česky | English

rusalka - libreto of the 3rd act

  translation: David R. Beveridge
Rusalka:

Necitelná vodní moci,
stáhlas mne zas v hlubinu,
proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu? Proč nezhynu?

Mladosti své pozbavena,
bez radosti sester svých,
pro svou lásku odsouzena
teskním v proudech studených.
Ztrativši svůj půvab sladký,
miláčkem svým prokleta,
marně toužím k sestrám zpátky,
marně toužím do světa.
Kde jste, kouzla letních nocí
nad kalichy leknínů?
Proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu? Proč nezhynu?

Ježibaba:

Aj aj, už jsi se navrátila?
No tos tam dlouho nepobyla!
A jak máš bledé tvářičky
a jak tu truchlíš o samotě!
Což nechutnaly hubičky
a lidské lože nehřálo tě?

Rusalka:

Ach běda, tetko rozmilá,
vše zradilo mne, vše jsem ztratila!

Ježibaba:

Krátké bylo milování,
dlouhé bude naříkání,
po hubičkách mužských úst,
nekonečný, věčný půst!
Člověk je člověk, živlů vyvrhel,
z kořenů země dávno vyvrácen,
běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,
jeho kdo zradou je teď zatracen!

Rusalka:

Tetko moudrá, tetko, rci,
není mi, není pomoci?

Ježibaba:

Miláček tě zavrh´,
přestal tě mít rád,
a teď Ježibaba
má zas pomáhat?
Po záletech světských,
dcerko rozmilá,
bys teď k sestrám ráda se zas vrátila?
Inu, mám já radu,
dobrou radu mám,
ale poslechneš-li,
ví to rarach sám!
Lidskou krví
musíš smýti živlů prokletí
za lásku, již chtělas míti
v lidském objetí.
Budeš zas, číms byla prve,
než tě zklamal svět,
ale horkem lidské krve
lze jen ozdravět.
Opustí tě všechna muka,
budeš šťastna hned,
zahubí-li tvoje ruka toho,
jenž tě oklamal, toho,
jenž tě sved´!

Rusalka:

Ježibabo, běda, co to chceš?

Ježibaba:

Ten vezmi nůž a slib,
že poslechneš!

Rusalka:

Jde z tebe hrůza; nech mne nech!
Chci věčně trpět v úzkostech,
chci věčně cítit kletbu svou,
svou celou lásku zhrzenou,
svou beznaděj chci všechnu zřít,
leč on musí šťasten být!

Ježibaba:

V lidský život potměšilý
touha tvá tě vábila,
a teď nemáš tolik síly,
bys krev lidskou prolila?
Člověk je člověkem teprve,
v cizí krev ruku když stopil,
zbrocen když vášní do krve,
bližního krví se opil.
A ty žes chtěla člověkem být
a člověka vášní omámit?
Prázdná ty vodní bublinečko,
měsíční bledá zahalečko,
jdi, trp si z věků do věků
a seschni touhou
po svém člověku!

Rusalka:

Vyrvána životu v hlubokou samotu,
bez družek, bez sester mám se brát.
Miláčku vím, to vím,
nikdy víc tě nespatřím,
ó běda nastokrát!

Sbor rusalek:

Odešla jsi do světa,
uprchla jsi našim hrám,
sestřičko ty prokletá,
nesestupuj k nám!
V naše tance nesmí sem,
koho člověk objal již,
rozprchnem se, rozprchnem,
jak se přiblížíš!
Z tvého smutku vane strach
v radostný náš hravý rej,
s bludičkami v bažinách
za nocí si hrej!
Lákej lidi svitem svým,
na rozcestích těkej teď,
světýlkem svým modravým
do hrobu jim svěť!
Na hrobech a rozcestích
jiných sester najdeš rej,
v reje vodních sester svých
už se nevracej!

Hajný:

Že se bojíš? Třesky, plesky,
však tu jiní bývávali!
Zaklepej a pověz hezky,
co ti doma přikázali:
princ že nosí těžkou dumu,
že se poplet na rozumu,
jakás pekla stvůra klatá,
že k nám přišla do hradu
a že prosí stará Háta
Ježibabu o radu!

Kuchtík:

Mně už chromne noha,
vlčí mlhu mám,
pro živého Boha,
strýčku, jdi tam sám!

