Král a uhlíř – 2. zhudebnění, op. 14, B42, B151

Opusové číslo

14

Číslo v Burghauserově katalogu

42, 151

Datum vzniku

původní verze: 17. dubna – 3. listopadu 1874
přepracovaná verze: 1. února 1887 – březen 1887

Datum a místo premiéry

původní verze: 24. listopadu 1874, Praha
přepracovaná verze: 15. června 1887, Praha

Interpret premiéry

původní verze: Josef Lev (král Matyáš), Karla Huttaryová (královna), Jan Šára (purkrabí), Ema Sáková (Eva), Karel Čech (uhlíř Matěj), Betty Hanušová (Anna), Marie Sittová (Liduška), Antonín Vávra (Jeník), Ferdinand Koubek (Sekáček), orchestr a sbor Národního divadla, dirigent Adolf Čech, režie Edmund Chvalovský;
přepracovaná verze: Josef Lev (král Matyáš), Vilém Heš (uhlíř Matěj), Betty Fibichová-Hanušová (Anna), Hana Cavallárová (Lidka), Karel Veselý (Jeník), orchestr a sbor Národního divadla, dirigent Adolf Čech

První vydání

dosud nevydáno

Autor libreta

Bernard Guldener (pod pseudonymem B. J. Lobeský) + Václav Juda Novotný (přepracovaná verze)

Instrumentace

2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, velký buben, činely, triangl, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla

Části / věty

1. dějství: Palouk v lese
2. dějství. Lesnatá krajina
3. dějství: Sál na hradě pražském

Osoby

král Matyáš – baryton
purkrabí – tenor
uhlíř Matěj – bas
Anna, jeho žena – alt
Liduška, jejich dcera – soprán
Jeník, mladý uhlíř – tenor
lovci, dvořané, stráže, uhlíři a jejich ženy

Durata

cca 1 h. 55 min.

okolnosti vzniku

První zhudebnění opery Král a uhlíř, kterou Dvořák zadal k nastudování Prozatimnímu divadlu, bylo již během zkoušek odmítnuto jako neproveditelné. Není jasné, proč se Dvořák rozhodl zhudebnit tentýž (slabý) text ještě jednou. V té době již měl pravděpodobně k dispozici libreto Tvrdé palice od Josefa Štolby a mohl se tak pokusit zpracovat námět zcela nový. Zřejmě tu svoji roli sehrála skladatelova nezlomná nátura, touha přemoci text, který mu napoprvé vzdoroval. Na novém znění opery Dvořák pracoval od dubna do listopadu 1874, tedy v době, kdy se již vyvázal z pracovního poměru v Prozatímním divadle a působil jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha.

charakteristika

V několikaměsíčním období mezi fiaskem s prvním zněním opery a započetím prací na novém zhudebnění vznikla řada skladeb, které ukazují na odklon od Dvořákova „novoromantického“ stylu přelomu 60. a 70. let a naznačují tendenci k lapidárnějšímu zhudebnění textu (Písně na slova Elišky Krásnohorské, Čtyři písně na slova srbské lidové poezie, Písně z Rukopisu královédvorského). Stejnou tendenci lze pozorovat i ve druhém zhudebnění Krále a uhlíře. Přestože často bývá označováno jako druhá „verze“, ve skutečnosti se jedná o zcela novou operu: Dvořák zhudebnil tentýž text znovu bez použití původního hudebního materiálu. Opera je nová nejen hudebním obsahem, ale také všemi složkami hudebně-dramatického slohu. Její styl je již plně oproštěn od závislosti na Wagnerovi, princip příznačných motivů je omezen na nejmenší míru. Oproti melodicky neklidnému a harmonicky i polyfonicky složitému výrazu, kterým se vyznačovala první partitura, je hudební výraz druhého znění opery prostší a nese již některé typické znaky osobitého dvořákovského slohu. Pro další vývoj Dvořáka – dramatika je příznačné zejména balancování mezi doprovázeným recitativem a občasně vkládanými drobnými secco recitativy, které se zde objevuje poprvé, a později se stalo typickým pro Dvořákovy komické opery až po Jakobína, stejně jako „čitelné“ melodické linie vokálních partů.

