koncert pro klavír a orchestr

opusové číslo	33
číslo v Burghauserově katalogu	63
datum vzniku	srpen 1876 - 14. 9. 1876 (revize 1883(?))
datum a místo premiéry	24. 3. 1878, Praha
interpret premiéry	Karel Slavkovský, dir. Adolf Čech
základní tónina	g moll
části / věty	1. Allegro agitato 2. Andante sostenuto 3. Finale. Allegro con fuoco
durata	cca 38 min.

okolnosti vzniku

Zatímco Dvořákovo dílo pro sólový klavír tvoří početně významnou část skladatelova uměleckého odkazu a rovněž skupina komorních skladeb s klavírem tvoří jeho nezanedbatelnou položku, Klavírní koncert g moll představuje jediné dílo pro klavír a orchestr v celé Dvořákově tvorbě. Nepočítáme-li raný koncert pro violoncello s doprovodem klavíru, je zároveň i prvním ze tří skladatelových instrumentálních koncertů (později následoval houslový a violoncellový). Dvořák byl velmi dobrým klavíristou, nikdy ale nebyl v pravém smyslu virtuózem. Byl si toho dobře vědom, a tak svá občasná klavírní vystoupení na koncertním pódiu omezoval na hru v ansámblu nebo na doprovázení vokálních sólistů. Důvody, které ho vedly při kompozici svého prvního koncertantního díla s orchestrem právě k volbě klavíru jako sólového nástroje, dodnes neznáme. Ačkoli pro to nejsou žádné přímé doklady, dvořákovská literatura obvykle uvádí, že skladatel - tehdy ještě nepříliš známý - zvolil formu klavírního koncertu z „praktických“ důvodů: měl totiž velkou naději na provedení v osobě vynikajícího mladého klavíristy Karla Slavkovského, který se živě zajímal o novinky českých skladatelů a iniciativně je uváděl na svých koncertech. Tuto domněnku podporuje i fakt, že Slavkovský skutečně později dílo provedl v premiéře. Dvořák na koncertu pracoval asi měsíc, na přelomu srpna a září 1876, brzy po dokočení třetího cyklu Moravských dvojzpěvů, op. 32. Dílo dedikoval přednímu estetikovi a hudebnímu kritikovi své doby Eduardu Hanslickovi jako výraz vděku za pozornost, kterou věnoval jeho tvorbě.

část partitury 1. věty

Konečná podoba klavírního koncertu byla výsledkem nespočetných oprav a retuší, z nich řadu provedl skladatel již v době kompozice díla koncem léta 1876 a množství dalších před vydáním díla tiskem (1883). V době mezi vznikem koncertu a jeho vydáním měla partituru v ruce celá řada nakladatelů i klavíristů a je možné, že některé úpravy partitury provedl skladatel na základě jejich připomínek. Na počátku 21. století byl v Moravském zemském muzeu v Brně nalezen dosud neznámý opis koncertu, který vychází z rané podoby partitury. Na základě výzkumu, který provedla muzikoložka Ludmila Šmídová, lze konstatovat, že konečná verze díla přináší větší propracovanost sólového partu směřující k efektnější virtuozitě, rozšířenou škálu výrazových prostředků, bohatší instrumentaci i zásahy do hudebního rozvíjení tematického přediva. Původní znění díla je tak především významným dokladem autorova tvůrčího procesu.

úvod partitury 3. věty

všeobecná charakteristika

Zatímco ve vnějším formální uspořádání je zachováno tradiční rozvržení do tří vět, celková koncepce díla je v přímém rozporu s tehdy běžnou představou romantického klavírního koncertu. Dvořák ve stylizaci sólového partu záměrně popírá dobově ustálený kánon vyjadřovacích prostředků, nastolený chopinovsko-lisztovskou tradicí, tedy důraz na oslňující technickou náročnost efektních, virtuózních úseků, které se tehdy ve všeobecném povědomí automaticky pojily s představou koncertantního stylu. Také vzájemný poměr úloh sólového nástroje a orchestru neodpovídá zavedeným konvencím: tradiční koncertantní princip střídání úseků s dominantní úlohou orchestru na jedné straně a bravurních pasáží sólisty na straně druhé nahrazuje Dvořák hudebním proudem téměř symfonického ražení. Klavírní part je začleněn do myšlenkového přediva kompozice a rovnocenně s orchestrem se podílí na rozvíjení tematického materiálu. Hlavní důraz tedy není kladen na technické možnosti interpreta a jeho nástroje, ale na čistě hudební obsah. Dvořákovo dílo se tímto pojetím (které autor později zopakoval i v koncertu houslovém a violoncellovém) dostává do blízkosti klavírních koncertů Johannesa Brahmse. Brahmsův první klavírní koncert d moll bývá ostatně někdy uváděn jako možná Dvořákova inspirace pro vlastní kompozici. Není to však příliš pravděpodobné, neboť toto Brahmsovo dílo do té doby v Praze vůbec nezaznělo a Dvořák ho nemohl znát ani díky svým kontaktům s Brahmsem - jejich počátek se datuje až o více než rok později.

formální struktura a obsah

První věta koncertu je komponována v široce rozvětvené sonátové formě, která pracuje se třemi základními tématy. Náladu věty určuje především povaha hlavního a závěrečného tématu, vyznačující se atmosférou vznešené vážnosti. Účinný kontrast představuje vedlejší téma v B dur, které svým bezstarostným charakterem připomene svět Slovanských tanců. Složitě strukturované provedení patří k nejdelším ve skladatelově tvorbě. Je tvořeno dvěma velkými oddíly, z nichž první zpracovává vedlejší téma, druhé pracuje s tématem hlavním. V závěru provedení se mihne výrazný motiv (nejprve v lesních rozích a vzápětí v hobojích), který svým rytmickým tvarem silně připomíná hlavní téma první věty symfonie Z Nového světa. Po pravidelné repríze následuje sólová kadence, jeden z mála vnějších znaků tradičního koncertantního stylu, který Dvořák v tomto díle zachoval (v pozdějších koncertech houslovém a violoncellovém už kadenci zcela vynechává).

