Dimitrij, op. 64, B127, B186 | Libreto

(definitivní podoba libreta po revizi 1883)

LIBRETO I. DĚJSTVÍ

1. výstup

SBOR LIDU:

Veliké hoře stihlo
matičku rodnou zem,
ó běda Rusi svaté
a pravoslavným všem!

Car Boris náhle skonal,
kdo bude carem nám,
kdo bude dobrým otcem
nám bědným sirotám?

Teď všude zuří boje,
nám hrozí ze všech stran,
již stojí polské voje
u naší Moskvy bran!

Že s nimi jest – tak praví –
Ivana cara syn, –
zda Dimitrij on pravý,
to zná sám Hospodin!

Ach, komu věřit máme?
Hospodi, slyš lid svůj,
k tobě se utíkáme,
nás hříšné pomiluj!

PATRIARCHA:

Slyš mne, lide pravoslavný!
Všichni tvoji bojarové
přísahali v soboru
dětem vdovy Godunové
Xenii a Fjodoru.
Služte synu cara svého,
naděj naše mladý car –
snahám vraha vetřelého
svorně přísahejte zmar!

KNĚŽÍ:

Svorně přísahejte zmar!

PATRIARCHA:

Zemřel Ivanův syn v mládí
v rukou chůvy plačící,
polský podvodník vás svádí,
chraňte se ho, věřící!

ČÁST LIDU:

Sláva Fjodorovi caru,
velikému gosudaru!

DRUHÁ ČÁST LIDU:

Nač nám Godunův, nač nám tyranův?
Dimitrij pravý syn je Ivanův!

ŠUJSKIJ:

Muži, zapřísahám vás,
slyšte patriarchy hlas!
Rusové! Má Polák dát vám pána?
Pravoslavní, jaká pro vás hana!

BOJAŘI a LID:

Podvodníka uznat, chraň vás Bůh!
Rozbojník to, polský dobrodruh!
Vzpoura jest to! Ohavná to zrada,
chopte zbraně, chceme cara mstít!

DRUHÁ ČÁST LIDU:

Váš car Boris velký hříšník byl,
careviče vlády pozbavil!
Soužila nás Borisova vláda,
nechcem syna jeho carem mít!

2. výstup

BASMANOV:

Slyš mne Moskvo! Země celá
Dimitra již uznala,
Moskva jen se uzavřela,
poctu svou mu nevzdala.

Přešly všechny naše voje
k Dimitrovu táboru,
chcete vésti marné boje,
setrvati ve vzdoru?

Před branami Moskvy stojí
pravý ruský carevič,
spěchá v náruč matky svojí,
spěchá Marfa synu vstříc!

VŠICHNI:

Marfa! Marfa! Velká kněžna!
Zná se k němu rodná máť!
Jej-li uzná, věřit chcem!

BASMANOV:

Spějme caru poctu vzdát!

SBOR, LID a BOJAŘI:

Spějme caru poctu vzdát!

ŠUJSKIJ:

V záhubu lid slepě uhání,
hluchou pouští zní mé volání!
Běda tobě, ruská země!
Klaňte se mu, kořte se mu,
samozvanci vetřelému,
v omámení svém!
Odvážná lest, hra tak smělá
s drzostí pyšného čela
zaslepí zrak všem!

SBOR (za scénou):

Ať zhynou Godunovi!
Smrt caru Fjodorovi!

ŠUJSKIJ:

Jaká změna v malé chvíli,
Borise jak v bázni ctili,
teď jej národ proklíná!
Hoj, ty samozvanče smělý,
táhni jenom u veselí,
pyšně vznášej hlavu svou!
Přijde také chvíle tvoje
a dá Bůh, že ruce moje
tím tvým trůnem zatřesou!

SBOR (za scénou):

Ať zhynou Godunovi!

4. výstup

XENIE:

Pomoc! Slyšte! Smilování!
Kdes, ó Bože! Ty je spas!
Ne, ty neznáš slitování,
neslyšíš a ničíš nás!
Zní mi v duši mroucích lkání,
úpěnlivý matky hlas!
K nám chátra lidu vrazila
a matku, bratra vraždila;
„Ať zhynou Godunovi,
smrt caru Fjodorovi!“
tak volali; ó, co jsem zřela -
tu v krvi máť – tam zmíral brat –
ó ne, jen děsný sen jsem měla,
ó ne – to nemohlo se stát!

SBOR (za scénou):

Ať zhynou Godunovi,
smrt caru Fjodorovi!

XENIE:

Zda slyšíte to volání?
Stíhají mne, hledají nás!

ŠUJSKIJ:

Však věrný meč nás ochrání,
já s vámi jsem a bráním vás!

5. výstup

SBOR:

Hle, vzešlo jasné slunce
nad celou ruskou zem,
a doba klidu vzejde
a blahá spása všem!
Náš pán a dědic pravý,
náš car se navrací,
s důvěrou se naše zraky
k němu obrací.
Jej uzná rodná máť,
jej uzná celá zem,
i vzejde doba klidu
a blahá spása všem!

DIMITRIJ:

Buď žehnán, slávy naší památníku,
buď žehnán, Kemle, pýcho otčiny!
Ty schránko carů, světců, mučenníků,
tys minulosti naší svatyní!
Ty, srdce Ruska, k tobě-li spěcháme,
v nadšení blahem dmou se prsa nám,
svatá jsou místa, v něž se ubíráme,
a svatý prach, ve kterém poklekám!

SBOR:

On jistě našich carů
je dědic vznešený.

DIMITRIJ:

Praotců duch nechť žehná svého syna,
by vládnout mohl k blahu národu,
buď se mnou provždy milost Hospodina,
požehnat rač on mému příchodu!
Já svatě přísahal jsem v duchu sobě,
že, zvítězím-li v boji nad vrahy,
chci slávu Rusi množit v každé době;
buď, Moskvo, svědkyní mé přísahy!

