česky | English

rusalka - libretto of the 1st act

                                                                                           translation: David R. Beveridge 

Lesní žínky:
 
Hou, hou, hou,
stojí měsíc nad vodou!
Zvědavě se v hloubku dívá,
po kameni ke dnu splývá,
hastrmánek hlavou kývá,
starou hlavou zelenou.
Hou, hou, hou,
kdo to chodí nocí tou?
Hastmánku, měsíc stoupá,
už se tobě v okně houpá,
za chvíli se k tobě vloupá,
ve tvou skříňku stříbrnou!
Hou, hou, hou,
měsíc bloudí nad vodou!
Po jezeře tančí vánek,
probudil se hastmánek,
hastrmánek, tatrmánek,
hou, hou, hou,
Bublinky už ze dna jdou,
hou, hou, hou,
hatrmánek nad vodou!
Hastrmánek chce se ženit,
která z vás chce vodu pěnit,
dědka česat, lože změnit,
s babkou hastrmanovou?
Hou, hou, hou...
 
 
Vodník:
 
I pěkně vítám z lesa k jezeru.
Jakž, je tam smutno bujným slečinkám?
Mám dole na dně samu nádheru
a zlatých rybek na pytle tam mám.
Rákosím se kmitnu,
ruku svou jen napnu,
po slečince chňapnu,
za nožky ji chytnu,
stáhnu si ji k nám!
 
 
Lesní žínky:
 
Hastrmánku heja hej,
tedy si nás nachytej!
Kterou chytíš mužíčku,
dá ti pěknou hubičku,
ale žena, ha, ha, ha,
za uši ti vytahá!
Tedy si nás nachytej!
 
 
Vodník:
 
Uličnická havěť!
Kterak zbrkle pádí!
Horem, dolem, dolem, polem,
inu mládí!
 
 
Rusalka:
 
Hastmánku, tatíčku!
 
 
Vodník:
 
Kýho šlaka, dítě,
snad mi tady v měsíčku,
nesušíš mé sítě?
 
 
Rusalka:
 
Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
ať mi smutno není!
 
 
Vodník:
 
A vida, smutno!
 
 
Rusalka:
 
Všechno řeknu ti!
 
 
Vodník:
 
A dole taky?
 
 
Rusalka:
 
Smutno k zalknutí!
 
 
Vodník:
 
Dole, kde je samý rej?
Není možná, povídej!
 
 
Rusalka:
 
Chěla bych od vás,
hlubin těch se zbýti,
člověkem být
a v zlatém slunci žíti!
Chtěla bych od vás,
hlubin těch se zbýti.
 
 
Vodník:
 
Mohuliž věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?
 
 
Rusalka:
 
Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí, že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!
 
 
Vodník:
 
Dokud rodná kolébá tě vlna,
nechtěj duši, ne, ta je hříchu plna!
 
 
Rusalka:
 
A plna lásky!
 
 
Vodník:
 
Vodo pravěká,
snad nemiluješ, dítě, čověka?
 
 
Rusalka:
 
Sem často přichází
a v objetí mé stoupá;
šat shodí na hrázi
a v loktech mých se koupá.
Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytost nesmí zřít.
Ó vím, že člověkem dřív musela bych býti,
jak já jej objímám a vinu já jej v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!
 
 
Vodník:
 
Dítě, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tě plakat!
Už ti není pomoci,
člověk-li tě v svou moc doved´ zlákat!
 
 
Rusalka:
 
Hatrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit,
pověz, pověz, tatíčku,
co mám smutná počít?
 
 
Vodník:
 
Ztracena dověků,
prodána člověku!
Marno je lákat tě dolů v rej.
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!...
Běda! Běda! Běda!
 
 
Rusalka:
 
Měsíčku na nebi hlubokém,
světlo tvé daleko vidí,
po světě bloudíš širokém,
díváš se v příbytky lidí.
Měsíčku, postůj chvíli,
řekni mi, kde je můj milý?
Řekni mu, stříbrný měsíčku,
mé že jej objímá rámě,
aby si alespoň chviličku,
vzpomenul ve snění na mě.
Zasvěť mu do daleka,
řekni mu, kdo tu naň čeká!
O mně-li duše lidská sní,
ať se tou vzpomínkou vzbudí!
Měsíčku, nezasni!
 
