česky | English

král a uhlíř I. zhudebnění - libreto i. dějství

1. výstup

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!

PRVNÍ LOVEC:

Vítej mi, kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Dnešních radostí vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá lůna k nebi vstupuje;
v lesu utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!

LOVCI (DRUHÝ SBOR):

Když se lov ku konci chýlí,
lovec toho neželí;
osud blahý mu udílí
povždy nové veselí.
Nechť se kdo chce světem plouží
a se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.
Trara - trara!

DRUHÝ LOVEC:

V přátelském jste, bratři sporu
s námi v honu závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.

LOVCI (OBA SBORY):

Spěšme ku králi,
ať nás pochválí;
on lovců řadu
povede k hradu!
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!

2. výstup

LOVCI (OBA SBORY):

Ticho! Purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Ach, co nebohého tíží,
že v tom tone trápení?

JINDŘICH:

Marně prchám v lesů hloubi,
v honu hledám zábavu;
ach, i v hustém stromů loubí
její zhlížím postavu!
Ale mžikem se rozplývá
zas to krásné vidění
a můj zrak se za ním dívá
vnořen v náhlé slzení.
Rosa spasná k zemi padá,
každé kvítko ovlaží,
poklid přírodu ovládá,
mne jen spánek nezblaží;
neb i v sen můj přelud krásný
ji v mou duši přimámí,
za klam krátký den však jasný
zrak můj zkalí slzami.

LOVCI:

Ó, náš pane, neoddávej
bolu sebe záchvatu;
zpěv slavíka již večerní
nás vybízí k návratu.

JINDŘICH:

Kde jest král?

PRVNÍ LOVEC:

S tebou stál!

JINDŘICH:

Jen krátký čas,
pak zmizel zas!

DRUHÝ LOVEC:

Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles!

JINDŘICH:

V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!

LOVCI a PRVNÍ LOVEC:

Dejte mu rohem zamení!

JINDŘICH a LOVCI:

Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!

JINDŘICH:

Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!

JINDŘICH a LOVCI:

Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ku škodě!

3. výstup

JENÍK:

Smím-liž vstoupit
na chvilinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Tě oloupit
o hubinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!

LIDUŠKA:

Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slídí
po celém domě,
tě-li uvidí,
neujdu pohromě.

JENÍK:

Nemohu více srdce bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
nechť již, jak chtí, hubují.

LIDUŠKA:

Slyš, tu někdo přichází,
chraň se otce!

JENÍK:

Nechci takové zákazy
snášet krotce!

LIDUŠKA:

Přijde-li, pak navždy veta
po naší milosti jest;
kdyby zahnal mne do světa,
nemohla bych toho snést!

JENÍK:

Ať si přijde, ať již veta
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!

4. výstup

MATĚJ:

Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?

JENÍK:

Já jsem přišel jen se napít...

MATĚJ:

Což tak chutná naše voda?

JENÍK:

...neboť velkou žízeň mám!

ANNA:

Musím s hochem tě překvapit?

LIDUŠKA:

Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!

MATĚJ:

A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?

LIDUŠKA:

Hned přinesu, co si přeje...

JENÍK:

Chceš ven běžet do noci?

MATĚJ a ANNA:

Jenom zůstaň, pomoci
může zajisté sobě sám!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.

MATĚJ a ANNA:

Nuž!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

Proč klopíte zraky?

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

He, k čemu ty rozpaky?

JENÍK a LIDUŠKA:

Nemůžem se déle tajit,
raděj pravdu povíme.

MATĚJ a ANNA:

Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ó, tak přejte naší lásce,
ať se navždy spojíme;
v nejsvětější světa pásce
ať svůj život sloučíme!

MATĚJ:

Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.

ANNA:

Nač ty slze, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!

JENÍK:

Pane otče!

LIDUŠKA:

Drahá matko!

JENÍK a LIDUŠKA:

Skrovnou naděj přece jen!

MATĚJ a ANNA:

Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!

ANNA:

Toho by se mně zachtělo,
zeť aby byl sprosťákem!
Kdo chce líbat její čelo,
nejmíň být má měšťákem!

MATĚJ:

Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
s dcerou sdílet zlatohlav!

ANNA:

Ó, jen mlč, ty starý brouku;
tam jen shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty žeň na jinou louku,
věčná škoda
pro tě bylo by těch líc!

JENÍK a LIDUŠKA:

Mějte s námi smilování,
lásce naší přeje zdar;
sic uvrhne nás v zoufání
lásky naší krutý zmar.

ANNA a MATĚJ:

Rozlučte se bez meškání,
nechcem této lásky zdar;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!

