česky | English

koncert pro housle a orchestr 

opusové číslo

53 

číslo v Burghauserově katalogu

108 

datum vzniku

5. 7. 1879 - září 1879 a 4. 4. - 25. 5. 1880 (revize podzim 1882)

datum a místo premiéry

14. 10. 1883, Praha 

interpret premiéry

František Ondříček (housle), orchestr Národního divadla, dir. Mořic Anger 
základní tónina

a moll 

části / věty

1. Allegro ma non troppo (att.)

2. Adagio ma non troppo

3. Finale. Allegro giocoso, ma non troppo 

durata

cca 31 min. 

 

všeobecná charakteristika

Houslový koncert a moll je považován za jedno z vrcholných děl Dvořákova tzv. slovanského období. Vznikl v sousedství první řady Slovanských tanců, České suity, Slovanských rapsodií nebo Symfonie č. 6 D dur, s nimiž je svázán výraznou, lidově zabarvenou melodikou a celkově pozitivním výrazem. Ve stylizaci houslového partu skladatel v maximální možné míře využívá možností zpěvného výrazu nástroje, zatímco v rovině orchestru znovu potvrzuje svůj smysl pro plnost a znělost orchestrálního pléna. Dílo se řadí k nejoblíbenějším a nejčastěji uváděným výtvorům svého autora a dnes neodmyslitelně patří k základním dílům světového houslového repertoáru.
 
1. věta

okolnosti vzniku

Dílo vzniklo na základě přímé objednávky jednoho z nejvýznamnějších houslistů Dvořákovy doby, zakladatele a ředitele Vysoké hudební školy v Berlíně, Josepha Joachima. Oba umělci se poprvé setkali počátkem dubna 1879 při skladatelově návštěvě Berlína. Joachim se o Dvořákovo dílo ovšem zajímal již dříve, seznámil se s ním zřejmě prostřednictvím svého blízkého přítele Johannesa Brahmse. Později se svým kvartetem (a dalšími dvěma sólisty) provedl ve světové premiéře Dvořákův Smyčcový sextet A dur, stejné dílo interpretoval i při svém zájezdu do Londýna, na koncertech kvarteta často uváděl také další Dvořákova komorní díla. Joachimova objednávka houslového koncertu padla na úrodnou půdu a skladatel začal počátkem července 1879 skicovat nové dílo.

Geneze vzniku houslového koncertu byla na Dvořákovy poměry poměrně zdlouhavá a složitá. Pro zjednodušení ji lze rozčlenit do čtyř fází:

 

I. červenec – září 1879

Během svého pobytu u přítele Göbla na Sychrově Dvořák od července do září vytvořil první verzi koncertu. Toto původní znění pracovalo v zásadě se stejným tematickým materiálem jako výsledná verze, ale jeho formální uspořádání bylo značně odlišné. Prvotní náčrt, datovaný 5. – 13. 7., vezl skladatel s sebou koncem července do Berlína, kde Joachim uspořádal na Dvořákovu počest slavnostní večer. Na základě Joachimových doporučení pak během srpna a září zapracoval Dvořák do vznikající partitury příslušné změny a v listopadu koncert zaslal Joachimovi k nahlédnutí. Titulní strana nesla dedikaci „Velkému Mistru Jos. Joachimovi v nejhlubší úctě věnuje Ant. Dvořák.“ V průvodním dopise vyslovuje Dvořák přání, aby mu Joachim o koncertu řekl své „nepokryté mínění“. Joachim se omluvil za dočasnou zaneprázdněnost, ale přislíbil, že si Dvořákovo dílo co nejdříve „con amore“ prohlédne.