Ta voda studí!
Ježibabo, Ježibabo!
 
 
Vodník:
 
Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!
 
 
Rusalka:
 
Ježibabo! Ježibabo!
 
 
Ježibaba:
 
Lkáním, štkáním, naříkáním,
kdo mne budí před svítáním?
 
 
Rusalka:
 
Ježibabo, léku dej mi,
vodní kouzlo se mne sejmi!
 
 
Ježiaba:
 
Slyším cosi, čichám cosi,
ozvi se a pověž, kdo jsi?
 
 
Rusalka:
 
Rusalka jsem, vodní víla,
dej mi léku, dej, tetko milá!
 
 
Ježibaba:
 
Jsi-li víla, zjev se hbitě,
ukaž se mi, krásné dítě!
 
 
Rusalka:
 
Vlnami jsem upoutána,
do leknínů zamotána.
 
 
Ježibaba:
 
Vytrhni se, cupy, hupy,
pospěš ke mně do chalupy!
Pusť ji vlnko, pusť ji ke mně,
ať se nožky dotknou země!
Nožičky, neste ji, nožičky, držte ji!
Vida, jak nožičky chodit už umějí!
 
 
Rusalka:
 
Ježibabo! Pomoz!
Staletá moudrost tvá všechno ví,
proniklas přírody tajemství,
za nocí hlubokých o lidech sníš,
odvěkým živlům rozumíš.
Pozemské jedy, paprsky měsíce,
dovedeš svařit na léků tisíce,
dovedeš spojit, dovedeš bořit,
dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit.
Člověka v příšeru, příšeru v člověka
dovede proměnit moudrost tvá odvěká.
Rusalky za nocí hrozbou svou strašíš,
pro lidské strasti divné léky snášíš,
pro nás i pro lidi
ve světě dalekém
sama jsi živlem,
sama jsi člověkem.
Se smrtí věčnost je věno tvé,
pomoz mi pomoz, zázračná ženo!
Pomoz mi!
 
 
Ježibaba:
 
To já znám, s takovou se chodí k nám!
Ale slyš, pilně slyš,
nežli léku okusíš:
perly máš, krásu máš,
pomohu-li, co mi dáš?
 
 
Rusalka:
 
Vše, co mám, si vem,
ale udělej mne člověkem!
 
 
Ježibaba:
 
A nic víc? Pranic víc?
Proto přišlas úpějíc?
Voda tě už omrzela,
lidského jsi lačna těla,
milování, laškování,
hubiček a cukrování.
To já znám, s takovou se chodí k nám!
 
 
Rusalka:
 
Tvoje moudrost všechno tuší,
dej mi lidské tělo, lidskou duši!
 
 
Ježibaba:
 
Dám ti, dám, věz to rarach sám!
Ale ty mi musíš dát
průsvitný svůj vodní šat.
A když lásky neokusíš na světě,
zavržena musíš žíti v hlubinách zas prokletě.
Ztratíš-li tu lásku,
po níž cit tvůj prahne,
kletba vodních mocí
zas tě v hloubku stáhne.
A než nabudeš jí, budeš trpět též:
pro všechen lidský sluch něma zůstaneš!
Chceš být něma, chceš,
pro toho, jejž miluješ?
 
 
Rusalka:
 
Jeho-li lásku poznat smím,
ráda, věř, pro něj oněmím.
 
 
Ježibaba:
 
Střez si ho a to věz:
prokleta-li se vrátíš ve vodníkovu říš,
miláčka svého také zahubíš,
stane se navždy obětí,
věčného tvého prokletí!
 
 
Rusalka:
 
Čistou duší, čistou lidskou duší,
moje láska všechna kouzla zruší!
 
 
Ježibaba:
 
Tedy pojď, honem pojď,
do chaty mne vyprovoď.
V krbu jedy navaříme,
Rusalku tím napojíme,
ale potom ani muk,
čury mury fuk!
 
Čury mury fuk,
bílá pára vstává z luk!
Kapka krve dračí,
deset kapek žluče,
teplé srdce ptačí,
pokud ještě tluče.
Skoč, můj mourku, skoč a skoč,
varem v kotli pozatoč!
Čury mury fuk,
nelekej se větších muk!
Toť tvé lidské věno,
a to musíš píti,
tím co uvařeno,
jazyk zdřevění ti.
Skoč můj mourku, hola hej,
v hrdlo jí tu šťávu vlej!
Čury mury fuk,
ale teď už ani muk!
 
