česky | English

armida - libreto ii. dějství

1.výstup

SBOR RYTÍŘŮ:

Při tělu tvém, jež kněz výš vznáší,
tě prosíme, pouť řidiž naši,
při krvi tvé, již bude pít,
krev naši nedej vycedit;
buď s námi, nebes věčný králi,
tvůj věrný lid sem přišel z dáli,
na hrob tvůj zbraň svou zavěsit!

SBOR VOJSKA A LIDU:

Veď pouští dále naše kroky
a ze skal vykouzli vln toky,
buď naše pavéza a štít,
když pro tvé jméno chcem se bít,
dej smělost srdcím, sílu paži,
chcem hrobu tvého býti stráží,
chcem pro tvou slávu žít a mřít!

PETR:

Již klekněte, neb k vám se sklání
teď Nejvyššího požehnání!

2. výstup

GERNAND:

Dost v poušti toho otálení,
to není válka, to je mír!

ROGER:

Nač stále čeká Bohumír,
slyš, Rinalde!

GERNAND:

Zas upad´ v snění.
Však beze všeho otálení
to řeknu vůdci ještě dnes.
Náš tábor v babskou radu kles´,
to prázdných žoků hromada,
již chladný rozum ovládá,
jenž nepovede nikdy k cíli.

ROGER:

Máš pravdu, zde je třeba síly!

GERNAND:

A krušné práce, námahy
a nejvíc k činu odvahy.
My klesli již na houfec bab;
je liknavostí tábor sláb.

ROGER:

Ba věru tak! Rinalde, slyš!

GERNAND:

Ni hlavu nepovznese výš,
vše marné, divná vidina
jej opředla, pojď do táboru,
v svém pokračujme rozhovoru,
snad najdem jinde více ohlasu
a chuti k boji, k zápasu.

DUDO:

Je tábor jedna rodina
a Bohumír jak otec všech,
vláť jeho ňadry boží dech,
on s Bohem všecko počíná
a v jeho taje pouze vnik´
muž boží, Petr poustevník.
Nuž, kroťte zpupných myslí sváry
a důvěřujte ve všem vůdci,
jen poslušnost povede v zdary,
kdo jinak dí, jsou vaši škůdci.

SVEN:

To pravda vše jest, co jsi děl.

UBALD:

Však ticho! Ejhle, hlasatel!

3. výstup

HLASATEL:

Všem nejvyššího vůdce vřelý pozdrav;
před stan svůj ústy mými všechny zve,
kdo rytířského stavu jsou a řádu,
chceť zvěstovati vojsku vůli boží,
již ve snu vyjevil mu archanděl;
po třetím zatroubení čeká všecky
a doufá, všichni že se sejdou sem!

4. výstup

DUDO:

Což neřek´ jsem to, s Bohem hovoří.

GERNAND:

To bude nám zas nové příkoří.

SVEN:

Kde lodě naše, někde na moři!

UBALD:

A zatím hlad nás tady vymoří.

ROGER:

Kdo jeho zpupnost, kdo ji pokoří?

GERNAND:

Čí mysl, čí jen vzdorem zahoří?

GERNANDŮV SBOR:

Však brzy uslyšíme zprávy nové.

DUDŮV SBOR:

Ať žije vůdce, jenž nám otcem slove!

5. výstup

1. STRÁŽ:

Ha, zpátky!

2. STRÁŽ:

Zpátky!

ARMIDA:

Ó, smilování mějte,
mně průchod k vůdci přejte!

DUDO:

Co chcete, nač ty hádky?

ARMIDA:

Chci mluvit s vůdcem, pane!

DUDO:

Snad jsou to věci vážné,
sem vnikáš s myslí smělou.

ARMIDA:

Ba, pro výpravu celou
jsou důležité velmi.
Ó, zažeň tyto šelmy,
slyš úpění mé snažné!

DUDO:

Nuž tedy ať se stane,
zpět, stráže!

ARMIDA:

Pane, dík!

DUDO:

Jen malý okamžik,
na vůdce počkej tady,
až půjde kolem z rady.

ARMIDA:

Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý,
teď u cíle jsi brzy již,
jej, který je tvůj život celý,
zas uvidíš a uslyšíš!
Snad milostí se k tobě schýlí
a v kalich srdce, který zpráh´,
soucitu paprsk vpustí bílý
a štěstí manu po kapkách.
Krok první šťastně učiněn,
teď opatrně dále.
Ó, lásko, čarovný jsi sen,
ó, voň a kveť mi stále,
ve hloubi srdce zapusť kořen
a na mohutný vyrosť peň,
jenž pro nejvyšší hvězdy stvořen,
jejž nesžehne blesků pochodeň.
Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý,
teď u cíle jsi brzy již,
jej, který je tvůj život celý,
ty uvidíš, ty uslyšíš!

