Čert a Káča, op. 112, B201 | Libreto

LIBRETO I. DĚJSTVÍ

CHASNÍCI:

Proč tak brzy, ovčáku,
od nás domů tě to žene? Proč?
Vždyť je přece posvícení,
budem teprv, budem hodně veselí!

OVČÁK:

Musím, braši, domů jít,
vždyť už tma je hnedle venku,
doma na mne čeká práce –
vyhnal by mne milostpán!
Musím, braši milí, musím domů jít.
Ano! Ano! Musím teď už domů jít!

CHASNÍCI:

Á, pan správce, není divu,
tomu věru těžko sloužit!
Ten by nejradš s námi všemi
na robotě vorat chtěl.
I to naše posvícení
na polo nám letos zkazil:
zítra jdeme na robotu
místo pěkné hodinky.

OVČÁK:

Ještě že jsem hnát nemusel
na pastvu dnes o posvícení.

CHASNÍCI:

Podobné by mu to bylo –
čert kdyby chtěl dědka vzít!

OVČÁK:

Jaká pomoc, musím domů,
kamarádi, pojďte se mnou.
Popravím-li doma brzy,
vrátím se sem ještě k vám.
Alou, páni muzikanti,
domů vy mne vyprovoďte
hezky s veselou!
Hrome, Káča sem jde taky!

CHASNÍCI:

Jirko, to bys tu měl zůstat,
Káča prej na tebe bere.

OVČÁK:

Pánbůh vodpusť všechny hříchy,
tu bych nechtěl, kamarádi,
kdyby byl ten její barák
třeba celej ze zlata.
Na mou věru, tu bych nechtěl!

CHASNÍCI:

Proč bys nechtěl, vždyť je k světu!
Proč?

OVČÁK:

Ale hubatá až hrůza;
ta když začne, na mou věru,
jako když vytáhne mlynář
u rybníka stavidla.
To jsou léta, co už čeká,
až se někdo hloupej zmejlí;
hranatá je, a ty boky,
za den bych ji neoběh!

CHASNÍCI:

Hahahaha, hahahaha.

OVČÁK:

Za svět celej bych ji nechtěl!
Hrajte, páni muzikanti,
zahrajte mně mou!
Já ubohej ovčáček,
ztratil jsem tři ovce,
když jsem musel stádo pást
na zelenej louce.
Šla tam tudy po cestě
jedna krásná paní,
měla šaty hedvábný,
prášilo se za ní.

KÁČA:

To je přece k zlosti;
přijdu k muzice,
žádnej pro mně nejde,
a já bych tak ráda
chtěla tancovat.

MÁMA:

Však jsem ti to řekla,
že tu budeš sedět,
vždyť jsem ti to řekla,
smát se ti jen budou.
Věru, že jsi mohla
doma zůstat dnes.

KÁČA:

Mlčte, mámo, mlčte,
spravujte si svoje!
Jak to se mnou škube,
točit bych se chtěla
třeba s čertem dnes!

SOUSEDKY:

Slyšely jste Káču?
Hahahaha!
Tancovat chce s čertem!
Hahahaha!

ČERT:

Dobrý večer!

SOUSEDÉ a SOUSEDKY:

Dobrý večer.

ČERT:

S dovolením, milí páni,
rád bych se vás něco zeptal.
Jsem tu přece v Mokré Lhotě?

SOUSEDÉ:

To jste.

ČERT:

A tam na kopečku
váš je zámek?

SOUSEDÉ:

Vy snad chcete
k panu správci na návštěvu,
jdete snad na posvícení?
Už je pozdě!

ČERT:

Ne, tam nejdu, ne.
Do zámku jít k panu správci,
ne ne, to mě ani nenapadlo.
Chtěl jsem se vás jenom zeptat,
je-li hodný ten váš správce,
jak se vám tu vede ve vsi,
zda jste přece spokojeni.

SOUSEDÉ:

Urozenej náš pan spráce,
náramně je hodnej člověk,
kdyby kůži s nás moh' sedřít,
jistě by to udělal!

ČERT:

A co vaše paní kněžna,
pročpak k té nejdete prosit?
Snad že by vám ulehčila?

SOUSEDÉ a SOUSEDKY:

Paní kněžna, hahahaha!
Poslochejte milej pane,
správce, ten je za osumnáct,
kněžna bez dvou za dvacet.
Jestli ale k nám jste přišel
vyzvídat a pak to donést panu správci...

