česky | English

česká suita

OPUSOVÉ ČÍSLO 39
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 93
DATUM VZNIKU duben 1879 (?)
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY 16. května 1879, Praha
INTERPRET PREMIÉRY orchestr Prozatímního divadla, dir. Adolf Čech
1. VYDÁNÍ Schlesinger, 1881, Berlín
ZÁKLADNÍ TÓNINA D dur
INSTRUMENTACE 2 flétny, 2 hoboje, 1 anglický roh, 2 klarinety, 2 fagoty, 2 lesní rohy, 
2 trubky, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy
ČÁSTI / VĚTY 1. Preludio (Pastorale). Allegro moderato
2. Polka. Allegretto grazioso
3. Sousedská (Minuetto). Allegro giusto
4. Romanza. Andante con moto
5. Finale (Furiant). Presto
DURATA cca 23 min.


okolnosti vzniku

Po úspěchu Serenády E dur a Serenády d moll zamýšlel Dvořák vytvořit další dílo stejného formálního zaměření, tentokrát však s českými lidovými tanci. Pro tento záměr se však označení „serenáda“ příliš nehodilo, a tak prvotní nápad postupně vykrystalizoval v rozhodnutí zkomponovat suitu, jíž se při premiéře dostalo podtitulu „Česká“. Dílo poprvé zaznělo 16. května 1879 v Praze v rámci koncertu Spolku českých žurnalistů za řízení dirigenta Adolfa Čecha. O rok později Českou suitu dirigoval v Praze sám Dvořák, a to 29. března 1880 na dobročinném koncertu ve prospěch stavby Národního divadla. Skladba vyšla tiskem roku 1881 u berlínského vydavatelství Schlesinger.


formální charakteristika

Česká suita se skládá z pěti částí. První, označená jako Preludio (Pastorale), tvoří skutečně jakýsi lyrický úvod k následujícím větám. Je pro ni charakteristická absence kontrastů, melodická linie v horních hlasech klidně plyne nad ostinátní basovou figurou tvořenou pouze dvěma střídajícími se tóny. Druhá věta je poetickou stylizací českého lidového tance polka, hlavní téma má ve své základní podobě v tónině d moll spíše melancholické ladění, pozdější přesun do F dur přináší rytmické i výrazové oživení. Věta je komponována v trojdílné formě A-B-A. Třetí věta je inspirována dalším lidovým tancem, sousedská. Je pro ni typická bohatá imitační práce s hlavním tématem. Čtvrtá věta, označená jako Romanza, je nádherným lyrickým nokturnem, v němž se na pozadí klidného doprovodu smyčců klene široká melodie hraná flétnou a později přebíraná také dalšími nástroji. Závěrečný furiant suitu efektně zakončuje nejen svým živým výrazem, ale také čistě zvukově: v kodě Dvořák přidává ke stávajícímu obsazení orchestru navíc trubku a tympány. Věta bývá přirovnávána ke Slovanským tancům, ke kterým má blízko svými strhujícími rytmy a nespoutanou živelností. Česká suita svojí lyrikou, vitalitou, bohatou melodickou invencí a formální přehledností představuje jedno z nejcharakterističtějších děl svého tvůrce.