MARFA:

Jak velký v nadšení,
jak myslí vznešený!
Ó, blahé tušení,
toť syn můj ztracený!
Já našla poklad svůj,
mé dítě, syn to můj!

SBOR a BASMANOV:

Bůh žehná jeho příchodu!
Jak láskou k vlasti zdaru
a láskou k národu
on hárá v nadšení!
On jistě našich carů
jest dědic vznešený!

SBOR:

Hle, Marfa kráčí k nám!

BASMANOV:

Nechť syn je s matkou sám!

6. výstup

DIMITRIJ:

Matko, drahá matko!

MARFA:

Bože můj – jsem zničena!

DIMITRIJ:

Ó, přiviň mne k sobě, matko milená!

MARFA:

Vstaňte, kníže!

DIMITRIJ:

Kníže? – Slova strašlivá!
Ó, promluv tak, jak matka mluvívá.
Ó potěš dítě své
v pohledu laskavém,
zda žádný lásky hlas
nemluví v srdci tvém?

MARFA:

V mém srdci mrtvo jest,
jej žalost zničila,
ó žel, své naděje,
již jsem je pohřbila!

DIMITRIJ:

Ubohá matko má,
krutý tvůj osud byl,
že srdce tvé nešťastné
o lásku oloupil!

MARFA:

Pravdivý jeho žal
mou duši rozrývá,
boj zuří v duši mé
a muka strašlivá!

DIMITRIJ:

Vše, co jsi trpěla,
chci láskou nahradit,
chci choré srdce tvé
k životu omladit!
Na trůn tě povznesu,
chci otrok býti tvůj,
jenom mne matičko,
přiviň a pomiluj!

MARFA:

V mladistvém nadšení,
že syn můj, věří sám;
v té děsné úzkosti,
Bože, co počít mám?

DIMITRIJ:

Na trůn tě povznesu
navzdory vrahům tvým,
já bídné škůdce tvé
hněvem svým rozdrtím!
Trůn svatý otců mých
byl dobyt zločiny,
však pomsta stihne již
ty bídné zlosyny!

MARFA:

Hoj, vášeň divoká
burácí srdcem mým,
to stará nenávist,
nenávist plamenná
se hlásí k právům svým!
Toť chvíle kýžená –
tak dlouho mučena
přec budu pomstěna!

BASMANOV:

Zda pozná dítě své
a k srdci přivine!
Pak vzejde blahý mír,
svár krutý pomine!
Ó, Rusi ubohá!
Ó, drahý lide můj!
Okamžik jediný
rozhodne osud tvůj!

MARFA:

Mé dítě! – Synu můj!

SBOR a BASMANOV:

Jej uznává!
Cařice jej uznává,
matka syna poznává!
On jest synem Ivana,
buď ta chvíle žehnána!
Žehnán budiž příchod tvůj,
v prachu vidíš národ svůj,
děti svoje pomiluj!

PATRIARCHA, BOJAŘI a KNĚŽÍ:

Matka syna uznává,
odpor náš tu přestává!
On jest synem Ivana,
buď ta chvíle žehnána!
Otevři se, Kremle náš,
pána svého uvítáš!

ŠUJSKIJ:

Za syna jej vydává,
podvodnka uznává!
Kletbou budiž stíhána
ženy šalba prohnaná!
Běda tobě, lide náš,
před padouchem poklekáš!

DIMITRIJ:

Slovo sladké – matku mám!
Jakým štěstím oplývám!
Křídla rostou, letím výš,
cíl své touhy stíhám již –
mladý orle, jaký ples!
Výš můj duchu, výš se nes!

MARFA:

Dítě pomsty – synu můj!
Touha duši prochvívá,
rozkoš skladká, blaživá.
K výši zrak můj pozírá,
nový svět mi otvírá
sladké slovo – synu můj! 

LIBRETO II. DĚJSTVÍ

1. výstup

DIMITRIJ:

Jak velká slast mi odměnou
po dlouhém, krutém boji,
že mohu carskou korunou
ozdobit hlavu tvoji!
Povýšit tu, již v lásce mám,
toť vrchol všeho blaha.
I pohrdám já trůnem svým
bez lásky tvé – ó drahá!
Když duše moje blažená
svůj zrak do tvého noří,
tu tone blahem zmámená
v hlubokém lásky moři.
Veškeré citů víření
se v jedné mysli pojí,
vždy znovu šeptám v nadšení:
jsme svoji – věčně svoji!
Smím v chvíli blahé prosbu vznést?
Dnes k svatebnímu průvodu
jsi na se polský vzala šat –
nevoli budil v národu –
ty ve všem Ruskou máš se stát!

MARINA:

Já – Ruskou?
Nikdy, druhu můj!
Krev šlechtická mi v žilách vře,
já hrda jsem na původ svůj –
ten Polka nikdy nezapře!

DIMITRIJ:

Být matkou lidu – úkol tvůj!

MARINA:

Je lid tvůj pánem Poláků?
Hněv jeho budí výsměch můj!
Hle, krví našich junáků
tvůj dobyt vínek, náš to dar,
a heslo naše – Polsky zdar!

DIMITRIJ:

Zda mluví ke mně láska tvá,
ta láska čistá, ohnivá,
po níž jsem toužil?
Zda řeč to lásky plamenná?
Můj stesk, má prosba – co ti znamená?
Zda jen pro slávu, Polsky lesk
je tvoje duše naladěna?

MARINA:

Mně nad vše drahá tvoje čest,
ty velkým, slavným máš se stát,
vždy výš a výše máš se nést
a svět před tebou poklekat!

DIMITRIJ:

Kde ženy vroucí láska jest,
jež ochotna vše v oběť dát?
Jen výš a výše mám tě vznést
a stupněm k slávě tvé se stát!
Proč mizíš – lásky snění krásné?