5. výstup

UHLÍŘI:

Zaveďme ho do světnice!

MATĚJ:

Koho sem přivádějí?

ANNA:

Stůjte při nás, vy světice!

UHLÍŘI:

Zaveďme ho k Matěji!

Jak jsem zlekán!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
k nám se loudil,
když se tmělo;
sotva vlekl
svoje tělo.
Já jsem řekl:
Veď k Matěji
toho pána,
ten do rána
ho pohostí.

MATĚJ:

To je křik, až uši znějí,
zvolna, zvolna - to je k zlosti!

6. výstup

UHLÍŘKY:

Ukažte nám toho pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!

UHLÍŘI:

Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv.
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.

UHLÍŘKY:

Přistupme jen blíže,
bychom lépe viděly;
ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Kéž bych měla tu dykytu,
jíž má šat prokládaný;
hle, kabátek z aksmitu
zlatem těžce protkaný.

MATĚJ:

Ne, to je již věru k vzteku,
co je vám po jeho obleku?

KRÁL:

Hostiteli milý,
člověk zabloudilý
žádá za nocleh!

MATĚJ:

To mi již sděleno,
stav jsem však a jméno
ještě nezaslech.

KRÁL:

Stav mám udat a své jméno?

ANNA:

A pak odkud přišel pán?

MATĚJ:

Nepleť se nám v řeči, ženo!

KRÁL:

Matyášem bývám zván.

MATĚJ:

Matyáš anebo Matěj,
to je jeden jenom svatej!
Aj, proto tě již miluju,
neb i já též Matěj sluju!

KRÁL:

Ejhle! To jsme tedy bratři!

MATĚJ:

Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?

KRÁL:

Královský lovec.

ANNA:

Ženat, svoboden, či vdovec?

UHLÍŘKY:

Ano, to je hlavní věc!

UHLÍŘI:

Aj, tak mlčte, mlčte přec!

KRÁL:

Ženat jsem.

UHLÍŘKY:

Té nehody!

ANNA:

Jak se žena tvá poleká,
až zví tvoje nehody!

MATĚJ:

Co tu žvástáš? Host náš čeká,
jaké chystáš mu hody?

ANNA:

Pravda! Jse tak pomatena...

KRÁL:

Švarná jest to, statná žena!

ANNA:

Ach, pán mně jen pochlebuje...

MATĚJ:

Bodejť! Vtipy na tě kuje.

ANNA:

Ach, to vím, však vtipný pán
má být dobře častován.

7. výstup

KRÁL:

Avšak rcete, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?

MATĚJ:

Dcera má!

KRÁL:

Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!

JENÍK:

Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!

KRÁL:

Jak violka v hustém houští
perla děv tu vykvétá,
její hled mne v této poušti
v kouzlo lásky zaplétá!

MATĚJ:

On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
ha, snad jemu v této poušti
láska srdce oplétá!

LIDUŠKA:

On s mne zraků svých nespouští,
hled jeho mne oplétá;
kéž bych skrýt se mohla v houští,
v němž violka rozkvétá.

JENÍK:

Kéž by byl tam zůstal v houští!
Noc to hrozná - prokletá!
Jeho zrak se jí nespouští
a k ní v lásce zalétá!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

On s ní zraků svých nespouští,
hledem svým k ní zalétá;
snad se jemu v této poušti
v lásku srdce zaplétá.

MATĚJ:

Ale což, můj hoste milý...

UHLÍŘKY:

Slyšte!

MATĚJ:

...na malou jen dopřej chvíli...

UHLÍŘI:

Mlčte, mlčte!

MATĚJ:

...svou mně milou společnost!
Vypravuj nám..

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Vypravuj nám...

MATĚJ:

...jak jsi z cesty...

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

...jak jsi z cesty...

MATĚJ:

...zabloudil zde v naše klesty?

UHLÍŘI:

Teď to zvíme!

UHLÍŘKY:

Ó, radost!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Příhodu svou sdělí host!

KRÁL:

Vesele s králem...

MATĚJ a SBOR:

Aj, aj, aj, s králem?

KRÁL:

..hnal jsem se cvalem...

MATĚJ a SBOR:

Hnali se cvalem!

KRÁL:

V doubraví zeleném
statným za jelenem...

MATĚJ a SBOR:

Statným za jelenem!

KRÁL:

..vždy dál a dál!

MATĚJ a SBOR:

Huš - huš!

KRÁL:

Z houští do houští...

MATĚJ a SBOR:

Z houští do houští...

KRÁL:

...jelen utíkal...