PETR:

Co vidím, v táboře je žena cizí
a mladá, v smutku je a spanilá?

ARMIDA:

Nech dotknouti se lemu tvoji řízy,
tvá veleba mne, otče, ranila.

PETR:

Co tady chceš, neznámá cizí ženo,
mám pravdu říci tobě do očí?
V nich vidím hádě dřímat utajeno,
jež rázem tryskne z nich a zaskočí
svou oběť, rostouc v srašlivého zmoka,
zpět, nešťastná, zří satan z tvého oka!

ARMIDA:

Tak tvrdý jsi na ženu, kterou stihla
zlá rána losu, jsi přece kněz.

PETR:

V tvém oku se mi peruť hříchu mihla
a v úsměvu tvém zasyčel mi běs;
zpět, odkuds´ přišla!

ARMIDA:

Já chci, pane, k vůdci!

PETR:

Kol všady pekla plouhají se škůdci
a věčný Bůh mi odpusť hřích,
tys jedním z nich
a proto, že jsi krásná, z nejhorších!
Sem stráže beze všeho hovoru,
na slovo mé ji veďte z táboru!

ARMIDA:

Ó, běda, v necitné jsem ruce padla,
má naděj, poslední květ, v slunci zvadla!

RINALD:

Jak tady spor - zas meč mě vábí,
na ženu s mečem, zpátky, baby!
Jak, svatý otče, dopouštíš,
by slabou ženu týrat směli?

ARMIDA:

Ó, pane, přijmi dík a slyš
můj pláč a srdce nářek vřelý!

PETR:

Ty, Rinalde, mi nezazlíš,
že blaha tvého byl jsem bdělý,
leč pamatuj, že krásy vnadidla
jsou nebezpečná, těžká osidla!

RINALD:

Však, otče, vím; rytíře první ctnost
je vždycky chránit dívčí nevinnost!
Co, dívko, chceš?

PETR:

Chce mluvit s Bohumírem.

ARMIDA:

To přání moje, pane, jediné.

RINALD:

Sám uznáš přece, to že nevinné!
Stráž stržena jen války divým vírem
se prohřešila proti hostinnosti,
já poroučím ji tvoji šetrnosti;
sám dovedu tě k vůdci, pakli mému se,
krásná dívko, svěříš vedení;
též prominout rač otci nábožnému,
on, zvyklý postu jen a modlení,
tvůj vzácný půvab jistě neviděl.
Ty nevíš ani, paní, jak mi žel,
že při tvém prvním v tábor vstoupení
jsi cítila, že tady nepřítel!

ARMIDA:

Ten hlasu tón,
ach to je on,
mé srdce jemu v náruč letí,
ten čacký zjev
mou sžíhá krev
ku polibku a ku objetí!

RINALD:

Ten hlasu tón,
té hlavy sklon,
tak jsem ji viděl v rámci snětí,
ten luzný zjev
mou bouří krev
a duše má jí v náruč letí!

PETR:

Je zmámen on,
zlých obav shon,
ach, bičuje mě v divé změti,
ďábelský zjev
můj budí hněv,
dát oba církev na prokletí!

ARMIDA:

Jak nyní hbitě
mám hodit sítě,
by drahý klesl v náruč moji?

RINALD:

Ó, sladké dítě,
ve stanu skrytě
chci zlíbat krásnou hlavu tvoji!

PETR:

Teď k vůdci hbitě,
bych strhal sítě,
jež tady ženou peklo strojí!

VŠICHNI TŘI:

Já provedu přec vůli svoji!

6. výstup

BOHUMÍR:

Vy, kteří jste mne vyvolili vůdcem,
mou slyšte vůli, již vám teď chci zjevit.
Mně kynul pán, jenž vládne širým světům,
by další krok jsme učinili v poušti.
a v poušť se dali, kde ční Jerusalem.
Však divno nám, že naši vyslancové
se nevrátili z Damašku až po dnes,
že zjevno není nám, zda v nepřátelství
chce trvat s námi jejich král, či přízeň
chce nakloniti ku praporům našim.

RINALD:

To právě, pane, může dívka říci,
o jejíž vyslyšení jsem tě prosil,
je z Damašku a poví pravdu tobě!

