česky | English

dimitrij - libreto iii. dějství

(definitivní podoba libreta po revizi 1883)

1. výstup

SBOR:

Buď, care, pozdraven,
tys Bohem zachráněn,
tys Bohem požehnán,
buď živ náš car a pán!

BASMANOV:

Na sněmu ortel vynesen:
"Buď Šujskij katem popraven!"
Vše jedné mysli jest
a volá caru sláva!
Nechť pikle stihne trest,
nechť padne zrádce hlava!

RUSKÝ SBOR:

Nechť pikle stihne trest,
nechť padne zrádce hlava!

POLSKÝ SBOR:

Nechť pikle stihne trest,
a vzroste naše sláva!

BASMANOV:

Je zákonem tvé přání,
je věren národ tvůj,
ó slyš ty naše lkání,
své děti pomiluj!

RUSKÝ SBOR:

Ó slyš ty naše lkání,
své děti pomiluj!

PATRIARCHA:

Velký care, skloň se k nám,
vylyš snažnou prosbu naši!

KNĚŽÍ:

Velký care, skloň se k nám!

PATRIARCHA:

Všude vládne polský pych,
ze svatyň si tropí smích,
potupenou Moskvu souží,
a lid reptá věřící,
že se v Kremlu cařici
po latinsky v chrámech slouží!

KNĚŽÍ:

Care, výstražný slyš hlas!
Skloň cařici k víře naší,
sic hněv boží stihne nás!

PATRIARCHA:

Jinak církev věřící
neuzná v ní cařici,
zruší platnost svatby vaší!

MARINA:

Ta drzost! Jaká hana,
potupa neslýchaná!

POLÁCI:

Ta drzost neslýchaná
v nás bouří zášť a hněv!

DIMITRIJ:

Jaká slova! Naděj nová!
Klam to pouhý - spásy není!
Již mé touhy, lásky snění
v oběť dány, pochovány!

MARFA:

Bez váhání splní přání
lidu svého oddaného.
Slyš, synu, lidu lkání,
svůj národ pomiluj,
ó, nedbej cizích přání,
jen lidu důvěřuj.

RUSOVÉ a BASMANOV:

Uslyš přání! Vyslyš lkání
lidu svého oddaného!
Měj s námi smilování,
své děti pomiluj,
ó nedbej cizích přání,
jen lidu důvěřuj.

MARINA:

Mnou bouří zášť i hněv,
to žádá, žádá krev!

POLÁCI:

V nás bouří zášť i hněv,
to žádá, žádá krev!

2. výstup

XENIE:

Nechte mne! Pro Boha,
pusťte mne k cařici!

SBOR:

Xenie nebohá
spěchá sem plačící!

XENIE:

Šujského již vedou k cíli,
čeká hrozná poprava,
padne mečem v malé chvíli
šedá hlava krvavá.
Měj smilování!

Pomilovat, odpustit,
vznešený je úkol tvůj.
V nejšťastnější chvíli žití
na nešťastné pamatuj,
měj smilování!

Jako ty jsem byla ctěnou,
zbožňovanou cařicí,
zde mne vidíš pokořenou,
bídnou, v prachu klečící,
měj smilování!

MARINA:

Marně žádáš, co v mé moci není,
jenom car udílí odpuštění.
Tam stojí car!

XENIE:

Před milostí tvoji poklekám.
Dimitrij...toť on...ne...to hrozný klam!

DIMITRIJ:

Xenie!...

XENIE:

Ó běda! - On to jest!

DIMITRIJ:

Hrozný boj mou duší zmítá,
Bože, jak ten pohled snést!

MARINA:

Hrozné světlo v duši svítá,
jak se chvěl - on zrádcem jest!

SBOR, MARFA a PATRIARCHA:

Žal ji schvátil, došly síly,
nešťastná to dívčina.

DIMITRIJ:

Prosila zaň duše čistá...
Milost! Budiž svoboden!

RUSOVÉ, MARFA, BASMANOV a PATRIARCHA:

Milost, milost, jaký div,
Gosudar je milostiv!

DIMITRIJ:

Ona v prachu klečela,
jak oslyšet ji - anděla!

MARINA:

Běda! Zrádci promíjí,
prominul - pro Xenii!

POLÁCI:

Milost, milost, jaký div,
jak je k zrádcům milostiv!

DIMITRIJ:

Lide ruský, tvoje lkání
budí ohlas v ňadrech mých,
chránit budu bez ustání
svatou víru otců svých!

MARINA:

Ó, bídný zrádce ten!
Za tu zem dobytou,
krev polskou prolitou
tak lid náš odměněn!

DIMITRIJ:

Zbujníci ať hlavy sklání,
kdo se rouhá - v pouta s ním!

POLÁCI:

Ha, bídný zrádce ten!
Tak Polák odměněn!

DIMITRIJ:

Lide můj, já k tvému přání
cizí tlupy vyhostím!

MARFA:

Buď sláva věčná tobě,
Rus díky vzdává tobě,
máš v lásce národ svůj!
Ó, drahý synu můj!

BASMANOV a PATRIARCHA:

Buď sláva věčná tobě,
lid tvůj dík vzdává tobě,
ty lid svůj v lásce máš,
ó, velký care náš!

RUSOVÉ:

Buď věčná tobě sláva,
lid tvůj ti díky vzdává,
ty lid svůj v lásce máš,
ó, velký care náš!

