česky | English

the cunning peasant - libretto of the 2nd act

1. výstup
 
SBOR:
 
Stojí, stojí máj vyšperkovaný
jako ňáký chlapec bohatý,
na vrcholku má dukáty,
kolem šátky jako tulipány.
 
 
KNÍŽE:
 
Kdo z vás umí lézti,
ten nechť zkusí štěstí;
všechno, co je tam,
v odměnu mu dám.
 
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Ó, kdyby ten můj milý
měl v sobě tolik síly,
by vylez´ na máj košatý!
Já měla bych pak šátky
pro všechny roční svátky
a na krk pěkné dukáty.
Vylez honem, jen si dodej síly,
sic tě na holičkách nechám v chvíli.
 
 
MUŽSKÝ SBOR:
 
Já se bojím, že tam nevylezu,
že se po hlavě zas dolů svezu.
 
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Že přec krve jsi tak lenivé!
Kdybys ty byl vylez´ nejdříve,
byla bych již měla,
co jsem míti chtěla.
 
 
KNÍŽE:
 
Teď vádám všechněm každý výhost dej,
a v dovádivý pusťte se již rej.
 
 
SBOR:
 
Do tance vesele, do tance čile,
dejme se junáci, dívčiny milé.
 
 
DÍVČÍ SBOR:
 
Kdo švarný chlapec,
nesedá za pec.
 
 
MUŽSKÝ SBOR:
 
A která dívčina statná je,
také si ráda zatancuje.
A ty zlaté pivo,
vzpěniž naši krev,
ať je tu jen živo,
živo, samý zpěv.
 
 
SBOR:
 
Hrajte, muzikanti, solo!
My pak udělejme kolo,
ať vidíme tančit solo.
 
 
ČÁST SBORU:
 
Hezky podle noty.
 
 
DRUHÁ ČÁST:
 
Dupněte si na zem.
 
 
TŘETÍ ČÁST:
 
Jen nešetřte boty.
 
 
ČTVRTÁ ČÁST:
 
Jen ať to jde rázem.
 
 
KNÍŽE:
 
Již konec všemu, děti milé,
neb šeří se, a spánku chvíle
se kvapným krokem v kraj náš blíží,
an slunce tvář se v jiné světy shlíží.
 
 
KNÍŽE a JEAN:
 
Kéž mi již zavítá blažená chvíle,
bych ve tvém náručí spočinul mile;
zlíbal ti líčko,
zlatá holčičko!
 
 
KNĚŽNA a BERTA:
 
Kéž mi již zavítá sladká ta chvíle,
bych těchu nalezla ve pomsty díle;
ztrestala tebe,
pomstila sebe.
 
 
JENÍK a VÁCLAV:
 
Kéž mi již zavítá blažená chvíle,
bych v její náručí spočinul mile;
s ní se již spojil,
žalost svou zhojil.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Kéž mi již zavítá blažená chvíle,
bych v jeho náručí spočala mile;
kéž se s ním spojím,
žalost svou zhojím.
 
 
MARTIN:
 
Dočkej jen, Jeníčku, dočkej té chvíle,
by v její náručí spočinul mile;
však já tě ztrestám,
jen ty si vlez tam.
 
 
VERUNA:
 
Dočkej jen, sedláčku, dočkej té chvíle:
kličku ti zadrhnu ve zrádném díle;
a tvoje hříchy,
splatím ti smíchy.
 
 
SBOR:
 
Do tance vesele, do tance čile,
dejme se junáci, dívčiny milé;
kdo švarný chlapec,
nesedá za pec.
 
 
2. výstup
 
JENÍK a BĚTUŠKA:
 
Rozlučme se drahý (drahá), rozlučme se,
láska zlatý sen nám v spánku snese.
Ať tvé snění pánbůh chrání,
Jeníčku můj (Bětuško má), do svítání.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Ach, u srdce mne to tak divně bolí,
neb sama jsem, jak hruška v širém poli.
A kníže přijít má. Toť strašlivé!
Že Jeník není to, toť ošklivé.
Hned musím zavolat ho zpět.
Slyš, Jeníčku!
 
 
JENÍK:
 
Co chceš?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Přijď sem!
 
