jakobín 

okolnosti vzniku

U málokterého Dvořákova díla se setkáme s tak dlouhým časovým úsekem mezi prvotním záměrem a skutečným počátkem práce na partituře. V případě Jakobína je to celých šest let. Významným podnětem ke kompozici nové komické opery byl Dvořákovi úspěch premiéry jeho starší jednoaktovky Tvrdé palice, která se po sedmiletých odkladech konala 2. října 1881 v Novém českém divadle. O libreto k nové opeře skladatel nejdříve požádal právě autora textu Tvrdých palic, Josefa Štolbu. Ten však již mezitím kvůli nízkým honorářům ztratil o libretní tvorbu zájem. Dvořák se tedy se stejnou prosbou obrátil na Marii Červinkovou-Riegrovou, se kterou již spolupracoval na opeře Dimitrij. Červinková si nebyla jistá, zda se pro vytvoření libreta s komickým námětem hodí, ale přesto se rozhodla skladateli vyhovět. Počátek Dvořákovy práce na zhudebnění libreta byl neustále odsouván, a to hned z několika důvodů:

- Geneze libreta byla zdlouhavá a komplikovaná (viz dále).
- Do jednání o nové opeře časově zasáhly přípravy na premiéru předchozího společného skladatelova a libretistčina díla - Dimitrije.
- Dvořák měl řadu časově náročných závazků v zahraničí.
- Dvořák váhal nad zhudebněním libreta s českým námětem (viz dále).
 

Ke genezi libreta významně přispěl také libretistčin otec, významný politik své doby, František Ladislav Rieger. Počínaje druhou verzí libreta se s ním Červinková radila ohledně jednostlivostí i celkové koncepci a někeré Riegerovy připomínky nebo návrhy konkrétních řešení vzala v úvahu. Jedná se např. o motiv názorového konfliktu mezi Bohušem a Adolfem, který je z roviny osobní povýšen na úroveň ideovou (Adolf jako zastánce starých feudálních pořádků versus Bohuš jako reprezentant osvícenských idejí). Rieger byl rovněž autorem vůbec poslední textové úpravy díla: když v roce 1897 pracoval Dvořák na revizi opery, Červinková již nežila (zemřela předčasně roku 1895 v jednačtyřiceti letech), a tak text k Terinčině árii Na podzim v ořeší napsal pro Dvořáka Rieger.

BENDA: „Zdaž víte, co jest umění, co hudby vzlet, a v zpěvu - li se znáte?“
JULIE: „Jsme z Čech - a vy ptáte se, zda známe pět?“
BOHUŠ: „My cizinou jsme bloudili, ach dlouhá léta dlouhá, zrak slzy stesku kalily a v srdci vřela touha ... tu z hloubi duše zapěli jsme sobě českou píseň a z duše chmury zmizely, ze srdce prchla tíseň...“.

V opeře figuruje fenomén hudby také v rovině osobní: Bohuš vzpomíná na ukolébavku, kterou mu v dětství zpívala matka: „Synáčku, můj květe, mé blaho, můj světe, mé nebe!“ Tato melodie pak sehraje rozhodující roli ve třetím jednání, kdy ji Julie ve skrytu zanotuje, aby prostřednictvím vzpomínky na zesnulou ženu obměkčila hraběte a přiměla ho odpustit synovi. Dalším příkladem je posměšný popěvek, který sám složil a zpívá Jiří na účet svého soka v lásce, purkrabího Filipa („Znáte toho pána!“). V této scéně je hudba vlastně prostředkem rebelie či jakýmsi posledním útočištěm proti zvůli výše postaveného. A konečně má hudba „hlavní roli“ také v jedné z nejpůvabnějších a divácky nejatraktivnějších scén v dějinách české opery, v tzv. školní scéně, ve které učitel Benda secvičuje s dětmi vlastnoručně zkomponovanou kantátu na počest nového panstva.

