česky | English

the stubborn lovers - libretto

1. výstup

VÁVRA:

Nuže, jest to ujednáno!

ŘÍHOVÁ:

Ujednáno jest!

VÁVRA:

Tu je ruka, plácněte již!

ŘÍHOVÁ:

Bude to, ba, na mou čest!
Jaké to štěstí pro dítě mé,
bude mi výborně opatřené!

VÁVRA:

Jaké to štěstí pro dítě mé,
bude mi výborně opatřené!

ŘEŘICHA:

Bylo by štěstí to pro kmotry mé,
vidím je výborně opatřené.

ŘÍHOVÁ:

Toník je pořádný, hezký k tomu,
a dostane podíl řádný z domu.

VÁVRA:

Lenka je pořádná a hezká k tomu,
a nepřijde prázdná též do domu.

ŘEŘICHA:

Oba jsou pořádní a hezcí k tomu,
a také nepůjdou prázdní z domu.

Dobrá, dobrá. Ale zdalipak s dětmi
jste již promluvili,
by též oni přivolili,
že chtí tomu také tak?

VÁVRA:

Totě k smíchu!

ŘÍHOVÁ:

Věru k smíchu!

ŘEŘICHA:

Smějte se, smějte se,
při počátku to je chyba veliká!

VÁVRA:

Já jsem otec!

ŘÍHOVÁ:

Já jsem matka!

ŘEŘICHA:

Já je držel na rukou!

VÁVRA:

Já poroučím!

ŘÍHOVÁ:

Též poroučím!

ŘEŘICHA:

Kdo ví, zdali poslechnou?

VÁVRA:

Cože? Jakže? Neposlechnou?
Kmotr ráčí žertovat!

ŘÍHOVÁ:

To bych já se na svou dceru
divně chtěla podívat!

ŘEŘICHA:

Znám je oba!

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

My snad také!
Ti poslechnou dozajista!

ŘEŘICHA:

Znám je jako sebe sám!
Dej to dobré nebe vám!

ŘEŘICHA:

Palici má po nebožce!

VÁVRA:

Tu jsem často ukrotil!

ŘEŘICHA:

Tatík její býval prchlý!

ŘÍHOVÁ:

A přec mi vždy povolil!

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

Ha, ha, ha, to je velmi směšné,
co tu kmotr povídá.
Co rodiče moudří káží,
dítě moudré udělá.

ŘEŘICHA:

Pranic směšné!

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

Uvidíte! Děkujeme za to přání,
nadarmo jen jste se bál.

ŘEŘICHA:

Od srdce bych vám to přál.

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

Hnedle pak se přesvědčíte,
že se v obou přec mýlíte.
My hned s nimi promluvíme,
kdo má pravdu, uvidíme.

2. výstup

ŘEŘICHA:

Nutit Tondu, he, he, he!
Nutit Lenku, he, he, he!
Znám je dobře kmotry své,
jděte si, uvidíte,
násilě co s nimi pořídíte!
Chopím se toho sám,
jináče však vytřu všem vám čtyřem
pořádně zrak.

3. výstup

ŘEŘICHA:

Aj, hle, na mou věru!
Zde oba sem již jsou;
copak as provedou?

VÁVRA:

Milý synu!

TONÍK:

Poroučíte?

VÁVRA:

Miluješ mne?

TONÍK:

Nu, to víte!

VÁVRA:

Pak mi něco kvůli učiníš,
že se totiž ihned oženíš.

TONÍK:

Kdo? Já?

VÁVRA:

Ty!

JENÍK:

Ha, ha, ha, smích mě popadá!

ŘEŘICHA:

Ha, ha, ha, smích mě popadá!

VÁVRA:

Proč se směješ?

TONÍK:

Protože to k smíchu je!

VÁVRA:

Pročpak k smíchu?

TONÍK:

Pantáta snad žertuje!

VÁVRA:

Já žertovat?
To se mýlíš,
chci, aby ses oženil
a s nevěstou co nejdříve
snubní prsten vyměnil.

TONÍK:

Kdo?

VÁVRA:

Ty!

TONÍK:

Já?
Ha, ha, ha, smích mě popadá!

ŘEŘICHA:

Ha, ha, ha, smích mě popadá!

