Klavírní kvartet č. 1 D dur, op. 23, B53

Opusové číslo

23

Číslo v Burghauserově katalogu

53

Datum vzniku

24. května – 10. června 1875

Datum a místo premiéry

16. prosince 1880, Praha

Interpret premiéry

Václav Kopta, Petr Mareš, Alois Neruda, Karel Slavkovský

První vydání

Schlesinger (Robert Lienau), 1880, Berlín

Základní tónina

D dur

Části / věty

1. Allegro moderato
2. Andantino
3. Finale. Allegretto scherzando

Durata

cca 35 min.

okolnosti vzniku, premiéra a vydání díla

Klavírní kvartet D dur, k jehož vytvoření potřeboval Dvořák pouhých osmnáct dnů, patří ke skupině děl vzniklých v první polovině roku 1875, v nichž se již naplno projevuje autorův vyhraněný kompoziční styl (mj. první řada Moravských dvojzpěvů, Klavírní trio B dur, Serenáda E dur). Jedná se zároveň o neobyčejně plodné období skladatelovy tvorby; Dvořákovi bylo v lednu tohoto roku poprvé přiznáno státní umělecké stipendium, a mohl se tedy bez starostí o hmotnou situaci naplno věnovat komponování. Kvartet se dočkal premiéry až více než pět let po svém vzniku, v prosinci 1880 na jednom z koncertů Umělecké besedy. Hned v únoru následujícího roku bylo dílo poprvé provedeno v zahraničí, a to v Amsterdamu z iniciativy houslisty Jeana Beckera, zakladatele proslulého Florentinského kvarteta. Díky Beckerovi se dílo brzy rozšířilo i do dalších míst (Leiden, Deventer, Mannheim, Graz). Kvartet vyšel tiskem již roku 1880 u berlínského vydavatelství Schlesinger.

charakteristika

Klavírní kvartet D dur je posledním Dvořákovým dílem, v němž se autor pokusil o třívěté formální řešení tradičního sonátového cyklu: v poslední větě spojuje scherzo s finální větou. Scherzovou část zastupuje oblast hlavního tématu ve tříosminovém metru s quasivalčíkovým charakterem, závěrečnou větu reprezentuje vedlejší téma v sudém taktu. Zbylé dvě věty se od tradičních schémat víceméně neodchylují. První je komponována v sonátové formě o dvou základních tématech s komplikovaným modulačním plánem v provedení. Druhá věta je variační. Po uvedení tématu v jeho základní podobě, která jakoby již předjímala Dvořákovy pozdější dumky, následuje pět variací – odlišných spíše v oblasti rytmiky a nástrojové stylizace než v celkové náladě – a koda. Jedná se o jednu z Dvořákových nejpůsobivějších variačních vět.