ČERT:

Ale kdepak!
Pro sebe jsem to chtěl vědět.
Rádi byste tedy byli,
kdyby správce odtud přišel?

SOUSEDÉ a SOUSEDKY:

Rádi – vždyť nás týrá pořád!

Čert ho vem!

ČERT:

Však on ho vezme!
Hahaha!
Tak děkuju!
Hospodo, hej pivo sem!

CHASNÍCI:

Znáte toho myslivce,
co si to přised' ke Káče?

MUZIKANT:

Přece znám tu v širém kraji
všecky všdy pány. Toho ale
jaktěživ jsem neviděl.

SOUSEDÉ:

Vyptával se na správce,
na kněžnu; však jsme mu řekli,
co tu od nich zkusíme.

DĚVČATA:

A že ke Káče si přised'!
Ten si tuze nevybírá.
Snad ji k tanci nevezme?

ČERT:

Prosím, prosím, zavdejte si!

KÁČA:

Copak je to?
Vzácný pane,
velká pro mne věru čest!

ČERT:

Pijte jen!

KÁČA:

Na vaše zdraví!

ČERT:

Co, že jste tak málo pila?
Pročpak se tak upejpáte?
Chcete-li pít na mé zdraví,
hezky plecháč nahněte!
Dopijte až třeba na dno –
dám zas nalejt – pijte – pijte!

KÁČA:

Pěkně děkuju!

ČERT:

Pijte!

KÁČA:

Takový pán, na mou duši,
to je přece jinší chlapík
než ti zdejší chasníci!

CHASNÍCI:

Hleďte Káču, jak se kroutí,
očima jak po něm hází;
kam dal rozum, tu si vybrat,
co mu jen to napadlo!?

ČERT:

Tancovat se vám snad nechce,
že jste seděla tak sama?
Jen tak sedět při muzice?
To by bylo škoda přec!

KÁČA:

Což je o to, já bych tak ráda,
ale tady se sprosťáky,
moresy nemají žádné,
s těma nechci do kola.

ČERT:

Je to huba! Ale počkej,
vytočím tě!
Sólo, hoši!
No tak tedy se mnou pojďte!

CHASNÍCI a DĚVČATA:

Hleďte Káču, ta to chytla,
jaký vzácný tanečník!
Dlouho pro ni žádný nešel,
přeci se ho dočkala!

SOUSEDÉ a SOUSEDKY:

Inu, inu, to je rána,
Káča dneska tancuje.
Jak se při tom naparuje,
sólo že jí zahrát dal.

ČERT:

Hezky zčerstva!

CHASNÍCI, DĚVČATA, SOUSEDÉ a SOUSEDKY:

Káča s pánem zrovna lítá –
jak se práší od podlahy!
Muzikanti nepostačí –
to se Káča vytřese!

KÁČA:

To byl kousek, sotva dýchám!
Svět se celý se mnou točí!
Do smrti bych, vzácný pane,
chtěla s vámi tancovat!

ČERT:

Pojďte se mnou, moje milá,
vyplní se vaše přání.

KÁČA:

Co, já že mám s vámi jít?
A co chalupa a máma?
Ty tady mám zanechat?

ČERT:

Chalupu vám, milá brachu,
jistě žádný neukradne.
Máma bude hospodařit
a když budete zas chtít,
můžete sem přijít zase
na návštěvu.

KÁČA:

To je pravda!
Rozmyslet bych si to měla.

ČERT:

Vždyť já počkám, rozmyslete.

CHASNÍCI a DĚVČATA:

Sláva, Jirka už je tady!
Co se ti to, Jirko, stalo,
proč se mračíš, proč?

OVČÁK:

Co se stalo?
Pán mne vyhnal. Koukal z okna,
když jste s muzikou mě vedli.
Za chvíli byl u mne dole,
hned se do mne zhurta pustil,
že prej si to zakazuje,
abych se dal vyprovázet
muzikanty z hospody.

CHASNÍCI:

A co je mu vlastně potom;
však ti na muziku správce přece neplatí.

OVČÁK:

Tohle jsem mu zrovna řek'!
Na to rozpálil se vzteky,
chěl mě holí přetáhnout.
Já mu v zlosti hůlku chytil,
přelomil ji mezi prsty,
hodil mu ji pod nohy.
To se ví, že hned mne vyhnal.
„Táhni k čertu!“ na mě vykřik'.
On by k čertu měl už jít.