 
JENÍK:
 
Hned, hned.
Tu, drahá, jsem.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Mluv, zda mne miluješ?
Zda něco z lásky učinit mi chceš?
 
 
JENÍK:
 
Aj, všecko, co jest jen tvým přáním.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Slyš, kníže o mne stojí
a úklady mi strojí.
Ach, já se před ním neubráním
 
 
JENÍK:
 
Co ale činit máme?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Hned na útěk se dáme.
 
 
JENÍK:
 
Ty sama tomu chceš?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Když ty mne povedeš.
 
 
BĚTUŠKA a JENÍK:
 
Najdeme si jinde klidný útulek,
kde nás nestihne ten bídný lidí vztek.
Můžem někde spolu sloužit,
štěstí lásky požívat,
nebudem se více soužit
aneb lidí zlých se bát.
 
 
JENÍK:
 
Dejme se hned přes pole.
 
 
BĚTUŠKA:
 
Musím si dřív svázat uzlíček,
na sebe vzít teplý kabátek.
Čekej zatím v stodole.
 
 
3. výstup
 
MARTIN:
 
Honem, Honzo, Vojto, Vašku!
Pospěšte si přece, jářku!
Vyvalte ho zticha až sem, hoši;
dám vám každému po jednom groši.
 
Koukej, jak to hezky stojí,
jako ňáký milostpán.
Hahaha!
Tahle švanda za to stojí,
by jí znal sám knížpán.
Hahaha!
 
 
VÁCLAV:
 
Věřte, není mi do smíchu;
láska, ta mne viní z hříchu.
 
 
MARTIN:
 
Nestůj tu jak zmoklá slepice,
raděj se mnou pojď pro palice,
ať mu natlučem,
po způsobu svém.
 
 
4. výstup
 
VERUNA:
 
Za mnou, za mnou, ale tiše.
 
 
KNĚŽNA a BERTA:
 
Pozor, žádná ať nedýše.
 
 
VERUNA:
 
Jsme na místě.
 
 
KNĚZNA:
 
Mně je do smíchu.
 
 
VERUNA:
 
Jenom, prosím, kněžno, potichu.
 
 
KNĚŽNA a BERTA:
 
Nevypadám-li jak Bětulinka?
Jako ňáké děvče ze statku?
Jistě selského bych našla synka,
kdybych tak šla na mši o svátku.
 
 
VERUNA:
 
Baže, obě jako Bětulinka,
jako dvě děvčátka ze statku.
Jistě byste našli z dvorce synka,
kdybyste tak vyšly ve svátku.
 
 
KNĚŽNA, BERTA a VERUNA:
 
Ve vlasech tkanice,
na krku granáty,
na prsou jehlice,
živůtek zapjatý;
sukní as půl kopy,
fěrtoušek s fábory,
každý ať pochopí,
jiným že navzdory.
Inu a tuhle?
Srdéčko, můj zlatý;
dukáty, dukáty
mám doma v truhle.
 
 
VERUNA:
 
Škoda, že to není snadné,
byly by z vás selky řádné.
 
 
KNĚŽNA a BERTA:
 
Hahaha! Berto (kněžno), my dvě selky!
 
 
VERUNA:
 
Jen tu déle nechytejme lelky.
K dílu, k dílu!
 
 
KNĚZNA:
 
Pověz nám,
co teď máme činit všecko.
 
 
VERUNA:
 
Vejděte jen, slečno, tam,
otevřete okénečko;
až pak Jeana uvidíte,
k sobě ho hned přivábíte.
 
 
BERTA:
 
Ten se může těšit.
Za to, že chtěl hřešit,
dobrou lekci já mu dám,
příkladně ho potrestám.
 
 
KNĚŽNA:
 
A co já?
 
 
VERUNA:
 
Vy pak, milostpaní,
postavte se na čekání
ve vratech - a knížete
pána když tu zhlédnete,
bez okolků vyjděte.
 
 
KNĚŽNA:

Z lásky jen to činím, bůh to ví,
by se polepšil ten bláhový.
 
 
VERUNA:
 
Jděte - jděte - slyším hřmot.
Já se skryju za ten plot.
 
