česky | English

king and collier, 2nd setting - libretto of the 1st act

1. výstup

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!

PRVNÍ LOVEC:

Vítej nám kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Radostí dnešních vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!

LOVCI (PRVNÍ SBOR):

Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá luna k nebi vystupuje;
v lese utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!

LOVCI (DRUHÝ SBOR):

Když se honba dokonává,
lovec toho neželí;
osud blahý jemu dává
povždy nové veselí.
Nechť se jiný světem plouží
zle se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.

DRUHÝ LOVEC:

V přátelském jste, bratři, sporu
s námi statně závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.

LOVCI (OBA SBORY):

Spěšme ku králi,
ať nás pochválí,
on lovců řadu
povede k hradu.
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!

2. výstup

LOVCI (OBA SBORY):

Ticho, purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Co as nebohého tíží,
že v tom tone trápení?

JINDŘICH:

Kde jest král?

PRVNÍ LOVEC:

S tebou stál!

JINDŘICH:

Jen krátký čas,
pak zmizel zas!

DRUHÝ LOVEC:

Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles´!

JINDŘICH:

V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!

LOVCI:

Dejte mu rohem zamení!

JINDŘICH a LOVCI:

Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!

JINDŘICH:

Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!

SBOR:

Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ke škodě!

3. výstup

JENÍK:

Smím-li vstoupit
na chvilinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Tě oloupit
o hubinku?

LIDUŠKA:

Ne, ne, ne!

JENÍK:

Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!

LIDUŠKA:

Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slyšel,
co tě sem pohání,
kdyby teď přišel,
neujdu kázání!

JENÍK:

Nemohu víc srdci bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
ať nám jak chtí zbraňují.

LIDUŠKA:

Slyš, tu někdo přichází,
chraň mne žele!

JENÍK:

Nechci takové zákazy
snášet déle!

LIDUŠKA:

Přijde otec, po všem veta
konec naší lásky jest!
Kdyby vyhnal mne do světa,
jak bych žal ten mohla snést?

JENÍK:

Ať si přijde, ať již po všem
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!

4. výstup

MATĚJ:

Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?

JENÍK:

Já jsem přišel jen se napít...

MATĚJ:

Což tak chutná naše voda?

JENÍK:

Věru velkou žízeň mám!

ANNA:

Zas tě tu s hochem najít mám?

LIDUŠKA:

Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!

MATĚJ:

A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?

LIDUŠKA:

Hned již běžím, jak si přeje...

JENÍK:

Naspěch není, dítě mé!

MATĚJ a ANNA:

Jenom zůstaň, dost času
máme, jak řekl právě sám!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.

MATĚJ a ANNA:

Nuž!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ach!

MATĚJ a ANNA:

Proč se Lidka chvěje?

JENÍK a LIDUŠKA:

Běda!

MATĚJ a ANNA:

Aj, co se s vámi děje?

JENÍK a LIDUŠKA:

Nemůžem to déle tajit,
raděj pravdu povíme.

MATĚJ a ANNA:

Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!

JENÍK a LIDUŠKA:

Ó, tak přejte lásce naší,
ať se navždy spojíme;
požehnání ať se snáší,
kam své hlavy skloníme!

MATĚJ:

Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.

ANNA:

Nač ty slzy, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!

JENÍK:

Pane otče!

LIDUŠKA:

Drahá matko!

JENÍK a LIDUŠKA:

Skrovnou naděj přece jen!

MATĚJ a ANNA:

Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!

ANNA:

Moje vůle všecko zvrátí,
chuďas chtěl by Lidku mít?
Kdo ji chce svou ženou zváti,
větším pánem musí být!

MATĚJ:

Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
dceři tvé dá zlatohlav!

ANNA:

A ty mlč jen, starý brouku!
Tam je shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty na jinou žeň louku!
Pamatuj si:
na tvé vzdechy nedám nic!

JENÍK a LIDUŠKA:

Mějte s námi slitování,
lásce naší přejte zdar;
nás uvrhne ve zoufání
lásky věrný krutý zmar.

ANNA a MATĚJ:

Rozlučte se bez meškání,
klamný je ten lásky žár;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!

5. výstup

UHLÍŘI:

Zveďme jej sem k Matěji!