MARINA:

Ta zrádná dívčí lest!
Má zkalena je čest,
jak pohanu tu snést?

POLÁCI:

Ta mrzká pohana
má býti smazána,
ó, spravedlivý hněv!
To žádá jeho krev!

3. výstup

MARINA:

Proč milost udělil jsi Šujskému?
Nuž, směle jen, přiznej se ke všemu,
tys Xenii to k vůli učinil!

DIMITRIJ:

Nechť tomu tak - čím jsem se provinil?
Zda milost nesmím dát? Či nejsem pán?

MARINA:

Jsi pánem ty! Kdož tobě by se neklaněl?!
Však komu trůnem svým jsi zavázán,
ty nevděčný, záhy jsi zapomněl!

Mně - můžeš-li - pohlédni v tvář,
tys zrádce a před Bohem lhář!

DIMITRIJ:

Hoj, Marino - slyš - splatím, přísahám Bůh,
do kapky poslední svůj těžký dluh,
však trůnem otců svých chci vládnout sám!

MARINA:

Trůn otců tvých? Ty bloude zpozdilý!
Či věříš, korunu že nosili
a stříbrem, zlatem, chceš snad splácet nám?
Pomsti se, Marino, pravdu zjev!
Tys nevolník - tys Griška Otrepěv!

Poslyš! K strýci v noční době
přinesen jsi byl co dítě.
Tajemný muž pravil v skrytě:
"Vemte toho hocha k sobě,
velkým může stát se robě!"
A dále mluvil v tato slova:
"Najati jsme k vraždě byli,
bychom syna Ivanova,
Dimitrije zavraždili;
v sadě jsme jej zardousili,
dle příkazu Borisova.
Vzhléd jsem ve tvář zesnulého,
zachvěl se, jak dýkou ťatý,
vidím obraz syna svého,
myšlenkou pak divnou jatý
sňal jsem z šíje zabitého
svatý obraz a kříž zlatý.
V dálný klášter nocí tmavou
k známému jsem prchnul mnichu,
s ním jsme pikle kuli v tichu,
u něho se syn můj skrýval,
mnich mu zkrátil ruku pravou,
jak to Ivanův syn míval."
Tak muž děl a kříž posvátný
strýci dal: "Toť důkaz platný,
svěřuji vše péči vaší!"

Hle - tvůj původ! Hle, tvá sláva!
Vše, co jsi - jsi rukou naší!

DIMITRIJ:

Hoj, Marino, ty lžeš, ni slova dál!
Jak hrozná jsou slova tvá, zda to víš?
Ty bídná zmije, k níž jsem láskou plál,
ty dechem svým duši mou otrávíš...
Však nevěřím já více slovům tvým,
ni lásce tvé, ni hrozbám ukrutným...

MARINA:

Chceš svědky mít, chceš, abych přísahala?

DIMITRIJ:

Chceš přísahat, že po léta jsi lhala?
Že klamala jsi ty, i otec tvůj,
že nástrojem byl mladý život můj?
Zda dřív jste lhali jen - či nyní též?
Ta sladká slova, jež jsi mluvila,
ta něžná láska, jížs mne vábila,
chceš přísahat - to vše, že byla lež?

MARINA:

Chci přísahat, že zrádcem jsi ty sám,
chci přísahat, že v moci své tě mám!

DIMITRIJ:

Ó, kdo mi poví, zda ti věřit mám?!
Ó, kdo je sečte - když se vlády vzdám -
ty zmatky v zemi, krve prolévání!

Ne - já chci zůstat pánem osudu
a jestli nejsem zrozen k panování,
tož práva toho sobě dobudu!

Vše chtěl jsem dát vděčnosti za oběť,
pryč s poutem tím! Vám nejsem zavázán,
vy klamali jste...já byl oklamán.

MARINA:

Probůh! Co díš! Mnou hrůza prochvívá,
ó, odvolej ta slova strašlivá!
Já klamala, však pravdu mluvím teď,
já lásky neznala - to pravdu díš -
teď žalem šílím, či to nevidíš?
Ó vyslyš mne - ty musíš vyslyšet!
Já vládnout chtěla, tys však mému přání
vždy odpor kladl v pevném odhodlání.
Mně vůle mužná úctu dobyla,
já bezděky se v mysli kořila
před duchem tvým - a netušila ani,
ó Dimitře, čím ses mi stal!
Tys pýchu moji navždy překonal,
zda vidíš, jak jsem pokořena,
mou hrdou mysl zkrotil žal
zde prosím v prachu ponížena,
bys svou láku mi daroval!

Ó běda! Ty se odvracíš!
Proč právě teď mi nevěříš?
Rci, jak tě přesvědčiti mám,
jen přikaž, vše udělám.
To nejdražší chci v oběť dáti,
slyš tedy, chci se Ruskou státi.
Tvá víra bude vírou mou,
mým zákonem každé tvé přání...
Hle...nejsem více Marinou,
ó Dimitře, měj smilování!

DIMITRIJ:

Pros, žebrej - v prachu skloněná!
Mně protivno jak tvoje lání,
tak tvoje vášeň plamenná!
Anděla obraz v duši mám
a tebou, bídná, pohrdám!

MARINA:

Dimitře! Šlapeš mne!
Kroť svůj pych a hněv
a pamatuj, žes Otrepěv!

► 4. dějství