premiéra a další osudy díla

Již během zkoušek se ukázalo, že toto nové zhudebnění bude pro Dvořáka znamenat první operní úspěch a v tisku se objevila zpráva, podle které „zkoušky k Dvořákově zpěvohře se konají velmi pilně a s velikou chutí, neboť veškeří v ní zaměstnaní zpěváci zalíbili si ji velice.“ Premiéra, která se konala 24. listopadu 1874 v Prozatímním divadle, byla pro už třiatřicetiletého Dvořáka jednoznačným úspěchem a zadostiučiněním. Na kvalitách díla se shodlo obecenstvo i kritika. Podle časopisu Dalibor „tato Dvořákova opera, jejížto hudba v převážné míře ryze českou fysiognomií vyniká, zdařila se v také míře, že o další produkci Dvořákově nepotřebujeme býti v starostech“. Inscenace se nicméně dočkala jen šesti repríz, což bylo vedení Prozatímního divadla v tisku vytýkáno. Nového uvedení – s Dvořákem za dirigentským pultem – se dílo dočkalo o šest let později, a to s jednou drobnou změnou: skladatel upravil jednu ze scén 1. jednání, tzv. baladu krále Matyáše.

Divadelní listy o novém uvedení:
„Do téhož orchestru, v němž kdysi sedával s největší trýzní horoucího ducha, vstoupil nyní Dvořák jako umělec, jenž může od českého obecenstva uznání již přímo žádat, poněvadž jest uznáván v cizině jako muž ducha vyjasněného, jako dirigent své opery. Nadšený potlesk jej uvítal a na místě kdysi Smetanově čekal naň vavřín. A Dvořák usedl a řídil celou operu ovšem ohnivě, ale v podstatě tak klidně a pozorně, že dokázal úplnou nadvládu svou nad celým velkým aparátem. Při jeho horlivosti u skladatele ovšem pochopitelné, jest se věru diviti, s jakou reservou zároveň dirigoval, chovaje se patrně dle pravidla Berliozova, že dirigent tím lépe působí, čím méně jest ho znáti v orchestru.“

Přestože opera byla jako celek přijata velmi kladně, bylo zřejmé, že zejména třetí dějství trpí dramaturgickými nedostatky danými povahou libreta. Dvořák se proto rozhodl pro revizi díla a o úpravu textu požádal Václava Judu Novotného, který podobné úpravy provedl s úspěchem nedlouho předtím v libretu Smetanovy opery Dalibor. Zatímco Novotného zásahy do prvních dvou jednání se omezily jen na dílčí změny, třetí akt přepracoval zcela zásadním způsobem, takže Dvořák musel některé úseky hudby upravit, jiné dokonce přikomponovat nově. Takto přepracovaná verze měla svoji premiéru na scéně Národního divadla v červnu 1887 a tentokrát se dočkala celkem sedmi představení. Poslední repríza 21. prosince 1887 byla zároveň i posledním uvedením této opery za Dvořákova života.

Dalšího nastudování se opera dočkala až roku 1914, tedy deset let po Dvořákově smrti, s novými úpravami, jejichž autorem byl tentokrát šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic. Tento všestranně nadaný umělec, dirigent, skladatel, režisér, ale také upravovatel děl svých kolegů – známé jsou především okolnosti doprovázející jeho úpravu Janáčkovy Její pastorkyně – zasáhl do Dvořákova díla poměrně zásadně. V této podobě byla opera Kovařovicem provedena celkem šestnáctkrát v letech 1914–1918. Jediné další nastudování se v Národním divadle objevilo až v sezóně 1956/1957 (15 představení).

obsah opery 

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Král Matyáš zabloudí při lovu v hlubokých křivoklátských lesích a najde útočiště u uhlíře Matěje. Nepoznán zde stráví večer zábavou se skupinou venkovanů a s uhlířovou dcerou Liduškou, kterou vyzve k tanci. To se příliš nezamlouvá jejímu nápadníkovi, mladému uhlíři Jeníkovi.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Jeník ráno přistihne svoji milou v lese právě v chvíli, kdy Liduška dostává od nevítaného hosta polibek. Nechce si nechat vysvětlit, že se jednalo jen o vyjádření díků, neboť Matyáš Lidušce slíbil pomoc při svatbě s mladým uhlířem. Jeník uražen údajnou nevěrou se chce dát na vojnu. Král si udrží své inkognito a s pozváním uhlíře a celé jeho rodiny do Prahy na posvícení odchází.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Uhlíř Matěj se svojí ženou přijíždějí do Prahy na posvícení a jsou ke svému údivu uvedeni na Hrad. Zde se setkávají s Jeníkem, který byl mezitím povýšen na velitele královy stráže. Král Matyáš odhaluje svoji totožnost a zasnoubí Lidušku s Jeníkem.