MATĚJ:

Cože, jaká návštěva?

ANNA:

Koho nám, Bože, posíláš!

UHLÍŘI:

Zde je dobrý přítel náš!

MATĚJ:

Vítejte nám!

UHLÍŘI:

Chvátáme k vám!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
u nás klesl,
v unavení;
žádaje si
pohoštění.
Já jsem prál:
má přítel Matěj
všeho dosti;
proč by tedy
vzácné hosti
nevítal?

MATĚJ:

To je křik...ba věru k zlosti!
Vítán budiž, vzácný hosti.

UHLÍŘKY:

Dovolte nám vítat pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!

UHLÍŘI:

Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv!
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.

UHLÍŘKY:

Přistupme jen blíže,
vždyť je vlídný, rozmilý!
Ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Jak mu září v jasném svitu
pás ten zdobně kovaný;
hle, ten kabát z aksmitu
zlatem těžce protkaný.

MATĚJ:

Dost již! Pán se poděkuje -
váš křik jej tu obtěžuje.

KRÁL:

Hostiteli milý,
v této pozdní chvíli
přes noc mne tu nech.

MATĚJ:

Velká pro mne pocta -
avšak stav jsem, jméno
ještě nezaslech.

KRÁL:

Stav mám udat a své jméno?

ANNA:

A pak odkud přišel pán?

MATĚJ:

Nepleť se mi v řeči, ženo!

KRÁL:

Matyášem bývám zván.

MATĚJ:

Matyáš anebo Matěj,
to je v Čechách jeden svatej!
Tím více oči mé tě vítají,
neb i mně též Matěj říkají!

KRÁL:

Nuže, to jsme tedy bratři!

MATĚJ:

Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?

KRÁL:

Královský lovec.

ANNA:

Ženat, svoboden, či vdovec?

MATĚJ:

Nač ty řeči? Host náš čeká,
jaké chystáš hody?

ANNA:

Pravda! Jsem tak pomatena...

KRÁL:

Švarná jest to, statná žena!

ANNA:

Ach, pán chválou oplývá...

MATĚJ:

Bodejť! Žert jen z tebe má.

ANNA:

Ach, to vím, však vlídný pán
má být dobře častován.

6. výstup

KRÁL:

Avšak pověz, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?

JENÍK:

Kéž se Lidka na něj hněvá!
Tu zvědavost nelze snést!

MATĚJ:

Dcera má!

KRÁL:

Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!

JENÍK:

Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!

KRÁL:

Hle, violka v lesním skrytu
srdce jímá duši mou.
Zjev ten kouzlí v blahém citu
vzpomínku mi blaženou.

MATĚJ:

Štěstí nese mému bytu
pán ten přítomností svou;
chata moje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.

LIDUŠKA:

V oka jeho vlídném svitu
potlačím již bázeň svou.
Nač se Jeník souží v skrytu?
Ví, že jsem mu souzenou!

JENÍK:

Kéž tam zůstal v lesním skrytu!
Noc ta děsí duši mou!
Zlou věc tuším v hloubi citu,
zřím ji jako zmámenou.

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Štěstí nese tvému bytu
pán ten přítomností svou;
chata tvoje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.

MATĚJ:

Ale nyní, hoste milý...

UHLÍŘKY:

Slyšte! Slyšte!

MATĚJ:

...na malou jen dopřej chvíli...

UHLÍŘI:

Mlčte, mlčte!

MATĚJ:

...svou mně milou společnost!
Vypravuj nám..

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

Vypravuj nám...

MATĚJ:

...jak jsi z cesty...

UHLÍŘI, UHLÍŘKY:

...jak jsi z cesty...

MATĚJ:

...zabloudil zde v naše klesty?

UHLÍŘI:

Teď to zvíme!

UHLÍŘKY:

Radost mám!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Příhodu svou poví nám!

KRÁL:

Vesele s králem
hnal jsem se cvalem
v doubraví zeleném
za statným jelenem.
Vždy dál a dál
jelen utíkal,
v děsnější houští
divě se hnal...
Se strmé skály
skok nenadálý
spásu mu přál.