Hajný:

Kolikrát jsem tudy šel,
temno leckdy bývalo již,
tys mi čistý strašpytel,
že se staré babky bojíš!

Kuchtík:

Ondy, když jsi u nás byl,
sáms mne, strýčku, postrašil,
nediv se teď, milý brachu,
že mám v lese plno strachu!

Hajný:

Řeči sem, řeči tam,
to tak někdy přidávám.
Ale teď honem hleď
vyzvěděti odpověď!
Vzmuž se, hej, zaklepej,
na radu se babky ptej!

Kuchtík:

Já bych jistě breptal,
jakou úzkost mám,
abys tedy zeptal
se jí na to sám!

Hajný:

Styděl bych se styděl,
být já otcem tvým!
Ale abys viděl,
že se nebojím!
Ježibabo, Ježibabo! Hola, hola!

Ježibaba:

Kdo to hlučí? Kdo to volá?

Hajný:

Stará Háta k tobě posílá,
abys, Ježibabo, radila!

Ježibaba:

Za tu radu, za rozumu špetku,
tohle vyžle posílá mi k snědku?
Jen co vykrmí se chudinka,
bude z něho pěkná pečínka!

Kuchtík:

Pusť mne z těchto míst!
Strýčku, ona mne chce sníst!

Ježibaba:

Ha, ha, i ty malý zmetku,
hloupé stvoření,
to bych měla k snědku,
čistou pečeni!
Pro peklo ať roste prokletý rod váš!
A teď honem pověz,
co mi říci máš.

Kuchtík:

Náš princ těžce stůně, převelice,
uhranula srdce jeho
jakás kouzelnice.
Přived´ si ji na hrad, vše jí dal,
jako vlastní život sám ji miloval.
Jeho ženou byla by se stala,
ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.
Prince když už zmátla docela,
nevěrná ta kouzelnice zmizela.
Celý hrad je kouzlem
zmámen podnes,
ďábel sám tu kouzelnici
do pekla si odnes´!

Vodník:

Kdo že ji odnes´ ?
Koho že zradila?
Prokleté plémě,
jež vás sem posílá!
Tvorové bídní!
On sám ji zradil,
uvrh´ ji v prokletí!

Hajný:

Hastrman!

Kuchtík:

Strýčku! Proboha, strýčku!

Vodník:

Pomstím se, pomstím,
kam říš má dosahá!

Ježibaba:

Ha, ha, ha, ha!

1. lesní žínka:

Mám, zlaté vlásky mám,
svatojánské mušky slétají se k nim,
ruka moje bílá vlásky rozpustila,
měsíček je češe svitem stříbrným.
Mám, mám, zlaté vlásky mám!

2. lesní žínka:

Mám, bílé nožky mám,
proběhla jsem palouk celičký,
proběhla jsem bosa,
umyla je rosa,
měsíček je obul v zlaté střevíčky!

3. lesní žínka:

Mám, krásné tílko mám,
na palouku v noci
svítí jeho vděk.
Kudy běžím, všudy moje bílé údy
do stříbra a zlata šatí měsíček!

Lesní žínky:

Dokola, sestřičky, dokola,
v lehounký noční vánek,
za chvíli z rákosí zavolá
zelený hastrmánek.
Už tu je, už tu je,
už si sítě spravuje,
už tu je, už!
Hastrmánku, heja hej,
honem si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku.
Ale žena, hastrmánku,
ha, ha, ha, hastrmánku,
za uši ti vytahá.
Hastrmánku, heja hej,
honem si nás nachytej!

Vodník:

Nelaškujte plaše,
děti zlatovlasé,
rodná voda naše
lidským rmutem zkalila se.

Lesní žínky:

Cože nám ruší veselý rej?
povídej, mužíčku, povídej!

Vodník:

Hluboko na dně sténá
sestrami zavržená
ubohá Rusalka bledá!
Běda, ó běda!

1. lesní žínka:

Cítím slzu ve zraku,
chlad mne náhle ovál.

2. lesní žínka:

Do šedivých oblaků
měsíček se schoval.

3. lesní žínka:

Tma se tiskne v skráně mé,
sestry, sestry, prchněme!

