česky | English

jakobín

OPUSOVÉ ČÍSLO 84
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU původní verze: 159
přepracovaná verze: 200
DATUM VZNIKU původní verze: 10. listopadu 1887 - 18. listopadu 1888
přepracování: 17. února - 7. prosince 1897
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY původní verze: 12. února 1889, Praha
přepracovaná verze: 19. června 1898, Praha
INTERPRET PREMIÉRY původní verze: Karel Čech - hrabě Vilém, Bohumil Benoni - Bohuš, Václav Viktorin - Adolf, Berta Foerstrová - Lautererová - Julie, Karel Veselý - Jiří, Adolf Krössing - Benda, Vilém Heš - purkrabí, Hana Cavallárová - Terinka, Emma Maislerová - klíčnice, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Adolf Čech, režie: Josef Šmaha
přepracovaná verze: Václav Kliment - hrabě Vilém, František Šír - Bohuš, Václav Viktorin - Adolf, Robert Polák - purkrabí, Karel Veselý - Jiří, Adolf Krössing - Benda, Julie Koldovská - Julie, Hana Cavallárová - Terinka, Růžena Vykoukalová - klíčnice, orchestr a sbor Národního divadla, dir. Adolf Čech, režie: Josef Šmaha 
1. VYDÁNÍ Státní hudební vydavatelství, 1966, Praha
AUTOR TEXTU Marie Červinková-Riegerová + František Ladislav Rieger (přepracovaná verze)
INSTRUMENTACE 3 pikoly, 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 3 klarinety, 2 fagoty, kontrafagot,
4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, 1 tuba, tympány, velký buben, činely, triangl, harfa, varhany, housle, violy, violoncella, kontrabasy + malý orchestr za scénou (2 pikoly, 2 trubky, 1 pozoun, triangl, činely, velký buben, smyčce) + smíšený sbor + dětský sbor + sóla
ČÁSTI / VĚTY
1. dějství: Náměstí venkovského městečka
2. dějství: Síň u učitele Bendy
3. dějství: Klenutý skvostný sál se sloupovím
OSOBY Hrabě Vilém z Harasova - bas
Bohuš z Harasova, jeho syn - baryton
Adolf z Harasova, jeho synovec - baryton
Julie, Bohušova žena - soprán
Filip, purkrabí - bas
Jiří, myslivecký mládenec - tenor
Benda, učitel a regenschori - tenor
Terinka, jeho dcera - soprán
Lotinka, klíčnice - alt
měšťané a měšťanky, mládež, školní děti, hudebníci, venkované
DURATA cca 2 h. 35. min

              


okolnosti vzniku

U málokterého Dvořákova díla se setkáme s tak dlouhým časovým úsekem mezi prvotním záměrem a skutečným počátkem práce na partituře. V případě Jakobína je to celých šest let. Významným podnětem ke kompozici nové komické opery byl Dvořákovi úspěch premiéry jeho starší jednoaktovky Tvrdé palice, která se po sedmiletých odkladech konala 2. října 1881 v Novém českém divadle. O libreto k nové opeře skladatel nejdříve požádal právě autora textu Tvrdých palic, Josefa Štolbu. Ten však již mezitím kvůli nízkým honorářům ztratil o libretní tvorbu zájem. Dvořák se tedy se stejnou prosbou obrátil na Marii Červinkovou-Riegrovou, se kterou již spolupracoval na opeře Dimitrij. Červinková si nebyla jistá, zda se pro vytvoření libreta s komickým námětem hodí, ale přesto se rozhodla skladateli vyhovět. Počátek Dvořákovy práce na zhudebnění libreta byl neustále odsouván, a to hned z několika důvodů:

→ Geneze libreta byla zdlouhavá a komplikovaná (viz dále).
→ Do jednání o nové opeře časově zasáhly přípravy na premiéru předchozího společného skladatelova a libretistčina díla - Dimitrije.
→ Dvořák měl řadu časově náročných závazků v zahraničí.
→ Dvořák váhal nad zhudebněním libreta s českým námětem (viz dále).
 