VÁVRA:

Zapovídám všechny smíchy,
nezvratná je vůle má;
ještě dnes řekneš o ni,
a za měsíc bude tvá!

TONÍK:

Má že bude?

VÁVRA:

Ano, tvá!

TONÍK:

K tomu být však musí dva.

VÁVRA:

Snad se nechceš protiviti?

TONÍK:

Mohl byste se diviti?

VÁVRA:

Poroučím-li já tobě,
ty bys nechtěl poslechnout?

TONÍK:

Já se žením,
proto o tom sám též musím rozhodnout!
Takovéto věci bych si nejraději sám obstaral,
když jste se chtěl vy oženit,
též jsem vám v to nefoukal.

VÁVRA:

I ty dítě nezvedené!

TONÍK:

Jak jste si mě vychoval!

VÁVRA:

Teď oženíš se co nejdřív!

TONÍK:

Na to bych se podíval!

VÁVRA:

Proč odcházíš?

TONÍK:

Protože u konce jsem.

VÁVRA:

U konce již?
U všech všudy, čert tě vem

TONÍK:

Napřed ženu, teď zas čerta;
zbytečně se namáháte;
komu ženu vnutíte,
tomu tím už čerta dáte.

ŘEŘICHA:

Pane kmotře, tu to máte,
vždyť jsem řekl,
že prohráte!

VÁVRA:

Ty že tedy neposlechneš?

TONÍK:

Na mou duši, je mi líto.

VÁVRA:

Ani nevíš, o kom mluvím!

TONÍK:

To je stejné, věřte mi to.

VÁVRA:

Je to sousedčina Lenka.

TONÍK:

Lenku že mi chcete dát?

VÁVRA:

Ach, vidíš, neřekl jsem,
že ještě rád budeš brát?

TONÍK:

Já že beru?
Kdo to řekl?
Nutit nikdy se nedám!

VÁVRA:

Ale teď už, na mou duši,
dost těch hloupých řečí mám!
ty ji vezmeš!

TONÍK:

Nutit se nedám!

VÁVRA:

Budeš muset!

TONÍK:

Ženu zvolím sám!

VÁVRA:

A na to se podívám!

ŘEŘICHA:

Ženu on si zvolí sám!

TONÍK:

Nutit nikdy se nedám!

4. výstup

ŘEŘICHA:

Ha, ha! Ha, ha!
Teď to kmotříček už ví!
Hned se také kmotra o tom přesvědčí.
Hle, již s Lenkou v hádce přichází teď sem,
co si to povědí, též si poslechnem.

LENKA:

Povídám, že já nechci!

ŘÍHOVÁ:

Na tom dost, že to chci já!

LENKA:

Kdo se vdává, ten též volí,
tak se mně to aspoň zdá.

ŘÍHOVÁ:

Ty jsi ale hloupé děvče.

LENKA:

K tomu chytrá přec!

ŘÍHOVÁ:

Zvolit muže pořádného
není snadná věc.
Zkrátka dobře, ode dneška za tři neděle
Toník tebe sousedovic k oltáři vede.

LENKA:

Koho za manžela mám já si vzít,
toho přec musím, ach,
též ráda mít.

ŘÍHOVÁ:

Blázni byli, kordy měli,
k čemu lásky třeba?

LENKA:

Láska, ta je pro manželství,
co pro oběd chleba!

ŘÍHOVÁ:

Ticho pravím!
A když zítra Toník přijde k nám...

LENKA:

Krásný košík, na mou věru,
já mu jistě dám.

ŘÍHOVÁ:

Koš mu dáš?

LENKA:

Uvidíme!

ŘÍHOVÁ:

Vezmeš si jej!

LENKA:

Vyřídíme!

ŘÍHOVÁ:

Musíš, o to já se postarám.

ŘEŘICHA:

Ona prý se postará!

LENKA:

Já že musím?
košíček mu dám!

ŘEŘICHA:

Košíček mu Lenka dá,
už to kmotra, už to má.

ŘÍHOVÁ:

Na to já se podívám,
musíš! O to já se postarám!