Princ:

Bílá moje lani!
Pohádko! Němý přelude!
Mému naříkání, spěchu bez ustání
konec už nikdy nebude?
Ode dne ke dni touhou štván
hledám tě v lesích udýchán,
noc-li se blíží, tuším tě v ní,
chytám tě v mlze měsíční,
hledám tě širé po zemi.
Pohádko, vrať se mi!
Tady to bylo,
mluvte, němé lesy!
Vidino sladká, milenko má, kde jsi?
Bílá moje lani! Kde jsi?
Při všem co v mrtvé srdci mám,
nebe i zemi zaklínám,
zaklínám Boha i běsy,
ozvi se, ozvi, kde jsi?
Milenko má!

Rusalka:

Miláčku, znáš mne, znáš?
Miláčku, ještě vzpomínáš?

Princ:

Mrtva-lis dávno, znič mne vráz,
živa-lis ještě, spas mne, spas!

Rusalka:

Živa ni mrtva, žena ni víla,
prokleta bloudím mátohou,
marně jsem chvíli v loktech tvých snila
ubohou lásku, lásku svou.
Milenkou tvojí kdysi jsem byla,
ale teď jsem jen smrtí tvou!

Princ:

Bez tebe nikde nelze žít,
můžeš mi, můžeš odpustit?

Rusalka:

Proč volal jsi mne v náruč svou,
proč ústa tvoje lhala?
Teď měsíční jsem vidinou,
v tvá muka neskonalá!
Teď tebe šálím v nočních tmách,
je zneuctěn můj klín
a s bludičkami na vodách
tě svedu do hlubin.
Proč volal jsi mne v náruč svou,
proč ústa tvoje lhala?
Tys hledal vášeň, vím to, vím,
tys hledal vášeň, jíž já jsem neměla,
a teď-li tě políbím,
jsi ztracen, jsi ztracen docela.

Princ:

Líbej mne, líbej, mír mi přej,
nechci se vrátit ve světa rej,
do smrti třeba mne ulíbej!

Rusalka:

A tys mi, hochu můj, tolik dal,
proč jsi mne, hochu můj, oklamal?
Zda to víš, hochu, zda to víš,
z loktů mých že se nevrátíš,
že zkázou
to v loktech mých zaplatíš.

Princ:

Všechno chci ti dát,
líbej mne, líbej tisíckrát!
Nechci se vrátit, zemru rád,
líbej mne, líbej, mír mi přej.
Nechci se vrátit, zemru rád,
nemyslím, nemyslím na návrat!

Rusalka:

Láska má zmrazí všechen cit,
musím tě, musím zahubit,
musím tě v lednou náruč vzít!

Princ:

Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Polibky tvoje hřích můj posvětí!
Umírám šťasten,
umírám ve tvém objetí!

Vodník:

Nadarmo v loktech zemře ti,
marny jsou všechny oběti,
ubohá Rusalko bledá! Běda!

Rusalka:

Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všecko, čím klet jest osud můj,
lidská duše, Bůh tě pomiluj!

Rusalka:

Oh insensitive watery power,
you’ve dragged me back down into the deep.
Why in this chill, hopeless,
don’t I perish, oh, why don’t I perish?

Deprived of my youth,
without the joy of my sisters,
condemned for my love,
I pine in the cold currents.
Having lost my sweet charm,
cursed by my beloved
in vain I long to return to my sisters,
in vain I long for the world.
Where are you, magic of summer nights,
over the chalices of water lilies?
Why in this chill, helpless,
don’t I perish, oh, why don’t I perish?

Ježibaba:

What, what? You’re back already?
Well, you didn’t stay there long!
And what pale cheeks you have,
and how you’re grieving here all alone!
What, were the kisses not to your taste,
and didn’t a human bed warm you?

Rusalka:

Oh, alas, dear auntie,
everything betrayed me, everything is lost!

Ježibaba:

Short was the loving,
long will be the moaning,
after kisses from a man’s lips
endless, eternal fasting!
Humans are humans, cast out by the elements,
long ago torn from the roots of the earth.
Wretched the one who wanted to know human love,
the one whom human betrayal has now damned!

Rusalka:

My wise auntie, tell me auntie,
is there no hope for me?