ČERT:

Hahahaha!

OVČÁK:

Kdo to je?

CHASNÍCI a SOUSEDÉ:

Nevíme. Před chvílí přišel,
na správce se nás tu vyptal,
potom s Káčou tancoval.

ČERT:

Chcete tedy se mnou k nám?

KÁČA:

Kde vy ale zůstáváte?

ČERT:

Je sic to trochu daleko,
však mi tam jistě brzy dorazíme,
a vím, že tuze zalíbí se vám
byt můj v zámku červeném.
Je prostorný a světlý dost
a teploučký až ku podivu,
kdo jednou tam se přistěhoval,
ten odtamtud už nešel zpět.
A pořád u nás veselo,
muzika hraje bez přestání,
že po mámě a chalupě
se stýskat vám tam nebude.

KÁČA:

Věru, už moc neschází,
že bych s vámi chtěla odsud.

ČERT:

No tak pojďte, krásná Kačenko,
přivedu vás se vší slávou,
až vás v zámku uhlídají,
budou mně vás závidět.

KÁČA:

Když to tedy musí být,
půjdu s vámi.

ČERT:

Pojďme již!

VŠICHNI:

Pánbůh s námi, to byl čert,
do pekla si Káču vzal!

MÁMA:

Káčo, Káčo, dcero milá,
co si bez tebe tu počnu!

OVČÁK:

A co, kmotra, jaké nářky?
Půjdu za nima.

MÁMA:

Ty, Jirko?

OVČÁK:

Ze služby mne správce vyhnal,
povídal mi: „Táhni k čertu!“
Půjdu teda do pekla.
Víte přeci, že mám kuráž,
ani čerta nebojím se.
Přivedu vám zpátky Káču,
nebo sám tam zůstanu.

CHASNÍCI a SOUSEDÉ:

Blázníš, Jirko?

OVČÁK:

Proč bych bláznil?
Nemám ve světě, nemám co ztratit.
To víte. A tak, s pánem bohem,
lidi, s pánem bohem.
Kudy čert se dostal k peklu,
já se taky dostanu.

LIBRETO II. DĚJSTVÍ

ČERTI:

Sláva zlatu mocnému, lidské svádí duše,
koho zlato oslepí, jistě k peklu kluše.
Haó, haó, haó, há!
Vášni hry též sláva buď, holdujem jí rádi,
lidstva davy bezpočtu z pravé cesty svádí.
Haó, haó, haó, há!

ČERT STRÁŽCE:

Lucifer!

LUCIFER:

Mám vaše hluky poslouchat stále?
Ničemná chásko, ztrestám tě přísně!

ČERTI:

Milost, ach milost, odpusť nám pane,
před tebou v prachu o milost ždáme!

LUCIFER:

Naposled tedy odpouštím vám.
Vstaňte!
Zda se už Marbuel navrátil v peklo?

ČERT:

Zda se už Marbuel navrátil v peklo?

ČERT VRÁTNÝ:

Marbuel? Nevrátil.

ČERT:

Ještě tu není.

LUCIFER:

Už by tu mohl být, slyšíš-li, vrátný,
přijde-li Marbuel, ať ke mně chvátá!

ČERTI:

Pověz, kam odešel, ty to víš jistě!

ČERT VRÁTNÝ:

Na zvědy Lucifer poslal jej do světa;
v jedné tam zemi prý ukrutná kněžna
a její správce též pro peklo zrají.
Od lidí prokleti jsou prý už tisíckrát.
Marbuel zvědět má, zda k nám už patří.
Slyšíte – to je on, znám jeho tlukot.

Je to on – podivno – nese si ženu.

ČERT:

Kněžnu snad?

ČERT VRÁTNÝ:

Nikoli, kněžna to není.

ČERTI:

Koho si to bratře neseš?
Co to znamená?

MARBUEL:

Ach ouvej!
Nohy už mi nechtěj sloužit.

KÁČA:

Hnáty tě bolí už, dobře tak na tebe,
ničemo, darebo, já ti dám podvádět,
zámek mi slibovat, táhnout mě do pekla.
Však já se nebojím, s krku ti nepůjdu,
zas mě tam odneseš, odkud's mě vylákal.
Já sama netrefím, nač se mám trmácet?
Když´s mě sem přinést moh', odnes mě zpátky zas!