 
Vodník:
 
Ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!
 
 
Lovec:
 
Jel mladý lovec, jel a jel,
laň bílou v lese uviděl.
Hluboké oči ta měla,
zda-li ji stihne má střela?
Ó, mladý lovče, dále spěj,
tu bílou laňku nestřílej,
varuj se jejího těla!
Zda-li ji stihne má střela?
 
 
Princ:
 
Zde mihla se a zase zmizela!
Horem a dolem, lesem a polem,
podivná zvěř ta míhá se kolem
a tady stopa znikla docela!
A tajemným vlněním potají,
ty vody mne v lokty své lákají,
jak bych měl divoký lovu cit,
v objetí jejich zas ochladit.
Krok vázne mi, stesk cítím neznámý,
zbraň z unavené ruky padá mi.
sotva lov začal, unavil mne vráz,
divné to kouzlo, zajalo mne zas!
 
 
Lovec:
 
Laň nebyla to, lovče, stůj!
Bůh tvoji duši opatruj!
Srdce tvé smutno je zcela,
koho to stihla tvá střela?
 
 
Princ:
 
Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se.
Podivné čáry bloudí po lese,
divnější čáry v duši mám.
Domů vraťte se, chci býti sám!
 
Vidino divná, přesladká,
jsi-li ty člověk, nebo pohádka?
Přišla jsi chránit vzácné zvěři,
kterou jsem zahléd´ v lesa šeři?
Přišla-lis prosit za ni,
sestřičko bílých laní?
A nebo sama, jak vstříc mi jdeš,
kořistí lovcovou býti chceš?
Svírá ti ústa tajemství,
či navždy jazyk tvůj ztich´?
Něma-li ústa tvá, Bůh to ví,
vylíbám odpověď s nich!
Odpověď záhadám,
jež mne sem lákaly,
jež mne sem volaly,
přes trní, přes skály,
abych tu konečně v blažený dnešní den,
dítě, tvým pohledem náhle byl okouzlen.
Co v srdci tvém je ukryto,
máš-li mne ráda, zjev mi to!
 
 
Sbor rusalek:
 
Sestry, jedna schází z nás!
Sestřičko, kam odešlas?
 
 
Vodník:
 
Přes hory, přes hory,
doly a lesy!
 
 
Sbor rusalek:
 
Sestřičko, kde jsi?
 
 
Princ:
 
Vím, že jsi kouzlo, které mine,
a rozplyne se v mlžný rej,
leč dokud čas náš neuplyne,
ó, pohádko má, neprchej!
Můj skončen lov, nač myslit naň?
Tys nejvzácnější moje laň,
tys hvězdička zlatá v noc temnou,
pohádko má, pojď se mnou!
 
The wood nymphs:
 
Ho, ho, ho,
the moon is standing over the water!
Curiously it peers into the depths,
flowing over the rock to the bottom,
Vodník nods his head,
ho, his old green head.
Ho, ho, ho,
who goes there through the night?
Vodník, the moon is rising,
swinging into your window.
Soon it will sneak in,
ho, into your silvery chamber!
Ho, ho, ho,
the moon is roaming over the water!
A breeze is dancing along the lake,
Vodník has awoken,
that jester,
ho, ho, ho.
Bubbles are now rising from the bottom,
ho, ho, ho,
Vodník above the water!
Vodník wants a woman,
which of you wants to foam the water,
comb the old man’s hair, change places,
ho, with Vodník’s wife?
Ho, ho, ho...
 
 
The Watersprite:
 
A warm welcome from the wood to the lake!
What, do the boisterous girls feel sad there?
Down on the bottom I’ve got nothing but splendour,
and I’ve got golden fishes there by the sackful.
I’ll dash through the reeds,
just stretch out my hand,
grab a little miss,
catch her by the feet,
pull her down to our abode.
 
 
The wood nymphs:
 
Vodník, come on, hey,
so catch us!
The one you catch, dear man,
will give you a nice kiss,
but your wife, ha ha ha,
will pull your ears!
So catch us!
 
 
The Watersprite:
 
Roguish creatures!
How madly they run!
Up and down, through the field,
well, they’re young!
 
 
Rusalka:
 
Vodník, daddy dear!
 