MATĚJ a SBOR:

...jelen utíkal...

KRÁL:

...v strašnější poušti...

MATĚJ a SBOR:

...v strašnější poušti...

KRÁL:

...vždy hlouběji vnikal.

MATĚJ a SBOR:

...vždy hlouběji vnikal.

KRÁL:

S bezcestné skály
skok nenadálý...

MATĚJ a SBOR:

Skok nenadálý...

KRÁL:

...jemu spásu přál!

MATĚJ a SBOR:

Huš - huš!

KRÁL:

Jelen zmizel! Mne obstírá
všude děsná pustota;
vyděšeným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně z rohu svého zvuky
rozesílám vůkolím -
všude ticho! Stesku muky
čákou spásy chlácholím.
Vždy dál kráčím v nedotknuté
lůno bujné přírody,
tu vás potkám - v tísni kruté
najdu přátel - hospody!

MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:

Povyjasni již svých hledů -
my jsme bodrý, tichý lid;
nic neboj se, v našem středu
milý tobě kyne klid!

MATĚJ:

Ale král? Což ten?

KRÁL:

Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.

MATĚJ:

Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu ku pomoci!

KRÁL:

Jen co ráno zjasní noci,
vydám zpět se na cestu
nejbližšímu ku městu.

 

8. výstup:

ANNA:

Hle, pečínku ku požitku
a to víno k přípitku
nesu, milý hoste můj.

MATĚJ:

Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.

KRÁL:

Z lovu mám již dobré chuti
v jídle nejsem hudlařem.

MATĚJ:

Tak tě vidím raději!

ANNA:

Vzácný hoste...

KRÁL:

Ach, neproste!

MATĚJ:

Ať se sám již k tomu nutí,
hlad je dobrým kuchařem!

UHLÍŘKY:

Ach, to není vyběráček;
v naší stravě sobě libuje!

UHLÍŘI:

Odžeňme již těch sprosťaček!
Jak hltavě naň to zevluje.
Špatné, holky, máte,
špatné cviky.

UHLÍŘKY:

Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?

UHLÍŘI:

Hosta obtěžovat!

UHLÍŘKY:

Na nás pokřikovat!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Špatný mrav!

KRÁL:

Buď pochválíno
vaše bydlo!
Dobré je víno,
chutné jídlo.

ANNA a MATĚJ:

Velká pro nás čest!

KRÁL:

Jaký zvuk to jest?

SBOR:

Vít náš jde tudy,
hraje na dudy.

KRÁL:

Zavolejte ho sem!

MATĚJ a ANNA:

Hned ho přivedem.

SBOR:

Vesele,
přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!

9. výstup

MATĚJ:

Zpátky! To se nesluší.
V klidu pána to ruší.

KRÁL:

Aj, to již dnes
přejte ten ples!

SBOR:

Aj, to již dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!

JENÍK:

Bolem se mi srdce ouží,
nesnesu ten tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!

LIDUŠKA:

Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
s ním odejít srdce touží,
s Bohem se, můj hochu, měj!

KRÁL:

Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance divý rej!

MATĚJ a ANNA:

Že se mládci v kole krouží,
hostiteli se nesměj;
dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej.

SBOR:

Ó, jak v prsou krev mi krouží,
spouštím-li se v tance rej;
zapuď jen, co srdce souží,
k tanci se jen každý měj!

MATĚJ:

Dudák děvče měl...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...pro ni láskou mřel;

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...celý den pískal si,
kam přišel, dudal si:

SBOR:

Dum dudy dum!

ANNA:

Netoč se tak pomalu,
chceš-li získat pochvalu!

SBOR:

Cupy cup!

MATĚJ:

U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!

SBOR:

Dupy dup!

MATĚJ:

V noci nic nespal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...jenom si dudal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...před její komorou,
až znělo oborou:

SBOR:

Dum dudy dum!

ANNA:

Jdi, dudáku, dál...

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

...jiné děvče chval!

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

Já už mám jiného
hocha upřímného!

SBOR:

Dum dudy dum!

KRÁL:

Ach, již dosti
jsem se pobavil;
do sytosti tělo unavil.

SBOR:

Půjdeme spat

MATĚJ:

Než uložím se na lože,
Tvůrci se poděkuji;
za vše dobré, milý Bože,
vděčnou lásku slibuji.

VŠICHNI:

Ó, nechť zžehná na výsosti,
práce naší podniky,
po smrti ať nás v milosti
soudí, bídné hříšníky.

MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:

Dobrou noc!

VŠICHNI:

Dobrou noc! 

► 2. dějství