PETR:

Ó, neslyš, pane!

BOHUMÍR:

Možno slyšet všecko,
jen úsudek když podřídíme Bohu.
Nuž, předstup, dívko!
Vstaň a hleď mi v tvář.

SBOR RYTÍŘŮ:

Mně jímá divně krásy její zář!

BOHUMÍR:

Jsi z damašku?

ARMIDA:

Přicházím odtamtud.

BOHUMÍR:

Co žádáš na mně?

ARMIDA:

Přemohla jsem stud
a vydala se slepě v řady stanů
a mečů třesk, já prosím za ochranu.

SBOR RYTÍŘŮ:

Té jistě z naší ruky dostaneš!

PETR:

Ó, nevěř, pane, každé slovo lež!

BOHUMÍR:

Vy kroťte ještě čacký oheň svůj!
Ty, luzná cizinko, však vypravuj!

ARMIDA:

Slyš, z hlubin bídy svojí
já zvedám k tobě skráň
v té naději, že k boji
mně vztáhneš v pomoc dlaň.
Jsem dcera Hidraota,
jenž v Damašku byl pán,
při dvoře našem živ byl
zlý ujec Arbilan.
Oslepil mého otce,
jej do žaláře vrh´,
mne s bratrem zamknul na hrad,
sám vládu na se strh´.
O mou pak žádal ruku
a když jsem nechtěla
se vzdáti jeho chtíči,
tu dítě, anděla,
on bratra mého chytil,
v poušť zavésti ho dal,
v plen šakalům a supům
mne za ním z města hnal.
O tobě slyšíc cestou,
o velkém voji tvém,
jdu k tobě za ochranu
tě žádat v hoři zlém.
Ó, skloň se vlídně ke mně,
jen vojska tvého část
již stačí trůn mi vrátit
i starou moji vlast,
mně stačí pomstít vraha,
neb lid můj se mnou jest.
Chci Damašk vzdáti tobě,
tu bílou perlu měst,
chci ukázati cestu
v poušť tvému národu,
jen pomsti bratra mého,
vrať otci svobodu!
Slyš, z hlubin bídy svojí
já zvedám k tobě skráň
v té naději, že k boji
mně v pomoc vztáhneš dlaň!

SBOR RYTÍŘŮ:

Jak možno nečinně zde státi,
chcem válku, meči z pochvy leť!
V boj rozkaz musí vůdce dáti,
ó, vůdče, dej jí odpověď!

RINALD:

Sám v čele vojska já chci státi,
jež Damašk zteče v útoku!

SBOR RYTÍŘŮ:

My všichni chcem ho obléhati,
my všichni jejím po boku.

ARMIDA:

Ó, jaké mám vám díky vzdáti!

PETR:

Než všecky zhouba pekla schvátí,
vstaň, velký vůdce, promluv již!

RINALD:

V svém nitru cítím sopku pláti
a požár její neztrávíš!

SBOR RYTÍŘŮ:

Svou vůli, pane, již nám zjev,
neb po boji vře naše krev!

BOHUMÍR:

Vím ovšem, rytířská je povinnost
vždy hájit potlačnou nevinnost,
a chcem jí také dostát jak se sluší,
však především je dbát o blaho duší:
My na svůj prapor zvedli Kristův kříž,
jen za ním naše touha, naše plání,
ty, dívko, zatím bol svůj ukojiž,
až Jerusalem padne, bez váhání
ti pomoc slétne z ruk naší jistá,
však především buď svaté dílo Krista!

SBOR RYTÍŘŮ:

Tím nová pohana se pro nás chystá.

RINALD:

Abyť by všickni, velký pane,
po tvém jednali věhlasu,
můj meč, ten jistě z pochvy vstane,
by pomohl jí v zápasu.
Sám jediný chci při ní státi,
kdo pravý rytíř, statný rek,
ten se mnou půjde, však se vrátí
jak vítěz brzy nazpátek!
Na cestě Damašk hračkou stečem
a svaté dílo Kristovo
jen získá, neb tou ranou mečem
jest slavně zpola hotovo.
Já sám chci dívce v pomoc jíti,
byťs´ pekla vyštval hlubiny
mně na odpor, já chci se bíti
pro její blaho jediný!

ČÁST RYTÍŘŮ:

My též! My též chcem s tebou jíti!

