Cypřiše, B11 | Text

I. Vy vroucí písně spějte

Vy vroucí písně spějte
tou nocí v mživou dál,
všem pozdravení dejte,
jež tiží tichý žal.

Tam spějte přes padoly,
kde moje milka dlí
a rcete co mne bolí
a proč letíte k ní

A zapláče-li s vámi,
povězte mi to zas,
jinak at' dolinami
zavane vítr vás.

II. V té sladké moci očí tvých

V té sladké moci očí tvých
jak rád, jak rád bych zahynul,
kdyby mě k životu jen smích
rtů krásných nekynul.

Však tu smrt sladkou zvolím hned
s tou láskou, s tou láskou ve hrdí:
když mě jen ten tvůj smavý ret
k životu probudí.

III. V tak mnohém srdci mrtvo jest

V tak mnohém srdci mrtvo jest,
jak v temné pustině,
v něm na žalost a na bolest,
ba, místa jedině.

Tu klamy lásky horoucí
v to srdce vstupuje,
a srdce žalem prahnoucí,
to mní, že miluje.

A v tomto sladkém domnění
se ještě jednou v ráj
to srdce mrtvé promění
a zpívá, zpívá, starou báj!

IV. Ó, duše drahá, jedinká

Ó, duše drahá, jedinká,
jež v srdci žiješ dosud:
má oblétá tě myšlenka,
ač nás dělí zlý osud.

Ó, kéž jsem zpěvnou labutí,
já zaletěl bych k tobě;
a v posledním bych vzdechnutí
ti vypěl srdce v mdlobě.

V. Ó byl to krásný, zlatý sen

Ó byl to krásný, zlatý sen,
jejž spolu jsme tam snili!
Ach, škoda, že tak krátký jen,
byl sen ten přespanilý.

Tak sladká touha v bytosti
se celé uhostila
a při loučení žalosti
se slza dostavila.

A často chodím na horu
a za tebou se dívám,
však po dalekém obzoru
jen žal svůj rozesílám!

VI. Já vím, že v sladké naději

Já vím, že v sladké naději
tě smím přec milovat;
a že chceš tím horoucněji
mou lásku pěstovat.

A přec, když nazřím očí tvých
v tu přerozkošnou noc
a zvím jak nebe lásky z nich
na mne snáší moc:

Tu moje oko slzamí,
tu náhle se obstírá,
neb v štěstí naše za námi
zlý osud pozírá!

VII. Ó, sladká růže spanilá

Ó, sladká růže spanilá,
jak jara zjevy ranní,
tys bol mi sladký vkouzlila
v mé celé žití, ždání.

ta všecka tvoje spanilost
se v hrud mi zakotvila,
že jsem se dal ti na milost,
bys rány vyhojila.

A ty v své lásce horoucí
mě jak svůj sen objala jsi
a v moje srdce práhnoucí
trn nový vrazila jsi.

VIII. Ó, naší lásce nekvete

Ó, naší lásce nekvete
to vytoužené štěstí.
A kdyby kvetlo, a kdyby kvetlo, nebude
dlouho, dlouho kvésti.

Proč by se slza v ohnivé
polibky vekrádala?
Proč by mne v plné lásce své
ouzkostně objímala?

O, trpké je to loučení,
kde naděj nezakyne:
tu srdce cítí ve chvění,
že brzo, ach, brzo bídně zhyne.

IX. Kol domu se ted' potácím

Kol domu se ted' potácím,
kdes bydlívala dříve,
a z lásky rány krvácím,
lásky sladké, lživé!

A smutným okem nazírám,
zdaž ke mně vedeš kroku:
a vstříc ti náruč otvírám,
však slzu cítím v oku!

Ó, kde jsi, drahá, kde jsi dnes,
což nepřijdeš mi vstříce?
což nemám v srdci slast a ples,
tě uzřít nikdy více?
 

X. Mě často týrá pochyba

Mě často týrá pochyba
zdaž láska tvá je stálá
a zas mě naděj kolíbá,
žes věrně milovala.

A znova doufám v lásku tvou
a vroucně tisknu tebe,
tvé vzdechy k sladké vírě zvou
a k blahu očí nebe.

Tu hlavu skloním, srdce mé
zní tajemnými hlasy,
my sotva štastni budeme
a rozvedou nás časy.

