koncert pro violoncello a klavír  

Svůj první koncert pro violoncello (jen s doprovodem klavíru) napsal Dvořák na žádost svého kolegy violoncellisty z orchestru Prozatímního divadla, Ludvíka Peera. Skladatel kompozici dokončil 30. 6. 1865 a již koncem léta téhož roku odešel Peer natrvalo do Německa, přičemž rukopis skladby odvezl s sebou. Autor po ztracených notách nikdy nepátral. Skladba se vynořila až mnoho let po Dvořákově smrti, roku 1925 v Německu. Nový majitel rukopisu jej nabízel českému státu k odkoupení, ale pro vysoké finanční požadavky k transakci nedošlo, byla pořízena pouze kopie. Roku 1930 pak autograf od majitele odkoupilo Britské muzeum v Londýně, kde se rukopis nachází dodnes.
Koncert byl v průběhu 20. století několikrát podroben větším či menším úpravám. Nejprve to byla revize violoncellového partu, kterou provedl profesor mistrovské školy pražské konzervatoře Jan Burian. Roku 1929 vydalo lipské nakladatelství Breitkopf a Härtel úpravu německého skladatele Güntera Raphaela, který klavírní part instrumentoval pro velký orchestr, skladbu radikálně zkrátil a zcela zásadně zasáhl do její stavby i harmonického plánu. Mluvit o Dvořákově kompozici by v tomto případě bylo poněkud nadnesené.
Roku 1977 provedl instrumentaci klavírního partu hudební skladatel a přední dvořákovský specialista Jarmil Burghauser. Tato verze bývá nyní prováděna nejčastěji. Rozsáhlá, více než třičtvrtěhodinová, skladba nese typické znaky Dvořákova raného slohu ovlivněného hudbou Wagnera a Liszta (neperiodické rozvíjení tematických myšlenek, harmonický neklid). Je však také dokladem typické dvořákovské zpěvnosti a vroucnosti. K formě violoncellového koncertu (tentokrát již s doprovodem orchestru) se autor ještě jednou a naposledy vrátil až za třicet let, aby ve svém koncertu h moll, op. 104 vytvořil jedno ze svých vrcholných děl.