5. výstup

LENKA:

Na to bych se podívala,
abych já si toho vzala,
jejž jsem sama nevybrala!
Toník arci tak zlý není,
celá ves jej velmi cení,
ženich ne tak k zahození!
Přinutiti se však nedám,
a na to se přec podívám,
komu ruku, srdce dám!

6. výstup

ŘEŘICHA:

Proč tak Lenka zarmoucena
stojí smutně, ach?
Naposled má před budoucím
tatínkem svým strach?

LENKA:

Matku mám jen,
pan kmotříček ráčí žertovat!

ŘEŘICHA:

Nu, co není, může vždycky ještě být!

LENKA:

Kmotr blázní!

ŘEŘICHA:

Pochybuji!

LENKA:

Já vás věru ujišťuji.

ŘEŘICHA:

Nuže, dobrá,
poslyšme jen!
Viď, že matka tvá si přála
dnes či včera,
to je jedno,
aby ty ses již provdala?

LENKA:

K sousedovic Toníkovi
přinutiti dnes mě chtěla.

ŘEŘICHA:

Nutit tebe?
Proč to činí,
kmotra dobře to věděla.

LENKA:

Kmotře!

ŘEŘICHA:

Nic ti nenapadá?

LENKA:

Věru, že ne!

ŘEŘICHA:

Slyš, co v úmyslu má.
Ona ví, že tvrdou hlavu,
velmi tvrdou hlavu máš,
z nucení že na tom světě
nic neuděláš.

LENKA:

Ano, věru, hlavu tvrdou,
velmi tvrdou mám,
z nucení já nic neudělám.

ŘEŘICHA:

Proto jenom nutila tě
a pobádala,
bys Toník sousedovic
za muže si vzala;
neboť, že se nepodrobíš,
přesvědčena je,
ó, ta naše kmotra věru chytrá je!

LENKA:

A co by tím docílila?

ŘEŘICHA:

Tys to ještě nepochopila?

LENKA:

Ne, ne, ne, ne!

ŘEŘICHA:

Ó, jemine!
Tedy slyš jen:
kmotra hádá,
že máš Toníka trochu ráda.

LENKA:

To však žádná pravda není!

ŘEŘICHA:

Také snadno k pochopení.
Ošklivý je, hloupý také,
nos má křivý, uši dlouhé,
silně šmaťhá, šilhá hezky.

LENKA:

Nu, znám hlupé všelijaké!
To jsou pomluvy pouhé!
samé jenom třesky plesky!

ŘEŘICHA:

Pročpak se ho ujímáš?

LENKA:

Kmotřínek to přece váš!

ŘEŘICHA:

Tebe se chce zbavit tak,
by jej sama vzla pak!

LENKA:

Kdože?

ŘEŘICHA.

Kmotra!

LENKA:

Že moje matka?
I copak vám to napadá?

ŘEŘICHA:

Spolehni se, Lenko milá!
Mluvím pravdu jen.

LENKA:

Nevím, zdali dobře slyším,
či je-li to sen.

ŘEŘCIHA:

Však proč jen kmotra se Lenky bojí,
vždyť ta o Toníka přec nestojí.

LENKA:

Však to se rozumí samo sebou,
dcera a matka přít se nebudou!

ŘEŘICHA:

Však to se rozumí samo sebou,
dcera a matka přít se nebudou!

LENKA:

Teď v hlavě mi svítá,
já pozor si dám,
ale běda panímámě,
až vše vypátrám!

ŘEŘICHA:

V hlavě jí náhle,
aj, v hlavě jí náhle svítá,
dobrý pozor, teď pozor si dá,
ale běda panímámě,
až to všechno vypátrá!
V hlavě se jí rozbřeskuje,
teď si pozor dá,
ale běda panímámě,
až to všechno vypárá.

LENKA:

V hlavě náhle mi teď svítá,
dobrý pozor teď si dám,
ale běda panímámě,
až to všechno vypátrám.
V hlavě se mi rozbřeskuje,
teď si pozor dám,
ale běda panímámě,
až to všechno vypátrám.

Musím domů,
kmotře milý!

ŘEŘICHA:

Půjdu také, dítě mé.

LENKA:

Nedělejte si starosti!

ŘEŘICHA:

Chraniž Pán Bůh, mám já své!

