Česká suita, op. 39, B93

Opusové číslo

39

Číslo v Burghauserově katalogu

93

Datum vzniku

duben 1879 (?)

Datum a místo premiéry

16. května 1879, Praha

Interpret premiéry

orchestr Prozatímního divadla, dirigent Adolf Čech

První vydání

Schlesinger, 1881, Berlín

Základní tónina

D dur

Instrumentace

2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 lesní rohy, 2 trubky, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy

Části / věty

1. Preludio (Pastorale). Allegro moderato
2. Polka. Allegretto grazioso
3. Sousedská (Minuetto). Allegro giusto
4. Romanza. Andante con moto
5. Finale (Furiant). Presto

Durata

cca 23 min.

okolnosti vzniku

Po úspěchu Serenády E dur a Serenády d moll zamýšlel Dvořák vytvořit další dílo stejného formálního zaměření, tentokrát se zapojením evokací českých lidových tanců. Pro tento záměr se však označení „serenáda“ příliš nehodilo, a tak prvotní nápad postupně vykrystalizoval v rozhodnutí zkomponovat suitu, jíž se při premiéře dostalo podtitulu „Česká“. Dílo poprvé zaznělo 16. května 1879 v Praze v rámci koncertu Spolku českých žurnalistů za řízení dirigenta Adolfa Čecha. O rok později Českou suitu dirigoval v Praze sám Dvořák, a to 29. března 1880 na dobročinném koncertu ve prospěch stavby Národního divadla. Skladba vyšla tiskem roku 1881 u berlínského vydavatelství Schlesinger.

formální charakteristika

Česká suita se skládá z pěti částí. První, označená jako Preludio (Pastorale), tvoří skutečně jakýsi lyrický úvod k následujícím větám. Je pro ni charakteristická absence kontrastů, melodická linie v horních hlasech klidně plyne nad ostinátní basovou figurou tvořenou pouze dvěma střídajícími se tóny. Druhá věta je poetickou stylizací českého lidového tance polka, hlavní téma má ve své základní podobě v tónině d moll spíše melancholické ladění, pozdější přesun do F dur přináší rytmické i výrazové oživení. Věta je komponována v trojdílné formě A–B–A. Třetí věta je inspirována dalším lidovým tancem, sousedská. Je pro ni typická bohatá imitační práce s hlavním tématem. Čtvrtá věta, označená jako Romanza, je nádherným lyrickým nokturnem, v němž se na pozadí klidného doprovodu smyčců klene široká melodie hraná flétnou a později přebíraná také dalšími nástroji. Závěrečný furiant suitu efektně zakončuje nejen svým živým výrazem, ale také čistě zvukově: v kodě Dvořák přidává ke stávajícímu obsazení orchestru navíc trubku a tympány. Věta bývá přirovnávána ke Slovanským tancům, ke kterým má blízko svými strhujícími rytmy a nespoutanou živelností. Česká suita svojí lyrikou, vitalitou, bohatou melodickou invencí a formální přehledností představuje jedno z nejcharakterističtějších děl svého tvůrce.