průběh zhudebnění

Na původní verzi Jakobína Dvořák pracoval přibližně jeden rok, od 10. listopadu 1887 do 18. listopadu 1888. Po premiéře, která se konala 12. února 1889 v Národním divadle, se objevila řada kritických hlasů, které dílu oprávněně vytýkaly určité nelogičnosti ve výstavbě děje i hudební nedostatky. I sám Dvořák pociťoval nespokojenost se současnou podobou díla, a proto v roce 1894 požádal vedení Národního divadla o dočasné pozastavení jeho provozování (Jakobín už měl na kontě 34 repríz) a rozhodl se operu přepracovat. Navrhl Červinkové změny, se kterými libretistka souhlasila a libreto podle nich upravila. Dvořák se nicméně kvůli jiným závazkům dostal k novému hudebnímu zpracování až o tři roky později. Pracoval na něm od února do prosince 1897. Kromě úseků hudby, které bylo nutno vytvořit kvůli přidanému textu (valná část třetího dějství či Terinčina árie „Na podzim v ořeší“ z dějství druhého), Dvořák nově zhudebnil i některé další výstupy (zejména duet „My cizinou jsme bloudili“). Celé dílo těmito úpravami značně získalo a záhy se stalo trvalou součástí repertoáru českých operních scén.

charakteristika zhudebnění

Jakobín jako celek představuje jednu z nejprosluněnějších a nejidyličtějších oper českého repertoáru. Dobou svého vzniku náleží převážně do období, které někdy bývá nazýváno skladatelovým „druhým slovanským“ kvůli návratům ke kořenům slovanské lidové hudby, ale také k určité vnitřní vyrovnanosti a pozitivnímu výrazu. Melodika Jakobína je i na Dvořákovy poměry neobyčejně bohatá a výrazná, přičemž přináší celou škálu náladových odstínů od hluboké melancholie až po výraz radostného veselí. Všudypřítomný motiv hudby, vlastenecký podtext libreta a asociace na dobu vlastního mládí byly podněty, které Dvořáka přiměly vytvořit jedno ze svých nejosobitějších děl, v němž se ideálně snoubí humor a citová vroucnost. Každá z postav je vystižena podrobně a přesně, každá má vyhraněný charakter. Nejvýrazněji se to zřejmě projevuje na postavě Bendy. Způsob, kterým Dvořák koncipoval nesmírně lidskou postavu kantora - muzikanta, patří nejen po hudební, ale i po psychologické stránce k vrcholným inspiracím svého autora. Ve své konečné verzi je opera téměř oproštěna od recitativů, a tak každé dějství představuje prakticky nepřerušovaný melodický tok od první do poslední scény.

V mezidobí mezi vznikem obou verzí opery Dvořák absolvoval dvouapůlletý pobyt ve Spojených státech. Kromě přímého vlivu na skladatelovu tvorbu ve smyslu nových hudebních podnětů lze hovořit také o vlivu nepřímém. Zřejmě teprve po zkušenosti dlouhého odloučení od domova mohl Dvořák do důsledku vystihnout charakteristiky postav Bohuše a Julie, kteří se po letech strávených v cizině vracejí do vlasti: jedna z hudebních změn, které provedl v nové verzi Jakobína, je proto zcela nové, mimořádně působivé zhudebnění dvojzpěvu „My cizinou jsme bloudili“. Jako zajímavost lze uvést skutečnost, že partitura Jakobína obsahuje několik hudebních žertů: jedná se např. o scénu, ve které se purkrabí holedbá, že na slavnosti zastoupí ve zpěvu Jiřího, kterého chce poslat na vojnu. Učitel se snaží purkrabímu vysvětlit, že to není možné, protože Jiří je tenor, zatímco purkrabí má bas. Dvořák pak nechá purkrabího přednést jeho repliku "Zazpívám tenora!" v nejnižší možné poloze. Jiné místo tohoto typu se nachází na začátku druhého dějství, kde si Benda pochvaluje, jak znamenitě se mu podařilo zkomponovat hudbu určenou ke slavnosti. Jeho slova "ta serenáda se mi podařila, že Mozartu by k hanbě nesloužila" zhudebnil Dvořák v mozartovském stylu.

premiéra a další osudy díla

Premiéra v Národním divadle v únoru 1889 zaznamenala veliký úspěch. Ve zbývajících čtyřech měsících do konce sezóny byl Jakobín hrán celkem čtrnáctkrát a také počet repríz v následujících letech dosahoval čísel, která skladatelova předchozí jevištní díla vysoko převyšoval. Na českých scénách se Jakobín uchytil hned od počátku a natrvalo, např. v Národním divadle byl do roku 2011 proveden už více než tisíckrát. Na rozdíl od předchozích Dvořákových oper se postupně dočkal celé řady provedení na zahraničních scénách (všechna až po skladatelově smrti), a to v Lublani, Záhřebu, Barceloně, Mannheimu, Berlíně, Drážďanech, Essenu, Výmaru, Londýně, Wexfordu, Edinburghu a Washingtonu. Československá televize natočila v roce 1974 inscenaci zkrácené podoby opery.