7. výstup

LENKA:

Jak jest mi jen, jak jest mi jen?
Slzy se derou v oko mé
a tuto v srdci, v srdci mém
se touhy budí podivné
v pocitu neznámém!
Jak jest mi jen, jak jest mi jen?
Dřív nebylo mi nikdy tak,
zdál se mi ničím být,
teď však to celé zvráceno,
co jiná chce jej mít.
Jak jest mi jen, jak jest mi jen?
Srdce mé buší v prsou mých,
tak úzko, divná věc!
Ach, nní se mi skoro zdá,
že mám jej ráda přec.
Jak jest mi jen, jak jest mi jen?

8. výstup

TONÍK:

Ale to přec možné není!

ŘEŘICHA:

Věř mi, na mou čest!

Tatík, Lenka, to je k smíchu!

ŘEŘICHA:

Svatá pravda jest!

TONÍK:

A mě takto chtěl se zbavit!

ŘEŘICHA:

Ano, ano, nucením!

TONÍK:

Totě přece k víře není!

ŘEŘICHA:

Veř mi, věř mi, co ti dím!

TONÍK:

Nu, a Lenka?

ŘEŘICHA:

Poddá se.

TONÍK:

Vy myslíte?

ŘEŘICHA:

Ba, zdá se.

TONÍK:

A co matka?

ŘEŘICHA:

Ta je s ním.
A co hodláš?

TONÍK:

To nevím.

ŘEŘICHA:

Budeš hezkou mít macechu!

TONÍK:

Děkuji se pěkně!

ŘEŘICHA:

Nelíbí se ti snad Lenka?

TONÍK:

Macechy já rád nemám!
Kdo by si to byl pomyslil?

ŘEŘICHA:

Snad že s tím nesouhlasíš?

TONÍK:

Nu, to přece nahlédnete!

ŘEŘICHA:

Ó, to víc nepřekazíš.

TONÍK:

Že ne?

ŘEŘICHA:

Ba ne.

TONÍK:

Uvidíme!

ŘEŘICHA:

Uvidíme!

TONÍK:

Hle, tamo matka přichází,
promluvím si s ní hned,
a povím, co by Lenčině té svatbě
řekl svět.
Adié, strýčku!

ŘEŘICHA:

Hle, tamo matka přichází,
chytne ji jistě hned,
a poví, co by Lenčině té svatbě
řekl svět.
Sbohem, Toníčku!

TONÍK:

Co teď budem spolu umlouvat,
to nemusí nikdo poslouchat!
Adié, strýčku!

ŘEŘICHA:

Co teď budou spolu umlouvat,
to musí též Lenka poslouchat!
Sbohem, Toníčku!

9. výstup

TONÍK:

Pantáta Lenku tak aby si vzal,
to bych se přec na to jen podíval!
Tak mladé děvčátko,
tak starý muž,
nechati on by měl
ženění už!
Za matku Lenku mít
vztek by to byl!
Skoro bych sám se s ní
radš oženil!

10. výstup

TONÍK:

Panímámo, Bůh vás pozdrav!

ŘÍHOVÁ:

Děkuji, a tebe také!

TONÍK:

Jste ňák smutna, zaražena!

ŘÍHOVÁ:

Mám starosti všelijaké.

TONÍK:

Starosti, ty zbytečny jsou,
to věřte mi na duši mou!

ŘÍHOVÁ:

Že zbytečny?
Nerozumím, co tím chceš říct,
věru nevím.

TONÍK:

Že nevíte?

ŘÍHOVÁ:

Na víru mou.

TONÍK:

Tedy zvíte zprávu snad zlou.
Vy máte jistý tajný plán,
jak z vojska ňáký velký pán.

ŘÍHOVÁ:

Já že mám jistý tajný plán,
jak z vojska ňáký velký pán?

TONÍK:

Vím, co s Lenkou obmýšlíte
a napřed vám povídám,
já že, Vávrovic já Tonda,
souhlas nikdy svůj nedám!

ŘÍHOVÁ:

Jakže, nedáš? Ale pročpak?
Vždyť je Lenka pořádná,
hastroš není, ňáký groš má,
vypláče si očka svá!

TONÍK:

Že vypláče? Pro ten sňatek?
Ten by jí tak za to stál!
Celá ves, ba celý okres
by se tomu jenom smál!