 
The Watersprite:
 
Good grief, child!
What are you doing?
Drying my nets here in the moonlight!
 
 
Rusalka:
 
Vodník, daddy dear,
until the waters foam up
stay with me a while,
so I won’t feel sad!
 
 
The Watersprite:
 
What, you’re sad?
 
 
Rusalka:
 
I’ll tell you all!
 
 
The Watersprite:
 
And down below, too?
 
 
Rusalka:
 
So sad I could suffocate!
 
 
The Watersprite:
 
Below, where it’s all dancing and play?
Impossible! Speak!
 
 
Rusalka:
 
I’d like to leave you all,
to leave the depths,
to be human
and live in the golden sunshine!
I’d like to leave you all,
to leave the depths.
 
 
The Watersprite:
 
Can I believe my ears?
To be human? A mortal being?
 
 
Rusalka:
 
You yourself used to tell strange tales,
that they have a soul, which we don’t.
And the souls of people go to heaven,
when the human dies and vanishes into nothing!
 
 
The Watersprite:
 
As long as your native wave cradles you,
don’t wish for a soul. It’s full of sin.
 
 
Rusalka:
 
And full of love!
 
 
The Watersprite:
 
Ye ancient waters!
Don’t tell me, child, you love a human!
 
 
Rusalka:
 
He often comes here
and steps into my embrace,
throws his clothes on the bank
and bathes in my arms.
But I’m only a wave;
he’s not allowed to see my being.
Oh, I know I’d first have to be human,
so that as I embrace him and enfold him in my arm
he might himself embrace me
and kiss me fervently!
 
 
The Watersprite:
 
Child, night after night
your sisters will weep for you!
There’s no help for you, once
a human has enticed you into his power!
 
 
Rusalka:
 
Vodník, dearest,
he must be made to see me!
Tell me, daddy,
what am I, sad creature, to do?
 
 
The Watersprite:
 
Lost forever,
lost to the world of humans!
It’s futile to entice you below to our merriment.
Call Ježibaba,
oh poor, pale Rusalka!
Alas! Alas! Alas!
 
 
Rusalka:
 
Oh moon in the deep sky,
your light sees far,
you roam over the wide world,
and peer into human dwellings.
Oh moon, stay a while,
tell me, where is my love?
Tell him, silvery moon,
that my arms enfold him,
so that for at least a moment
he’ll remember me in his dream.
Shine for him into the distance,
tell him who awaits him here!
If the human soul dreams of me,
may he awake with that thought!
Oh moon, don’t fade!
 
That water chills me!
Ježibaba! Ježibaba!
 
 
The Watersprite:
 
Oh poor, pale Rusalka!
Alas! Alas! Alas!
 
 
Rusalka:
 
Ježibaba! Ježibaba!
 
 
Ježibaba:
 
Lamenting, sobbing, wailing!
Who’s waking me before dawn?
 
 
Rusalka:
 
Ježibaba, give me a potion,
take the watery magic from me!
 
 
Ježibaba:
 
I hear something, I sniff something,
speak up and tell me who you are!
 
 
Rusalka:
 
I’m Rusalka, a water nymph.
Give me a potion, dear aunty!
 
 
Ježibaba:
 
If you’re a nymph, show yourself nimbly,
Show yourself to me, lovely child!
 
 
Rusalka:
 
I’m fettered by the waves,
tangled in water lilies.
 
 
Ježibaba:
 
Tear yourself out, step, hop,
hurry into my hut!
Let her go, little wave, let her come to me,
let her feet touch the ground!
Little feet, carry her, little feet, hold her!
Lo, the feet already know how to walk!
 
 
Rusalka:
 
Ježibaba! Help!
Your wisdom of the centuries knows all,
you’ve penetrated nature’s mysteries,
in the deep nights you dream of people,
you understand the age-old elements.
From earthly poisons and moonbeams
you can brew thousands of potions.
You can join, you can demolish,
you can kill, you can create.
Human into monster, monster into human,
you can transform them with your age-old wisdom!
In the night the water nymphs tremble before you.
For human woes you prepare wondrous cures,
for us and for people
in the wide world
you yourself are a natural element,
you yourself are human.
An eternity with death is your dowry.
Help me, wondrous woman!
Help me!
 