II. duben – květen 1880

Z té doby se žádná další korespondence mezi oběma umělci nedochovala, takže nelze říci, zda se Joachim ke koncertu nějak písemně vyjádřil. V každém případě se tak stalo ústní formou na přelomu března a dubna 1880, kdy Dvořák Joachima navštívil v Berlíně. Lze se domýšlet, že houslistovo hodnocení nebylo právě příznivé, neboť na základě této konzultace přistoupil skladatel k zásadnímu přepracování celého koncertu, k němuž došlo mezi 4. dubnem a 25. květnem. Dvořák toto „nové zpracování“, jak poznamenal do partitury, znovu poslal Joachimovi k posouzení. Odpovědi se však dočkal až po více než dvou letech.

III. srpen – říjen 1882

V srpnu 1882 obdržel Dvořák od Joachima dopis, ve kterém houslista podrobně vysvětlil své stanovisko k současné podobě koncertu a zároveň navrhl další dílčí změny. Týkaly se především úprav sólového partu pro snazší hratelnost a snížení hustoty orchestrání sazby. Dvořák i těmto požadavkům vyhověl a na Joachimovo pozvání přijel v září do Berlína, aby spolu koncert přehráli. Skladatel o tom se zjevnou úlevou píše nakladateli Simrockovi: „Hrál jsem dvakráte s Joachimem houslový koncert. Velice se mu líbil a také pan Keller, jenž byl přítomen, byl jím potěšen. Byl jsem velmi rád, že se tato věc konečně vyřídí. Přepracování leželo u Joachima celé dva roky!! Byl sám tak laskav a upravil houslový hlas; jen ve Finale musím ještě něco změnit a mnohá místa v instrumentaci zjemnit. Počátkem listopadu musím opět do Berlína; do té doby bude zajisté vše hotovo a Joachim uspořádá na vysoké škole orchestrální zkoušku.“

IV. prosinec 1882

Zatímco zdlouhavá jednání s Joachimem byla definitivně uzavřena, další úpravy partitury požadovalo před vytištěním díla nakladatelství Simrock, přesněji Simrockův hudební poradce Robert Keller. Navrhoval, aby první dvě věty nebyly propojeny attacca, ale byly zcela oddělené. Další požadavky se týkaly třetí věty, která měla být zkrácena. Zatímco poslední návrh Dvořák částečně akceptoval a ve Finale provedl dva větší škrty, na propojení prvních dvou vět trval. Za jeho názor se postavil i houslista Pablo de Sarasate a samotný nakladatel Simrock, který také nakonec dílo v této podobě přijal do tisku.

2. věta

formální struktura a obsah

V základních obrysech dílo zachovává tradiční koncertantní formu tvořenou třemi větami, z nichž dvě krajní jsou v rychlém tempu, střední věta je pomalá, lyrická. Určitým vybočením, zejména v kontextu Dvořákovy tvorby, je propojení první a druhé věty v jeden celek, a také ne zcela jednoznačné vyjádření sonátové formy v první větě. Skladba rovněž neobsahuje tradiční sólovou virtuózní kadenci.

První věta koncertu bývá označována jako svérázná kombinace sonátového a rondového principu. Zcela chybí obvyklá orchestrální expozice základních témat: po několikataktové expozici, která anticipuje hlavní myšlenku, hned nastupují sólové housle s hlavním tématem. Jeho další rozvíjení v průběhu věty má téměř improvizační charakter, což spolu s formální volností věty propůjčuje této části koncertu téměř rapsodický či fantazijní ráz. Vedlejší téma přináší klidnější melodii v paralelní tónině C dur. Po energickém vrcholu věty, který lze považovat za provedení, nenásleduje obvyklá repríza, ale první věta rovnou přechází do věty druhé.

Lyrická meditace druhé věty v tónině F dur představuje účinný kontrast k vzepjatému appassionatu věty první. Vyznačuje se širokodechou melodikou téměř vokálního charakteru, která si po celé trvání věty zachovává převahu navzdory vzrušeně akcentovaným vstupům ostře rytmizovaného vedlejšího tématu. Celá věta je dokladem Dvořákovy neutuchající melodické vynalézavosti, ale také neobyčejné zvukové fantazie, se kterou přináší řadu neotřelých instrumentačních nápadů (např. vstup lesních rohů těsně před závěrem). Mimořádná působivost této věty vedla ještě na počátku 20. století k tomu, že někteří houslisté ji na svých koncertech uváděli jako samostatné koncertní číslo.

