česky | English

kompoziční proces

Zažitá představa o Dvořákovi jako o autorovi, který bez většího úsilí a intelektuální reflexe hudbu doslova „sype z rukávu“, neodpovídá skutečnosti. Bezprostřednost, se kterou většina jeho děl působí na posluchače, byla v mnoha případech výsledkem usilovného hledání. Řadu svých skladeb Dvořák přepracovával, některé i opakovaně, než dospěl k jejich konečnému tvaru. Jiná díla naopak intenzivně promýšlel ještě před započetím práce. Dokladem vysoké autokritičnosti je také skutečnost, že některé kompozice, s jejichž kvalitami nebyl spokojen, sám zničil. Na druhé straně je v případě některých skladeb skutečně doložena neobvyklá rychlost, s jakou byla zkomponována.

Dvořákův způsob práce neodpovídá ani představě romantického umělce tvořícího v extatickém vytržení v důsledku ran osudu. Dvořák vstával zcela „neromanticky“ velmi brzy a po obvyklé ranní procházce vždy zasedal k práci. Komponoval asi tři hodiny dopoledne a tři odpoledne, s téměř železnou pravidelností. Někdy pracoval i na cestách. Okamžité nápady si zaznamenával na volné listy papíru, do skicáře, ale také na manžety košile, pokud nebyl po ruce papír. Práce na kompozici ho v mysli zaměstnávala téměř neustále, takže byl roztržitý a někdy i uprostřed hovoru odešel bez pozdravu. Při kompozici nového díla vždy nejprve vypracoval zběžnou skicu, kterou následně instrumentoval a vypracoval detaily. Ve zralém věku již obvykle ke kompozici nepoužíval ani klavír, jen si dodatečně přehrával větší zkomponované úseky. V partiturách lze nalézt velké množství oprav, přeškrtaných nebo vygumovaných míst a přelepek. „Tužka je ohromný vynález,“ říkal, „ale ještě větší vynález je guma! Kolikrát mažu tak, že na papíře nezbyde nic, nebo jen málo. Ale co zůstane, je dobře.“