 
strana z partitury 2. jednání

Dvořákova nerozhodnost

V květnu 1882 dopsala Červinková první dějství libreta a celé ho přečetla Dvořákovi. Skladateli se námět i zpracování zamlouvaly, a tak Červinková pokračovala v práci. Oba tvůrci se znovu sešli po delší pauze teprve ve druhé polovině října. Pro libretistku představovalo toto setkání nepříjemné rozčarování. Po řadě neúspěšných pokusů proniknout s Dimitrijem za hranice váhal totiž nyní Dvořák se zhudebněním nové opery na ryze český námět z obav před dalším neúspěchem na cizích jevištích. Červinková přesto text dokončila a na jaře 1883 ho pod novým názvem Matčina píseň zadala do soutěže vypsané Sborem pro zřízení Národního divadla (libreto získalo čestné uznání, první cena nebyla udělena). V červnu 1883 se nicméně zdálo, že Dvořák přece jen se zhudebňováním libreta začne. V dopise Červinkové píše: „Libreto Jakobína jsem si důkladně přečetl a musím Vám vyznat, že jsem se s knihou úplně spřátelil. Líbí se mi rozhodně.“ Následovaly však další odklady způsobené jednak Dvořákovými závazky v zahraničí, ale znovu také skladatelovou nerozhodností. Jedná se o období, kdy se Dvořákova hudba začala jednoznačně prosazovat na světových koncertních pódiích a skladatel pochyboval, zda je volba specificky lokálního námětu tou nejlepší cestou pro jeho další uměleckou dráhu. Zabýval se rovněž myšlenkou konzultovat libreto s vlivným vídeňským kritikem Eduardem Hanslickem, ale není známo, zda k tomu nakonec došlo. Rozhodujícím momentem pro osud opery Jakobín byl nakonec zřejmě dopis Červinkové Dvořákovi z 1. srpna 1887: „Psala jsem toto libreto kdysi k Vašemu přání. Vy jste mi scénář i libreto schválil, kolikrát jste se mi o něm velmi pochvalně vyslovil, chtěl jste jej komponovati a pak jste si to rozmyslel a říkal jste zejména, že Vám to hudební kritikové zrazují. Myslím, že v té věci přijde na to, co se Vám samému líbí. Nemáte-li do "Jakobína" tu pravou chuť, jaké je ke zdaru takového hudebního díla zapotřebí, tedy prosím, abyste se neostýchal a mně libreto bez odkladu vrátil.“ Rozhodné stanovisko Červinkové na Dvořáka zřejmě zapůsobilo a bez dalších průtahů se konečně - po šesti letech od prvotního záměru - na podzim 1887 pustil do práce.
 


vznik libreta

Libreto opery Jakobín vznikalo dlouho a komplikovaně. Červinková postupně vytvořila několik verzí scénáře, než se dopracovala k definitivnímu znění, na jehož základě vytvořila konečné libreto. Zpočátku byla hlavním impulsem pro neustálé přepracovávání vlastní nespokojenost s podobou příběhu a snaha vyvarovat se obvyklých operních klišé, později si řadu změn v textu vyžádal sám Dvořák. Prvotním inspiračním zdrojem z hlediska námětu byl libretistce článek V. V. Zeleného v časopise Osvěta, ve kterém se autor zabýval stavem soudobé české opery. Zelený mj. psal: „Nemůže např. celou operu nesmírně zábavnou a opravdu národní učiniti řádně zužitkovaný typ českého kantora asi z osmnáctého století?“ Druhým podnětem - i když se o něm libretistka nikde nezmiňuje - mohl být Červinkové Jiráskův román Na dvoře vévodském, který využívá podobných dějových prvků a charakterů postav (konfrontace zámku a podzámčí, významná úloha motivu hudby, namyšlený panský vrchní, venkovský učitel aj.).