BOHUMÍR:

Ó, duchu věčný, z moudrosti své moře
jen krůpěj nyní pusť mi v citů vír,
by lidu mému soud můj nezděl hoře,
by v srdce rozbouřená padl mír,
tys vždcky se mnou, řiď můj soud též nyní,
vždy dobře dělá, koho dlaň tvá stíní!

Můj slyšte soud! Uznávám milerád,
že chránit opuštěnou nevinnost
je zákon vám, a proto dovoluji,
by dívce té jste spěli na pomoc.
Však aby nesvár nevznik´ z toho,
spor a hádky zlé, kdo vydat s ní se má,
v mém stanu losem rozhodnuto buď,
ty vyčkej tady zatím osud svůj.

ARMIDA:

Já za vše vzdávám tobě vřelý dík!

7. výstup

RINALD:

Mně nelze čekat dél, jak rozhodne se
ten lhostejný a necitelný soud,
má celá bytost jen se k tobě nese,
mým srdcem, skrání buší krve proud.
Tys paní má, tu již jsem zřel tam v lese,
má rozvaha je pod plamenem troud,
má vůle, cit, můj duch se k tobě sklání,
ty rozkazuj, já žádám slitování!

ARMIDA:

Čím lásce mé jsou tyto vaše boje,
já vídala tě dávno již v svých snech,
tys vyplnil mé žití, to je tvoje,
nuž, s poklidem je v dlani mé teď nech,
ó, lásky svojí otevři mi zdroje,
schlaď duši mou, jež zmírá v plamenech
a vstříc ti nese v jarém rozkvétání
svůj celý vděk, ó, měj s ní smilování!

OBA:

Mně nelze čekat dál, jak rozhodne se
ten lhostejný a necitelný soud,
má celá bytost jen se k tobě nese,
vím, že mi nedáš, nedáš zahynout.
Já objímám tě v nekonečném plese,
mé líce smáčí horký slzí proud,
já cítím božství dech vlát kolem skrání
a nekonečné dýchám smilování!

RINALD:

My prchneme, drahé dítě,
co soud jich?

ARMIDA:

Prchněm okamžitě!

RINALD:

V mé bytosti ty život nový
rozlíváš kouzelnými slovy.

ARMIDA:

Ach, ještě víc ti láska poví!

RINALD:

Ty tvoje vlasy!

ARMIDA:

To tvé čelo!

RINALD:

Ta ústa sladká, tvoje tělo!
Ó, nech mne sníti věčně tak,
a dívati se ve tvůj zrak,
až divně tak by v něm se stmělo jak,
patříme-li do oblak,
kde v daleku se tratí pták.

ARMIDA:

Pojď rychle odsud v moji říš,
tam plná čeká slasti číš,
ji povzneseme ke rtům výš!

RINALD:

Rád poslouchám, ó, pojďme již!

8. výstup

PETR:

Ni o krok dál, já tušil zradu pekla!

ARMIDA:

Pojď, miláčku!

PETR:

Zpět, zmije prokletá!
Sem, bojovníci Krista, zachraňte
zde Rinalda, jenž upad´ v sítě zrady,
sem, na pomoc mu, z pochev taste meč,
a v bubny udeřte, trub vzbuďte vřesk!
Stůj, Rinalde! Tys Kristův, ty jsi náš!

SBOR RYTÍŘŮ:

A my jsme všichni věrná tvoje stráž!

ARMIDA:

Pojď, láska volá!

PETR:

Zůstaň, rozum káže,
ó, kam jste dali meče své a paže,
ó, zrado zlá, ó, peklo vítězí!

ARMIDA:

Jsi ke mně připjat, skován řetězy!

PETR:

Stůj!

RINALD:

Všecko marné; jdu, kam láska volá!

PETR:

Ó, běda, v hříšná zadrhla jej kola,
ven meče z pochvy, násilím dál jděte
a od sebe je mocí odtrhněte!

ISMEN:

Sem ke mně neprodleně vstupte oba,
sem lítá jich se neodváží zloba!

PETR:

To pekla přelud, neustupte zpět!
Jen s Kristem do nich!

ISMEN:

Draci moji, v let!
Ó, lásce slouží nebe, peklo, svět!

SBOR RYTÍŘŮ:

Ký děsný zjev, tam vzduchem oba hřmí
a zem se třese, obloha se tmí,
kdo kročit dál, kdo jednati tu smí?
Ó, Rinalde, rytířstva perlo skvělá,
či nyní osvobodí tebe páž,
jsi ztracen Kristu a výprava celá
se hroutí v zmar...

HLASY Z PODSVĚTÍ:

Je náš, je náš, je náš!

► 3. dějství