Humoresky, op. 101, B187

Opusové číslo

101

Číslo v Burghauserově katalogu

187

Datum vzniku

7. – 27. srpna 1894

Datum a místo premiéry

(?) č. 5: 13. února 1896, Frankfurt nad Mohanem

Interpret premiéry

(?) č. 5: Josef Růžička

První vydání

Simrock, 1895, Berlín

Části / věty

1. Vivace
2. Poco andante
3. Poco andante e molto cantabile
4. Poco andante
5. Vivace
6. Poco allegretto
7. Poco lento e grazioso
8. Poco andante

Durata

cca 23 min.

V létě roku 1894 Dvořák pojal záměr navázat na své Skotské tance pro klavír z roku 1877 a počátkem srpna vytvořil náčrt nového cyklu s názvem „Nové skotské tance“. Hudební nápady, které do těchto klavírních skladbiček vložil, však byly natolik rozmanité, že se tanečnímu žánru vymykaly a společná jim byla vlastně jen jejich základní charakteristika: dvoučtvrťové metrum a pravidelné osmitaktové členění period. Skladatel se tedy rozhodl opustit původní název a celý cyklus nazval Humoresky. Tento titul nelze chápat příliš doslovně; jednotlivé části cyklu se pohybují v pestré paletě nálad od vesele roztančené až po melancholicky zasněnou. Z velké části jsou vystavěny na základě hudebních motivů, které autor vytěžil ze svých amerických skicářů, do nichž si během pobytu ve Spojených státech průběžně zapisoval okamžité nápady. Např. téma pro první Humoresku si Dvořák zaznamenal v New Yorku na Silvestra 1893 jako „marcia funebre“ a v obměněné podobě je lze nalézt mj. v prvních taktech introdukce k „Novosvětské“ symfonii. V Humoresce č. 6 Dvořák použil melodii původně zaznamenanou do náčrtníku jako „silvestrovský zpěv lidí na newyorských ulicích“. Druhé téma čtvrté Humoresky je dokonce obměnou hlavního tématu orchestrálního nokturna Májová noc, tedy skladby staré víc než dvacet let. Většina použitých témat vykazuje charakteristické znaky Dvořákova amerického období: pentatonický charakter tematického materiálu, synkopované rytmy a snížený sedmý stupeň v mollové stupnici.

Daleko nejpopulárnější částí cyklu je Humoreska č. 7 Ges dur, která patří mezi nejproslulejší evergreeny klasické hudby a v průběhu let se dočkala mnoha více či méně zdařilých úprav pro nejrůznější nástroje či nástrojová seskupení. Podle tradované historky ji Dvořák zkomponoval ve vlaku – inspiroval ho prý rytmus kol. Jedná se však jen o legendu, která se nezakládá na skutečnosti. Charakteristický „hopsavý“ rytmus hlavního tématu se zde u Dvořáka neobjevuje poprvé, vyskytuje se v jeho díle již dříve, výrazně např. ve Smyčcovém kvintetu Es dur. Z dochovaného náčrtu je navíc zřejmé, že prvotním nápadem nebylo rytmické členění, ale melodický obrys, který teprve v konečné verzi dostal svoji dnes známou rytmickou podobu.