rukopis F. L. Riegra: text árie    "Na podzim v ořeší"  
První verze scénáře nesla název „Přivítání“ a od konečné verze se v mnoha ohledech lišila (např. zatím neobsahovala motiv údajného Bohušova jakobínství). Také jména některých postav byla jiná: Čermák (později Benda), Vratislav (později Bohuš), kancelista Hůrka (později purkrabí Filip). Řada charakteristik jednostlivých postav, tak jak se zde objevují, však nakonec přešla i do konečné verze (učitelova láska k hudbě aj.). Druhou verzi scénáře Červinková nejčastěji označovala názvem „Příjezd panstva“, přičemž v jejích náčrtech se objevují i další názvy jako „Příchod vrchnosti“ nebo „Pan kancelářský“. Počet postav i celkový rámec děje zůstal zachován, ale libretistka prohloubila charakteristiku postav, upravila dramaturgii některých výstupů a přidala důležitou scénu, která zůstane zachována až do konečné verze, Jiřího posměšnou píseň v prvním dějství. Třetí verze libreta se již značně přibližuje jeho definitivnímu znění, a to zejména přidáním motivu zavržení syna starým hrabětem a jeho úmyslu odkázat panství synovci Adolfovi. Důležitou proměnou prošlo třetí dějství, ze kterého Červinková vypustila výstupy, které působily příliš fraškovitě, a nahradila je scénami s opuštěným hrabětem a děj obohatila o důležitý výstup, ve kterém Julie zpívá ukolébavku. Libretistka rovněž znovu pozměnila název, nejčastěji uvádí „Změna vrchnosti“, ale také „Nová vrchnost“ nebo „Příchod vrchnosti“. Na konečnou podobu příběhu měl zasadní vliv dramatik František Věnceslav Jeřábek, jemuž dala Červinková scénář k posouzení. Jeřábek kromě dalších změn přispěl zejména nápadem přenést děj z poloviny 18. století do doby Velké francouzské revoluce a včlenit do příběhu motiv jakobínství, ze kterého je neprávem obviňován Bohuš. Díky této změně dostalo dílo svůj definitivní název. Další změny v libretu provedla Červinková v létě 1894, když se Dvořák pět let po premiéře rozhodl dílo přepracovat. Změny se dotkly především třetího dějství: přesunul se do něj dialog učitele s hrabětem, který se původně nacházel v jednání druhém, byla vypuštěna alegorická sborová scéna a došlo ke zjednodušení pletiva intrik.

Ke genezi libreta významně přispěl také libretistčin otec, významný politik své doby, František Ladislav Rieger. Počínaje druhou verzí libreta se s ním Červinková radila ohledně jednotlivostí i celkové koncepci a někeré Riegerovy připomínky nebo návrhy konkrétních řešení vzala v úvahu. Jedná se např. o motiv názorového konfliktu mezi Bohušem a Adolfem, který je z roviny osobní povýšen na úroveň ideovou (Adolf jako zastánce starých feudálních pořádků versus Bohuš jako reprezentant osvícenských idejí). Rieger byl rovněž autorem vůbec poslední textové úpravy díla: když v roce 1897 pracoval Dvořák na revizi opery, Červinková již nežila (zemřela předčasně roku 1895 v jednačtyřiceti letech), a tak text k Terinčině árii „Na podzim v ořeší“ napsal pro Dvořáka Rieger.


charakteristika libreta

Příběh představuje ideálně vyváženou kombinaci lyrických, komických, vážných i dramatických prvků, jimiž se prolíná motiv vlastenectví (nikoli pateticky vypjatého). Atmosféra příběhu dýchá ovzduším zidealizovaného českého maloměsta v době francouzské revoluce s celou plejádou typicky českých figurek. Libreto jistě skladatele zaujalo také díky skutečnosti, že řada podrobností v dějovém rámci opery pozoruhodně odpovídá okolnostem Dvořákova mládí. Už samo prostředí, ve kterém se příběh odehrává, koresponduje s atmosférou Zlonic, kde skladatel dospíval. Kantor a muzikant Benda jakoby byl protějškem zlonického Liehmanna, který mladého Dvořáka zasvěcoval do základů hudební teorie. Stejně jako v opeře Benda, měl i Liehmann dceru jménem Terinka, se kterou Dvořák (v opeře Jiří) zpíval na kůru při mších. Ve starší dvořákovské literatuře lze narazit na úvahy, zda snad tyto paralely nevnesla do libreta Červinková záměrně. Žádné doklady tomu však nenasvědčují. 

 
 část partitury s duetem "My cizinou jsme bloudili"
Jedním z hlavních rysů libreta je motiv hudby jako přímého dramatického činitele. Figuruje v Jakobínu v mnoha různých rovinách: vlastenecké, náboženské, sociální, psychologické atd. a stává se tak nejen jedním z nejvýraznějších ideových prvků, ale mnohdy doslova hybatelem děje. Hned v úvodní scéně zaznívá zpěv mariánské písně z kostela na náměstí, kam přicházejí po dlouhém pobytu v cizině Bohuš s Julií. Návrat do vlasti je tak v libretu úzce spojen s projevem typicky české hudebnosti, jak ji také Bohuš komentuje svojí první replikou: „Slyš, český zpěv! Ó zvuč mi, zvuč! Tvůj vábný hlas jak sladce zní mi! Toť pozdrav vlasti vítá nás!“ Hned v první scéně je tedy divák svědkem úzkého propojení představy (české) vlasti a (české) hudby, což je ve druhém dějství potvrzeno v duetu „My cizinou jsme bloudili“. Bohuš a Julie se v něm vyznávají z lásky k vlasti i k české hudbě a tyto dva pojmy jim vlastně splývají v jedno:

BENDA: „Zdaž víte, co jest umění, co hudby vzlet, a v zpěvu - li se znáte?
JULIE: „Jsme z Čech - a vy ptáte se, zda známe pět?
BOHUŠ: „My cizinou jsme bloudili, ach dlouhá léta dlouhá, zrak slzy stesku kalily a v srdci vřela touha ... tu z hloubi duše zapěli jsme sobě českou píseň a z duše chmury zmizely, ze srdce prchla tíseň...“.