Jelen zmizel! Mne obestírá
všude němá pustota;
zevšad teskným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně rohu svého zvuky
volám toužně v širý les.
Všude ticho - pustý kraj zpět
planou ozvěnou mi nes.
Zas dál kráčím doubravinou
pot se válí po čele,
tu vás potkám - strasti minou
neb jsem našel - přátele!

MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:

Srdce s tebou rozdělíme,
rač se s námi veselit.
U nás po tak trudném lovu
milý tobě kyne klid!

MATĚJ:

Ale král? Kde ten?

KRÁL:

Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.

MATĚJ:

Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu na pomoc!

KRÁL:

Jen co mine dnešní noc,
hned se vydám na cestu
královskému ku městu.

 

7. výstup:

ANNA:

Doušek vína k této zvěřině
račte přijmout z chudé kuchyně
vzácný hosti můj!

MATĚJ:

Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.

KRÁL:

Z lovu mám již dobré chuti
bez okolků vezmu rád.

MATĚJ:

Aj výborně! Nu rač si brát.

ANNA:

Ochutnejte!

KRÁL:

Díky mějte!

MATĚJ:

Posluž pánu, aby neřek,
že zde málo nutíme!

UHLÍŘKY:

Pán ten není vyběráček:
v naší stravě sobě libuje!

UHLÍŘI:

Od stolu dál. Tam nesmíte.
Chovat se tak...Kam myslíte?
Špatné věru máte,
špatné cviky!

UHLÍŘKY:

Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?

UHLÍŘI:

Hosta obtěžovat!

UHLÍŘKY:

Na nás pokřikovat!

UHLÍŘI a UHLÍŘKY:

Špatný mrav!

KRÁL:

Budiž hospodyni
všecka chvála,
že mě tak slavně
častovala!

ANNA a MATĚJ:

Velká pro nás čest!

KRÁL:

Jaký zvuk to jest?

SBOR:

Vít náš jde tudy,
píská si v dudy.

KRÁL:

Zavolejte ho sem!

MATĚJ a ANNA:

Hned jej přivedem.

 

8. výstup

SBOR:

Vesele,
přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!

9. výstup

MATĚJ:

Zpátky! To se nesluší.
To nám pána vyruší.

KRÁL:

Nuž tedy dnes
přejte nám ples!

SBOR:

Nuž tedy dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!

JENÍK:

Bolem se mi srdce ouží,
nelze zřít mi v tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!

LIDUŠKA:

Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
k tobě, hochu, srdce touží,
v lásce své mne zachovej!

KRÁL:

Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance živý rej!

MATĚJ a ANNA:

Ať tu každý v kole krouží,
nám se pane nevysměj!
Dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej!

SBOR:

Ó, jak v těle krev mi krouží,
pustím-li se v tance rej.
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci se teď každý měj!

MATĚJ:

Dudák děvče měl...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...pro ni láskou mřel.

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

Celý den pískal si,
kam přišel, dudal si.

SBOR:

Dum dudy dum!

MATĚJ:

Dudáčku náš,
jakou to hráš?
Jen hezky vesele
připij nám z korbele!
Děvčat máš všude dosti
jak zrnek na jalovci.

ANNA:

Netočte se pomalu,
chcete-li mít pochvalu!

SBOR:

Cupy cup!

MATĚJ:

U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!

SBOR:

Dupy dup!

MATĚJ:

V noci nic nespal...

SBOR:

Dudy dum!

MATĚJ:

...jenom si dudal...

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

Jdi, dudáku, dál...

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

...jiné děvče chval!

SBOR:

Dudy dum!

ANNA:

Já už mám jiného
hocha upřímného!

SBOR:

Dudy dum!

Slyšte, zvoní klekání!

ANNA:

Svatý otec poustevník
volá nás:
k modlitbě a spánku
že je čas!

SBOR:

Půjdeme spat.

MATĚJ:

Než své vyhledám lože,
poklekněme k zemi níž!
Ó, kéž v lásce, milý Bože,
prosby naše vyslyšíš!

VŠICHNI:

Hospodine na výsosti,
ve všem vůle tvá se staň!
Kraj náš přijmi do milosti,
všecky věrné Čechy chraň!

MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:

Dobrou noc!

OSTATNÍ:

Dobrou noc! 

► 2nd act