MARBUEL:

Ach ouvej, ach ouvej!
Zpátky tě odnesu, jen povol trochu,
dýchat už nemohu, pusť se mě přeci!

KÁČA:

Abys mi vyklouznul, nejsem tak hloupá;
já se tě nepustím, jenom si nemysli,
že mi tak utečeš.

ČERTI:

Tohle je mela!
Proč jsi ji neshodil?
Však mi ti pomůžem,
přec ji snad odtrhnem.

MARBUEL:

Ne! Ne! Já jsem to zkusil.
Není to možná –
křížek má na krku,
a ten ji chrání.
Já se jí nezbavím.

KÁČA:

Nezbavíš, nezbavíš,
ničemo, darebo, já ti dám podvádět,
zámek mi slibovat, táhnout mě do pekla,
však já se nebojím.

LUCIFER:

Jaké to křiky?
Co se to děje zde?
Koho to neseš?

MARBUEL:

Pan můj, smiluj se!
Jak se jí zbavit mám?
Ona k nám nepatří...

ČERT VRÁTNÝ:

Nějaký sedlák!

LUCIFER:

Otevři!
Co tu chceš?
Čeho si žádáš?

OVČÁK:

Pro Káču jsem si tu přišel,
kterou bez práva čert odnes'
z naší hospody.

LUCIFER:

Hej, brachu,
jak na zavolání přišels',
vem si Káču, ať jde s tebou.

KÁČA:

Ne, nepůjdu!
Nač mám jít pěšky?
Ať mě odnese čert zpátky!
Dřív ti, slyšíš, nejdu s krku,
dřív ti, brachu, nejdu s krku,
dokud ty mi nezaplatíš.

OVČÁK:

Káčo, pojď jen, máma čeká,
srach má, že tě nepřivedu.

KÁČA:

A co máma, nevídáno!
Nepustím se!

OVČÁK:

Já mám nápad.
Ukažte jí ňáké zlato,
skočí po něm, uvidíte.

LUCIFER:

Pohleď, to ti dáme všecko,
co si s tebou máme počít?
Pusť se jen, on oddechne si,
zpátky potom odnese tě.
Vem si řetězy, jsou tvoje!
Máš ji s krku. Pověz jenom,
proč jsi do pekla ji přines?

MARBUEL:

Šprým chtěl jsem si jenom ztropit,
zatrašit ji – ale běda!
Ale běda, to jsem zkusil!
Zle se mi to vyplatilo.

LUCIFER:

Zda jsi proto nezapomněl
na svůj úkol – jak je ve světě,

o kněžně, co vyzvěděl jsi,
o správci, zda čas už přišel
k nám je odnést?

MARBUEL:

Pane mocný,
poslání své vyplnil jsem:
všude jsem jen stesky slyšel
na kněžnu i na správčíka.
Ale kněžna, ta je horší, mnohem horší,
naplnila hříchů míru.
Všechno všudy proklíná ji,
o lid svůj že nestará se,
v bídě nechá hynout zemi,
sama v stálých radovánkách
vesele v paláci hýří.

LUCIFER:

Souzeni jsou! Kněžnu hříšnou
v peklo odneseš, a správci
lhůtu k polepšení dáme,
pohrozit mu ale musíš.
Teď jen hleď bys té se zbavil,
odnes ji zas pěkě domů.

MARBUEL:

Odnést ji! Ó, hrůzo, ó, hrůzo!
Slitování, Lucifere!
Strašná muka vytrpěl jsem
na cestě – ten její křížek

jako skála tak mne tížil.
A teď zpátky mám ji nésti!
Ó, hrůzo!

LUCIFER:

Jaká pomoc? Odtud musí.

MARBUEL:

Snad že ovčák by ji odnes?
Promluvím s ním.
Ovčáku, hej!
Chtěl bys Káču odtud odnést?
Odměnil bych se ti za to.

OVČÁK:

Proč ne, chce-li jenom ona.

MARBUEL:

O to já se postarám už.

OVČÁK:

A pak, dáte-li mi zlato.

Když je Káča mohla dostat...

MARBUEL:

O takové zlato nedbej!
Hehehe!
Z pekelné když vjdeš brány,
zlato v listí promění se.
Ty mne zbavíš toho draka,
tebe odměním já lépe.