XI. Mé srdce často v bolesti

Mé srdce často v bolesti
se teskně zadumá,
ó, že ta láska trnů
a bolestí tolik má.

Ta láska přejde jako sen,
tak krásná, spanilá
a za kratinko upne jen
se na ní mohyla.

A na mohylu kámen dán,
nad nímž tam lípa bdí
a na kameni nápis psán:
zde puklé srdce spí!

XII. Zde hledím na ten drahý list

Zde hledím na ten drahý list
ve knižce uložený
a tvého srdce chci zas číst
ty sladké polozvěny.

Tu milým slovem povídáš,
že věčně budeš mojí
a že mě zase uhlídáš,
že nic nás nerozdvojí.

A my se opět viděli,
já poznal světa změny,
mně nezbyl, leč list zpuchřelý
ve knížce uložený.

XIII. Na horách ticho

Na horách ticho a v údolí ticho,
přiroda dříma sladký sen
a vzduchem táhne tajemné váni,
ke kmenu v lese šepce kmen.

A lesy šumí v modravou dáli,
když dechne vání na lupen,
šumí a šumí dále a dál,
s šuměním táhne tak mnohý sen!

XIV. Zde v lese u potoka

Zde v lese u potoka já
stojím sám a sám;
a ve potoka vlny
v myšlenkách pozírám.

Tu vidím starý kámen,
nad nímž se vlny dmou;
ten kámen stoupá a pad
bez klidu pod vlnou.

A proud se oň opírá,
až kámen zvrhne se.
kdy vlna života mne ze světa
odnese, kdy, ach, vlna života mne odnese?

XV. Mou celou duší zádumně

Mou celou duší zádumně
bolestné dchnutí táhne
a když i radost v srdci vře,
hned žalů mráz v ně sáhne.

A vše, co drahé,
odpadlo od mého srdce stromu,
jen tys' mi zůstal, národe,
a tvoje strasti k tomu.

Tvým celým dlouhým životem
se táhne utrpení,
ve věčném bojí zoufalém
tvé osudy se mění.

Já k tobě přilnul, nad tebe
mi dražšího nic není,
vždyt oba velkou žertvou jsme
věčného ujařmení.

XVI. Tam stojí stará skála

Tam stojí stará skála u vchodu údolí,
tak opuštěná, pustá, až srdce zabolí.
k té staré skálé často zabloudí noha má,
já vzhůru k ní pozírám vlhkýma zrakama
a u té tvrdé skály já dlouhé chvíle dlím
a všecky své bolesti tu v srdci pouspím.
Až umru, v tu skálu uložte tělo mé,
tam na věčnost se uspí to všecko hoře mé.

XVII. Nad krajem vévodí lehký spánek

Nad krajem vévodí lehký spánek
jasná se rozpjala májová noc;
nesmělý krade se do listí vánek,
s nebes se schýlila míru moc.

Zadřímlo kvítí, potokem šumá
tišeji nápěvů tajemných sbor.
příroda v rozkoši blaženě dumá,
neklidných živlů všad utichl vzpor.

Hvězdy se sešly co naděje světla,
země se mění na nebeský kruh.
mým srdcem, v němž-to kdys blaženost kvetla,
mým srdcem táhne jen bolesti ruch!

XVIII. Ty se ptáš, proč moje zpěvy

Ty se ptáš, proč moje zpěvy
bouří zvukem zoufalým,
proč tak teskně, proč tak divě,
jako řeka ouskalím.

Neptej se, družko milá,
upřímnou tou řečí svou,
nesmím ti to pověděti,
jaké trýzně srdce rvou.

Ani lásky, ani slávy
věnce dávno strhané,
ani říší pranebeských
krásy časem zmítané,

Ani štěstí uvadlého
porozpukané skaliny,
ani cizí vůkol zjevy
a ty světa pustiny.

Ani vztek a rozruch vášní
v neukojném bouření
nebudí těch nojich zpěvů
divoteskné proudění.

Avšak jeden bol tak mocný,
že duch můj jím zvrácen jest,
uzírá mi žití kořen,
že nemůže bujně kvést.

A ten bol, jenž bez ustání
vrývá v srdce velkou strast,
jenž ty divé písné bucí,
ten bol mocný je má vlast.