Třetí věta koncertu ve formě ronda je jednou z autorových nejzdařilejších stylizací lidového tance. Přestože je označena pouze všobecným tempovým a přednesovým pokynem „Allegro giocoso, ma non troppo“, její hlavní téma se svým synkopickým rytmem a strhující energičností je zjevně inspirováno českým lidovým tancem furiant. Na synkopickém rytmu je ostatně založeno i jedno z témat vedlejších. Dvořákovo instrumentační mistrovství se i zde rozvíjí v plné šíři a stejně jako ve větě druhé přináší i zde řadu pozoruhodných zvukových efektů (např. sólové tympány, předjímající návrat hlavního tématu). Radostný ráz a živelní temperament staví tuto větu do blízkosti Slovanských tanců a činí z ní jeden z nejradostnějších hudebních projevů svého autora.
 

premiéra a recepce díla

Navzdory skutečnosti, že dílo je věnováno Josephu Joachimovi, který se na genezi díla také výrazně podílel, a Dvořák s ním najisto počítal jako s interpretem premiéry, slavný houslista koncert provedl teprve řadu let po premiéře, 11. října 1894 v Berlíně. V době, kdy Dvořák dokončil poslední úpravy partitury, uběhly již téměř čtyři roky od Joachimovy objednávky a je tedy možné, že houslista již ztratil své původní nadšení pro nové Dvořákovo dílo. Dvořákův životopisec Otakar Šourek hovoří v obecnější rovině o Joachimově nechuti studovat nová díla: "Byl více již ředitelem berlínské Vysoké školy hudební, váženým dirigentem a skladatelem než koncertním virtuosem a hrál-li kdy ještě, pak se spokojoval s repertoárem už dávno nastudovaným, aniž jevil chuť ke studiu děl nových. Vždyť ani ke koncertu Brahmsovu, dílu svého nejlepšího přítele, neprojevoval zprvu mnoho ochoty."
 
3. věta
Dvořák naštěstí získal pro premiéru koncertu adekvátní náhradu: stal se jí mladý český houslový virtuóz František Ondříček. Po studiu v Praze a v Paříži oslňoval Ondříček posluchače po celé Evropě, později i v Rusku a ve Spojených státech a brzy se stal jedním z nejproslulejších hudebníků své doby. Nastudování nového Dvořákova díla považoval přímo za svoji povinnost, a tak během září a října 1883 navštěvoval skladatele pravidelně v jeho bytě v Žitné ulici, kde pod Dvořákovým vedením koncert pravidelně přehrával. Premiéra koncertu, která byla zároveň zahájením Ondříčkova nového koncertního turné po evropských městech, se odehrála 14. října 1883 v pražském Rudolfinu za spoluúčasti orchestru Národního divadla a dirigenta Mořice Angera. Provedením premiéry však Ondříčkův zájem o Dvořákův koncert neskončil. Houslista jej vytrvale uváděl na svých koncertech po celém světě a velkou měrou tak přispěl k jeho rozšíření do významných hudebních center. První mimopražské provedení se odehrálo již 2. prosince téhož roku ve Vídni za řízení Hanse Richtera. Obrovský úspěch díla přiměl Ondříčka k jeho zopakování hned 10. prosince, kdy Dvořákový dílem nahradil původní číslo programu, koncert Louise Spohra.

Dvořákův koncert se postupně stal základním repertoárovým dílem českých houslistů včetně Jaroslava Kociana či Jana Kubelíka. V mezinárodním kontextu se dílo prosazovalo pomaleji, jeho přijetí do všeobecného povědomí významně napomohli např. David Oistrach či Ida Händel.