The Jacobin (Jakobín), Op. 84, B159, B200 | Libretto

LIBRETTO OF THE 1ST ACT

1. výstup

SBOR (za scénou):

Své hlavy v prachu skláníme,
však mysl k výši vznášíme
z pozemské tísně
na křídlech písně.

BOHUŠ:

Slyš, český zpěv!
Ó, zvuč mi, zvuč!
Tvůj vábný hlas
jak sladce zní mi!
Toť pozdrav vlasti vítá nás!

SBOR:

My toužíme a strádáme,
Marii matku vzýváme
toužíce z tísně
ve zvucích písně.

BOHUŠ:

Jak dlouho steskem soužený,
já toužil v ráj svůj ztracený!
Kdo ztratil tebe,
otčino blahá,
zvi, číms mu byla,
zvi, jak jsi drahá!
Kdo ztratil tebe,
zvi, jak jsi drahá!

SBOR:

Ó, máti svatá, žehnej nás!
Ó, Maria, žehnej nás!

BOHUŠ:

Ó, mládí moje,
vzpomínky sladké!
Kde moje matka?
Ó, matko má!
Tvůj obraz vídám v tichém snění
a slýchám hlasu tvého znění;
jaks těžké mojí po nemoci
mne písní konejšila v noci...
Synáčku, můj květe,
mé blaho, můj světe,
mé nebe!...

JULIE:

Často tu písničku zpívám
dítkám svým
a dobrou matičku
tvou v duchu vzývám.
Snad odpustí mi v hrobě
pro lásku moji k tobě.
Ubohou schvátil žal,
když otec hněvem vzplál
a odvrátil se od syna!
A roztržky té příčina
jsem já – já neblahá!

BOHUŠ:

Ó, nemluv tak, má předrahá!
Když nový svět já seznal v cizině,
jsem na porobu vzpomněl v otčině,
na bídu lidu, chtěl jsem, aby žil!
Tu častý býval s otcem svár,
v něm Adolf živil hněvu žár
a mařil usmířní.
Vy, v bídě utištění,
čím chtěl jsem býti vám,
a čím jsem nyní sám!

JULIE:

Ó, doufej jen! On lásku zapírá,
jež v srdci otce nikdy nezmírá!

BOHUŠ:

Ó, mějme doufání!

JULIE:

Ó, doufej jen!
Po léta dříme,
slůvkem se vzruší,
náhle mu láska
zachvěje duši!

BOHUŠ:

Kéž lásky cit se v otci probudí,
kéž mračna z duše jeho zapudí
po dlouhých letech shledání!
Ó, mějme doufání!

SBOR:

Ó, máti svatá, žehnej nás,
slyš prosebný svých dítek hlas,
kdy vzlétnem z tísně
na křídlech písně!
Žehnej nás! Ó, Maria, žehnej nás!

2. výstup

HOŠI:

Jen postůjme tu okamžení,
až půjdem z kostela,
dnes hodinka o posvícení
nás čeká veselá!
Jen postůjme tu okamžení,
až půjdou z kostela,
dnes hodinka o posvícení
nás čeká veselá!

DÍVKY:

Jen pohleďte, nás čekají!
Dál pojďte, přijdou za námi.
My počkáme, až pozdraví!

HOŠI:

Hle, děvčata, jak spěchají!
Zdaž ohlédnou se za námi
zda kvůli nám se zastaví?
Hej, dobrý den!

DÍVKY:

Všem dobrý den!

HOŠI:

Přejeme všem!

DÍVKY:

My děkujem!

HOŠI:

Vás provodit se těšíme!

DÍVKY:

My odepřít vám nesmíme!

MĚŠŤANÉ A MĚŠŤANKY:

Hoj, dobrý den! Dnes budem veselí
a připijem na zdraví s přáteli.

DÍVKY A HOŠI:

Juché!
Již počli hrát, ó jaký ples!
Kéž v kole již se vznášíme
a tančíme a víříme,
ó, jaká slast nám kyne dnes!

MĚŠŤANÉ A MĚŠŤANKY:

Mladost živá, dovádivá,
plesu žádá, tance žádá,
ráda zpívá, tančí ráda,
ta krev mladá, ta krev mladá!
Nechť se mládí podovádí,
v tanci řádí, zříme rádi!
Omládneme, vzpomeneme,
na své mládí!

DÍVKY A HOŠI:

Již počli hrát, již počli hrát!

VŠICHNI:

Již počli hrát, ó jaký ples!
Kéž v kole již se vznášíme
a tančíme a víříme,
ó, jaká slast nám kyne dnes!

3.výstup

PURKRABÍ:

Učený pane, dobrý den!
Té náhodě jsem povděčen!

BENDA:

My s ucivostí, ponížeností,
vzácnému pánu vzdáváme čest!

TERINKA:

Vzácnému pánu
vzdáváme čest!

PURKRABÍ:

Dobrý den! Dobrý den!
Tak sličnou potkat pannu
mně rozkoší jest!

JIŘÍ:

Toť k zlosti jest!

PURKRABÍ:

Vám, pane učiteli, teď
za oknem vykvet' krásný květ,
až milo pohledět!
Já kolem často chodívám
a vzychávám a myslívám,
ach, na váš krásný květ.

BENDA:

Toť, urozený pane, čest,
toť velká poct jest,
ó, prosím – velká pro nás čest!

PURKRABÍ:

Tak dovolte, bych přišel k vám,
ať dosyta se nadívám,
ach, na ten krásný květ!
Však rozumí, ač radost skrývá,
tak div, že blahostí se nerozplývá!
Toť způsob ženský jest!
Toť ženský, ženský způsob jest!

BENDA:

Tak pokloň se, ty nevtípivá,
a usměj se, buď přívětivá,
toť velké štěstí jest.

TERINKA:

Jen nezvete! Proč k nám se vtírá?
Mně úzko jest, když na mne zírá,
já nemohu to snést!

JIŘÍ:

Jak tváří se! Jak na ni zírá!
Tak odbuď jej, když na tě zírá,
já nemohu to snést!

PURKRABÍ:

Vás Fortuna mi v cestu poslala,
kde najdu vás, mi touha šeptala...

TERINKA:

Mně o vás, pane, nešeptala nic,
jen o tanci a spěchu tanečnic.
My spěcháme, již hudbu slyším znít.

JIŘÍ:

A kdyby panna chtěla se mnou jít...

PURKRABÍ:

Hoj, sečkejte!
Já vím, co myslila!
Zda já smím prosit, panno spanilá?
Když býval čas, snad to ještě znám...

TERINKA:

Já bojím se, že tanec škodí vám.

PURKRABÍ:

Ne, já vím dobře, co je slušná věc
a vzánou pannu žádám o tanec.

BENDA:

Měj se k tomu, žádá o tanec!

JIŘÍ:

Ten starý bloud ji žádá o tanec!
S nejhezčím děvčetem
se pyšnit před světem,
rád věřím, to je sláva!
Jen hleďte toho páva,
jak směšně nadýmá se!
Kdož odolá té kráse?!
Vždyť myslí jistě, starý bloud,
že děvče chytne jako troud,
že pohne v srdci každou ženou,
by vzplála touhou vášnivou
pro krásu jeho plesnivou
a lásku jeho obnošenou!

4. výstup

SBOR HOCHŮ:

Zle je, zle je, ha ha ha ha!
Zle je s tebou milý hochu,
zle je s tebou, odbyli tě!
Muška skvělá odletěla,
muška skvělá opustí tě!
Kde ten starý stáhnul sítě,
tam nelítej milé dítě!
Zlatá muško, vari,
je to pavouk starý!
Vari, vari, vari, vari!

JIŘÍ:

Nechte posmívání,
k vzteku mne dohání!

SBOR HOCHŮ:

Zle je s tebou milý hochu,
zle je s tebou, odbyli tě!
Muška skvělá odletěla,
muška skvělá opustí tě!...

JIŘÍ:

Nechte posmívání,
k vzteku mne dohání!
Nechte mne!

SBOR HOCHŮ:

My tvou žalost známe,
lítost s tebou máme.
Kde ten chlap se zjeví,
v lásce žal a hněvy.
My to dobře známe,
my to dobře známe.
Zle je s tebou, milý hochu,...

JIŘÍ:

Nechte posmívání,
k vzteku mne dohání.

5. výstup

TERINKA:

Já šťastně se ho zbavila.

