česky | English

klavírní kvintet č. 2

OPUSOVÉ ČÍSLO 81
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 155
DATUM VZNIKU 18. srpna - 3. října 1887
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 6. ledna 1888, Praha
INTERPRET PREMIÉRY Karel Ondříček, Jan Pelikán, Petr Mareš, Alois Neruda, Karel Kovařovic
1. VYDÁNÍ Simrock, 1888, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA A dur
ČÁSTI / VĚTY
1. Allegro ma non tanto
2. Dumka. Andante con moto
3. Scherzo (Furiant)
4. Finale. Allegro
DURATA cca 40 min.


okolnosti vzniku, premiéra a další provedení

V odstupu patnácti let od Klavírního kvintetu op. 5 vytvořil Dvořák druhé dílo stejného nástrojového složení i stejné tóniny. Tím však podobnost obou skladeb končí. Zatímco první z nich byla produktem doby, kdy se Dvořák jako autor ještě hledal, op. 81 je dokladem vrcholného mistrovství a kompoziční suverenity. Hlavním podnětem ke kompozici díla mohla být skutečnost, že se Dvořák nedlouho předtím zabýval revizí některých svých děl z mládí, mj. právě i svého prvního klavírního kvintetu z roku 1872, a snad se nyní rozhodl vytvořit jakýsi jeho zralejší protějšek. Klavírní kvintet č. 2 byl poprvé proveden 6. ledna 1888 na jednom z koncertů Umělecké besedy v pražském Rudolfinu. Premiéra díla se setkala s velmi kladnými ohlasy ze strany kritiky. Např. Josef Bohuslav Foerster v Národních listech hodnotil novinku takto: „Jest to dílo vzácné ceny, svěžího thematického materiálu a imponující hloubky zpracování. Přednost nelze dáti žádné větě, neboť vřelé allegro a poetická dumka unášejí stejně jako bujný Furiant a rozmarné Finále. Že působí skladba i překrásným dojmem zvukovým a obsahuje četné zajímavé i originální effekty instrumentální, jest u Dvořáka nepochybno.“ Asi měsíc po premiéře zavítal do Prahy Petr Iljič Čajkovskij. Na jednom z večerů, uspořádaných na jeho počest, zazněl také Dvořákův nový kvintet. Čajkovskij si poznamenal do deníku: „Hráli Smetanův kvartet, Kovařovicův kvartet a Dvořákův kvintet. Posledně jmenovaný byl ke mně velmi milý a jeho kvintet se mi líbí.“ Jen v prvním roce od premiéry byl kvintet v Praze opakovaně reprízován a dále byl uveden v Amsterdamu, Frankfurtu nad Mohanem, Hamburgu a dvakrát v Londýně, kde se v průběhu let stal jednou z nejčastěji uváděných Dvořákových skladeb. Ve stejném roce dílo vyšlo tiskem u nakladatelství Simrock s dedikací profesoru Bohdanu Neureutherovi, významnému pražskému mecenáši mladých umělců.


všeobecná charakteristika

Ať už se jedná o volbu tematického materiálu, vynikající instrumentaci nebo dokonalou tektoniku jednotlivých vět, kvintet je ve všech směrech reprezentativním dílem Dvořákova zralého mistrovství. Skladatel v něm výrazně uplatňuje názvuky na slovanskou hudbu, zejména v podobě melancholické dumky ve druhé větě a ve virtuózní stylizaci českého lidového tance furiant ve větě třetí. Přesto se nejedná o dílo zaměřené výhradně „slovansky“. Dvořák na vrcholu svých tvůrčích sil geniálním způsobem kombinuje lidové (či „národní“) prvky s principy „všeevropskými“ a dospívá tak k jejich osobité, přesvědčivé syntéze. Velká část kvintetu vznikla na Dvořákově letním sídle ve Vysoké a idylická atmosféra tohoto prostředí jakoby se promítla i do samotné hudby: jedná se dílo bezkonfliktní, s převažujícím pozitivním výrazem, který v závěrečných dvou větách přechází až do nespoutaného veselí.
 


úvodní strana partitury

formální charakteristika

První věta je komponována v sonátové formě o dvou základních tématech. Ta jsou však již v průběhu expozice mnohonásobně variována, čímž věta dosahuje neobyčejného melodického bohatství. Hlavní téma je exponováno ve violoncellu na pozadí rytmicky pravidelného doprovodu klavíru, vedlejší téma je svěřeno viole. Důmyslně propracované provedení pracuje s různými variantami obou témat. Repríza je víceméně pravidelná a je uzavřena vzletnou kodou. Druhá věta je jednou Dvořákových nejkrásnějších dumek. Z formálního hlediska se jedná o rondo se schématem A-B-A-C-A-B-A, v němž „A“ představuje samotné „dumkové“ téma v melancholické tónině fis moll, „B“ je poněkud oživenější téma vedlejší a „C“ je kontrastní oddíl se strhující rytmikou, stupňující se až k výrazu extatického vytržení. Scherzová věta je označena jako „furiant“. Ačkoli nevyužívá typického střídání dvojdobých a trojdobých rytmů, svým celkovým charakterem se stylu tohoto lidového tance blíží. Věta má tradiční scherzovou formu A-B-A s rytmicky živým dílem A (jeho hlavní téma poněkud připomíná Allegro vivace ze Schubertovy Fantazie f moll pro čtyřruční klavír) a melancholicky zasněným dílem B. Závěrečná věta se vyznačuje neobyčejnou melodickou vitalitou a svižnými rytmy. Je psána v sonátové formě o třech tématech. Z prvního z nich je v rámci provedení vystavěno působivé fugato. Závěrečná koda patří k nejefektnějším v celé Dvořákově tvorbě.


novodobý objev skici

V roce 2015 byl v Itálii nalezen Dvořákův autograf souvislé skici ke kvintetu, kterou skladatel věnoval svému italskému studentovi Leonemu Sinigagliovi. Autograf je v současné době v majetku neznámého soukromého majitele, který jej vydražil ve veřejné aukci za částku 50 000 EUR.