Ježibaba:

Your sweetheart rejected you,
stopped loving you,
and now Ježibaba
is to help you again?
After worldly adventures,
dear girl,
you’d now like to return to your sisters?
Well, I do have advice,
good advice I have,
but whether you’ll listen,
the devil himself knows!
With human blood you must wash away
the curse of the elements
for the love you wanted to have
in a man’s embrace.
You’ll be again what you were before,
before the world deceived you,
but only the heat of human blood
can cure you.
Freed of all torments,
you’ll be happy at once,
if your hand kills
the one who deceived you,
seduced you!

Rusalka:

Ježibaba, alas, what are you saying?

Ježibaba:

Take this knife and promise
you’ll obey!

Rusalka:

You horrify me; let me be, let me be!
I want to suffer eternally in anguish,
to feel forever my curse,
my whole rejected love.
I want to see all my hopelessness,
but he, he must be happy!

Ježibaba:

To the human life of deceit
your longing enticed you
and now you haven’t the strength
to spill human blood?
Humans are not humans until
they’ve wet their hands in another’s blood,
when, incited by passion, they have become drunk
on the blood of a neighbour!
And you wanted to be a human
and intoxicate a man with passion?
You empty little water bubble,
you moonlit, pale good-for-nothing,
go, suffer for ever and ever
and shrivel up with longing
for your human!

Rusalka:

Torn from life into deep solitude,
without companions, without sisters I’m to live.
Oh my love, I know, I know,
I’ll never see you.
Oh, woe is me a hundred times!

The Nymphs:

You went away into the world,
fled from our fun and games,
you sister accursed,
don’t come to us!
Our dances are off bounds
to one whom a human has embraced,
we’ll run away, run away
if you come near!
Your sadness wafts fear
into our happy playing,
with will o’ the wisps in marshes
in the night you should play!
Lure people with your glow,
at forks in paths you should move about now,
with your little blue light
enticing them to the grave!
On graves and forks in paths
you’ll find the dancing and playing of other sisters,
to the games of your watery sisters
don’t return!

The Gamekeeper:

Scared, you say? Chatter, babble!
After all, others have been here!
Knock and say nicely,
what they told you at home to say:
that the prince is tormented,
that he’s lost his wits,
that some accursed creature from hell
came to our castle,
and that the old woman Háta begs
Ježibaba for advice!

The Pantryboy:

My legs are paralyzed,
I can’t see clearly.
For the living God,
uncle, go there yourself!

Gamekeeper:

How many times I've passed this way;
sometimes it was already dark.
You're a real scaredy cat,
that you're afraid of an old woman!

The Pantryboy:

Once when you were visiting us,
you yourself, uncle, frightened me,
so don't be surprised, dear comrade,
that in the forest I'm filled with fear!

Gamekeeper:

Jabber, jabber,
sometimes I spice it up.
But now quickly try
to get an answer!
Be a man, hey, knock,
ask the hag for advice!

The Pantryboy:

I’d surely jabber,
I’m so scared.
You’d better ask her
about it yourself!

The Gamekeeper:

Ashamed I’d be, ashamed,
if I were your father!
But just so you can see
I’m not afraid!
Ježibaba, Ježibaba! Hello, hello!

Ježibaba:

Who’s making that noise? Who’s calling?

The Gamekeeper:

Old Háta is sending us,
Ježibaba, for your advice!

Ježibaba:

In exchange for that advice, for a pinch of wisdom,
she’s sending me this puny boy to munch on?
As soon as we fatten him up, the pitiful thing,
he’s make a nice little roast!

The Pantryboy:

Let me go, let me get out of here!
Uncle, she wants to eat me!

Ježibaba:

Ha, ha, you little runt,
stupid creature.
You’d make a fine roast
to eat!
May your accursed race grow ripe for hell!
And now say quickly
what you’re supposed to tell me!

The Pantryboy:

Our prince is very, very ill,
his heart bewitched
by some sort of enchantress.
He brought her to the castle, gave her everything,
loved her like his very own life.
She would have become his wife,
but the lovely enchantress didn't stay for the wedding.
When she had him thoroughly confounded,
that unfaithful enchantress vanished.
The whole castle is in a magical
stupor to this day.
The devil himself took that enchantress
and carried her off to hell!

The Watersprite:

Who do you say carried her off?
Whom do you say she betrayed?
Accursed the breed
that sends you here!
Wretched creatures!
He himself betrayed her,
cast her into damnation!

The Gamekeeper:

The water gnome!