HOŠI:

He, vzácný pán tu zas!

TERINKA:

Ach, už je tu zas!

JIŘÍ:

Už je tu! Je tu zas!

HOŠI:

Jak spěchá za ní,
se koří, klaní,
jí v patách celý čas!

PURKRABÍ:

Má spanilá, má rozmilá,
já toužím, hledám vás!

JIŘÍ:

Jen počkej! Přišels včas!
Radost ti uchystám,
písníčku zazpívám!
Jen počkej, jen počkej!
Znáte toho pána,
starého sršána,
znáte jej?

SBOR:

Ha, známe jej!

JIŘÍ:

Zelenavý fráček,
vychytralý ptáček,
znáte jej, znáte jej?

SBOR:

Ha, známe jej!

JIŘÍ:

Pyšně nám tu obletuje,
s fráčkem pěkně vykračuje,
znáte jej, znáte jej?

SBOR:

Ha, známe jej!

JIŘÍ:

K chudým samá pýcha,
k dívkám sladce vzdychá,
nám jen rány sází,
před pány se plazí,
znáte jej, znáte jej?

SBOR:

Ha, ha, jakou notu vzal!
Jen, hochu, zpívej,
hochu, zpívej dál!

JIŘÍ:

Sotva růže zkvítá,
sršán kolem lítá,
děvče, hej, pozor dej!

PURKRABÍ:

Vy holoto! Vy uličníci!
Vy darebáci! Vy ničemníci!

TERINKA:

Ó, ustaň již, ó, dej si říct!
Ach! Ach!
Co činíte?! Jste šílení!
Což smyslů svých jste zbaveni?
Ó, ustaň, kéž říct si dáš!

JIŘÍ:

Hle, již bzučí, hluší
mojí milé v duši,
děvče, hej, pozor dej!
V sladkém oblétání
uštkne znenadání,
děvče, hej, pozor dej!

SBOR:

Děvče, hej, pozor dej!
V sladkém oblétání
uštkne znenadání.
Děvče, hej, pozor dej!
Povedená slova,
nota zbrusu nová,
tu si zahrát dáme!

TERINKA:

Tak ustaň již! Ó, dej si říct,
ustaň již!

JIŘÍ:

Znáte jej? Znáte jej?

SBOR:

Jen zpívej dál!
Ha ha ha ha!

TERINKA:

Ó, ustaň již,
k zlému jej svádíš,
o tebe bázeň
mé srdce svírá!
Sám v jistou zhoubu
ty slepě padáš!
Úzkostí velkou
má duše zmírá,
ó, vyslyš mne,
když rád mne máš,
ó, dej si říct,
když rád mne máš!

JIŘÍ:

Ne ne ne!

DĚVČATA A HOŠI:

Zpívej dál, zpívej dál!
Ha ha ha ha!

JIŘÍ:

Znáte toho pána,
starého sršána,
znáte jej, znáte jej?

SBOR:

Ha, známe jej!

JIŘÍ:

Zelenavý fráček,
vychytralý ptáček,
znáte jej, znáte jej?

SBOR:

Ha, známe jej!

JIŘÍ:

Pyšně nám tu obletuje,
s fráčkem pěkně vykračuje,
znáte jej, znáte jej?

SBOR:

Ha, známe jej!

PURKRABÍ:

Aj, hleďme jen tu neplechu,
ta hanebnost je neslýchaná,
aj, hleďme jen tu neplechu,
tak tupit mne, věc neslýchaná!
Já – purkrabí – terč posměchu!
Já purkrabí!

JIŘÍ:

K chudým samá pýcha,
k dívkám sladce vzdychá,
nám jen rány sází,
před pány se plazí,
znáte jej, znáte jej?

TERINKA:

Což smyslů svých jste zbaveni,
tak dráždit jej, jste šílení!
Ach, ustaň již!

SBOR:

Fráček zelenavý,
sršán dotěravý
pyšně obletuje,
s fráčkem vykračuje,
známe jej!
Ha ha ha ha,
známe toho pána,
starého sršána,
známe, známe jej.

TERINKA:

Ach, ustaň již!

PURKRABÍ:

Vás pověsit na šibenici,
však já vám dám, vy ničemníci!
Však já vám dám!

JIŘÍ:

Znáte toho pána,
starého sršána,
znáte jej, znáte jej?

SBOR:

Známe jej, známe jej!
Ať jen již slyší,
písničku naši!

TERINKA:

Ach, ach!

JIŘÍ:

Ať jen již slyší,
písničku naši!
Nás neutiší,
nás nezastraší!
Na každé cestě
zazní mu všude;
znáte jej? Znáte jej?

PURKRABÍ:

Vy holoto, vy darebáci!
Vy uličníci, však já vám dám,
však já vám dám!

SBOR:

Nás neutiší,
nás nezastraší!
Na každé cestě
zazní mu všude
po celém městě
zpívat se bude.
Juchej!

6. výstup

PURKRABÍ:

To mně se stát! Tak ctíte pána!
Již k úřadu je respekt ztracen
a celý svět je narub zvrácen.
Tak tupit mne, věc neslýchaná!
Já naučím vás písničkám!
Vás pověsit na šibenici,
však já vám dám, vy ničemníci!
Počkejte, vy blázni,
hoši bohaprázdní,
dostanete náhradu,
dostanete náhradu!
Jáť osoba úřadu
chásky posměch trpět mám?
Což nejsem já,
jářku: slavný úřad sám?
Počkejte, vy blázni,
počkejte, vy blázni,
hoši bohaprázdní!
Až jen ponížení
přijdou ku placení
žádat sleveníčko,
žádat sleveníčko,
pak se zeptám: znáte jej?
Znáte jej, znáte jej?

SBOR (za scénou):

Znáte toho pána,
starého sršána,
znáte jej, znáte jej?

PURKRABÍ:

Přejde smích a přejde zpěv,
utiší se bujná krev,
zvíte, co to respekt jest,
kdo je pán a komu čest.
Což já nejsem úřad sám?
Jářku, slavný úřad sám!
Počkejte, vy blázni,
počkejte, vy blázni,
hoši bohaprázdní!
Při rekrutování
bude naříkání,
klanět se mi přijdete,
svíjeti se budete,
pak se zeptám: hoši, hej,
znáte pána, znáte jej?
Ha ha ha ha, hoši hej,
znáte pána, znáte jej?

SBOR (za scénou):

Znáte toho pána,
starého sršána,
znáte jej?
Ha, známe jej!

7. výstup

JIŘÍ:

Chci s tebou promluvit!

TERINKA:

Musím ti domluvit.
Co jste to ztropili?
Zle bude s tebou!

JIŘÍ:

Líbí se panáčku
v kole jen s tebou!

TERINKA:

Nemáte rozumu,
co z toho vzejde,
zle bude s tebou!

JIŘÍ:

Pozbudu rozumu,
z mysli mi nejde!
Že se ti protiví,
musím to slyšet!

TERINKA:

Ne ne, ty žárlivý,
nemáš to slyšet.

JIŘÍ:

Žal můj se utiší
slovíčkem tvojím.

TERINKA:

Někdo nás uslyší,
pojď, pojď, já se bojím.
Pojď, pojď, pojď!

JIŘÍ:

Pohleď mi do očí,
podej mi ruku,
ztiš slovem jediným
v mém srdci muku!
Úzkost mne veliká
o tebe souží,
kéž srdce uslyší,
co slyšet touží.
Jestli mne v lásce máš,
kdy mi to zjevíš?

TERINKA:

Můj milý, ty se ptáš,
cožpak to nevíš?
Já neptám se, proč mám se ptáti?
Co říci můžeš, vím to, vím.
Vždy na to myslím, o tom sním,
čtu v očí tvých, jak rád mne máš,
to mlčky zjevíš!
Mám ráda tě – tak dlouho již!
A ty se ptáš, ty netušíš?
Co z očí jsi mi nevyčet,
jak mohu tobě povědět,
jestli to nevíš!

JIŘÍ:

Pohleď mi do očí,
podej mi ruku,
ztiš slovem jediným
v mém srdci muku!
Úzkost mne veliká
o tebe souží.
Však ústa nejlíp to vypoví
hubinkou jedinou...

TERINKA:

Ach, on to jest!

PURKRABÍ:

Náš zpěvák! Vzácná panna!

TERINKA:

Ach, bože můj, on to jest!