V opeře figuruje fenomén hudby také v rovině osobní: Bohuš vzpomíná na ukolébavku, kterou mu v dětství zpívala matka: „Synáčku, můj květe, mé blaho, můj světe, mé nebe!“ Tato melodie pak sehraje rozhodující roli ve třetím jednání, kdy ji Julie ve skrytu zanotuje, aby prostřednictvím vzpomínky na zesnulou ženu obměkčila hraběte a přiměla ho odpustit synovi. Dalším příkladem je posměšný popěvek, který sám složil a zpívá Jiří na účet svého soka v lásce, purkrabího Filipa („Znáte toho pána!“). V této scéně je hudba vlastně prostředkem rebelie či jakýmsi posledním útočištěm proti zvůli výše postaveného. A konečně má hudba „hlavní roli“ také v jedné z nejpůvabnějších a divácky nejatraktivnějších scén v dějinách české opery, v tzv. školní scéně, ve které učitel Benda secvičuje s dětmi vlastnoručně zkomponovanou kantátu na počest nového panstva.



       divadelní cedule k premiéře 

průběh zhudebnění

Na původní verzi Jakobína Dvořák pracoval přibližně jeden rok, od 10. listopadu 1887 do 18. listopadu 1888. Po premiéře, která se konala 12. února 1889 v Národním divadle, se objevila řada kritických hlasů, které dílu oprávněně vytýkaly určité nelogičnosti ve výstavbě děje i hudební nedostatky. I sám Dvořák pociťoval nespokojenost se současnou podobou díla, a proto v roce 1894 požádal vedení Národního divadla o dočasné pozastavení jeho provozování (Jakobín už měl na kontě 34 repríz) a rozhodl se operu přepracovat. Navrhl Červinkové změny, se kterými libretistka souhlasila a libreto podle nich upravila. Dvořák se nicméně kvůli jiným závazkům dostal k novému hudebnímu zpracování až o tři roky později. Pracoval na něm od února do prosince 1897. Kromě úseků hudby, které bylo nutno vytvořit kvůli přidanému textu (valná část třetího dějství či Terinčina árie „Na podzim v ořeší“ z dějství druhého), Dvořák nově zhudebnil i některé další výstupy (zejména duet „My cizinou jsme bloudili“). Celé dílo těmito úpravami značně získalo a záhy se stalo trvalou součástí repertoáru českých operních scén.


charakteristika zhudebnění

Jakobín jako celek představuje jednu z nejprosluněnějších a nejidyličtějších oper českého repertoáru. Dobou svého vzniku náleží převážně do období, které někdy bývá nazýváno skladatelovým „druhým slovanským“ kvůli návratům ke kořenům slovanské lidové hudby, ale také k určité vnitřní vyrovnanosti a pozitivnímu výrazu. Melodika Jakobína je i na Dvořákovy poměry neobyčejně bohatá a výrazná, přičemž přináší celou škálu náladových odstínů od hluboké melancholie až po výraz radostného veselí. Všudypřítomný motiv hudby, vlastenecký podtext libreta a asociace na dobu vlastního mládí byly podněty, které Dvořáka přiměly vytvořit jedno ze svých nejosobitějších děl, v němž se ideálně snoubí humor a citová vroucnost. Každá z postav je vystižena podrobně a přesně, každá má vyhraněný charakter. Nejvýrazněji se to zřejmě projevuje na postavě Bendy. Způsob, kterým Dvořák koncipoval nesmírně lidskou postavu kantora - muzikanta, patří nejen po hudební, ale i po psychologické stránce k vrcholným inspiracím svého autora. Ve své konečné verzi je opera téměř oproštěna od recitativů, a tak každé dějství představuje prakticky nepřerušovaný melodický tok od první do poslední scény.