Proč mizíš, sladká vidino?
Proč zvolna v duši mojí hasne
víra v tvou lásku, Marino?
Mně jest, jak bys mi odumřela,
jak bez lásky bych stál tu sám!
S tou vírou, již duše má měla,
i blaho své já pochovám!

2. výstup

MARINA:

Nechť výše se poháry vznáší
a hlučněji zaznívá ples –
zdar skvělý té výpravy naší
my s jásotem slavíme dnes!
Za oddanost věrnou a snahu,
ó rekové, děkuji vám!
Vám na zdar a ku Polsky blahu
ten pohár zde výš pozvedám!

Nechť mazura ohnivé zvuky nám znějí,
až rozkoší unáší zrak nám i sluch,
pak v divokém, hlučném tom reji
náš do Polsky zalétne duch!
Tak u nás jen tančí a hrají,
že doma jsme, má se nám zdát,
vždyť znají jen v drahém tom kraji
se těšit a jásat a smát!

POLSKÝ SBOR:

Tak u nás jen tančí a hrají,
že doma jsme, má se nám zdát,
vždyť znají jen v drahém tom kraji
se těšit a jásat a smát!

MARINA:

Tam náš duch je volný a život je blahý,
tam srdce nám uchvátí nadšený ruch,
tam k tobě, ty domove drahý,
náš toužící zalétne duch!
Tak u nás jen tančí a hrají,
že doma jsme, má se nám zdát,
vždyť znají jen v drahém tom kraji
se těšit a jásat a smát!

POLSKÝ SBOR:

Tak u nás jen tančí a hrají,
že doma jsme, má se nám zdát,
vždyť znají jen v drahém tom kraji
se těšit a jásat a smát!

RUSOVÉ:

Běda! – Síně našich carů
hostí drzou cizotu!
Nám navzdory, k Polsky zdaru
připíjeli v jásotu!
Nejsme pány v domech svých,
jaká hanba, jaký pych!

POLÁCI:

Nezboří se Kremlu stěny,
budou tancem posvěceny!
Zpěv a jásot má tu znít,
vy se učte plesat, žít!

RUSOVÉ:

Jen vy vzdorně v pyšném smíchu
drzá čela vznášejte!
Krutou splátku svého pychu
z ruky naší čekejte!

POLÁCI:

Směle v planém vzdorování
chystejte se k rozboji,
vašeho se proklínání
polský šlechtic nebojí!

3. výstup

DIMITRIJ:

Zpátky! – Já to káži vám!
Boj se mne, kdo nesvár brojí,
zastihnu jej mocí svojí,
ztrestám jej, to přísahám!
Udusím ty sváry klaté
a po celé Rusi svaté
má být mír – to přísahám!

RUSOVÉ:

Kdož pych polský může snésti?
Krev nám vzbouřil jejich rej!
Chceme mír, toť země štěstí,
mír nám, care, zachovej!

POLÁCI:

I my klidně chcem si vésti,
proč nám brání plesat dnes?
Kdož pych ruský může snésti,
nepřejí nám zpěv a ples!

PROMĚNA

1. výstup

DIMITRIJ:

Z divokého žití víru
s touhou duše moje spěla
sem, v ta místa osamělá,
v nerušenou svatyň míru!
Jak tu klidně spočíváte
po přestálém v žití boji,
kéž to hrobů ticho svaté
ztiší bouři v duši mojí!
Tvůj trůn a vládu v rukou míti
nejvyšší mi bylo touhou,
a čím je to skvělé žití?
Přeludem a šalbou pouhou!
Se zradou a vrahy v boji
pochlebníky obdivován
žiji na té výši svojí
opuštěn a nemilován!

2. výstup

XENIE:

Unikla jsem!
Zda jsem zachráněna?
Jak mne stíhali ti zlosyni!
Prchala jsem hrůzou poháněna,
zde jsem jista, v boží svatyni!

DIMITRIJ:

Ubohá! Jak se chvěje v zděšení
andělské to dívčí zjevení!

XENIE:

Baťuško můj, ó nad vše drahý, milovaný!
Proč jsi děti svoje, ubožátka, opustil?
Proč jsi zanechal nás bez ochrany,
těžké žaly jsi na nás dopustil!
Baťuško můj, nás zdali vidíš v opuštění,
jak zde tvoje dítě pláče v sirobě,
v Rusi hyneme tu svaté utištěni,
všichni toužíme – ach, naříkáme po tobě!

SBOR (za scénou):

Radujme se, kochejme se
s upřímnými bratránky!
Jaké je to žití v světě
bez druha a děvčete,
bez milostné kochanky!

XENIE:

Co to slyším? Jejich hlasy!
Zas ta píseň zpustlé chasy!
Jsou to oni! Není jista žena
před zvůlí té sběře prokleté!
Xenie, hle! Tvoje opuštěná
nikoho již nemá ve světě!
Nemá za útěchu mládí svého
než tvou lásku – v duši obraz tvůj!
Žehnej mi, ó duchu otce mého,
nešťastné své dítě opatruj!

DIMITRIJ:

Jak je krásná v tklivém naříkání,
ve své žalosti jak vznešená,
něžná, vroucí v dětském milování,
anděla to bytost vtělená!

SBOR (za scénou):

Radujme se, kochejme se...

XENIE:

Ó, můj Bože, kam se ději?
Dej mi spásy!

3. výstup

NĚBORSKÝ:

Hoj, kráska s druhy mrtvými,
pojď, radujme se s živými!

XENIE:

Pryč! Vrahu zlořečený,
měj v úctě svaté stěny
a dívku bezbrannou!

NĚBORSKÝ:

Pojď! Veselý náš kruh,
a dobrý já jsem druh!
Již zanech marné hněvy,
mne láká odpor děvy!

XENIE:

Je se mnou Bůh
a otce mého duch,
a zoufalost mi ochranou!