JIŘÍ:

On to jest, ó, bože můj!

PURKRABÍ:

Svou sličnou tanečnici
tak potkat na ulici,
aj, to je podívaná!

TERINKA:

Ten posměch! Ó, bože!

JIŘÍ:

Ó, ta hanba!

PURKRABÍ:

Aj, mladý pane, na mou čest,
vy vlohy pěkné máte,
a písničky, až rozkoš jest,
obratně skládat znáte.

TERINKA:

Nás mučí, zlomyslný?

JIŘÍ:

Ten chlap je jeduplný!

PURKRABÍ:

Odměnu slušnou uchystám,
jen těšte se, můj milý.
Aj, výborně by slušel vám,
poslyšte, kabát bílý!

JIŘÍ A TERINKA:

Kabát bílý?!
Chce mstít se nám!

PURKRABÍ:

To vše jen z lásky k vám.
Mně panna bude vděčná!

JIŘÍ:

Moc vaše není věčná,
mým pánem být se nemněte!

PURKRABÍ:

Jen počkejte, vy zkrotnete!
Tak tupit hlavu úřadu,
však vím já sobě poradu,
jak zkrotit chlapce vzdor a pych!
Kdo má tu moc? Kdo vládne vám?
Což nejsem úřad – úřad sám?

Jen těšte se, však já vám dám!
Ty pykat budeš za svůj hřích,
máš u nohou se svíjet mých!

JIŘÍ:

Vy pyšně sobě vedete,
však dočkáme se hraběte,
a nejste vy tu pánem sám,
já hrozeb těch se nelekám.
Však neskloní mou hlavu strach,
vy marně ždáte radostí,
bych před vámi se sklonil v prach
a žebral vaší milosti!
Já hrozeb těch se nelekám!

TERINKA:

Ó, vyslyš mne a zanech spor,
ach, ustaň, ať hněv utišíš,
jen dráždí jej tvůj marný vzdor!
Ó, běda, ty mne neslyšíš!
Já marně prosím, marně lkám!
Ach, mírni se, slyš proboha!
Což počít mám, já ubohá?
On zhubí tě, se pomstí nám!

8. výstup

BOHUŠ:

Dovolte mi, pane..

PURKRABÍ:

Aj, aj! „Pane“?
S kýmpak, prosím, mluvíte?
Jak mi říkat, nevíte?
„Vzácný pane“ – „Urozený pane“!
Já – jsem úřad, pane!

BOHUŠ:

Nuž, vzácný pane!
Kde hrabě dlí, zda nevíte?

PURKRABÍ:

Nu rcete dřív,
oč prosíte?

BOHUŠ:

My k hraběti jdem,
a ne k vám!

PURKRABÍ:

Nu, kdo jste tedy,
já se ptám!

JULIE:

Jsme umělci.

PURKRABÍ:

Umělci!

JULIE:

Váš hrabě rád nás pozdraví.

PURKRABÍ:

K té chásce bývá laskavý.
Od smrti milostivé paní
se Jeho Milost zámku straní,
neb zde mu připomíná
vše nezdárného syna.

JULIE:

Aj, rcete, hrabě syna měl?

PURKRABÍ:

Na syna svého zanevřel.
Ten v Paříži si smysly splet'
a svět chtěl na rub obracet.
Měl s otcem mnohou neshodu,
chtěl robotnému národu
ó, slyšte, dáti svobodu!

JULIE a BOHUŠ:

Svobodu!

JIŘÍ A TERINKA:

Ó, sláva!

PURKRABÍ:

On volá sláva!
Tak zbavit úřad vážnosti,
tak zkrátit práva vrchnosti
a privileje stavů?
Ten blázen volá sláva!
Poddané lidi popouštět!
Kdo orat bude a kdo set?
Kdo poslouchat, kdo poroučet?
Ba, věru, zbořil by se svět,
tak zvrátit řád a správu!

JULIE a BOHUŠ:

Jak blaze národu
tak vrátit svobodu
a lidská práva!
Z poroby, neštěstí
lid bídný povznésti,
nechť k žití vstává.

TERINKA a JIŘÍ:

Buď za to požehnán
pan mladý hrabě sám,
ten mladý hrabě pán!
Ó, sláva, sláva!

PURKRABÍ:

Že otec synu shovíval,
byl špatný jemu za to dík.
Do světa utek' nevděčník
a tam si poběhlici vzal!

BOHUŠ:

To není pravda!

PURKRABÍ:

Že není pravda, co jsem řek?
Či do Francie neutek?
Vždyť k zoufalství svých rodičů
se přidal k rotě buřičů,
k té rotě divé, nevázané...

BOHUŠ:

To není pravda!

PURKRABÍ:

...co hrůzy páše neslýchané.
On s nimi, panské krve syn,
je zlosyn, buřič, Jakobín!

VŠICHNI:

Jakobín?!

BOHUŠ a JULIE:

Ha ha ha ha – Jakobín!

TERINKA a JIŘÍ:

On – Jakobín?!

BOHUŠ:

Toť věru k smíchu!
Ty Jakobíny také známe.

PURKRABÍ:

Aj, aj, vy je znáte?

BOHUŠ:

Vždyť z Paříže se ubíráme.

PURKRABÍ:

Aj, aj, aj! Vy je znáte?
Aj, aj, aj!

TERINKA:

On – Jakobín!

JIŘÍ:

On – Jakobín!

JULIE:

Za zprávy jsme vám vděčni,
buďte sbohem.

PURKRABÍ

Toť lidé nebezpeční!
Hej, posečkejte!
V našem městě, co tu chcete?
Vykažte se, odkud jdete?
Vykažte se nám!

BOHUŠ:

To, vzácný pane,
se časem stane,
však teď se chraňte
hrozit nám!

PURKRABÍ:

Já že se chránit mám!?

9. výstup

SBOR:

Slyšte nás, kde jste, slyšte nás!
Lidičky v městě, slyšte nás!
Ach, to je novina!

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Ó, mluvte, jaká novina?

SBOR:

Tak znenadání
bez uchystání
již jedou k nám!

JIŘÍ, TERINKA, BENDA, BOHUŠ, JULIE, PURKRABÍ:

Nu, jaká zpráva, proč jste se zděsili?

SBOR:

Toť jistá zvěst
a pravda jest –
již jede k nám!

PURKRABÍ:

Znám ten zvuk, znám!

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Kdo jede k nám?

SBOR:

Pan hrabě sám!
Již jedou k nám!

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Pa hrabě sám!
Znám ten zvuk, znám!

SBOR:

Již jedou k nám!

BOHUŠ:

Až v pravý čas má spatřit nás!

PURKRABÍ:

A úřad neměl zprávu!
Toť proti všemu právu!
Já nejsem připraven,
dnes nastal soudný den!

JIŘÍ:

Ha ha ha, zlá to zpráva,
moc vaše dokonává!

10. výstup

SBOR:

Sláva, sláva, sláva!
Hraběcí milosti,
vítejte nám!
S díkem a radostí
žehnáme vám,
sláva, sláva, sláva!

BOHUŠ:

Můj otec, jak mu zbělel vlas
a z muže, z muže stal se kmet!

JULIE:

Tvůj otec! Jak mu zbělel vlas,
po dlouhých letech zříš jej zas!

ADOLF:

Kdo je ten muž – ta žena s tím?

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Jak zestaral, je z něho kmet!

BOHUŠ:

Ó, běda, ó, běda, Adolf s otcem mým!

JULIE:

Ó, běda!

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Zda se synem se vrací zpět?

HRABĚ:

Aj, hleďme, náš pan učitel!
Jak dávno, kdy jsem s vámi dlel!
Zas veselo má u vás být
a smích a zpěvy v zámku znít!

BENDA:

Ó, já to věděl, milosti,
že jednou smíří váš se hněv.
Já říkal: nezapře se krev!
Přec dožil jsem té radosti!
Váš syn – je to váš syn?

HRABĚ:

Můj syn?!
Je proklet pro svůj čin
a zapomenut, zvrhlý syn!

JULIE:

Ach!

BOHUŠ:

Proklet! Zapomenut!

HRABĚ:

Váš nový pán buď uvítán!
Zde Adolf, dědic můj, váš pán!

SBOR, PURKRABÍ, JIŘÍ, BENDA, TERINKA:

Náš pán!