 
Ježibaba:
 
I know all about that, such wishes are brought to us!
But listen, listen closely,
before you taste the potion:
You’ve got pearls and you’ve got beauty.
If I help you, what will you give me?
 
 
Rusalka:
 
All that I have you can take,
but make me human!
 
 
Ježibaba:
 
And nothing more? Nothing more at all?
That’s why you’ve come snivelling?
You’ve had enough of water,
and you hunger for a human body?
For loving and playing,
kisses and sweetness.
I know all about that. Such wishes are brought to us!
 
 
Rusalka:
 
Your wisdom knows all.
Give me a human body, a human soul!
 
 
Ježibaba:
 
I will, I will, by the devil, I will!
But you must give me
your diaphanous, watery dress.
And if you don’t find love in the world,
you must live as an outcast back in the depths, accursed.
If you should lose the love
for which your feelings crave,
then the curse of the watery powers
will drag you back into the deep!
And before you win it you’ll also suffer:
to all human ears you’ll remain mute!
Do you want to be mute, do you?
For the one you love?
 
 
Rusalka:
 
If I can know his love,
gladly, believe me, I’ll go mute for him!
 
 
Ježibaba:
 
Guard him, guard him, and know this:
If you return cursed to Vodník’s realm,
you’ll destroy your lover, too!
He’ll become forever the victim
of your eternal damnation!
 
 
Rusalka:
 
With a pure human soul
my love shall overcome all spells!
 
 
Ježibaba:
 
Come, then, come quickly,
come with me into my hut!
We’ll brew up poisons in the fireplace,
and give them to Rusalka to drink!
But then not a word.
Abracadabra!
 
Abracadabra,
white mist is rising from the meadows!
A drop of dragon’s blood,
ten drops of bile,
the warm heart of a bird,
already the kettle is hissing.
Jump, my tomcat, jump,
stir the brew in the kettle!
Abracadabra,
don’t be afraid of greater torments!
This is your human dowry,
and you must drink it.
This brew
will make your tongue go wooden.
Jump, my tomcat, come on, hey,
poor this juice down her throat!
Abracadabra,
but now not a word!
 
 
The Watersprite:
 
Oh poor, pale Rusalka!
Alas! Alas! Alas!
 
 
The Hunter:
 
A young hunter rode and rode,
he saw a white doe in the forest.
Deep eyes she had,
will my arrow strike her?
Oh, young hunter, hurry on,
don’t shoot this white doe,
beware her body!
Will my arrow strike her?
 
 
The Prince:
 
Here I glimpsed her and then she vanished!
Over hill, over dale, through forest and field,
this wondrous creature passes quickly by
and here the track has vanished completely!
And a mysterious rippling
in these waters entices me into their arms,
as if inviting me to cool the passion of the hunt
in their embrace.
My stride falters, i feel a strange yearning,
my weapon falls from my weary hand.
The hunt has scarcely begun, and suddenly has tired me,
that strange magic has seized me again!
 
 
The Hunter:
 
That was no doe, Hunter, stop!
God protect your soul!
Your heart is terribly sad,
whom did your arrow strike?
 
 
The Prince:
 
Stop the hunt, return to the castle.
Strange magic is wandering in the forest,
and stranger magic in my heart.
Return home, I want to be alone!
 
Wondrous vision, immensely sweet,
are you human or a fairy tale?
Have you come to protect that rare creature
I glimpsed in the dimness of the forest?
Have you come to beg for her life,
oh sister of the white doe?
Or do you yourself, as you come toward me,
want to be the hunter’s booty?
Are your lips sealed by a secret,
or has your tongue fallen forever silent?
If your lips are mute, God knows
I’ll kiss an answer from them!
An answer to the mysteries
that enticed me here,
that called me
past thorns, past crags,
for me finally, on this blissful day,
child, to be suddenly enchanted by your gaze!
What’s hidden in your heart?
If you love me, give me a sign!
 
 
The Naiads:
 
Sisters, one of us is missing!
Sister dear, where have you gone?
 
 
The Watersprite:
 
Across hills, valleys,
and woods!
 
 
The Naiads:
 
Sister dear, where are you?
 
 
The Prince:
 
I know you are magic that will pass
and dissolve into a play of mist.
But while our time lasts,
oh my fairytale, don’t flee!
My hunt is over, why think of it?
You are my most precious doe,
you’re a golden star shining into the dark night.
My fairytale, come with me!