NĚBORSKÝ:

Ó, pojď v mé náručí,
a hněvu tvého plání
mé ztiší celování,
tě lásce naučí!

XENIE:

Ó, Bože – kdes, ach, otče můj!

DIMITRIJ:

Pryč, zlosyne! Já chráním děvu,
ty hroz se mého hněvu
a trestu čekej v postrachu,
vás červy zdrtím do prachu!

NĚBORSKÝ a BUČINSKÝ:

On, proklatě – on je to sám!
On zničí nás – ó běda nám,
skryjme se, spasme se!

XENIE:

Ó Bože, tys mne zachránil,
duch otce mého se mnou byl!

4. výstup

XENIE:

Ochránce můj – tu stojím zmámena,
zda pravda vše? A smím-li věřit sobě?
Má prsa jímá volnost blažená
a nemám slov, bych děkovala tobě!
Ochránce můj! Tvůj obraz milený
a spásy mé okamžik blažený,
ty věčně budou žít v mém vzpomínání!

DIMITRIJ:

Ty děkuješ? Za to, že šťastným jsem?
Že přispěl jsem ti v utišení tvém,
mne šťastným učinilo k nevypsání!
Vždyť oka tvého pohled jediný,
ten pohled dívčí plachý, nevinný
mi praví víc než všechno děkování!
Však děkuj jen – má duše dychtivá
po hlase touží, jenž mi zaznívá
jak hudba rajská - dosud neslyšená!
Chci slyšet hlasu tvého zvučení,
bych znal, že nejsi krásné vidění,
že ve snu nedlí duše okouzlená!

XENIE:

Já s důvěrou jsem k tobě vzhlížela,
ó, nemluv tak, bych rdít se musela,
měj z útrpnosti se mnou smilování!
Pomysli, že mne vidíš zděšenou,
a duši moji strachem zmámenou,
že spíš mne rmoutí tvoje žertování!

DIMITRIJ:

Tož odpusť mi – co pravím, nevím sám,
jen překypuji tím, co v mysli mám!
Tak nikdy duše má se nerozechvěla!
Jak možno jest, by tebe ranilo,
co duší mou tak slastně vířilo,
by slova lásky ti co výsměch zněla?

XENIE:

A víš-li ty, se srdcem děvčete,
jež opuštěno stojí ve světě,
že těkým hříchem sobě zahrávati?
Jeť po soucitu vroucím žíznivá,
a vábněji řeč lásky ohnivá
pro opuštěnou musí zaznívati!

DIMITRIJ:

Že vábně zní ti v srdci plápol můj?
Ó milená! To slovo opakuj –
mně blahem neskonalým plní duši mou.

XENIE:

Ó ustaň již! Studem se zardívám
za slova svá!
Hle, velebný ten chrám,
posvátnou hrobku světský hovor ruší!
Již jdu – naslouchat nechci slovům tvým!

DIMITRIJ:

Ó pověz mi, kde tebe hledat smím!

XENIE:

V Šujského domě ochrana mi přána.
Buď s Bohem již!

DIMITRIJ:

Jak chladný pozdrav tvůj!

XENIE:

Buď s Bohem již – a na mne pamatuj!

DIMITRIJ:

Já neloučím se s tebou – milovaná!

XENIE:

Buď s Bohem již!

5. výstup

ŠUJSKIJ:

Tiše za mnou spějte,
šumu nedělejte,
skryje nás ten chrám!
Zde nás neuslyší,
než na nebes výši
božský soudce sám

SPIKLENCI:

Tiše za ním spějme,
šumu nedělejme.
Zde nás neuslyší,
než na nebes výši
božský soudce sám.

ŠUJSKIJ:

Slyšte! – Zde před boží tváří
slyšte přísné pravdy hlas.
Probuďte se, muži,
zastyďte se včas!
Vzmužte se již k odporu!
Jménem pravoslavné Rusi,
Dimitrij že padnout musí,
přisáhněme ve sboru!

SPIKLENCI:

Jak, caru přísahati zmar?
Dřív důkaz podej nám,
kdo je náš car!

ŠUJSKIJ:

To ví Bůh sám!
Že Dimitrij to není – důkaz mám!
Svědky zavolati mohu,
přísahou k živému Bohu
stvrdit chci své udání.
Přišel jsem já do Ugliče,
u mrtvého careviče
chůvy lkaly v zoufání.
Viděl jsem trup jeho malý,
viděl, jak jej pochovali –
co vám více říci mám?
Hospodin má slyší slova,
zde u hrobu Ivanova
k přísaze hlas pozvedám!

DIMITRIJ:

Nepřísahej!

SPIKLENCI a ŠUJSKIJ:

Kdo to volal nás?
Odkud zněl ten hlas?
Zda nás šálí sluch?
Hleďte, hleďte tam!
Jaký hrozný klam!
Ivanův to duch!

DIMITRIJ:

Nejsem přízrak zděšení,
nejsem plané vidění,
já jsem to, váš car a pán!

ŠUJSKIJ a ČÁST SPIKLENCŮ:

Hoj, ty sám jsi v ruce naší,
hrozba tvá nás nezastraší,
padnout musí tyran sám!

VĚTŠINA SPIKLENCŮ:

Zpátky!
Ve chrámu prolít krev,
toť vzbudit boží hněv,
toť hrozný hřích!

PRVNÍ ČÁST SPIKLENCŮ:

Nás nezastraší
a pomstě naší
teď nemine!

DRUHÁ ČÁST SPIKLENCŮ:

Zpátky, místo to je svaté,
hříchem krev tu prolévat!

ŠUJSKIJ a PRVNÍ ČÁST SPIKLENCŮ:

Hříchem živit plémě klaté,
vraha vlasti zachovat!

DIMITRIJ:

Na kolena padejte,
milost moji vzývejte,
ztrestám vás, váš car a pán!