ŘÍHOVÁ:

Smál, a pročpak?
To se mýlíš,
naopak smáli by se,
kdyby z toho nic nebylo,
pak by spíš smáli se.

ŘEŘICHA:

Vidíš, jak se umlouvají?

LENKA:

Ne, ne, ne, ne, toť hrozná věc!

TONÍK:

Ať se smějou, či nesmějou,
to pořád nic nedělá;
do takových věcí těžko
nutiti člověk se dá.

ŘÍHOVÁ:

Vždyť pak Lenka dá si říci,
třebas nyní odpírá;
až uváží, rozmyslí se,
bude ráda, že se vdá.

TONÍK:

Lenka že odpírá?
Ó, toť přerozkošná věc!
Za tuto novinu věru
objemout vás musím hned!

LENKA:

Svatá panno, já tu omdlím,
ó, toť rána, to je hrůza!

ŘEŘICHA:

Hrome, co to znamená?
On ji vskutku objímá!

ŘÍHOVÁ:

Tebe opravdu to těší?
Ó, můj Bože,
ó, má Lenka!

TONÍK:

Nu, snad přece vidíte?
Ať jí to hned povíte!

ŘEŘICHA:

Nu, co říkáš, milé dítě?

LENKA:

Kmotře, ach toť věru hanebné!

ŘEŘICHA:

Vidíš, pravdu jsem ti pověděl;
on že chce ji,
však jsem nevěděl!

LENKA:

Ó, ten Toník, co mu napadá?
Chtít mou matku!
To stát se nesmí!

ŘEŘICHA:

Ó, však bude pykat matka tvá!
Ještě ji nemá!
Buď to starost tvá!

Cesta má je dobrá,
dobrá na mou duši!
Že ho teď ráda má,
vsadím duši!

LENKA:

Však já to paňmámě překazím přec!
To by tak mi byla hezounká věc!

ŘEŘICHA:

Kmotr Vávra, hle,
přichází patrně sem;
teď jenom, kde Toníčka naleznem!

11. výstup

VÁVRA:

Aj, hle, Lenka!
O čempak je tady přemítat?

LENKA:

Koho asi za manžela dobrý Bůh mi dá?

VÁVRA:

Aj, aj, vida!
Chuť je tady, nu to radost mám!

LENKA:

Za tu radost děkuji já z plna srdce vám.

ŘEŘICHA:

Uvidíš, zda pravdu mám.

TONÍK:

Ano, to hned uhlídáme.

VÁVRA:

Zdalipak jsi někoho již zamilovala?

LENKA:

To přece víte,
že bez lásky bych se nevdala!

VÁVRA:

Nu, a kdopak jest ten šťastný?

TONÍK:

Nerozumím nic.

ŘEŘICHA:

Zato vidíš víc!

LENKA:

To je těžko, těžko povědíti.

VÁVRA:

Neostýchej se, dcerunko,
pověz směle jen.

LENKA:

Já se stydím,
na mou věru,
nechce to jít ven.

LENKA:

Nu, jenom se neostýchej.

LENKA:

Inu, je to přece jen těžké.

TONÍK:

Ten se k Lence má!
Vztek mě popadá!

VÁVRA:

Zavři oči,
mluv jen směle!

LENKA:

Nuže, slyšte již!

VÁVRA:

Viď, že to jde mnohem lépe?

LENKA:

Půjde to tak spíš.

ŘEŘICHA:

Nu, co říkáš, můj Toníčku?

TONÍK:

Ďas to všechno vem!

ŘEŘICHA:

Myslil jsem, že ti vše jedno.

TONÍK:

Vždyť já chladný jsem.

VÁVRA:

Nuže, ten, jenž se ti zalíbil?

LENKA:

Toník váš to jest.

VÁVRA:

Holka, ty jsi k ulíbání,
věř mi, na mou čest!

TONÍK:

Aby hrom do toho bil!
To bych nebyl nikdy věřil!

ŘEŘICHA:

Ticho, pojďme již!
Te´d to ale víš.

LENKA:

Myslila jsem,
že nebude žádnou radost mít!
Teď to ví,
a u vidíme, co dělat hodlá.
Ale zdá se, že paňmáma
naději nemá.