The Pantryboy:

Uncle, for God’s sake, uncle!

The Watersprite:

I’ll take my revenge, I will,
wherever my realm extends!

Ježibaba:

Ha, ha, ha, ha!

The 1st wood nymph:

I have golden tresses, yes I do.
The fireflies fly down to them.
My white hand has let my tresses down.
The moon is combing them with its silvery light.
I have golden tresses, yes I do!

The 2nd wood nymph:

I have white feet, yes I do.
I ran through the whole meadow.
I ran barefoot
and the dew washed them.
The moon shod them in golden slippers!

The 3rd wood nymph:

I have a lovely little body, yes, I do,
and on the meadow at night
it shines with its charm.
Wherever I run, my white limbs
are clothed in silver and gold by the moon.

The wood nymphs:

Let’s dance, sisters, let’s dance
into the gentle night breeze!
In a moment from the reeds we’ll hear calling
the green water gnome!
Here he is, here he is,
mending his nets,
here he is!
Vodník, come on, hey,
quickly catch us!
The one you catch, dear man,
will give you a nice kiss.
But your wife,
ha, ha, ha, Vodník,
will pull your ears!
Vodník, come on, hey,
quickly catch us!

The Watersprite:

Don’t tease me coyly,
golden-haired children.
Our native waters
have clouded with human grief.

The wood nymphs:

What’s spoiling our merry games?
Tell us, dear man, tell us!

The Watersprite:

Deep on the bottom is moaning,
rejected by her sisters,
poor, pale Rusalka!
Oh, alas!

The 1st wood nymph:

I feel a tear in my eye;
a chill has suddenly blown on me.

The 2nd wood nymph:

In gray clouds
the moon has hidden.

The 3rd wood nymph:

Darkness is pressing into me.
Sisters, let’s flee!

The Prince:

My white doe!
My fairy tale! My mute vision!
Will my lamenting, my constant rush
never end?
From day to day driven by longing,
I seek you, panting, in the woods.
If night approaches, I sense you in it,
I grasp at you in the moonlit mist,
I seek you all over the earth!
My fairy tale, come back to me!
This is the place,
speak, silent woods!
Sweet vision, my love, where are you?
My white doe! Where are you?
By everything I have in my dead heart,
I invoke both heaven and earth,
I invoke both God and the demons!
Show yourself! Where are you,
my love?

Rusalka:

My love, do you recognize me, do you?
My love, do you still remember?

The Prince:

If you’re long since dead, destroy me at once!
If still alive, save me, save me!

Rusalka:

Neither alive nor dead, neither women nor nymph,
accursed, I wander as a phantom.
In vain, for a moment in your arms
I dreamed of my pitiful love.
Your lover I was,
but now I’m only your death!

The Prince:

Without you life is not possible anywhere!
Can you forgive me?

Rusalka:

Why did you call me into your arms?
Why did your lips lie?
Now I’m a moonlit apparition
for your eternal torture!
Now I deceive you in the dark of night;
my womanhood is defiled
and with the will-o’-the-wisps on the waters
I entice you into the depths.
Why did you call me into your arms?
Why did your lips lie?
You sought passion, I know, I know,
which I lacked.
And now if I kiss you
you’re lost completely!

The Prince:

Kiss me, give me peace!
I don’t want to return to the merriment of the world!
Keep kissing me till I die!

Rusalka:

And you, my lad, gave me so much,
why, my lad, did you deceive me?
Do you know, my lad, do you know?
That from my arms you’ll never return?
That with this annihilation
in my arms you’ll pay for it?

The Prince:

I want to give you everything,
kiss me a thousand times!
I don’t want to return, I’ll gladly die,
kiss me, kiss me, give me peace.
I don’t want to return, I’ll gladly die,
I’ve no thought of returning!

Rusalka:

My love will freeze all your senses!
I must destroy you,
I must take you into my icy embrace!

The Prince:

Kiss me, give me peace!
Your kisses will absolve me of my sin.
I die happy
in your embrace!

The Watersprite:

In vain he’ll die in your arms,
futile are all sacrifices,
Oh poor, pale Rusalka! Alas!

Rusalka:

For your love, for that beauty of yours,
for your inconstant human passion,
for everything by which my fate is cursed,
human soul, God have mercy on you!

► 1st act
► 2nd act
► Information about the work