JULIE:

Jej v objetí,
nám prokletí!
Jak zapomněl,
že syna měl!
Ó, marně sníme,
že v srdci dříme
cit k dítěti!

SBOR:

Náš nový pán
buď požehnán,
buď dlouho živ,
náš nový pán,
buď požehnán!
Buď dlouho živ,
k nám milostiv
náš nový pán!

TERINKA, JULIE, JIŘÍ, BENDA:

Jak zapomněl,
že syna měl!
Na syna svého
na jediného
jak zanevřel!

BOHUŠ:

Nám prokletí,
jej v objetí!
Ó, marně sníme,
že v srdci dříme
cit k dítěti!
Jak zapomněl,
že syna měl!
Na syna svého
na jediného
jak zanevřel!
Ó, marně sníme,
že v srdci dříme
cit k dítěti!
Jej v objetí,
nám prokletí!

ADOLF:

Můj dávný sen
dnes vyplněn!
Zde pánem býti,
sen mého žití,
můj dávný sen!

HRABĚ:

Proč vzpomínal
mi na můj žal!
V zlosyna zvrácen,
na věky ztracen
můj syn, ó žal!

PURKRABÍ:

Náš nový pán,
buď požehnán!
Buď dlouho živ,
k nám milostiv
náš nový pán!
My pána svého
dobrotivého
vítáme k nám!
Svítá nám zas,
blažený čas!

SBOR:

Buď požehnán,
Buď dlouho živ,
k nám milostiv
náš nový pán!

LIBRETTO OF THE 2ND ACT

1. výstup

BENDA:

Tak, moji drazí, bravo bravissimo!
Vše dobře jde, až na to fortissimo!
To slavný, šťastný bude den,
čest pro nás všecky veliká.
Už radostí se rozplývám;
však musím věru přiznat sám:
ta serenáda se mi podařila,
že Mozartu k hanbě by nesloužila,
je klasická to muzika!
Až průvod půjde kolem hradu,
my zapějem tu serenádu.
Pak vykoná se statku odevzdání,
ten okamžik hra naše oslaví.
Tu obrazně se všechněm představí
budoucnost šťastná.
Zazní bůžků lkání,
pak Flora s průvodem se dostaví,
Génius rodu vzbuzen ze sna vstává,
když Flora zvěstí svou jej pozdraví,
že s novým pánem nová svitne sláva.
Tak ještě jednou serenádu,
jen dítky, pozor dejte!

DĚTSKÝ SBOR a SBOR:

My pozor dáme
a počítáme.
Zdráv buď, ó pane náš.
lid tvůj tě vítá!

BENDA:

Jen pozor dejte,
jen dítky, pozor dejte
a s citem přednášejte!

DĚTSKÝ SBOR a SBOR:

Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Dlouho jsme toužili,
nám blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
Sláva! Sláva!
Milostiv budiž k nám,
náš pane jasný,
dlouho vládni nám
slavný a šťastný!

SBOR:

Však mi dobře pozor dáme,
pěkně v taktu počítáme!
Ani jednou nechybíme,
s citem stále přednášíme.
Kde je třeba přidat síly,
ritardando v pravé chvíli,
ať se žádný neomýlí!

TERINKA a JIŘÍ:

Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!

SBOR a DĚTSKÝ SBOR:

Žehnán buď nastokrát,
blaho tobě zkvítej,
sláva ti, pane náš,
vítej nám, vítej!

BENDA:

Jen pozor dejte,
jen pozor dejte!

SBOR a DĚTSKÝ SBOR:

My pozor dáme a počítáme!
My dobře, dobře počítáme!

TERINKA a JIŘÍ:

Sláva ti, pane náš,
vítej nám!

SBOR a DĚTSKÝ SBOR:

My dobře počítáme,
my pozor dáme, my počítáme!

BENDA:

Tak moji drazí,
bravo bravissimo!
Vše dobře jde,
až na to fortissimo.
To slavný, šťastný bude den,
čest pro nás veliká!
Jen dítky pozor dejte
a s citem přednášejte!
Ty takt mi správně vydržuj,
ty čistě „e“ mi zanotuj,
jen pozor dejte
a počítejte!

SBOR a DĚTSKÝ SBOR:

My pozor dáme a počítáme.

TERINKA, SBOR a DĚTSKÝ SBOR:

Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá.

BENDA:

Jen pozor dejte,
jen, dítky, počítejte
a s citem přednášejte!

SBOR a DĚTSKÝ SBOR:

Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Dlouho jsme toužili,
nám blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává!
Novému pánovi
čest buď a sláva!
Sláva! Sláva!
Milostiv budiž k nám,
náš pane jasný,
dlouho vládni nám
slavný a šťastný!

TERINKA, JIŘÍ a SBOR:

Sláva ti,
sláva, vítej nám!

BENDA:

Bravo, bravo, bravissimo!
Nu bravo, bravo, moji rozmilí!
Teď dost – a večer ať jste na svém místě!
Tak se mi držte, zdaří se to jistě!
Do zámku musím, přijdu za chvíli.

2. výstup:

TERINKA:

Ach bože, božínku,
ach bože, jaké je to pro mne utrpení,
že ty, můj tatínku,
nemáš pro lásku mou pochopení.
Měl by jsi rozum mít,
jak si mám starce vzít,
ten mne svou láskou mučí!
Vždyť stará píseň učí:
Na podzim v ořeší
láska již netěší,
láska, ta patří jen pro mladý svět,
jen z jara ten pravý vydává květ!
Vždyť z toho starého
jde na mne mráz,
a z mého Jiřího
jde slunce jas!
Z očí jeho na mne oheň jen sálá,
jak bych na výsluní mile se hřála,
darmo mne tatínek, darmo mne souží,
mé srdce věrně jen po Jiřím touží!
Ach jak mne to blaží, to milování,
ó, kéž by trvalo až do skonání!
Ach, jak mi teskno jest,
marně ho ždáti,
já přece doufala,
že se zas vrátí.
On odešel, aniž tuší,
že bych s ním mluvila tak ráda,
svůj žal mu svěřila tak ráda,
vždyť mám celou duší jej tak ráda!

JIŘÍ:

Tak ráda! Jak ses přiznala!

TERINKA:

Jiříku!

JIŘÍ:

Já beru, cos mi poslala.

TERINKA:

Tys neposlušný!

JIŘÍ:

A ty jsi zlá!

TERINKA:

Slov nedbáš otcových, tys měl odejít!

JIŘÍ:

To byl by hřích,
když mohu s tebou dlít!

TERINKA:

Chceš vzbudit otcův hněv?

JIŘÍ:

Nuž, otci pravdu zjev!
V té trýzni stálé,
jak žíti dále,
zda láska tvá to žádá?

TERINKA:

Jen vyčkej trochu,
můj zlatý hochu,
tvá Terinka to žádá.

JIŘÍ:

A což ty boje,
a což ty nepokoje,
v nichž láska strádá?

TERINKA:

Proč tak se soužíš,
kdy jenom zmoudříš?
Vždyť mám tě ráda, tak ráda!
Jen počkej trochu,
můj zlatý hochu,
tvá Terinka to žádá.

JIŘÍ:

Zda láska tvá to žádá?
Jak snášet muku,
že o tvou ruku
ten vdovec žádá!

TERINKA:

Proč tak se soužíš,
kdy jenom zmoudříš?
Vždyť mám tě ráda!
Máš víru malou
v mou lásku stálou,
vždyť mám tě ráda!

JIŘÍ:

Ó, máš mne ráda!

TERINKA:

Kdy stesk tě smuší
a úzkost v duši
se trapně vkrádá,
vše zapuď z mysli,
na to jen mysli,
že mám tě ráda!

JIŘÍ:

Kdy stesk tě smuší
a úzkost v duši
se trapně vkrádá,
mne vzkřísíš znovu
v jedinkém slovu:
že máš mne ráda!

TERINKA:

Vždyť mám tě ráda!

JIŘÍ:

Že máš mne ráda!

TERINKA:

Slyš – otec, rychle k zpěvu!

JIŘÍ:

K jakému?

TERINKA:

K duetu našemu!

3. výstup:

TERINKA:

Vzbuď se, doufej,
naděj svítá,
starý rod tvůj,
znovu vzkvítá!

JIŘÍ:

V domě smutku
jásot plesný,
co jste přišly,
dítky Vesny.

BENDA:

Zas dueto? Oni my vždycky zpívají dueto!