VÁVRA:

A já bál se,
že nebude Toníka snad chtít!
Teď to ví,
a uvidíme, co dělat hodlá.
Ale zdá se, že teď Toník
říci si též dá.

12. výstup

VÁVRA:

Ha, ha, ha, ha!
Panna Lenička,
ta chce Toníčka!
Ha, ha, ha!
Toníček vzpírá se,
avšak on poddá se,
ha, ha, ha!
Že jej chce Lenka mít,
musí mu lichotit,
ha, ha, ha!
Ona je děvčátko,
hotové popátko,
ha, ha, ha! Ha, ha, ha!
Plánek náš dobrý byl,
hned bych se políbil,
ha, ha! Ha, ha!

13. výstup

SOUSEDKY:

Ha, ha! Ha, ha!
Aj, sousede, přejem
štěstí k té radostné události.
Ha, ha, ha, ha!
Smíchu z toho bude ještě
víc než dosti.
Ha, ha, ha, ha!

14. výstup

SOUSEDÉ:

Aj, sousedko, přejem
štěstí k té radostné události.
Ha, ha, ha, ha!
Smíchu z toho bude ještě
víc než dosti.

SOUSEDKY a SOUSEDÉ:

Aj, sousede,
aj, sousedko,
přejem štěstí
k té radostné události.
Smíchu z toho bude ještě
víc než dosti.

ŘÍHOVÁ:

Co je k smíchu?
Nerozumím, co ten
smích má znamenati!

SOUSEDKY a SOUSEDÉ:

Ha, ha, ha, ha!
Na dvacet mil budou
o tom povídati!

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

Mluvíte snad o tom sňatku?
Nu ten přece k smíchu není!

SOUSEDKY a SOUSEDÉ:

K smíchu jesti,
ha, ha, ha, ha!
Zato ne však k uvěření!
Styďte se přec,
starý dědku,
stará bábo!
Kdotě jakživ slyšel to jen,
my vás odsud vyženeme,
ze vsi naší navždycky ven!

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

Blázníte, či zdá se mi to?
Který rarach do vás vjel?

SOUSEDKY a SOUSEDÉ:

Taký starý člověk přece
rozum b již míti měl!
Styďte se a chystejte se,
my vám k svatbě zazpíváme!
Ha, ha, ha, ha!
Ha, ha, ha, kočičinu vám
té noci uěláme.
Nejlepší nám děvče vezme,
nejlepšího hocha vezme,
natlučme mu,
natlučme jí záda,
to přec ani možná není,
by ho měla ráda!

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

Ouej, ouvej,
co to znamená?

SOUSEDKY a SOUSEDÉ:

Perte do nich, ha, ha, ha!

 

15. výstup

TONÍK:

Ó, já hlupák, hloupý hlupák,
proč jsem neřek "ano" hned?
Palicí tou svojí tvrdou
hezk jsem si to vyved.

LENKA:

Ó, já husa, hloupá husa,
neřekla jsem "ano" hned!
Za palici tu mou tvrdou
hezky mi to teď vyved!

Toník!

TONÍK:

Lenka!

LENKA:

Dobře, že ho tu po ruce mám!
Hnedky mu pořádně vycuchám!

TONÍK:

Dobře, že ji tu po ruce mám!
Hnedky jí pořádně vycuchám!

LENKA:

Slyšel jsem, že pan Anton
btz svatbu bude mít.

TONÍK:

Slyšel já jsem, panna Lenka
že již bude svatbu mít.

OBA:

Já? Ty!

TONÍK:

Co jsem na své oči viděl,
nemůžeš mi přec upřít!

LENKA:

Co jsem sama já viděla,
nemůžeš mi přec upřít!

OBA:

Já? Ty!

LENKA:

Já se vdávat, to lež pouhá,
neráčíš snad bláznit?

TONÍK:

Před chvilkou každý moh´
tvé namlouvání viděti!

LENKA:

V osobě se jenom mýlíš:
sám sis tady namlouval!

TONÍK:

Na toho, jenž by to tvrdil,
dibně bych se podíval!

LENKA:

Totě příliš!
Či jsi zde snad panímámu nelíbal?

TONÍK:

Já že? Tebe na tom místě
pantáta můj objímal!