PRVNÍ ČÁST SPIKLENCŮ:

Vraha jste spasili,
bratry jste zradili,
hanba vám!

DRUHÁ ČÁST SPIKLENCŮ:

Ó, care veliký,
pomiluj vinníky,
odpusť nám!

LIBRETO III. DĚJSTVÍ

1. výstup

SBOR:

Buď, care, pozdraven,
tys Bohem zachráněn,
tys Bohem požehnán,
buď živ náš car a pán!

BASMANOV:

Na sněmu ortel vynesen:
„Buď Šujskij katem popraven!“
Vše jedné mysli jest
a volá caru sláva!
Nechť pikle stihne trest,
nechť padne zrádce hlava!

RUSKÝ SBOR:

Nechť pikle stihne trest,
nechť padne zrádce hlava!

POLSKÝ SBOR:

Nechť pikle stihne trest,
a vzroste naše sláva!

BASMANOV:

Je zákonem tvé přání,
je věren národ tvůj,
ó slyš ty naše lkání,
své děti pomiluj!

RUSKÝ SBOR:

Ó slyš ty naše lkání,
své děti pomiluj!

PATRIARCHA:

Velký care, skloň se k nám,
vylyš snažnou prosbu naši!

KNĚŽÍ:

Velký care, skloň se k nám!

PATRIARCHA:

Všude vládne polský pych,
ze svatyň si tropí smích,
potupenou Moskvu souží,
a lid reptá věřící,
že se v Kremlu cařici
po latinsky v chrámech slouží!

KNĚŽÍ:

Care, výstražný slyš hlas!
Skloň cařici k víře naší,
sic hněv boží stihne nás!

PATRIARCHA:

Jinak církev věřící
neuzná v ní cařici,
zruší platnost svatby vaší!

MARINA:

Ta drzost! Jaká hana,
potupa neslýchaná!

POLÁCI:

Ta drzost neslýchaná
v nás bouří zášť a hněv!

DIMITRIJ:

Jaká slova! Naděj nová!
Klam to pouhý – spásy není!
Již mé touhy, lásky snění
v oběť dány, pochovány!

MARFA:

Bez váhání splní přání
lidu svého oddaného.
Slyš, synu, lidu lkání,
svůj národ pomiluj,
ó, nedbej cizích přání,
jen lidu důvěřuj.

RUSOVÉ a BASMANOV:

Uslyš přání! Vyslyš lkání
lidu svého oddaného!
Měj s námi smilování,
své děti pomiluj,
ó nedbej cizích přání,
jen lidu důvěřuj.

MARINA:

Mnou bouří zášť i hněv,
to žádá, žádá krev!

POLÁCI:

V nás bouří zášť i hněv,
to žádá, žádá krev!

2. výstup

XENIE:

Nechte mne! Pro Boha,
pusťte mne k cařici!

SBOR:

Xenie nebohá
spěchá sem plačící!

XENIE:

Šujského již vedou k cíli,
čeká hrozná poprava,
padne mečem v malé chvíli
šedá hlava krvavá.
Měj smilování!

Pomilovat, odpustit,
vznešený je úkol tvůj.
V nejšťastnější chvíli žití
na nešťastné pamatuj,
měj smilování!

Jako ty jsem byla ctěnou,
zbožňovanou cařicí,
zde mne vidíš pokořenou,
bídnou, v prachu klečící,
měj smilování!

MARINA:

Marně žádáš, co v mé moci není,
jenom car udílí odpuštění.
Tam stojí car!

XENIE:

Před milostí tvoji poklekám.
Dimitrij...toť on...ne...to hrozný klam!

DIMITRIJ:

Xenie!...

XENIE:

Ó běda! – On to jest!

DIMITRIJ:

Hrozný boj mou duší zmítá,
Bože, jak ten pohled snést!

MARINA:

Hrozné světlo v duši svítá,
jak se chvěl – on zrádcem jest!

SBOR, MARFA a PATRIARCHA:

Žal ji schvátil, došly síly,
nešťastná to dívčina.

DIMITRIJ:

Prosila zaň duše čistá...
Milost! Budiž svoboden!

RUSOVÉ, MARFA, BASMANOV a PATRIARCHA:

Milost, milost, jaký div,
Gosudar je milostiv!

DIMITRIJ:

Ona v prachu klečela,
jak oslyšet ji – anděla!

MARINA:

Běda! Zrádci promíjí,
prominul – pro Xenii!

POLÁCI:

Milost, milost, jaký div,
jak je k zrádcům milostiv!

DIMITRIJ:

Lide ruský, tvoje lkání
budí ohlas v ňadrech mých,
chránit budu bez ustání
svatou víru otců svých!

MARINA:

Ó, bídný zrádce ten!
Za tu zem dobytou,
krev polskou prolitou
tak lid náš odměněn!

DIMITRIJ:

Zbujníci ať hlavy sklání,
kdo se rouhá – v pouta s ním!

POLÁCI:

Ha, bídný zrádce ten!
Tak Polák odměněn!

DIMITRIJ:

Lide můj, já k tvému přání
cizí tlupy vyhostím!

MARFA:

Buď sláva věčná tobě,
Rus díky vzdává tobě,
máš v lásce národ svůj!
Ó, drahý synu můj!

BASMANOV a PATRIARCHA:

Buď sláva věčná tobě,
lid tvůj dík vzdává tobě,
ty lid svůj v lásce máš,
ó, velký care náš!

RUSOVÉ:

Buď věčná tobě sláva,
lid tvůj ti díky vzdává,
ty lid svůj v lásce máš,
ó, velký care náš!

MARINA:

Ta zrádná dívčí lest!
Má zkalena je čest,
jak pohanu tu snést?

POLÁCI:

Ta mrzká pohana
má býti smazána,
ó, spravedlivý hněv!
To žádá jeho krev!