TERINKA:

Dělej chyby!

JIŘÍ:

Co jste přišly,
dítky Vesny.

TERINKA:

Starý rod tvůj
znovu vzkvítá!

BENDA:

To je hrůza, zpívat „fis“!
Učím vás to stále, je tu „gis“!

JIŘÍ a TERIKA:

Nic již neumíme.

BENDA

Šlo to dobře, divná věc.

JIŘÍ a TERINKA:

Učit se musíme!

BENDA:

Divná věc, nu, uvidíme hned!
„Ave Maria“ pro alt!
„Te Deum“ pro bas!
Zdaž je tohleto,
vaše dueto?!

JIŘÍ:

Mně se zdálo...

BENDA:

Vám se zdálo!

TERINKA:

Nevím, jak se stalo!

BENDA:

Neviš? Nevíš, jak se stalo?
Já vím! Vy mne šidíte!
Však se ve mně zmýlíte!
Přijde v malém okamžení
pan purkrabí k zasnoubení
a punktum, tak se stane!

TERINKA:

Ne, nestane, já nechci si jej vzít!

BENDA:

Pana purkrabí!
Jaké štěstí, musíš rozum mít!

TERINKA:

Krásné štěstí,
s ním pak živa být!

BENDA:

Jaký úřad, jaké hodnosti!

TERINKA:

Jaký člověk! To jsou radosti!

BENDA:

„Vzácná paní!“ Jaké poctění!

TERINKA:

Jeho paní! To je k zbláznění!

BENDA:

Ó, svéhlavosti děvčete!

TERINKA:

A když mne nutit budete, tak...

BENDA:

No tak...?

TERINKA:

Produkci dnešní zkazím vám!

JIŘÍ:

A já, já zpívat nebudu!

BENDA:

Mně zkazit slavnou produkci!
Vždyť rozum z toho pozbudu!

TERINKA:

Falešně zpívat budu vám
a k hanbě vám to udělám!

JIŘÍ:

Já ochraptím vám nenadále,
já zpívat večer nebudu!

BENDA:

Jiříčku, Terinko!
Můj zlatý, dušinko!
Vdyť padnu v zoufání!
Jsou vzácní hosté sezváni,
ta hanba v očích světa!
Jen jeden Benda v Čechách jest,
má čest, mé jméno v umění,
po všem by bylo veta!

JIŘÍ a TERINKA:

Nuž dobře, vězte tedy:
já zpíval (pěla) naposledy
a nechci zpívat nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
Své dítě zahanbíte
a když nás oslyšíte,
pak nechcem zpívat nikdy víc!
Ne, nikdy víc!
Ó, nikdy víc!

BENDA:

Mé dítky nejmilejší,
drahoušku, ty dáš si říci,
váš hněv se ukonejší,
můj drahoušku, ty dáš si říct!

TERINKA a JIŘÍ:

Ó, nikdy víc!
Ne, nikdy víc!

BENDA:

Mne navždy potupíte,
před světem zahanbíte,
jsem v zoufání, ó, dej si říct!

4. výstup

DĚVČATA:

Pane učiteli, pane učiteli,
slyšte, zpráva strašlivá:
v našem městě zcela jistě
podezřelý buřič
s paní svou se ukrývá!

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Je to možné, tady v městě?

DĚVČATA:

Zcela jistě, zcela jistě,
již se úřad po nich shání,
zmizeli však znenadání.
Z Paříže sem putují,
spiknutí zde osnují,
zcela jistě, zcela jistě.
Již se úřad po nich shání,
jmenují se Jakobíni!

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Jakobíni!

5. výstup

DĚVČATA:

Ó, to jsou oni!
Oni sami, Jakobíni!

BENDA, JIŘÍ, TERINKA:

Jakže, to jsou oni?
To jsou oni! Jakobíni!

DĚVČATA:

Pánbůh s námi a zlý pryč!
To jsou oni, to jsou Jakobíni!

BOHUŠ:

Dobrý den, dobrý den.

JULIE:

My jdeme, pane, žádat vás...

BENDA:

Hrůza, já se chvěji!
Co jen na mně chtějí?

TERINKA:

Co si páni přejí,
co si vzácní páni přejí?

JULIE:

Dopřejte nám jen krátký čas,
dopřejte nám útulek v svém domě.

BENDA:

To tak! Jakobíny v domě!

Není místa!

JULIE:

Umělci jsme, tu jsme myslili,
k věhlasnému hudby příteli...

BENDA:

Ovšem, páni, páni rozmilí –
k věhlasnému!
Jak jsou zdvořilí!
Prý umělci, nu, zvím to hned,
mne neošálí!
Jsou páni z dáli?

BOHUŠ:

V kraj rodný vracíme se zpět.

BENDA:

Tak, tak! Jste světem zkušení!
Zdaž víte, co jest umění,
co hudby vzlet
a v zpěvu-li se znáte?

JULIE:

Jsme z Čech –
a vy ptáte se,
zda známe pět?

BOHUŠ:

My cizinou jsme bloudili,
ach dlouhá léta, dlouhá,
zrak slzy stesku kalily
a v srdci vřela touha.
Kdož čítal naše povzdechy,
kdož vyhnanci dá útěchy?
Tu z hloubi duše zapěli
jsme sobě českou píseň
a z duše chmury zmizely,
ze srdce prchla tíseň...
Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli sladkou úlevu!

JULIE:

My pracovali a strádali,
kdež chleba vzíti dětem.
A zvolna dítky vzrůstaly
na trudné pouti světem.
Má drahá dcerko, synku můj,
kdy poznáte vy domov svůj?
O vlasti jsme jim zpívali
a vyprávěli v bolu,
když večer ručky spínaly,
jsme píseň pěli spolu.
Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli úlevu,
by naděj vzňal, Bůh v žití žal
nám písně svaté kouzlo dal!

TERINKA, JIŘÍ, BENDA:

Jen ve zpěvu svou našli úlevu!

BENDA:

To nejsou hodní lidé snad?
Kdo mi to řekne, já mu dám!
Odpusťte, já křivdil vám,
teď věřte, pomoh' bych vám rád!
Jsem chudý sic, však dám, co mám
a děti vyučím vám všemu
pro zaplať Pán Bůh!

JULIE:

Ó, díky vám!

BOHUŠ:

Ó, slyšte, marně přístup ždám,
s hrabětem toužím mluvit sám.
Čas kvapí, uveďte mne k němu.

BENDA:

Ó, s radostí, hned zítra.

BOHUŠ:

Ne, již dnes!

BENDA:

Nu dobře, zvečera, než počne ples.
Teď, prosím, dále vejděte,
jen, prosím, jako domů,
a s málem zavděk vezměte.
Nu, posluž, měj se k tomu!

6. výstup

BENDA:

Jak vzácní hosté k nám!

PURKRABÍ:

Na křídlech touhy pospíchám!

Jiří u vás?!

BENDA:

Smiluj se, hleď, v jaké nesnázi...

JIŘÍ:

Já se nehnu!

PURKRABÍ:

Co to pravil?

BENDA:

Že... že... odchází!

JIŘÍ:

Půjdu-li, pak jsem tu naposled!

BENDA:

Ach ne, ach nechoď!
Prosím, půjde hned.
Račte chvíli strpení jen mít,
máme noty opisovat,
již dnes hotovo to musí být!

PURKRABÍ:

Musí být?
Nu, nu, nechci vyrušovat.

BENDA:

Buď moudrá, rozhněváš-li jej,
zle bude s Jiřím, pozor dej!

PURKRABÍ:

Má rozmilá, má spanilá,
již jdu, již jdu, již jdu!

TERINKA:

Ach, jděte již.

PURKRABÍ:

Ó, paní srdce vzňatého,
mé dnešní doufání,
to sladké poslání
Amora, bůžka mocného,
tušíte již?
Nechť za mne posel májový,
ten něžný kvítků dech
mé touhy vroucí vypoví!

TERINKA:

Ach, škoda kvítků těch,
že byly trhány od vás!

PURKRABÍ:

Vždyť byly trhány pro vás!
Vám podávám s tou kyticí
i srdce svoje toužící,
má růženko, pro vás!

JIŘÍ:

Tys od něho ji vzala!

TERINKA:

Jen důvěřuj, jen důvěřuj!

PURKRABÍ:

Mou kytici mu dala!

