česky | English

čtyři písně - text

Kéž duch můj sám

Kéž sám a sám duch můj by sníti směl,
kéž v srdci mém tu rozkoš nikdo neruší,
ó, přejte blaho vše i bol ten mé duši,
jejž lká i jásá, co jej zrak můj zřel!

Kéž duch můj sám! Neplašte svatý klid
V mých ňadrech svými zvědavými slovy,
mé blaho rajské nikdo nevypoví:
s obrazem lásky své chci sama být!

Zář svitla kouzelná mi v duši mé,
slast onu nelze líčit, jež mne jala,
již jeho láska ve mně rozpoutala,
zář lásky té mně plá, mně jediné!

Kéž duch můj sám!

Kéž sám a sám duch můj je s tíží tou,
jež plodí žal i po tmách jasné světlo,
a kdyby srdce tvé vše k smrti hnětlo,
ty sama víš, co tak tě činí blaženou!

Kéž sám a sám duch můj by sníti směl!
Mne v lásce má! Ten svatý mír mi přejte,
jejž dává slovo to, a víru mějte,
že bez něho by touhou duch můj mřel.

Mně přejte mír!

 

Při vyšívání

Jak velké požehnání,
jež z práce září nám!
Ta v trudné době lkání
co anděl nás tu chrání
a rázem žal je ten tam.

Ba často duši souží
zlé zoufalosti vír!
Však pokud zrak mi slouží
a v práci jehla krouží
jak vlídný vsrdci mír!

Mně v bídě upokojí
jen práce klopotná:
ta rány srdce hojí
z ní po tom těžkém boji
mi vzešla spása má!

 

Jaro

Slunka svit jak líbá zemi
ve svém žárném objetí:
ráj z ní kouzlí v květné kráse,
blaho v každém poupěti.

A co kvítí v říze vesny,
tolik písní v srdci mém,
cítím-li jen zář tvých očí
v okolí tvém čarovném.

Zář když slunko nedá zemi,
bez květu je luh i háj,
jak mé srdce v rozloučení
bez písní že ztrácí ráj.

 

U potoka

Šumí potok v tichém lkání
dál že musí chvatně v kraj,
kolem vábných krásných květin,
jež tu zdobí vonný háj.

Ač jich obraz v srdci nosí,
po nich touží nastokrát,
v dálku musí letmo spěti,
s žádnou nesmí tiše stát.

Nelkej! Mám tu stejný osud;
tiše odvracím svou líc,
od své růže jíti musím v dál,
v dál a nespatřím ji víc!