3. výstup

MARINA:

Proč milost udělil jsi Šujskému?
Nuž, směle jen, přiznej se ke všemu,
tys Xenii to k vůli učinil!

DIMITRIJ:

Nechť tomu tak – čím jsem se provinil?
Zda milost nesmím dát? Či nejsem pán?

MARINA:

Jsi pánem ty! Kdož tobě by se neklaněl?!
Však komu trůnem svým jsi zavázán,
ty nevděčný, záhy jsi zapomněl!
Mně – můžeš-li – pohlédni v tvář,
tys zrádce a před Bohem lhář!

DIMITRIJ:

Hoj, Marino - slyš - splatím, přísahám Bůh,
do kapky poslední svůj těžký dluh,
však trůnem otců svých chci vládnout sám!

MARINA:

Trůn otců tvých? Ty bloude zpozdilý!
Či věříš, korunu že nosili
a stříbrem, zlatem, chceš snad splácet nám?
Pomsti se, Marino, pravdu zjev!
Tys nevolník – tys Griška Otrepěv!
Poslyš! K strýci v noční době
přinesen jsi byl co dítě.
Tajemný muž pravil v skrytě:
„Vemte toho hocha k sobě,
velkým může stát se robě!“
A dále mluvil v tato slova:
„Najati jsme k vraždě byli,
bychom syna Ivanova,
Dimitrije zavraždili;
v sadě jsme jej zardousili,
dle příkazu Borisova.
Vzhléd jsem ve tvář zesnulého,
zachvěl se, jak dýkou ťatý,
vidím obraz syna svého,
myšlenkou pak divnou jatý
sňal jsem z šíje zabitého
svatý obraz a kříž zlatý.
V dálný klášter nocí tmavou
k známému jsem prchnul mnichu,
s ním jsme pikle kuli v tichu,
u něho se syn můj skrýval,
mnich mu zkrátil ruku pravou,
jak to Ivanův syn míval.“
Tak muž děl a kříž posvátný
strýci dal: „Toť důkaz platný,
svěřuji vše péči vaší!“
Hle – tvůj původ! Hle, tvá sláva!
Vše, co jsi – jsi rukou naší!

DIMITRIJ:

Hoj, Marino, ty lžeš, ni slova dál!
Jak hrozná jsou slova tvá, zda to víš?
Ty bídná zmije, k níž jsem láskou plál,
ty dechem svým duši mou otrávíš...
Však nevěřím já více slovům tvým,
ni lásce tvé, ni hrozbám ukrutným...

MARINA:

Chceš svědky mít, chceš, abych přísahala?

DIMITRIJ:

Chceš přísahat, že po léta jsi lhala?
Že klamala jsi ty, i otec tvůj,
že nástrojem byl mladý život můj?
Zda dřív jste lhali jen – či nyní též?
Ta sladká slova, jež jsi mluvila,
ta něžná láska, jížs mne vábila,
chceš přísahat – to vše, že byla lež?

MARINA:

Chci přísahat, že zrádcem jsi ty sám,
chci přísahat, že v moci své tě mám!

DIMITRIJ:

Ó, kdo mi poví, zda ti věřit mám?!
Ó, kdo je sečte – když se vlády vzdám –
ty zmatky v zemi, krve prolévání!
Ne – já chci zůstat pánem osudu
a jestli nejsem zrozen k panování,
tož práva toho sobě dobudu!
Vše chtěl jsem dát vděčnosti za oběť,
pryč s poutem tím! Vám nejsem zavázán,
vy klamali jste... já byl oklamán.

MARINA:

Probůh! Co díš! Mnou hrůza prochvívá,
ó, odvolej ta slova strašlivá!
Já klamala, však pravdu mluvím teď,
já lásky neznala – to pravdu díš –
teď žalem šílím, či to nevidíš?
Ó vyslyš mne – ty musíš vyslyšet!
Já vládnout chtěla, tys však mému přání
vždy odpor kladl v pevném odhodlání.
Mně vůle mužná úctu dobyla,
já bezděky se v mysli kořila
před duchem tvým – a netušila ani,
ó Dimitře, čím ses mi stal!
Tys pýchu moji navždy překonal,
zda vidíš, jak jsem pokořena,
mou hrdou mysl zkrotil žal
zde prosím v prachu ponížena,
bys svou láku mi daroval!
Ó běda! Ty se odvracíš!
Proč právě teď mi nevěříš?
Rci, jak tě přesvědčiti mám,
jen přikaž, vše udělám.
To nejdražší chci v oběť dáti,
slyš tedy, chci se Ruskou státi.
Tvá víra bude vírou mou,
mým zákonem každé tvé přání...
Hle... nejsem více Marinou,
ó Dimitře, měj smilování!

DIMITRIJ:

Pros, žebrej – v prachu skloněná!
Mně protivno jak tvoje lání,
tak tvoje vášeň plamenná!
Anděla obraz v duši mám
a tebou, bídná, pohrdám!

MARINA:

Dimitře! Šlapeš mne!
Kroť svůj pych a hněv
a pamatuj, žes Otrepěv!

LIBRETO IV. DĚJSTVÍ

1. výstup

XENIE:

Zdálo se mi, že smrt bledá
sáhla na mne pravicí...
Proč mé žití nezničila?
V duši mé jen zahubila
poupě lásky blažící;
s ním bych ráda skonala
a žal svůj já přečkala,
běda, běda!
Klamal mne – on bídným jest!

Ach, ten žal je nejtíž snést!
Divý bol a hněvu plání,
přitom sladké vzpomínání
víří duší lkající
a skutečnost děsící
ničí silou závratnou,
bez míry jsem nešťastnou,
běda, běda!
Svadla láska, běda, běda!
Cítit se i bojím přáti,
bojím se i mysleti,
chtěla bych jen vymazati,
co v mé psáno paměti
upomínkou plamennou,
Bůh se smiluj nade mnou,
běda, běda!