TERINKA:

Ach, pane můj,
on dá ji do vody,
nevezme poškody!
Škoda by bylo
kvítků těch
od vás!
Ach, věčná škoda poupěte,
kdy v nejkrasším rozkvětě,
že je urváno od vás!
Jak z života se těšilo,
v slunéčka záři rozvilo.
A nyní zvolna uvadne
a list za listem opadne,
tak zhynout má pro vás,
tak zhynout má pro vás.

PURKRABÍ:

Ach, škoda není poupěte,
je šťasten, jestli vykvete,
má spanilá, pro vás!
Ó, rcete, mou že budete
a učiním vše ve světě,
mé srdéčko, pro vás!

TERINKA:

Ne ne ne ne...

PURKRABÍ:

Že ne? Že ne?

TERINKA:

Ach!

PURKRABÍ:

To kvůli němu!

TERINKA:

Sic možné je to, pane můj,
a ženichu tak statnému,
tak krásnému, tak rozmilému
je šťastná, kdož se dostane!

JIŘÍ:

Co slyším? Co to praví?

BENDA:

Piš přece, tvrdohlavý!

PURKRABÍ:

Tak krásnému, tak rozmilému!
Nechcete šťastnou být?

TERINKA:

Ach, nemůže to být!
Když matka vloni skončila,
já v duchu jsem jí slíbila,
že nevdám se, až za pět let.

PURKRABÍ:

Až za pět let?!

TERINKA:

Chcete-li sečkat, pane,
nu, kdož ví, co se stane
až za pět let!

JIŘÍ:

Tak s pánem žertovat,
smát se a laškovat
mně na očích,
má z toho hřích!

BENDA:

Tvá hlava hoří hned,
však neznáš ještě svět,
tak rozuměj,
říci si dej!

PURKRABÍ:

Já čekat tolik let!
Chci štěstí svého květ
vzíti si hned!

TERINKA:

Ne, ne, za pět let!

PURKRABÍ:

Má holubičko, hned!

TERINKA:

Ó, ó, ó, ó!

BENDA:

Ó!

PURKRABÍ:

Toť příliš!

JIŘÍ:

Falešná, tak s ním hrát!

PURKRABÍ:

Zvěděl bych pane rád,
co chtěl jste tentokrát...

JIŘÍ:

Nu vězte,

já jsem chtěl...

TERINKA:

On chtěl, on chtěl –
on chtěl posloužit vám!
Jen hleďte pane milý,
jste vzadu celý bílý!

JIŘÍ:

Aj, věru, celý bílý!

PURKRABÍ:

Děkuji pěkně.

JIŘÍ:

Já chtěl posloužit pánu!

PURKRABÍ:

Já dlužen nezůstanu!
Dnes odvést na vojnu jej dám!

BENDA:

Ne, ne, prosím vás!
Můj tenor, nejlepší můj hlas!

PURKRABÍ:

Však jiní najdou se zpěváci!

BENDA:

Ach, tenoři jsou vzácní ptáci!
Ne, ne, ne, prosím vás!

PURKRABÍ:

Dnes, pravím, dnes,
pravím, dnes!

BENDA:

Vždyť slavnost zkazíte!
Génia ve hře zpívá,
což to nevíte?
Ó, slyšte mne!

PURKRABÍ:

Odvést jej dám!

BENDA:

Vám dceru dám!

PURKRABÍ:

Odvést jej dám!

BENDA:

Můj tenor ať mi zůstane!

PURKRABÍ:

Nuž vězte, kdo jej zastane,
tenora budu zpívat sám!

BENDA:

On zpívat!

PURKRABÍ:

Což se divíte?
Já, purkrabí,
bych nemoh' svést,
co trefí on?

BENDA:

To tenor jest!

PURKRABÍ:

Zazpívám tenora!

BENDA:

Však prosím hlas!
Toť k zbláznění,
vždyť máte bas!

PURKRABÍ:

Vy myslíte, že nemám hlas?
Když křiknu z plné síly,
vše v prachu klečí, kvílí,
mám přesvědčit vás?

BENDA:

Ne, ne, já vím, že máte hlas,
překrásný hlas. Kde nota hluboká,
však, prosím, poloha je vysoká!

PURKRABÍ:

Ha, ha, toť nápad nový!
Vám každý sedlák poví,
jak umím já spustit zvysoka!
Jak spustím jen, vše pohnu hned,
vše okouzlím, vše rozohním!

BENDA:

Toť hrůza je, toť k zbláznění!
O muzice ni tušení,
a zpívat chce! Co učiním?
Když blázen je, pak mluvte s ním!

TERINKA:

Když rozum nemáš, to je kříž!
Chci získat čas, vše pokazíš!
Tvá žárlivost jim splete hlavy,
ach, je to kříž!

JIŘÍ:

Když oblétá tě panáček,
krev musí ve mně zabouřit,
což myslíš si, že nemám cit?

PURKRABÍ:

Teď jdu
a tebe ztrestat dám!

JIŘÍ:

Já hrozeb těch se nelekám,
já kdybych žalovat vás chtěl!

PURKRABÍ:

Mně hrozit?
Bídný! On by směl!

7. výstup

BENDA, JIŘÍ, TERINKA, PURKRABÍ:

Vaš milost!

ADOLF:

Pukrkabí! Učiteli!
Já hledám tě. Můj rozkaz splněn už?
Je zatčen neznámý ten muž?

PURKRABÍ:

Ach, není.

ADOLF:

Nevíš dosud, kdo to je?

PURKRABÍ:

I s paní zmizel, stopy hledám.

ADOLF:

Proklatě, nemám pokoje!
Té zprávě z novin víry nedám.
Snad přec je živ... mé tušení!
Je-li to on, jsme ztraceni!

PURKRABÍ:

Ztraceni? Jak to?

ADOLF:

Slyš a pamatuj!:
K hraběti muž ten nesmí,
hned zatkni jej!
Když splníš rozkaz můj,
až zítra já tu budu pán,
ty vrchním budeš jmenován!
Teď jdi.

PURKRABÍ:

Já vrchním!
Díky, díky!

JIŘÍ:

Ó, milosti!

ADOLF:

Dnes nemám čas.

JIŘÍ:

Ó, smiluj se,
slyš mého hlasu
Purkrabí křivdy na nás páše,
ó, vyslyš nás,
jsi naděj naše!

PURKRABÍ:

On lže,
ten zbůjník zlotřilý!

JIŘÍ:

Ó, ptej se chudých,
ptej se žen a vdov,
ty v slzách stvrdí
pravdu mojich slov.
Chraň slabých, pane,
proti násilí!

PURKRABÍ:

Nestoudný kluku!
Ó, té drzosti!
Já zalknu se!
Mou ztupil čest!
Dal v posměch mne i úřady,
jen zrádně strojí úklady,
lid bouří proti vrchnosti!

JIŘÍ:

Ó, nevěř, pane!

PURKRABÍ:

Zrádný buřič jest!

ADOLF:

Aj, drzý hochu!
Jeho slovům věřím
a zítra úřad vrchního mu dám!

PURKABÍ:

Já vrchním! Slyšíš?
Přijde pomsty čas!
Chci žebrákem tě zřít,
tak zničím vás!

JIŘÍ:

On vrchním!
Běda, my jsme ztraceni!

8. výstup:

BOHUŠ:

Já chráním vás!

JIŘÍ, ADOLF, PURKABÍ:

Ach!

ADOLF:

Jaká smělost! Ó, mé tušení! Je to on?!

PURKRABÍ:

Již vím, co činit mám!

BOHUŠ:

Kde pášou násilí a pych,
tam tebe poznávám!
Adolfe, znáš mne, znáš?

ADOLF:

Jen zmužile,
proč chvět se mám?
Jen s odvahou,
já v boj se dám,
jim odolám.

JIŘÍ:

Ó, jaké spory,
jak se viní!
Kdo je ten muž,
já tuším nyní.

BOHUŠ:

Tys žalů našich příčina,
tys poštval otce na syna!
Já šrabošku ti strhnu s tváře,
bych odkryl bídné pikle lháře
a usvědčil tě, zlosyna!

ADOLF:

Ty sám jsi vien vším,
ty sám!
Ty sám jsi ve svou zkázu pádil,
se s luzou bratřil,
s luzou řádil!

BOHUŠ:

Tys nástrahou a pomluvou
ovládnul duši starcovou.