LENKA:

Ano, ale ne jak ty ji,
za manželku by mne vzal!

TONÍK:

Snad nemyslíš, panímámu
já že za ženu bych bral?

LENKA:

Cože? Jakže?
Opravdu ty nebudeš mým pantátou?

TONÍK:

Chraniž Pán Bůh!
Avšak ty zato budeš mojí paňmámou!

LENKA:

Ani mi nenapadá!

TONÍK:

Duše moje okřívá!

LENKA:

Ale jak to přišlo jenom,
žes paňmámu políbil?

TONÍK:

Když mi řekla,
že se vzpíráš,
slastí jsem se necítil.
Ale jak to přišlo zase,
že tě líbal tatík sám?

LENKA:

Inu, řekla jsem mu přímo,
že tě přece ráda mám.

TONÍK:

Jakže, Lenko, slším dobře,
ty že přec mě ráda máš?

LENKA:

Inu, trochu, jen tak trochu,
co za velký nehet dáš!

TONÍK:

Ty mě ráda,
já mnohem více tebe!
V tobě já vidím blaho své,
v tobě jen svoje nebe!
Ty mě ráda, ráda máš,
já mnohem více tebe!

16. výstup:

VÁVRA:

Aj, aj, aj!

ŘÍHOVÁ:

Aj, aj, aj!

SBOR:

Aj, aj, aj!
Totě podívání na to objímání,
až radost je!
Místo se starými
líbat se s mladými,
tak dobře je!
Dobré my chutnání
k tomu objímání
přejeme vám.
Že jste se nedali,
staré si nevzali,
sláva buď vám!
Vy jste si škodili,
ti zraky vám vytřeli,
dobře vám tak!
Mladá má mladého
míti za milého,
tak má vždy být!

VÁVRA:

Jakže, synu, chceš ji vskutku?

TONÍK:

Vždyť to vidíte!

ŘÍHOVÁ:

Lenko milá, je to pravda?

LENKA:

Vždyť to slyšíte!

VÁVRA:

Sousedko, vidíte?

ŘÍHOVÁ:

Sousede, vidíte?

VÁVRA:

Požehnání moje mějte!

ŘÍHOVÁ:

Na mě také spoléhejte!

ŘÍHOVÁ a VÁVRA:

Ale jak to přišlo jen tak rychle?

SBOR:

Ale jak to přišlo jen tak rychle?
Vždyť přec Lenku
vy jste sám chtěl mít!
Jak si to teď máme jen vysvětlit?

VÁVRA:

Já že Lenku?
Blázníte?

ŘÍHOVÁ:

Já že Tondu?
Blázníte?

ŘÍHOVÁ, VÁVRA:

Co mluvíte, nevíte!

ŘEŘICHA:

Inu, byly to jen nevinné pletichy
vašeho komtříčka, starého Řeřichy.
Znal jsem jejich tvrdé hlavy,
jež nedají se nutit,
proto chtěl jsem poštíváním
jen lásku jejich vzbudit.

LENKA, ŘÍHOVÁ, TONÍK a SBOR:

Znal on naše tvrdé hlavy,
znal on jejich tvrdé hlavy,
jež se nedají nutit!

ŘEŘICHA:

Zdařilo se, zdařilo se znamenitě,
ba, jak jenom mohli jsme si přáti;
na kámen však, pamatujte,
nesmí, nesmí kosa se bráti!
Znal jsem jejich tvrdé hlavy,
jež nedají se nutit,
proto chtěl jsem poštíváním
jen lásku jejich vzbudit.

LENKA, ŘÍHOVÁ, TONÍK a SBOR

Znal on naše tvrdé hlavy,
znal on jejich tvrdé hlavy,
jež se nedají nutit!
Ha, ha, ha.

ŘEŘICHA:

Zdařilo se znamenitě,
ba, jak jenom mohli jsme si přáti!
Ha, ha, ha!

LENKA, ŘÍHOVÁ, TONÍK, VÁVRA:

Tak to bylo dobře,
ha, ha, ha,
dobře se to vydařilo, ha, ha.
Kmotr Řeřicha chlapík jest,
uznati to musíme,
lásku nejlépe jenom přec,
žárlivostí vzbudíme!

► page of the composition