2. výstup

DIMITRIJ:

Xenie!

XENIE:

Ó Bože, toť on!

DIMITRIJ:

Neodvracej tváře milené,
slyš mne, Xenie – či zoufat mám?

XENIE:

Odejdi, tě v nenávisti mám!

DIMITRIJ:

V duši tvé jen hněv? Zda pravdu díš?
A má velká muka nevidíš?

XENIE:

Zda je vidím?
Bože, při mně stůj!
Vidím jen tvůj hřích a podvod tvůj!

DIMITRIJ:

Jen můj hřích? A zda jej dobře znáš?
Proč tak krutá slova pro mne máš?
Slyš mne dřív – toť právo nešťastného!
Však já vím, že v skrytu srdce svého
bohatý zdroj lásky ukrýváš,
Xenie, vždyť duši tvoji znám!

XENIE:

Bože můj, jak odolati mám?

DIMITRIJ:

Hřešil jsem – já v lásky snění
chvíli šťastným býti chtěl
a v tom sladkém opojení
na celý svět zapomněl!
Zda je hříchem láskou pláti?
Větší hřích já v mysli mám:
lásky tvé já chtěl se vzdáti,
s jakou mukou, ví Bůh sám!
K podvodnici pouta kletá
zrušit musím stůj co stůj,
před Bohem i tváří světa,
Xenie – chci býti tvůj!
Mne tvůj hněv ni světa hrozby
od tvých nohou nepohnou,
zde chci ždát, až moje prosby
navrátí mi lásku tvou,
až tvé oko v lásky plání
v duši ponoří se mou,
až mi v sladkém zašeptání
vyznáš se – jsem věčně tvou!
Mluv, chceš býti mou?

XENIE:

Jsem věčně tvou!

DIMITRIJ:

Ó, opakuj: jsem věčně tvou!

XENIE:

Jsem věčně tvou!

DIMITRIJ a XENIE:

Ó Xenie (Dimitře), má touho!
Zda bdím či sním
a věřit smím,
že věčně mou (mým) jsi teď?
Ó nech mne ptát se (ptej se, ptej se) dlouho,
chci slyšet (šeptat) znova
ta sladká slova,
tvé (své) lásky odpověď!
Když zírám v oko tvoje,
tu v blaha moři,
můj duch se noří,
ó, nech mne zírat!
Nechť zmírá duše moje
v tom moři blaha,
ó věčně (duše) drahá,
tak nech mne zmírat!

XENIE:

Běda mi! Já – ve tvém objetí!
Opusť mne!

DIMITRIJ:

Ó nikdy!

XENIE:

Pro Boha!
Opusť mne!

DIMITRIJ:

Xenie!

XENIE:

Již mne stíhá vaše prokletí,
otče, matko, ó já nebohá!

DIMITRIJ:

Xenie!

XENIE:

Odejdi, jsi zhoubce náš!

DIMITRIJ:

Odejít, když ty mne v lásce máš?

XENIE:

Otcův duch mi hrozí pro můj hřích,
nikdy, nikdy nebudeme svoji!

DIMITRIJ:

Jsi již mou, již právo k tobě mám...

XENIE:

Mrtvých stíny mezi námi stojí...

DIMITRIJ:

Mrtvých stínů já se nelekám!

XENIE:

Na Marinu pomni, slyš mé prosby!

DIMITRIJ:

Čím mně Marina? Čím její hrozby?

3. výstup

DIMITRIJ:

Pohrdám jí – rozvést se s ní dám,
patriarcha ohlásí to lidu.
Spěchám k němu, se svou mátí přijdu,
v Kreml carský chci tě uvésti,
naučím tě věřit ve štěstí,
budeš mou, Xenie, věčně mou!

MARINA:

Jest zde! Je s ní! Ó, šeptal mi to cit!
Co praví? Chce rozvod?
Ta zrada! Ten podvod!
Mne zavrhnout, mne potupit,
ne, přísahám Bůh, tak nesmí být!

XENIE:

Bože můj – on věří ve štěstí,
v ztracený ráj, v lásku zmařenou...
ó Dimitře, můj Dimitře!

DIMITRIJ:

Na shledanou!

XENIE:

Sbohem, můj Dimitře!

DIMITRIJ:

Přijdu pro nevěstu svou!

MARINA:

To splatíš mi! Já – dcera Mníškova –
se vrhla v prach, žebrala bláhová
o lásku tvou! Je to tvá odpověď?
Však dám ti svou! Jis viděl naposled!

XENIE:

Svou nevěstu... zda slyšíš, otče můj?
Já nesmím... nemohu. Mně síly dej!
Pryč odtud, pryč! Již nechci spatřit jej.
Můj miláčku – sbohem naposled!

4. výstup

MARINA:

Neujdeš, bídnice!

XENIE:

Marina!

MARINA:

Ó ano, Marina!

XENIE:

Tys hrozná...

MARINA:

Já hrozná v očích tvých?
Ó, jen se chvěj!
Jsem anděl pomsty – za tvůj hřích!

XENIE:

Můj hřích?
Ó ne, jsem nevinna.

MARINA:

Tys nevinna! – Mně troufáš si to říct?

XENIE:

Jsem nevinna!

MARINA:

S tak drzým čelem,
s nestoudnou tou lící
mně vyznáváš svou lásku rouhavou,
či zapřít chceš?

XENIE:

Ó ne, já přiznávám,
že v lásce jsem jej měla –
dosud mám...

MARINA:

To splatíš krví svou!

XENIE:

Je ruka páně nade mnou,
Marino!

MARINA:

Ó, mrazí pohled její...

XENIE:

O život, myslíš, že se chvěji?
Ó, já ho neznala, když lásky cit
v mém osiřelém srdci vzplál,
tu přišlo poznání, ó hrozný žal!
Nemohu bez něj, pro něj nechci žít.