ADOLF:

Ty sám jsi s myslí zvrácenou
se pojil s chasou vzbouřenou.

JULIE:

Ach, Adolf, on to sám!

ADOLF:

Ty sám jsi nízkou neřestí
čest zkalil svého stavu!

BOHUŠ:

Kletba má a mé neštěstí
padniž na hlavu tvou!

JULIE:

Ach, ach!
Ó, bože, přispěj nám!
On strastí našich příčina,
tys naděj naše jediná,
ó, Bože, přispěj nám!

BOHUŠ:

My hlásíme se k právu,
ty chvěj se, ustup nám!

ADOLF:

Já jsem tu ve svém právu,
já neustoupím vám!

TERINKA a BENDA:

Ach, což se stalo, což se činí!
Ó, jak si hrozí, jak se viní!

JIŘÍ:

Ó, jaká zášť, ó, jak se viní,
kdo je ten muž, já vím to nyní!

ADOLF:

Zatkněte toho muže!
Je to agent revoluce, Jakobín!

SBOR:

Jakobín, Jakobín, Jakobín!

BOHUŠ:

Ty si troufáš, bídný je tvůj čin!
Pán statku soud zde vykonává,
chci k němu jít, mám k tomu práva!

ADOLF:

Kde průvodní tvé listy?

BOHUŠ:

Tu je máš!

ADOLF:

Ludvík Holman.

BOHUŠ:

Na cizí jméno znějí, platnost nemají!
Stíháni byvše, uprchli jsme potají.
Mé pravé jméno, ty je znáš.
A ještě někdo zná mne,
hrabě váš, otec můj!

SBOR:

Jeho otec!

ADOLF:

Tys podvodník a lhář,
že hraběte syn mrtev, znám!

BOHUŠ:

Nuž veďte mne před jeho tvář,
ať rozsoudí on sám!

ADOLF:

Nuž dobře, veďte jej.
Pak z vězení, než svitne den,
potají budiž odveden!

BOHUŠ:

Jen dovrš míru zločinu,
dej spoutat mne, ty zlosynu!

ADOLF:

Chceš k hraběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!

TERINKA, BENDA, PURKRABÍ a SBOR:

Hleďte na ně, záštím planou!

JULIE:

Ó, jaká chvíle strašlivá!

TERINKA, BENDA, PURKRABÍ a SBOR:

Proti sobě míří hanou!

JULIE:

Mou duši úzkost rozrývá,
ty vyslyš nás, ó, Bože můj!

BOHUŠ:

Ty šílený, se zničíš sám!
Já, zrádce, tebou pohrdám!

ADOLF:

Chceš k hraběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!
Mne zničit chceš, mne vyzýváš,
však pomstu mou, tu cítit máš!

JULIE:

Ó, vyslyš nás, ó, Bože můj,
ó, smiluj se, jej ochraňuj!
Mou duši úzkost rozrývá,
ty vyslyš nás, ó, Bože můj,
ó, smiluj se, jej ochraňuj!

TERINKA, JIŘÍ, BENA, PRKRABÍ a SBOR:

Hněvivými míří slovy,
co se stalo, kdož nám poví!
Hleďte na ně, záštím planou,
proti sobě míří hanou!
Souzen bude, pravdu zvíme,
kdo ten muž je, uslyšíme!

ADOLF:

Chceš k raběti? Nu, bloude, spěš,
že spasí tě, ó, těš se, těš!

BOHUŠ:

Jen k soudu pojď, tam promluvím!
Jen pojď a chvěj se, zhyne klam!
To chvíle pomsty, kterou žádám!

LIBRETTO OF THE 3RD ACT

1. výstup

JIŘÍ:

Ne, pusťte mne, já musím k němu!
Ať pravdu slyší hrabě pán,
že jeho syn byl v pouta dán,
podvodným slibem oklamán
a nebyl veden k otci svému.

ADOLF:

Nestoudný smělče!
Chopte jej!

JIŘÍ:

Ne, ne, ne, zmařím bídnou lest!
Ať hrabě zví, kdo muž ten jest!

ADOLF:

Ten muž je lhář a ty se chvěj!
Pryč s ním!

JIŘÍ:

Váš podvod stihne boží trest!

PURKRABÍ:

Listiny k podpisu jsou připraveny,
dle přání klauzulemi opatřeny.

ADOLF:

Jen chvíli – a své štěstí v rukou mám!
Nuž pojďte, nuž pojďte, prohlédnu je sám!
Než slavnost počne – dobrý pozor dej
a nikoho teď k pánu nepouštěj!
Sic stihne tebe hněvem svým!

KLÍČNICE:

Nu, před Bohem to zodpovím!

2. výstup

KLÍČNICE:

Jen tiše vejděte! Je hrabě sám!

JULIE:

Ó, jak ti děkuji!

KLÍČNICE:

Tiše, tiše,
vždyť je to pro miláčka mého,
já na rukou jej chovala.

JULIE:

Ó, matčin obraz!

BENDA:

Bydlívala tuto...
Od smrti její ničím není hnuto.
Tam harfu vizte, na ni hrávala...

JULIE:

Mne úzkost jímá, klesá odvaha...

BENDA:

Jen „sursum corda“, paní předrahá!
Já počnu zvolna, obezřele,
piano, pianissimo!
Na srdce otci zaklepám,
však to se ozve, pravím vám,
pak můžete se zjevit směle.

3. výstup

BENDA:

Zde k nohám vaší milosti
váš sluha klade s vděčností
jen skromné luční kvítko,
své věrné Múzy dítko!

HRABĚ:

Nu díky, nu díky.
Jsi vždy ten starý, jak jsi býval!
Já před lety rád hudbu míval,
teď, myslím, mnou již nezachvěje.

BENDA:

Ó, muzika i staré srdce hřeje,
že mladým ohněm vzplane zas.

HRABĚ:

Ó, byl to krásný, blahý čas,
kdy s vámi jsem tu dlíval!

BENDA:

Ó, byl to krásný, blahý čas,
kéž vrátí se, jak býval.

HRABĚ:

Již šediny nám hlavu pokryly
a děti naše, ty se změnily.

BENDA:

Já před lety jsem chodíval,
vašeho synka učíval.

HRABĚ:

Mého syna...!

BENDA:

Já klavíru jsem jej učíval,
ó, radost byla z dítěte!

HRABĚ:

Ó, radost byla z dítěte!

BENDA:

Pln dobroty a živosti,
a k hudbě jaké schopnosti!
Ó, nebýt synem hraběte,
moh' umělcem se stát!
Ach, škoda je ho nastokrát!

HRABĚ:

Ó, nevzpomínej!
Ten úsměv děcka,
ty líce ruměné,
má radost všecka!
Ty chvíle blažené
se víc nenavrátí.

BENDA:

Já vždycky sníval,
ty slasti času dávného
s dítkami syna drahého
že se vám vrátí!

HRABĚ:

Ne, nenavrátí!
Ten úsměv děcka,
ty líce zardělé,
má radost všecka.
Ty chvíle blažené
se víc nenavrátí.

BENDA:

A haluz rodu starého
vypučí z kmene jarého;
ó, pomněte, jsou vaše krev!

HRABĚ:

To děti ženy cizí,
k ní nikdy nevymizí
má zášť i hněv!
Mně odcizila syna,
a což víc jeho vina:
se přidat k rotě lidu zvrhlého,
jenž boří vše, co v světě svatého!
Má krev, můj syn!
To učinil můj syn!
Slavného rodu jméno
na věky potupeno
v kal nejnižší!

BENDA:

A přece svazky
otcovské lásky
jsou nejbližší!

HRABĚ:

Ne, ne, já nemám syna!
Jdi, nemluv o něm dál!

4. výstup:

BENDA:

Jsem v koncích.
Posilniž vás Bůh!

JULIE:

Já zoufám, Bože můj!
Ó, dej mi síly!
Ty,matko, při mně stůj
v té těžké chvíli!
Jak hnout jeho duší?
Ach, mé srdce spásu tuší!

5. výstup:

HRABĚ:

Mně zdálo se? Ne, byl to klam...
Ty přeludy si tvořím sám.
Proč v chvíli rozhodné, jež volá k činu,
se touha budí po ztraceném synu?
Je hrozně tady...
Vše mi připomíná
mou dorou ženu,
ztraceného syna...
Já nedbal jsem na slzy matčiny,
já nevyslech' jej, snad byl bez viny.
Pryč, chmury z duše!
V činu chci být stálý.
Jen vzpomínky,
ó vzpomínky, ty pálí!