 
5. výstup
 
MARTIN:
 
Zhurta, zhurta, hochu milý,
nezmeškejme pravou chvíli.
 
 
VÁCLAV:
 
Kde se ale postavíme?
 
 
MARTIN:
 
Tam za chalupu se skryjme;
ale honem, honem, jářku!
 
 
6. výstup
 
KNÍŽE:
 
Ó, noci májová, tak plná kouzel,
kdo tvou by nevelebil říš?
Kdo by ti nešel vstříc?
Kdo by se vzpouzel z tvých rukou vzít rozkoše číš?
Kde ale najdu tu, již srdce zbožňuje?
 
 
BĚTUŠKA:
 
Můj bože, co si počnu? Kníže již tu je.
 
 
7. výstup
 
KNÍŽE:
 
Bětulinko!
 
 
KNĚŽNA:
 
Pane!
 
 
KNÍŽE:
 
Drahá!
Dej mi sladké zdroje blaha
poznat ve tvém náručí.
 
 
KNĚŽNA:
 
Dnes již hřešíš naposled.
Manželka tě naučí
cestu ctnosti opouštět.
 
 
KNÍŽE:
 
Upokoj mé roztoužení,
dej mi sladké políbení.
Přibliž se jen, přibliž ke mně,
dej se přivinouti jemně.
 
 
KNĚŽNA:
 
Co by ale řekla vaše paní,
kdyby sem tak přišla znenadání?
 
 
KNÍŽE:
 
Nevzpomínej mi té ženy nudné.
 
 
KNĚŽNA:
 
Je tak krásná jako růže.
 
 
KNÍŽE:
 
Domnění tvé, dívko, bludné.
 
 
KNĚŽNA:
 
Okouzlí každého muže.
Dvé hladkých jemných lící
a přemalinká ústa,
na hlavě kadeř hustá
jak vlny splývající:
to všecko není nic?
Aj, co byste chtěl víc?
 
 
KNÍŽE:
 
To není žena - to je dračice.
Jí nemohu pohlédnout na líce.
 
 
KNĚŽNA:
 
Ty hanebníku!
 
 
KNÍŽE:
 
Radš díval bych se na babu.
 
 
KNĚŽNA:
 
Ty nevěrníku!
 
 
KNÍŽE:
 
Ty ale jsi tak plna půvabu,
že bez tebe nemohu žít.
Nezdráhej se - mou musíš být.
 
 
KNĚŽNA:
 
Ach, dříve bude líp,
když splníte mi slib
a úpis na dvorec mi dáte,
jejž na vršku onom máte,
bych darovala ho já Jeníčku.
 
 
KNÍŽE:
 
Zde úpis jest. Nuž, dej mi hubičku.
 
 
KNĚŽNA:
 
Počkejte, musím ho dříve skrýt,
v bezpečné ho místo uložit.
 
 
8. výstup
 
JEAN:
 
Běžel jsem jak blázen kolem bud,
že mi schází dech i všecka síla.
Kdepak ale je ten velký sud,
který pod okénko postavila?
 
 
BERTA:
 
Sem, ach sem, můj milý!
 
 
JEAN:
 
Anděli můj přespanilý!
 
 
BERTA:
 
Vstoupni jenom na to prkýnko.
 
 
JEAN:
 
U tebe jsem, drahá, hnedlinko.
 
 
KNÍŽE:
 
Zanech všeho upejpání.
 
 
KNĚŽNA:
 
Kdyby ale - milostpaní...
 
 
KNÍŽE:
 
Mám tě, mám tě už, dítě bázlivé.
 
 
KNĚŽNA:
 
Poznej pomstu ženy žárlivé!
 
 
JENÍK:
 
Co se jenom stalo asi,
že nepřišla? Slyším hlasy.
Ha, co to? Zde ona s knížetem!
A on ji tu objímá mně před zrakem!
 
 
MARTIN a VÁCLAV:
 
Hleďme, jak tu smutně kráčí;
heká chudák, že to k pláči.
Dobrý pozor oba dejme jen,
jak tam spadne, ihned vyjděm´ ven.
 
 
KNÍŽE:
 
Ach!
 
 
JEAN:
 
Pomoc!
 
 
BERTA:
 
Dobře je to!
 