V mezidobí mezi vznikem obou verzí opery Dvořák absolvoval dvouapůlletý pobyt ve Spojených státech. Kromě přímého vlivu na skladatelovu tvorbu ve smyslu nových hudebních podnětů lze hovořit také o vlivu nepřímém. Zřejmě teprve po zkušenosti dlouhého odloučení od domova mohl Dvořák do důsledku vystihnout charakteristiky postav Bohuše a Julie, kteří se po letech strávených v cizině vracejí do vlasti: jedna z hudebních změn, které provedl v nové verzi Jakobína, je proto zcela nové, mimořádně působivé zhudebnění dvojzpěvu „My cizinou jsme bloudili“. Jako zajímavost lze uvést skutečnost, že partitura Jakobína obsahuje několik hudebních žertů: jedná se např. o scénu, ve které se purkrabí holedbá, že na slavnosti zastoupí ve zpěvu Jiřího, kterého chce poslat na vojnu. Učitel se snaží purkrabímu vysvětlit, že to není možné, protože Jiří je tenor, zatímco purkrabí má bas. Dvořák pak nechá purkrabího přednést jeho repliku „Zazpívám tenora!“ v nejnižší možné poloze. Jiné místo tohoto typu se nachází na začátku druhého dějství, kde si Benda pochvaluje, jak znamenitě se mu podařilo zkomponovat hudbu určenou ke slavnosti. Jeho slova „ta serenáda se mi podařila, že Mozartu by k hanbě nesloužila“ zhudebnil Dvořák v mozartovském stylu.


premiéra a další osudy díla

Premiéra v Národním divadle v únoru 1889 zaznamenala veliký úspěch. Ve zbývajících čtyřech měsících do konce sezóny byl Jakobín hrán celkem čtrnáctkrát a také počet repríz v následujících letech dosahoval čísel, která skladatelova předchozí jevištní díla vysoko převyšoval. Na českých scénách se Jakobín uchytil hned od počátku a natrvalo, např. v Národním divadle byl do roku 2011 proveden už více než tisíckrát. Na rozdíl od předchozích Dvořákových oper se postupně dočkal celé řady provedení na zahraničních scénách (všechna až po skladatelově smrti), a to v Lublani, Záhřebu, Barceloně, Mannheimu, Berlíně, Drážďanech, Essenu, Výmaru, Londýně, Wexfordu, Edinburghu a Washingtonu. Československá televize natočila v roce 1974 inscenaci zkrácené podoby opery. 


obsah opery 

děj se odehrává na malém českém městě roku 1793.

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Hrabě Vilém za Harasova se zřekl vlastního syna Bohuše pro jeho přílišnou svobodomyslnost a plně se přiklonil ke svému synovci Adolfovi. Bohuš na protest opustil rodinné sídlo a odešel do Paříže. Byl proto v rodině nazýván Jakobínem. Právě dnes, za posvícenské slavnosti, se po letech vrací nepoznán i se svou ženou Julií do rodného zámku, starým hrabětem už dlouho neobývaného. Oba sledují na náměstí místní obyvatele: mládež, vycházející z kostela, pana učitele Bendu s dcerou Terinkou, které nadbíhá nafoukaný purkrabí Filip. Terince je však mnohem milejší myslivecký mládenec Jiří. Jiří ze žárlivosti zazpívá na adresu purkrabího posměšnou písničku a vyvolá tím jeho touhu po pomstě. Mezitím se Bohuš a Julie - jako domnělí cizinci - stávají podezřelými. Náhle přijíždí do města starý hrabě se synovcem Adolfem, kterého prohlašuje za svého dědice.

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Ve škole chystá učitel Benda s dětmi slavnostní kantátu na počest přivítání nového zámeckého pána. U Bendy najde útočiště Bohuš s Julií. Purkrabí Filip přichází na námluvy s Terinkou a svému sokovi Jiřímu vyhrožuje vojnou. Vzápětí přichází Adolf, který slibuje purkrabímu vrchnostenský úřad, když chytí podezřelé cizince. Bohuš vystupuje z úkrytu, aby zabránil dalším Adolfovým intrikám, ale je zatčen a odveden na zámek do vězení.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Benda s Julií se vypraví do zámku za starým hrabětem. Zatímco se Julie skryje, Benda přemlouvá hraběte, aby synovi odpustil. Hrabě však prosbám odolává, a tak se Julie sama rozhodne k činu a z úkrytu zanotuje starou ukolébavku, kterou kdysi zpívala hraběnka synovi. Hrabě je pod silným citovým dojmem ochoten Julii vyslechnout. Ta ospravedlňuje Bohuše v očích hraběte a ukazuje, že jen Adolfovy intriky odcizily otce a syna. Hrabě nechá slavnostně vězně propustit, smiřuje se s ním i s Julií a žehná i Terince a Jiřímu.