JULIE (za scénou):

Synáčku, můj květe,
mé blaho, můj světe,
mé nebe!
Jak prosí u Boha,
tvá matka ubohá
za tebe!

HRABĚ:

Co slyším?

JULIE:

V žalostech zrozený,
v naději kojený,
můj květe!
Vykvet' nám k radosti,
otcova hrdosti!
V slzách se rozplynu,
žalostí zahynu,
bez tebe!

HRABĚ:

Co slyším? Je to sen
a přelud suchu jen?

JULIE:

Synáčku, můj květe,
mé blaho, můj světe,
mé nebe!

HRABĚ:

Ne, zvuky jasně znějí,
toť sladká píseň její!
V kolébce spalo dítě milené,
ó, sladké chvíle, štěstí ztracené!
Mně touha duší chvěje,
chci vědět, o to pěje!

6. výstup:

JULIE:

Ó, odpusť pane!

HRABĚ:

Ty, cizí ženo? Tvář tvá spanilá...
Mně jest, jak by mně blaho zvěstila.
Odkud tu píseň znáš?

JULIE:

Od tvého syna!
Ó, prosbu slyš, již k tobě vysílá!

HRABĚ:

Syn nešťastný, jenž hanbou rodu jest!

JULIE:

On bez pohany, čista jeho čest!
Té pravdě věř, svou neodvracej tvář.

HRABĚ:

Zda zapřeš mi, že s Jakobíny brojil,
s tou rotou vrahů, lupičů se spojil?

JULIE:

Kdo pravil to, je bídný lhář!

HRABĚ:

Jak dokážeš, že byl bez viny?

JULIE:

Vždyť sám byl stíhán těmi zlosyny.
Zde důkaz!

HRABĚ (čte):

Z Paříže...
žirondýni k smrti odsouzeni...
jména těch, kdož budou popraveni...
Ó, Bohuš! Ne... ne! Zrak se kalí hrůzou!
Můj syn být vražděn bídnou lůzou!
Můj syn! A já mu křivdil, mrtev jest!

JULIE:

Tvůj syn je živ!
Mně zdařila se lest,
na cizí jméno dobýt listiny.

HRABĚ:

Můj syn! Můj syn žije!

JULIE:

Uprchli jsme z ciziny.

HRABĚ:

A ty, kdo jsi?

JULIE:

Jsem Julie, jeho žena.

HRABĚ:

Jeho žena...!

JULIE:

O lásku tvou je marno ždáti,
já dcerou tvou se nesmím zváti,
jen pravedlnost žádám,
v ní naděj spásy sládám!
Tvůj syn zde vržen do žaláře,
by neodhalil pikle lháře.
Ó, slyš jej sám! Buď spravedliv, ó, pane!

HRABĚ:

Můj syn zde vězněm?!
Věřit mohu stěží!
Buď klidna a věz,
po právu se stane!
Na chvíli odstup,
průvod teď se blíží.

SBOR:

Zdráv buď, ó pane náš,

lid tvůj tě vítá!

7. výstup

HRABĚ:

Jen chvíli, zkoušky, ještě chvíli!
Jen chladnou krev, kde vzít síly!

SBOR DĚTÍ:

Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá,
dlouho jsme toužili,
blaha den svítá!
Všecko se veselí,
poctu ti vzdává.
Novému pánovi
čest buď a sláva!
Milostiv budiž k nám, pane náš,
pane náš jasný,
dlouho nám vládni zde
slavný a šťastný.

DÍVKY:

Žehnán buď, žehnán buď,
blaho ti zkvítej,
sláva ti, pane náš,
vítej nám, vítej!
Milostiv budiž k nám,
pane náš,
pane náš jasný,
douho nám vládni zde,
slavný a šťastný!
Sláva ti pane náš,
vítej nám, vítej!
Vítej nám! Vítej nám!

SBOR VESNIČANŮ a VESNIČANEK:

Stojí pěkný zámek na kopci vysokém,
že mu rovno není po světě širokém.
A v tom zámku bydlí milostiví páni,
že jim každý přeje boží požehnání!
Stojí pěkný zámek na kopci vysokém,
že mu rovno není po světě širokém.
Do jejich komnaty nesem kvítí prosté,
co těch našich políh s obilíčkem roste.
Chceme jim to kvítí s upřímností dáti,
milostivým pánům štěstí vinšovati.
Juchej! Juchej! Juchej!

BENDA:

Má slavnostní hra počít?
Pokyn dejte, ó milosti!

HRABĚ:

Ne, posečkejte.
Teď vážný okamžik nás očekává,
chci nového již pána uvést vám!

ADOLF:

Ó, strýče...!

HRABĚ:

Však dříve, než se vlády vzdám,
chci užít svého nejdražšího práva:
nešťastným udíleti odpuštění!
Je někdo vězněn zde?

ADOLF:

Já nevím... myslím... není.

HRABĚ:

Nuž, purkrabí?

PURKRABÍ:

Ne, není...
to jest... to jest... jeden přec!

HRABĚ:

Kdo to je?

ADOLF:

To snad ten Ludvík Holman,
cizinec.

HRABĚ:

Aj! Ty jej znáš?
Přiveďte vězně!
Podlosti té je schopen drzý hřích!
Pryč, bídníče, pryč z očí mých!

8. ýstup

HRABĚ:

Můj synu, mé dítě!

BOHUŠ:

Můj otče, můj otče, ó mám tě zas!

HRABĚ:

Můj synu, mé dítě,
blaho mé ztracené!

ADOLF:

On v jeho objetí!
Ó věčné prokletí!
Jsem ztracen, navždy ztracen!

PURKRABÍ:

Svět celý zvrácen,
ó chvíle kletá,
jsem zničen, ztracen,
je po všem veta!

BOHUŠ:

Ó, mám tě zas, tisknu tě v objetí,
zda věřit smím to zrakům svojím,
ty hlásíš se zas k svému dítěti?
Ó, věřit to štěstí, ó věřit se bojím!
Jak toužil jsem o srdci otcovu,
jak toužil jsem v rodný svůj kraj,
ty vracíš mi právo k domovu
a lásky mé ztracený ráj!
Ó, mám tě zas,
ó, mám tě zas!

HRABĚ:

Ó, dítě mé, blaho mé ztracené,
již mám tě zas, k ňadru tě vinu.
Rád odpouštím dceři své milené,
zas otcově lásce již vrácené!
Ó, dítě mé, jediný synu!
Jsme blaženi, jsme smířeni, jsme svoji!
A svaté svazky otcovské lásky
nic nerozdvojí!

BOHUŠ:

Můj otče! Ó, mám tě zas,
tisknu tě v objetí...

JULIE:

Jsme blaženi
jsme smířeni
jsme svoji!

JULIE, TERINKA, JIŘÍ, BENDA, HRABĚ:

Jsou (jsme) blaženi,
již smířeni,
jsou (jsme) svoji!
A svaté svazky
otcovské lásky
nic nerozdvojí!

BOHUŠ:

Ó, mám tě zas,
tisknu tě v objetí...

PURKRABÍ:

Svět celý zvrácen,
ó chvíle kletá,
jsem zničen, ztracen,
je po všem veta!

BOHUŠ:

Nám věrni byli v těžké chvíli,
nechť štěstí naše s námi sdílí!

JULIE, TERINKA, JIŘÍ, BENDA, BOHUŠ, HRABĚ, SBOR:

Zaplesejte, zajásejte,
štěstí naše zkvetlo!
Pochováno, zažehnáno,
co nás žalem hnětlo!
Ať nás hřeje, nám se skvěje
lásky naší světlo,
by to naše nové štěstí
na věčný čas kvetlo!

SBOR:

Pusté síně, obživněte,
staré stěny, omládněte,
rozveselte se!
Radujem se pospolu,
v písni našich hlaholu,
rozléhejte se!
Pusté síně obživněte,
novým pánům omládněte,
rozveselte se!
Radujem se pospolu,
v písni našich hlaholu,
rozléhejte se!
Rozveselte se,
rozléhejte se,
zelenejte se!

SBOR DĚTÍ:

Zdráv buď, ó pane náš,
lid tvůj tě vítá!
Blaho ti zkvítej!
Sláva ti pane náš,
vítej nám, vítej nám!