již těch svárů dost!
JENÍK:
Nezůstanu s vámi,
na vojnu se dám;
zde mne všecko mámí,
kam se podívám.
Pro hocha se sluší,
by na vojnu šel;
války hlas přehluší
každý trpký žel.
Nad mnou až zavíří
boje vichřice,
smrt mne s tebou smíří,
zrádná dívčice!
8. výstup
LIDUŠKA:
Neodcházej od své milé,
zanech bezdůvodných zlob:
nenadálá strasti chvíle
kopá mně předčasný hrob.
JENÍK:
Vojína jen statné síle
kyne nejkrasší všech zdob!
Slávu rodí smrti chvíle,
vavřín stíní reka hrob.
KRÁL a JINDŘICH:
V lese proudí žití čilé,
zármutku to sladký hrob;
obydlí svobody milé,
nad mnou rozkleň vonný strop.
LOVCI:
Kdo chceš užít každé chvíle,
zbraně se statečně chop;
máť vojín své všude milé,
všude najde nových zdob.
MATĚJ, ANNA, UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Neodcházej od své milé,
zanech bezdůvodných zlob:
nenadálá strasti chvíle
kopá jí předčasný hrob.