MARINA:

Tys v lásce měla – neznala jsi jej?

XENIE:

Já prchám před ním, ochrany mi přej!

MARINA:

Ty prcháš před ním?
Věřím slovům tvým!
Jdi, Xenie, jdi, já ti odpouštím.

XENIE:

Mám touhu jedinou – po klidu v hrobě.
Dáš-li mi smrt, já žehnat budu tobě!

MARINA:

Jen on je vinen, oklamal nás obě!

POLÁCI:

Ó cařice! Kde dlíš? Ó pomsti se!
Ta bídnice! Zda víš? Jí zmocni se!
Za potupu pomsti se jim!

MARINA:

Ne, ne, já odpouštím!
Toť on se vrací zpět!

POLÁCI:

Ó slyš, toť on, toť car!
Buď hanba mu a zmar,
buď klet, buď klet!

MARINA:

On pro ni jde! Ó, zášť mi duší zmítá,
přijď, Dimitře, má pomsta tě tu vítá!

XENIE:

Ó, jaký žal a boj mou duší zmítá!
Můj otče, otče, utíkám se k tobě!

5. výstup

PATRIARCHA:

Víš, dcero má, co gosudar si žádá?

XENIE:

Vím, svatý otče.

PATRIARCHA:

Církev svolí ráda a s pravověrnou dcerou
cara spojí. Rci: Vůle jeho je též vůlí tvojí?

XENIE:

Ó nikdy, nikdy, otče můj,
ó vyslyš mne, mne ochraňuj!

DIMITRIJ:

Ó, Xenie, pojď, vstříc matce spěj!

XENIE:

Slyš, otče můj, chci v klášter tichý jít.

PATRIARCHA:

Má dcero, pamatuj,
že na věky se vážeš přísahou.

XENIE:

Já slibuji, budiž, chci Bohu žít.

DIMITRIJ:

Tvé slovo neplatí, tys mou, tys mou!

XENIE:

Já přísahám!

DIMITRIJ:

Mně náležíš!
To odvolej!
Tys mou!

PATRIARCHA:

Již přísahala, Bohu náleží.
Jdi, opusť ji.

XENIE:

Odejdi, zapomeň!
Tvá Xenie, ta umřela.

DIMITRIJ:

V mé lásce ožije!

KNĚŽÍ:

Již pro svět nežje,
již přísahala Bohu.

DIMITRIJ:

Jsem carem zde, co chci, to mohu,
a není, kdo by vzdorovat mi směl!

MARINA:

Jen já! Na mne jsi zapomněl.
Mnes nehledal tu, vzpomeň si, že žiji!

DIMITRIJ:

Tys byla zde, ó, ucítil jsem zmiji!
Chceš se mnou boj? Já neznám postrachu.
Je za mnou ruský lid, má v zášti cizinu.

MARINA:

Tvůj lid? To uvidíš.
Aj, míníš bez trestu
ji na trůn vznést co svoji nevěstu,
mne vydat v posměch, šlapat do prachu?
Tys šílený, ty neznáš Marinu!
Slyš mne lide!
Klaníš ty se caru svému,
caru gosudaru:
Griška je to, Griška je to,
Otrepěva syn!

SBOR:

Otrepěva syn?!

DIMITRIJ:

Bídnice! Lhářko! Ustaň, šílená!

ŠUJSKIJ:

Ať svědčí před Bohem!

MARINA:

Jsem pomstěna!

SBOR:

Jaká hrůza, velký Bože,
car náš Otrepěva syn!

ŠUJSKIJ:

Ty slyšíš, lide, důkaz máš!
Ať zhyne zrádný tyran náš!

DIMITRIJ:

Dřív slyšte mne!
Ty vystup směle
a směle zamiř po mém čele,
když dokážeš, že pravdu máš!

SBOR:

Snad slovo Polky pomsty klam?
Kdo pravdu ví? Kdo poví nám?

ŠUJSKIJ:

Hle! Marfa pravdu zjeví nám!

SBOR:

Marfo! Marfo!

ŠUJSKIJ:

Je Dimitrij on, syn tvůj?

SBOR:

Je Dimitrij on, syn tvůj?

MARFA:

Je Dimitrij on, je syn můj!

SBOR:

Její syn!

MARFA:

Jej v lásce mám - jej zachovám!

ŠUJSKIJ:

Klam to! Ji lítost pojala,
chce šetřit žití mladého.
Ať přísahá!

PATRIARCHA:

Přísahej Hospodinu,
jenž čte v tvé duši
a těžce stíhá vinu,
přísahej již
na svatý kříž!

SBOR:

Přísahej Hospodinu,
jenž čte v tvé duši
a těžce stíhá vinu,
přísahej již
na svatý kříž!

MARFA:

Ó, Bože můj!

SBOR, ŠUJSKIJ, BASMANOV a PARIARCHA:

Přísahej!

SBOR:

Hle, ona váhá!

MARFA:

Ó Bože, Bože můj,
Ach, jak jen mohu k samému Bohu
přísahat na kříž tvůj.
Ó Bože, Bože můj,
Mne hrůza schvátí,
mám v zkázu dáti
svou naděj jedinou?
Proč stíháš služku svou?

VŠICHNI:

Přísahej!

MARFA:

Ó Bože, Bože můj,
však bol můj zříš
a odpustíš!

VŠICHNI:

Přísahej!

MARFA:

Bože můj, on zahyne!

DIMITRIJ:

Nepřísahej! Já nechci trůnu podvodem.

ŠUJSKIJ:

Hle, zapřela jej před Bohem!
Tak zhyň, samozvanče, zhyň!

BASMANOV, PATRIARCHA a KNĚŽÍ:

Byl statný muž - on zahynul!
Byl dobrý car - on zahynul!

SBOR:

Hospodi, pomiluj, Hospodi, pomiluj!