Druhá věta v pomalém tempu přináší dvě základní témata, z nichž první zaujme téměř úplnou absencí výraznějšího rytmického členění: až na drobné oživení v závěru posledního taktu je tvořeno výhradně čtvrťovými hodnotami. Vedlejší téma svým melodickým zdobením, jemnou instrumentací orchestrálního doprovodu a vůbec celkovým charakterem má blízko k volným větám z klavírních koncetů Fryderyka Chopina. Střední díl věty přináší jisté dramatické oživení, tato plocha je vybudována na základě závěrečného rytmického prvku hlavního tématu.

Třetí věta zpracovává tři témata, z nichž první dvě se vyznačují výraznou rytmičností. První z nich se svojí stylizací blíží toccatovému typu, zatímco druhé má téměř taneční charakter. Třetí téma přináší účiný kontrast v podobě zpěvné melodické linie. Z formálního hlediska je věta kombinací sonátové formy a ronda.

premiéra a další provedení

Premiéra Dvořákova klavírního koncertu se uskutečnila 24. března 1878 v Praze v provedení klavíristy Karla Slavkovského s dirigentem Adolfem Čechem. Za Dvořákova života byl koncert uveden ještě 13. října 1883 v Londýně (klavír: Oscar Beringer, dirigent: August Manns), 4. ledna a 26. března 1884 v Praze (klavír: Ella Modřická, dirigent: Adolf Čech), 21. listopadu 1884 v Berlíně (klavír: Anna Groser, dirigent: Antonín Dvořák), 6. května 1885 znovu v Londýně (klavír: Franz Rummel, dirigent: Antonín Dvořák) a 12. března 1898 v Praze (klavír: Josef Růžička, dirigent: Oskar Nedbal).

první vydání

Dvořák nabízel klavírní koncert k vydání hned několika různým vydavatelstvím (Simrock, Ed. Bote und G. Bock, Hofmeister, Lienau /Schlesinger/, August Cranz), ale nikde nepochodil. Zdá se, že nedostatečně „virtuózní“ podoba koncertu ovlivnila i ochotu nakladatelelů takové dílo vydat (s ohledem na jeho budoucí odbyt). Nasvědčuje tomu např. vyjádření berlínského nakladatele Roberta Lienaua z 2. července 1879: "Ačkoli bych měl velkou chuť tisknout klavírní koncert, nemohu se hned rozhodnout k převzetí toho Vašeho. Zacházíte s klavírem, podobně jako Beethoven, v těsném splynutí s orchestrem a je otázka, zda je to dnešním koncertním hráčům příliš vítané. … Dovolte mi, abych se zmínil, že za klavírní koncert bych mohl eventuelně dát jen skromný honorář, neboť taková díla jsou spojená s ohromnými náklady." Dílo bylo nakonce vydáno nakladatelstvím Julius Hainauer ve Vratislavi, a to až sedm let po svém vzniku, roku 1883.

tzv. Kurzova verze a současná interpretační praxe

Sólový part Dvořákova klavírního koncertu je ve své původní podobě mimořádně technicky náročný (kdysi se dokonce hovořilo o jeho nehratelnosti nebo o tom, že je vlastně psán pro „dvě pravé ruce“), z hlediska posluchače přitom nepůsobí oslnivou virtuozitou jako např. koncerty Lisztovy. Klavíristé kvůli tomuto rozporu vnímali interpretaci díla jako nevděčný úkol: velké úsilí vynaložené na nastudování i samotné provedení díla nebylo vyváženo patřičným „efektem“. Významný český klavírista a klavírní pedagog Vilém Kurz se proto rozhodl upravit klavírní part (orchestrální partitury se úpravy netýkaly) tak, aby více odpovídal konvenční představě o klavírní sazbě a byl „pohodlněji“ hratelný. Na některých místech zjednodušil technicky příliš obtížné pasáže, na jiných místech naopak oktávovým nebo akordickým obohacením partu usiloval o výraznější zvukové prosazení sólového nástroje proti orchestru. Takto upravený koncert byl poprvé proveden roku 1919 v Praze v podání Kurzovy dcery, klavíristky Ilony Kurzové, České filharmonie a Václava Talicha. Kurzova verze se v koncertních programech brzy uchytila, mj. zásluhou Kurzova žáka, klavíristy Rudolfa Firkušného, který ji s úspěchem prováděl po celém světě (v závěru své koncertní kariéry se ovšem Firkušný vrátil k Dvořákovu původnímu zápisu). Kurzova úprava na dlouhá desetiletí zatlačila do pozadí původní znění koncertu. Prvním významým klavíristou, který zahájil obnovení zájmu o Dvořákův originál, byl Svjatoslav Richter. K dílu měl neobyčejně úzký vztah, důsledně respektoval původní skladatelův zápis a v této podobě ho často uváděl na svých koncertech. Jeho interpretace Dvořákova díla byla natolik přesvědčivá, že lze bez nadsázky hovořit o Richterově zásluze na rehabilitaci koncertu v jeho původní podobě. V novější době převzal roli obhájce Dvořákova orginálu András Schiff, který inicioval a finančním darem podpořil vydání faksimile skladatelova rukopisu. Kromě ortodoxních zastánců jedné či druhé verze přistupuje dnes mnoho klavíristů ke kombinování obou verzí. Autorem jedné z těchto kompromisních variant je klavírista Garrick Ohlsson.