 
JENÍK:
 
Dej se mi zlíbat, Běto!
 
 
MARTIN a VÁCLAV:
 
Jen ho mažme,
lásku tu z něho vyplašme.
 
 
JEAN:
 
Ouvej, ouvej, to to bolí,
přestaňte už mlátit holí.
 
 
BERTA:
 
Jen ho stlucte, nevěrníka,
zrádného to záletníka.
 
 
KNĚŽNA:
 
Pryč ode mne, selský synku,
hledej jinde Bětulinku.
 
 
KNÍŽE:
 
Běda mně, toť sama kněžna,
běda mně, má žínka něžná!
 
 
VERUNA:
 
Nechte ho, pro Krista pána,
vždyť bijete pana Jeana.
 
 
KNÍŽE:
 
Drahá choti, odpuštění,
za to velké provinění.
 
 
VÁCLAV a MARTIN:
 
Milostpane, odpuštění,
za to velké provinění.
 
 
KNĚŽNA:
 
Jděte! Neměla jsem ani zdání,
že tak pohaníte svoji paní.
 
 
BERTA:
 
Zrádce hanebný, hned klekni,
že mne odprosit chceš, řekni.
 
 
KNÍŽE:
 
Dejme výhost, drahá, všechněm vádám,
přísahu ti věrnosti zas skládám.
 
 
JEAN:
 
Prosím tě, Bertičko, odpusť mi to,
vidíš přece, jak je mi toho líto.
 
 
KNĚŽNA:
 
Vstaňte přece, vstaňte, pane.
 
 
BERTA:
 
Jen když se to nikdy víc nestane.
 
 
KNÍŽE:
 
A tím vším jsi vinen jen ty sám,
že máš hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která rozum spletla by všem nám.
 
 
KNÍŽE, JEAN, VÁCLAV, JENÍK:
 
A tím vším jsi vinen jen ty sám,
že máš hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která rozum spletla by všem nám.
 
 
KNĚŽNA, BERTA a VERUNA:
 
A tím vším jsi vinen jen ty sám,
že máš hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která muže svedla by všem nám.
 
 
MARTIN:
 
Já prý vším tím vinen jsem,
že mám hezkou dcerušku,
roztomilou Bětušku,
která splete rozum mužům všem.
 
 
KNÍŽE:
 
Teď hned ji zavolej
a za Jeníka vdej.
 
 
MARTIN:
 
Hledej si, hochu, štěstí jinde,
ač nerad, musím ti dát kvinde.
 
 
VÁCLAV:
 
Aj, vaše dcera není jediná,
jeť holek plná dědina;
ač já ji nerad oželím,
přec jinou zas si zalíbím.
Vždyť mám statek velký,
koně, voly, krávy v stáji;
já vím, že mi všecky selky
dcerky své za ženu dají.
Proto vesele si výskám:
Ichuchu!
Neb si jinde holku získám.
Ichuchu!
 
 
9. výstup
 
BĚTUŠKA:
 
Je to pravda, že jsme svoji?
 
 
JENÍK:
 
Ano, knížepán nás spojí.
 
 
KNÍŽE:
 
Teď nemařme více času,
svolej sám vesnickou chasu.
 
 
10. výstup
 
KNÍŽE:
 
Ten statek tam na vršíčku
já dám tobě, Jeníčku.
 
 
MARTIN:
 
A já mimo Bětušku,
roztomilou dcerušku,
vyplatím ti tisíc tolarů,
vaší velké lásce ku zdaru.
 
 
SBOR:
 
Vyplatí mu tisíc tolarů
velké lásce jejich ku zdaru.
 
 
BĚTUŠKA a JENÍK:
 
Děkujeme, milostpane,
milostpaní;
na statek váš dej bůh za to
požehnání.
My vás chceme ctíti
věrnými vám býti
do skonání.
 
 
SBOR, MARTIN a VERUNA:
 
Děkujeme, milostpane,
milostpaní;
na statek váš dej bůh svoje
požehnání.
My vás chceme ctíti
věrnými vám býti
do skonání.
 
 
SBOR:
 
Ať náš kníže žije dlouhá léta,
sláva!
Jméno jeho přečká konec světa,
sláva!