OVČÁK:

Jak to?

MARBUEL:

Poslyš! Vaši kněžnu
do pekla mám odnést brzy,
napomenout pak mám správce.
Vím, že polepším se potom.
Takhle tedy udělám to, poslyš, takhle:
Až nastane nový měsíc,
vyhledám si v zámku správce,
budu jej chtít v peklo odnést.
Až jej za ruku brát budu,
ke mně přistoupíš a řekneš:
Odejdi, sic zle je s tebou!
Odejdu, a ty pak můžeš
na správci chtít pytel zlata.

OVČÁK:

Dobře, dobře.

MARBUEL:

Dej si pozor!
Úplněk až potom bude,
kněžnu v peklo musím odnést.
Tu však vysvobodit nechtěj,
sice nastavit bys musel
vlastní kůži. Dost budeš mít
na tom, co ti správce dá.
Teď jak Káču jenom přelstít?
Mám to! Teď ji rozveselím,
pak s ní do tance se pustíš,
od podlahy jen to vezmi,
vrátný otevře v tu chvíli,
a pak v tanci vyskočíte z brány.
Tak jen dobrý si dej pozor,
odměna tě nemine.

OVČÁK:

Dobrá!

MARBUEL:

Káčo, teď se připrav,
na cestu ať vydáme se.
Ale dřív tě pohostit chci.

KÁČA:

Ráda počkám! Ráda!

MARBUEL:

Radovánky ukázat ti.

KÁČA:

Zvědava jsem, zvědava!

MARBUEL:

Abys mohla přece říci,
že je u nás v pekle veselo.
Hola! Stůl sem prostřete,
lahůdky a víno sem,
potom v tance rychle spějte!
Jak se ti to u nás líbí?

KÁČA:

Pěkné to tu máte všecko,
ani se mi odtud nechce,
jídel na stůl přinesli nám
jako v zámku při hostině.
Tancujou tu na mou věru
líp než u nás při muzice,
a ta muzika tu hraje,
že bych hned si skočit chtěla.

MARBUEL:

I to můžeš!

OVČÁK:

Ta pojď se mnou!

MARBUEL:

Juch – chů, juch – chů!
Už je Káča venku!

ČERTI:

Hehehe, štěstí jsi měl,
pane bratře!

MARBUEL:

Co nezmohlo celé peklo,
dokázala muzika.
Za svět celej nechci Káču
ani okem uhlídat!

LIBRETO III. DĚJSTVÍ

KNĚŽNA:

Jak smutno v zámku – pusté síně,
jež veselostí hlaholily –
teď ticho všude jako v hrobě,
jen ohlas kroků zvučí sálem.
Zde rozkoš vládla – rozkoš smavá –
a řady hostů rozjařených
tu u jejího dlely trůnu.
Jak sen tu život plynul krásně,
sen lásky, blaženosti, štěstí,
když náhle zazněl – jaká hrůza –
hlas věštby, hlas děsný, nelítostný.
Ten ze snění nás vyburcoval

tak náhle – úžas všech se zmocnil,
že peklu propadla já bídná.
Ó, cinkot převržených číší
a bledé tváře vyděšené,
vše prchalo ve zmatku divém.
Já sama zbyla – v propast hříchu,
jež přede mnou teď zela tmavá,
zrak zoufalý se zahleděl.
Mne lítost chvátí – jasně vidím,
jak žila jsem, co hříchů hrozných
se pod rozkoše květy krylo –
však co vše platno - pozdě - pozdě!
Co zbývá mi – jen marná naděj.
Kdo mohl by mne vysvobodit?
Sama jsem – jak úzko je mi – úzko!

KOMORNÁ:

Poroučíte, milostivá kněžno?

KNĚZNA:

Zůstaň zde, já sama se tu děsím,
té věštby vzpomínám.

KOMORNÁ:

Jen utište se,
snad se věštba ani nevyplní.

KNĚŽNA:

Ne, v to nedoufám, vždyť slyšela jsi,
že u správce zlý duch objevil se,
že jej do pekla chtěl mocí odnést,
ovčák jenom vysvobodil správce.

KOMORNÁ:

Tak i vás on vysvobodí, kněžno!
Nebojte se, zachrání vás jistě.

KNĚŽNA:

Bojím se, že jeho moc tu marná,
větší moje vina, mnohem větší;
správce byl jen nástrojem v mých rukou.
Sunce k západu se chýlí,
málo času jen mi zbývá.
Jak se děsím noci dnešní!
Ovčák tady ještě není?
Vždyť hned ráno čtyřma koňma
pro něho jsem poslala.
Ještě nevidíš je v dáli?

KOMORNÁ:

Na silnici hledím stále –
zdá se mi, že v dálce vidím,
v kotoučích jak prach se zvedá,
snad to, kněžno, váš je kočár,
ovčáka snad k zámku vezou.
Jsou to oni, jsou to oni,
poznávám je – jako ptáci
letí vaši bílí oři.
Už jsou tu; když neklamu se,
ovčák v kočáře tam sedí,
ke bráně už zatáčejí.

KNĚŽNA:

Kéž mne může vysvobodit!
Zanechám všech nepravostí,
jiný život povedu.

MARŠÁLEK:

Milosti, ovčák je tady.

KNĚŽNA:

Ať jen vstoupí.
Buď mi vítán.
Víš, proč poslala jsem pro tě,
vysvoboď mne z drápů pekla,
můžeš-li – a ty můžeš;
vždyť jsi správci mému pomoh'.
Odměnu urči sobě,
jakou chceš.

OVČÁK:

Ach, paní kěžno,
kdybych vám to moh' jen slíbit,
ale věc je tuze těžká.
Jde tu o mne!
Nezlobte se,
ale vy jste mnoho zlého
natropila.

MARŠÁLEK:

Odvážlivý!

KNĚŽNA:

Jen ho nechte.
Vím, že jsem se prohřešila,
v zemi ukrutně jsem vládla,
poddaným že zle se vede.
Ale napravit snad možno,
co jsem tady zavinila.
Spravedlivě dál chci vládnout,
matkou býti lidu svému,
jenom když mne vysvobodíš.

OVČÁK:

Já bych tedy, paní kněžno,
zkusil to, i kdybych sám
pak do pekla měl za vás jít.
Ale napřed musím vědět,
že to bude doopravdy,
co jste nyní povídala.

KNĚŽNA:

Co mám činit, bys mi věřil?

OVČÁK:

Já vám tedy něco povím:
to, co nejvíc nás moří,
robota je zlá to věc. Věřte mi jen.
Na tu u nás pořád sobě naříkáme.
Zrušte robotu a vězte,
vykonáte krásný skutek.

MARŠÁLEK a DVOŘANÉ:

Zrušit robotu, ó hrůzo!
Nemožno.

OVČÁK:

Tam dole, hleďte,
v nádvoří co lidí čeká.
Řeknu proč: ti radost mají,
že vás čert už brzo vezme.
Kdybyste jim ohlásila,
robotu že zrušujete,
uslyšíte jejich jásot.
Ani jediný, ani jediný
nebude vám zlého přát.
Já bych potom odvážil se,
třeba život mě to stálo,
čertu vytrhnout vás z drápů.

KNĚŽNA:

Budiž tedy, jak mi radíš!
Maršálku, můj slyšte rozkaz!
Na balkon vyjděte rychle,
lidu mému zprávu dejte,
robotu že zrušila jsem,
všichni svobodni že budou.
Potom k ministrovi spěšte,
písaře ať s sebou vezme,
listinu hned sestavíme.

MARŠÁLEK:

Slyšte mne a radujte se!
Milostivá kněžna vaše
ohlásit mi přikázala
robota že zrušuje se,
poddanství že nyní konec.

LID:

Sláva kněžně, sláva, sláva!

OVČÁK:

Vidíte, jakou mají radost!
A teď všechno připravíme
k uvítání zlého ducha.
Nepřijde dřív, než se setmí.
Ale zatím, paní kněžno,
mě tu o samotě nechte.
Já to tady zřídím všechno,
potom zase zavolám vás.
Počkejte tu se mnou trochu,
pomozte mi.
U vrátného
čeká žena v selském šatě.
Přivezli ji se mnou ze vsi.
Můžete tam pro ni dojít,
řekněte, že Jirka čeká.
Vy mi zase pomůžete,
urovnáme to zde spolu,
urovnáme to zde svorně.

KÁČA:

Tady jsem, co chceš mně, Jirko?
Konečně snad se to dozvím!

OVČÁK:

Poslyš tedy, řek' jsem: pojď jen se mnou,
vyděláš si mnoho peněz.
A teď ti to všechno povím, jak to bude.
Přece víš, že čert sem brzy přijde,
paní kněžnu chtěl by si odnést.
Je to ten, co ošidil tě,
z pekl jak nás dostal chytře.
Teď ho můžeš zase lapnout,
aby zaplatil ti za to.
Podruhé tě neošidí,
budeš-li se ho jen držet.

KÁČA:

Tak budu! Jen ať přijde!
Na záda jemu skočím zase.
Dukáty musí rychle klopit,
zlaté řetězy, ty už nechci,
aby zase za chvíli
v listí se mi proměnily.

OVČÁK:

Já ti povím jak to bude:
tady teď se holka schovej,
to ti říkám ani se hnout.
Čert vletí sem. Tady potom na něho skoč.
Chyť ho!

KÁČA:

Chytím, nepustím se!
Chytím ho hned, nepustím se!

OVČÁK:

Tak už jdi a dej si pozor!
Posaďte se, paní kněžno,
páni ať si taky sednou,
žádný z váse se pohnout nesmí, je to nutno,
ať se stane, co se stane!
Světla musí odsud odnést,
měsíc dost nám svítit bude.
Čert tu bude v malé chvíli;
Já se tady vedle schovám.

KNĚŽNA:

Neodcházej, zůstaň tady!

OVČÁK:

Nebojte se – jak jen přijde
vyběhnu a zastraším ho.

MARBUEL:

Stroj se, kěžno, se mnou půjdeš,
hodina tvá vypršela,
přišel jsem si pro tebe.

OVČÁK:

Uteč, uteč, zle je s tebou!

MARBUEL:

Ty jsi tady?
Nešťastníče,
jak se můžeš opovážit
zdržovat mne? Co jsem řekl?

OVČÁK:

Blázne, o kněžnu mi nejde!
Káča ale v hrozné zlosti,
žes' ji ošidil sem běží,
chce tě chytit!

MARBUEL:

Jakže, Káča?!
Všechny hrůzy světa,
všechny hrůzy pekla
mohou se mně ukázat tu,
všechny snesu, vše vydržím,
ale Káču, hrome, peklo,
Belzebube, Satanáši,
Káču více na svém krku
míti nechci, kdybych proto
půli pekla ztratit měl.

OVČÁK:

Hahahaha, už je venku!
Bát už se ho nemusíte!

KNĚŽNA:

Zachráněna!
Díky tobě!
Odměnit se chci, jak sluší.
Zůstaneš u mého dvora,
budeš u mne prvním rádcem.

OVČÁK:

Děkuju vám, paní kněžno,
ale někdo pomáhal mi.
Je to Káča, bez ní sotva
byl bych vás moh' vysvobodit.

KNĚŽNA:

To je ta, co byla v pekle?
Co si žádáš za odměnu?

KÁČA:

Chtěla bych tak nový domek,
náš, ten už je na spadnutí.
A pak ještě –

KNĚŽNA:

Dám ti domek,
nejkrásnější ze všech ve vsi.
K tomu tolik dám ti peněz,
abys mohla dobře žíti.
Ale co si ještě přeješ?

KÁČA:

Ženicha!
Však když mám teďka
dům a peníze, to bude
ženichů se o mne hlásit,
jak bych byla nejkrásnější
holka v celé vesnici!
Teď si budu já vybírat!

SEDLÁCI:

Za tu dobrotu a milost
že jsme svobodni teď všichni,
děkujeme nastokrát!
Pánbůh zaplať vám to všechno,
zachovej vás v stálém zdraví,
za to všichni prosíme.

KNĚŽNA:

Děkuji vám, milí lidé,
chci vám být teď dobrou kněžnou.
Žádný v zemi nemá trpět.
Tady ministr můj první,
s tím teď budu v zemi vládnout,
všem vám dobře povede se.

SEDLÁCI:

Sláva, sláva, milý kmochu!

OVČÁK:

Jářku, braši, ministr jsem,
ale jsem a budu z vás!

SEDLÁCI:

Dobře tak je, zdraví vládli!

KNĚŽNA:

A teď dolů sejděte jen,
ministr můj provodí vás,
hostinu vám vystrojit dám,
buďte hodně veselí!

SEDLÁCI:

Sláva, sláva paní kněžně,
i jejímu ministrovi,
za tu dobrotu a milost
děkujeme nastokrát.
Sláva!